Anežka a neviditelný Luiz

4. 12. 2015 9:06:57
Jsou podzimní pozdní odpoledne, kdy se - třeba na hřbitově - může stát spousta věcí. Smrt bolí. A nemá cenu smlouvat.

.- .... --- .--- .-.. ..- .. --.. .., Anežka stála na balkoně a baterka ji zábla ve zmrzlých prstech. .--- .- -.- ... . -- .- ---? Já teda nic moc, pokračovala a sledovala hru světelných záblesků. Holky – zase jako vždycky...

„Nastydneš,“ poznamenala matka nesouhlasně. „Máš svetr? Leze sem pěkná zima.“ Anežka její starostlivý pohled za sklem balkónových dveří úspěšně ignorovala.

„Mně se to nelíbí. Ty její divný hry. Honzo?“ Je to marný, napadlo matku. Vytáhnout ho večer od novin... přece by se mohl aspoň trochu zajímat, čím se baví jeho jediný dítě.

„Honzo!“ zvýšila hlas.

„No tak má radost, že umí morseovku. Co je na tom? Se jí nauč taky, jestli ti vadí, že nevíš, o čem si s kamarádkama signalizuje.“ Noviny znechuceně pleskly na stůl. „Možná bys ji měla přestat furt pozorovat.“

„Proč baterkou? Copak nemá mobil? Proč si nepíšou jako všechny normální holky?“

„Anežko,“ zvedl se otec. „Tak už pojď dovnitř a zavři konečně ty dveře. Dyť je tu kosa jak v márnici.“

„Proč se jí nezeptáš, s kým si takhle povídá, no tak, zeptej se!“ vybublala matka.

„S Luizem.“ Anežka nevzrušeně zastrčila baterku do kapsy od svetru, praštila balkónovými dveřmi, prosmekla se kolem stolu a vylovila z pytlíku na polici housku. „Přece s Luizem,“ zopakovala jako by nic, než se zabouchla v pokojíčku.

„S Luizem,“ sykla matka. „S Luizem, to je přece jasný. S Luizem! Je jí skoro deset,“ otočila se k manželovi. Nemá kamarádky. Sedí doma a čte si, nebo se jen tak někde courá. S Luizem, co neexistuje. Tohle přece není normální!“

„Má fantazii,“ konstatoval otec podrážděně. „Prostě má jen bujnou fantazii. Co je na tom tak nepochopitelnýho?“

- - -

Hádají se, pomyslela si Anežka. „Normální holka,“ slyšela matku, „přitáhne ze školy nebo z kroužku a zapne počítač. Chatuje, sjíždí fejsbuk a všechny ty ostatní kraviny. Probírá s holkama šminky. Pomlouvá spolužáky. Naše Anežka se baví s Luizem!“

Suchá houska je taky dobrá, uznala Anežka. Dala by si ještě jednu, ale zrovna v tuhle chvíli se jí zpátky do kuchyně vůbec nechtělo. „Děláš, jako kdyby tě mrzelo, že jí všechny tyhle slepičí pakárny neberou!“ zaslechla pro změnu otce.

Potichu otevřela okno a vyhlédla do noci. Studená tma jí laskavě pohladila tváře. Pára od pusy. V hloubce tří pater pod okenním parapetem ležela rozrytá stráň. Hlína plná oschlých vyrvaných drnů, a velkých kamenů, postříbřených chladně bílým světlem pouličních lamp. Ještě předloni jsme tu spolu sáňkovali, Luizi, vzpomněla si Anežka. A v létě tam ve vysoký trávě rostly takový fakt libový kytky. Viděla jsem lasičku, jak ulovila myš. Kam se asi odstěhovala? Vytáhla z kapsy baterku a zamyšleně jí vyčistila sklo. Jezírko je taky fuč. Od tý doby, co do něj spadla Aranka z cikánskejch baráků a utopila se v bahně, už jsem tam stejně nesměla. Vyslala do tmy krátké zabliknutí. Bude to chtít nový baterie.

