Děsivé sny Kamily V.

Berte to jako pohádku. Některé věci je možná lepší nezkoušet. Tak to prostě je. -------------------  

Ležela na zádech a sledovala mraky, jak plují na obloze. Tak zvláštní, až k závrati hlubokou modř, plnou chladného, sladce osvěžujícího vzduchu, snad ještě nikdy neviděla. Možná by se dala pít jako voda, napadlo ji na okamžik. Tak hustá jí připadala. Možná by se v ní dalo plavat. Jako delfín v modro zlaté jeskyni hluboko pod mořskou hladinou. Odrazit se, pár svižných temp a vynořit se – kde vlastně? Sluneční paprsky se v tom vzduchu daly skoro nahmatat, věděla, že kdyby se jich dotkla, začnou zvonit jako tenké zlaté struny. Mátlo ji to. Máma přece vždycky říkala, že vysoko v horách je vzduch mnohem řidší a špatně se v něm dýchá. Proto si taky horolezci při výstupu na vrcholy berou kyslíkové přístroje. Pomalu se zvedla a obezřetně se rozhlédla. Stála na plošině horského štítu, nad hlavou tyrkysově zářivou nekonečnost vesmíru, plnou černých a oranžových hvězd, pod nohama bílá oblaka neustále měnící tvar. Na malý okamžik se jí zamotala hlava a nedokázala rozlišit, kde je nahoře a kde dole, až musela zavřít oči. V tu chvíli zaslechla, jak se někdo směje. Rozhrnula bosýma nohama malé šedé kamínky a otočila se.

- - -

Žena musela být prastará. Kamile ze všeho nejvíc připomínala stoletou želvu, pátravě vyhlížející z krunýře. Možná za to mohl ten zkrabacený pergamenový obličej a útlý krk, usazený uprostřed vysokého límce. Měla dlouhé vyšívané šaty z tuhého vínového hedvábí a páskové sandály s nezvykle tlustou podrážkou. Jiskrné tmavé oči za vějířem hlubokých vrásek. Nebo snad ne? V jednu chvíli se Kamile zdálo, že se ženin obličej mění, najednou to byla velmi mladá dívka s neporušenou, hladkou světle kávovou pletí. Jako když přeběhne vlna těsně pod povrchem oceánu, jen mžik, nic víc.

„Vítej,“ usmála se.

Ženin dům nad horským údolím