Ani skládka nebyla špatná, uvažovala. Tolik zajímavejch věcí. Třeba ta váza, teda, já byla ještě malá a vážně jsem si myslela, že to je váza. Zaculila se. Strašně se mi líbily ty vyrytý kytičky a křížky a písmena, co jsem tenkrát ještě neuměla přečíst. Máma děsně řvala, když jsem to přinesla domů a měla jsem tejden zaracha. Příští rok už tam budou jen samý hnusný nový baráky, Luizi. Třeba postavěj i školu, mohli by mě do ní přehlásit, nebo by tam mohli poslat třeba Vlastu s Marunou. Aspoň Simonu... Hm... to je asi taky blbost. Spočítala obrysy zaparkovaných stavebních strojů. O jeden bagr víc, přejela ho slábnoucím světlem baterky, vážně je tam zase o jeden bagr víc, než včera. Zahrady už jsou fuč dávno, zůstalo jen bláto. Ze začátku jsme tam s mámou chodily a vybíraly ze zbytků záhonů polámaný kytky. Zamířila kužel světla ke vzdálené železniční trati. Přijdeš zítra, Luizi?

Už zavírala okno, když uviděla světlo. Jasně, že přijdu. A kam? Přece jako vždycky, zablikala po chvilce zaváhání Anežka. .... .-. -... .. - --- ...- Na hřbitov.

- - -

„Nelíbí se mi, jak se po škole potuluje venku.“

„Proč by se měla toulat. Má kroužky,“ řekl otec.

„Například Málková mi napsala, že třeba zrovna k ní buď nepřijde vůbec, nebo se vypaří o dost dřív. Zábranský to samý. A výtvarka? Když se zeptám, dělá blbou. Měl bys s ní promluvit. Jako autorita,“ zkusila to. „Všechno to platíme, to ti je jedno?“ Chvíli mlčela. „Mám o ní strach.“

„Puberta,“ zabručel otec neochotně. „Začíná jí puberta, smiř se s tím.“

„Už je brzo tma. Nechci ani pomyslet, kde všude může courat, než se vrátíme z práce.“

„Dřepí u kámošek. Seděj na kompu a hrajou hry. Neplaš.“

„Pořád na to myslím. Jsou toho plný noviny. Televize,“ vzdychla matka. „Ty holčičky... Je to strašný.“

„Evo,“ zdůraznil otec. „To se stalo na druhým konci republiky. Nemáš vůbec žádnej důvod ke strachu. Takže – laskavě přestaň bláznit.“

„Bude chodit domů s Vlastou,“ konstatovala nekompromisně matka. „Už jsem to domluvila s její mámou. Anežko? Co tak koukáš? Už žádný poflakování.“

- - -

Hřbitovní zeď se ztrácela v mlze na vrcholku kopce. Anežka pomalu brouzdala prvními spadanými listy jírovcové aleje. Nespěchala. Občas zvedla nějaký obzvlášť pěkný lesklý kaštan a strčila ho do kapsy. Z orosené trávy kolem cesty se pomalu zvedala bílá pára. Zkroucené děravé listy, pokryté jinovatkou slabounce chrupaly pod nohama a lepily se na svršky jejích mokrých bot. Promáčíš se, řekla by matka. Nastydneš. Louže, spousta louží, zaznamenala Anežka spokojeně. Letos prý mrzne brzo, aspoň máma si to myslí. Třeba zamrznou, než se budu vracet. A budu první, kdo se po nich sklouzne.

Mlha dokáže spoustu věcí. Například obaluje věci tichem. Všechny známé zvuky najednou zmizí, nebo znějí úplně jinak. Přicházejí odjinud. Než prošla bránou, chvíli stála a natahovala uši, jestli pod kopcem neuslyší hlasy, nebo vzdálené kroky. Nic – usmála se spokojeně. Setřásla jsem je. Vybavila si růžový záblesk Simoniny cukrkandlové bundičky mezi keři na kraji aleje. Pěkně si jí tam zadělá. Anežka svítivě růžovou nesnášela.

Na hřbitově se nikdy nebála. Samota ani hroby v ní úzkost nevzbuzovaly. Mrtví jsou tišší a klidní. Neječí, nervou člověka za vlasy, nehážou kameny, nepodrážejí nohy a nekopou do tebe, dokonce i nadávky nejspíš dávno zapomněli. Zhluboka se nadechla. Jaké to asi je, spát v mokré studené hlíně? Poznají ti dole, že někdo na jejich hrobech zapaluje svíčky? Čekají na to? Zavřela oči a představila si, jak leží pod zemí, sama těžká a nehybná a naslouchá hlínou zkresleným zvukům – šplouchání konve, cinknutí skleněné vázy o žulový obrubník hrobu, škrtnutí sirkou, sakra, proč to nehoří, protože fouká vítr, troubo, chtěla říct, slyšela každý spadlý list, každé osaměle smutné ohnutí jednotlivých vadnoucích kytek. Povzdechla si.

Přešla hlavní, štěrkem vysypanou cestou a jako vždycky zamířila do zarostlé části hřbitova, na svoje oblíbené místo. Fascinovalo ji a trochu zneklidňovalo. Dokud byla úplně malá, byla přesvědčená, že umírají jenom staří lidé. Jako babička. Prostě už najednou nepřijdou, nejsou a začneme jim nosit kytky na hřbitov. Ale tohle byl dětský hrob. Pískovcový kříž, u kterého se choulila malá holčička. Náhrobek tak starý, že nápis už Anežka nedokázala rozluštit. Deska pokrytá tmavozeleným mechem a zarostlá ve staré suché trávě.

„Ahoj,“ řekla Anežka. „Jak se ti daří? Přinesla jsem ti bonbon,“ položila na desku čokoládovou kuličku. Když je někdo mrtvej, pomyslela si, tak mu snad nemůže být zima. Nebo ano? Holčička na sobě měla jen košilku a krátkou sukni. Dlouhé kudrnaté vlásky. Anežka jí na ně nasadila svojí čepici. Ať se trochu zahřeje.

Dcerka místního statkáře, vysvětlila jí to kdysi babička. Proto má takovej pomník. Umřela na záškrt, když jí byly čtyři. Anežka usedla do mokrého mechu a zamyšleně se opřela o kříž. Kde asi má to dítě rodiče? Copak jí tu nechali takhle samotnou?

„Ahoj,“ řekl někdo.

„Ahoj.“

Anežka zvedla oči z vlhkého listí a přejela pohledem zablácené kotníčkové boty, ušmudlané potřísněné džíny a černou šusťákovou bundu. Muž měl hubený obličej a vlasy schované pod kapucou plnou drobných stříbrných kuliček namrzající jinovatky. Napůl zakryté oči se mu ve stínu kovově třpytily. Všimla si rozšklebené díry pod kolenem kalhot a otřepaných konců rukávů.

„Ahoj stenografko,“ řekl muž. Od úst se mu zvedala pára.

„Jmenuju se Anežka,“ změřila si ho. „A ty?“

„Luiz.“ V promrzlém obličeji se mihl náznak úsměvu.

„Ale ne,“ poznamenala pobaveně Anežka. „Luiz vypadá jinak. Uvidíš.“

„Přijde?“

„Někde tu běhá,“ zaculila se. „Nemá rád lidi. Schovává se.“

„Jako ty?“

„Máš pěknej nůž,“ řekla Anežka.

- - -

„Neviděl jsi Anežku? Dneska jsi přišel dřív než já, tak jste se snad potkali.“

„Ještě nedorazila,“ zamumlal otec. Co uděláš k večeři?“

„Kde ta holka zase je? Už se stmívá...“

„Si tvrdila, že bude u Vlasty.“

„Ta taky není doma, volala jsem tam.“

„No vidíš, couraj někde spolu. Prosimtě, uklidni se, Evo. Je půl pátý odpoledne. Za chvíli jí tady máš.“

„Tentokrát jí seřežu, vážně,“ matce se třásl hlas. „Jestli tu do pěti nebude, seřežu jí jako malýho spratka.“

- - -

„Proč chodíš zrovna na hřbitov?“ zajímal se muž. „Máš tady schovávačku?“

„Je tu klid,“ řekla Anežka. Přitáhla kolena pod bradu a na zadku jí zastudily promáčené legíny.

„A od čeho jsi tak zadělaná?“

„Ve škole nám složili koks,“ konstatovala krátce. Co kdybysme tu krávu šouply okýnkem do kotelny? Pojedeš jak po klouzačce, píčo. Bude prdel.

„Uklouzla jsem.“

Muž mlčel, Anežka si všimla, že se třese zimou. Možná má hlad. Máma říkala, že hladový lidi víc trpěj chladem. „Na,“ přitáhla si školní batůžek a chvíli v něm lovila. „Sváča mi většinou zbyde.“ Zaujatě sledovala, jak muž hltá oschlou housku se salámem a pečlivě otírá prsty do mastného ubrousku. Rychle se stmívalo a foukal ostrý vítr. Anežce chvíli připadalo, že se tráva při zemi pohybuje v rytmu lidského dechu. Nádech – výdech. Nádech – výdech.

„Napadlo tě někdy, co se stane, až umřeš?“ nadhodil muž, když dožvýkal. „Tady, mezi hrobama je to vlastně celý o tom, co myslíš?“

„Chodím hlavně sem,“ Anežka se letmo dotkla opršelého pískovce náhrobku. „Myslím, že je tu dost sama. Mně by se to teda nelíbilo.“

„Jaký to je – umřít. Chtěla bys to vědět?“

„Já nevím, možná jo. Babička říkala, že pak už tě nic nebolí, nemáš strach... Hodný duše jdou do nebe a zlý do pekla.“

„Peklo,“ ušklíbl se muž. „Peklo je tady, děvče. Sežere tě, studený a nemilosrdný.“ Hrábl do kapsy a zapálil si cigaretu. „Plácáš se v něm, dokud tě něco, nebo někdo nevysvobodí. Smrt...“ Žíznivě vdechl kouř. Malý holčičky, jako třeba ty, by to ale měly odpíchnout rovnou do nebíčka,“ zdůraznil trochu cynicky. Nebo ne?“

„Nevím.“ Anežka zvedla ruku k ústům a vydechovala bílou páru, jako když také kouří. „Proč se teda chodí na hřbitov, když už tu stejně nejsou?“

„Smrt bolí,“ řekl muž. „A všichni z ní mají hrůzu. Kdyby to tak nebylo, nikdo by tady v tom sajrajtu dobrovolně nezůstal.“ Mlčel, dokud nedokouřil cigaretu.

„Když jsem byla hodně malá,“ Anežka přivřela oči a ponořila se do vzpomínek, „máma zhasla a já zůstala sama ve tmě... každej večer jsem byla přesvědčená, že za chvíli umřu, že se to musí stát každou další vteřinu. Myslela jsem si, že mě ta tma tak nějak vcucne a já už nebudu.“ Usmála se. „Ležela jsem v posteli a žadonila – ještě jeden den, nebo radši týden, měsíc... Luiz mi pak řekl, že se nemám bát. Nemá cenu smlouvat. A on mě neopustí. Zůstane se mnou. Luiz...“

„Ten tvůj Luiz,“ poznamenal muž posměšně. „Někde se zasek, co?“

- - -

„Možná bych měla zavolat na policii,“ matka rozechvěle odložila mobil. „Vlasta už je doma, Simona taky. „Prej se rozešly hned u školy.“

„Vlasta je pěkný kvítko,“ konstatoval otec. „Zrovna tý bych nevěřil ani slovo. Doneslo se mi, že chodí s tělocvikářem uklízet do kabinetu. Uklízet,“ odfrkl si. „Občas tam s nima zapadne i Simona. Prej dostávaj hustý dárečky. Taky peníze.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Slyšel jsem, jak se o tom baví Anežka s jednou z těch pipin. Toho dobytka by měli zavřít,“ konstatoval. „Doufám, že tohle jsi Anežce vysvětlila?“

„Chápeš vůbec, o čem se spolu bavíme? Je tma, holka není doma. Noviny jsou plný zamordovanejch školaček!“ Třásl se jí hlas. „Je to mý jediný dítě. „To ty už jsi nechtěl další. Co když jí někdo ...? Vždyť mám jenom jí!“

„A co jim řekneš, Evo? Že se takhle courá ze školy skoro každej den a tobě prostě zrovna dneska ruply nervy? Chceš, aby na nás poštvali sociálku? Pusť si bednu a čekej. Nic se jí nestane.“

- - -

„Na hřbitov se bojej, co?“ řekl muž najednou. „Myslím ty holky, co ječely dole.“

„Hmm...“ zamručela Anežka a po několikáté rozepnula a znovu zapnula zip na ruksáčku. Tam a zpátky. Nahoru, dolů. Líbilo se jí, jak to skřípe.

„Schovka,“ ušklíbl se. „Ubližujou ti?“

„Utekla jsem. Šly domů. Simona si nechce umazat bundu a Maruna jí leze do zadku, ta se bez ní nehne.“

„A ta třetí?“

Anežka se odvrátila. Mužův upřený pohled ji znervózňoval. „Myslím tu největší. To je šéfka, ne?“ dodal.

„Vlasta je starší. O dva roky. Nenašla mě, byla jsem zalezlá za oltářem vzadu v kapličce,“ přiznala neochotně.

„Doufám, že víš, jak moc je nebezpečný domlouvat se baterkou s cizíma lidma,“ mužovy oči studeně zasvítily ze tmy, „a jak nebezpečný je,“ zopakoval, „pro takovouhle holčičku, toulat se potmě sama po opuštěnejch místech.“ Vytáhl z krabičky další cigaretu a pokusil se ji zapálit. Anežka sledovala marné třepetání plamínku, ukrytého před větrem v jeskyňce mužových hubených prstů. Klepou se mu ruce. Možná bys tu opravdu měl být, Luizi, napadlo ji. Dívala se, jak nedokouřená cigareta letí obloukem přes náhrobky, malou chvíli, než ji pohltila nicota, ještě červeně svítila ze tmy na cestičce mezi hroby.

„Nemá cenu smlouvat,“ řekl muž ochraptěle a pevně sevřel Anežčino zápěstí schované v rukávu barevně kostkované zimní bundy.

- - -

„Kdes byla? Kde jsi, sakra, tak dlouho byla? A kde máš čepici?“ Ostré světlo zářivky nemilosrdně obtahovalo černé kruhy kolem matčiných oteklých očí. „Umíš si vůbec představit, jakej jsem o tebe měla strach?“

„Sbírala jsem kaštany.“ Anežka obrátila kapsy u bundy a vysypala na kuchyňský stůl hrst sametově lesklých hnědých plodů.

„Ty...“ vzlykla matka. „Tohle... tohleto mi už nikdy, rozumíš – nikdy nedělej!“

„Mami, prosím tě... mě to mrzí. Vážně. Mami, už nebreč...“

„Jestli něco podobnýho předvedeš ještě jednou, řekl otec tvrdě. „Nechám tě přivést policajtama.“

- - -

Vytáhla ze šuplíku baterku a postavila se k oknu. Neotevřela ho. Mám zaracha, Luizi. Poslali mě spát, o nějakým exemplárním trestu se prej ještě musej domluvit. Zvedla baterku nad hlavu a pustila ji z výšky na zem. Už žádný tajný zprávy, povzdechla si, když sbírala z podlahy kousky roztříštěného skla. Zbytky baterky zachrastily v koši na odpadky a zmizely, jako když se zavře hladina špinavé vody. Postel Anežku obalila hřejivou mlhou polovědomí, ležela bez hnutí s očima bezmocně otevřenýma do noci. „Luizi,“ oslovila tmu, „ještě neodcházej. Zůstaň tu se mnou, Luizi.“

Tráva se vlní ve větru, černé obrysy náhrobků proti obloze, mokrý mech, chlad, žhavý konec mužovy cigarety, peklo je tady, děvče, studené tvrdé prsty na předloktí, dlaně, ze kterých táhne zima, pára od pusy, kouř a tma. Anežka dávno ví, co to je nemít šanci. Nemá cenu smlouvat.

Smrt bolí. Jaké to bude, až nůž roztrhne poslední vrstvu teplého oblečení a zastudí uprostřed těla? Jak dlouho může trvat, než člověk umře?

Malý holčičky jdou rovnou do nebe. Nebo snad ne?

Horký dech, co je cítit cigaretami pálí v očích, vstaň, surové škubnutí za ruku. Zvedni se! Dělej, seber se a maž, mazej domů, Anežko, padej, než si to rozmyslím, utíkej, co nejrychleji dovedeš, pěkně na světle, středem silnice a nedívej se ani napravo, ani nalevo, zdrhej, neječ a hlavně se neohlížej.

Dlažební kostky chodníku se lesknou a vlhké listy kloužou pod nohama, všechno se vlní a nějak divně houpe, mlha, dusot promáčených bot, batůžek nadskakuje na zádech, chci domů, musím domů, domů, Luizi, za mámou...

- - -

„Našli ho,“ řekl otec potěšeně. „Bylo to v prvních ranních zprávách. Má kliku, že je po něm.“ Rozevřel noviny. „Už je to i tady.“

„Jak – po něm?“

„Oběsil se v aleji pod hřbitovem, na jednom z těch starejch kaštanů. Tady u nás,“ dodal váhavě. „Kde se to v nich bere? Slušnej občan, úplně obyčejnej chlap před čtyřicítkou, nic nápadnýho. A najednou se sebere, odejde z domova a začne...“

„Nechci to slyšet.“

„Prej měl na hlavě dětskou čepici, ale žádný z obětí nepatřila. Teď hledaj, jestli někde v okolí nenajdou nějakou poslední rozporcovanou chudinku.“

„U nás,“ hlesla roztřeseně matka. „To jako v našem městě?“

„Klid, Evo, skončilo to. Je mrtvej. No tak, nebul. Vždyť už je po všem.“

„Anežka... včera... přišla bez čepice...“

„Někde jí zapomněla, znáš ji. Nebo jí má na dně tašky. Neřeš to,“ poznamenal nejistě. „Hlavně to nikde nevykládej. Rozumíš mi? Netahej jí do toho. Evo – je ti to jasný? Ptám se, jestli ti to je jasný, kurva. Budeš držet hubu.“

- - -

„Něco ti ukážu, Luizi. Budeš koukat.“ Anežka sáhla do kapsy od svetru a vytáhla malou vyřezávanou figurku pejska. Dřevo bylo ohmatané a prosáklé starou špínou, jedno ucho měl ten tvoreček uražené a ledabyle ošmirglované a vzniklá nerovnováha propůjčila jeho obličeji lehce stařecky potměšilý výraz. Anežka přivřela oči.

Počkej, prudké trhnutí za límec. Něco ti dám. Talisman. Potřebuješ ochránce. Všechny praštěný malý holky by nějakýho měly mít.

Ostrá špička nože na něčem v mužově dlani. Dotek teplého dřeva. Sevřít prsty. A teď padej. Maž domů. No tak vypadni, dělej, kristepane, mazej ty náno...

„Podívej se,“ podrbala pejska za ulomeným uchem a otočila figurku nohama nahoru. Na spodku ošmudlaného bříška svítil čerstvě vyrytý nápis – Luiz

„Pěkný, viď. Doufám, že ti to nevadí, Luizi?“

Usmála se a pohladila léty vyleštěný čumák.

„Hlídej!“

Autor: Ludmila Svozilová | pátek 4.12.2015 9:06 | karma článku: 16.99 | přečteno: 367x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 7.36 | Přečteno: 104 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.74 | Přečteno: 199 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 198 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 123 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 815

Píšu.

Pořád ještě mě to hodně baví. Tohle mám zatím za sebou:

Hledá se autor bestselleru 2015 (nakl. Fragment), Černá série (Pusinky), po povídce též v 6. a 7. antologii českého hororu, 3. a 4. českém thrilleru (Ladislav Kocka), Hřbitov bílých králíčků (21 povídek, Viking), mysteriózní román s nádechem hororu Sběračka kostí (Krigl), Achernar, horor, lehce šmrncnutý mystikou a fantasy a hororový thriller Zemři, Kaine: Svatyně (obě Golden Dog). Kratší povídku sem tam potkáte i v nějakém tom sborníku. Kolem stovky dalších dokončených příběhů a dva mysteriózní romány zatím čekají na svého nakladatele.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...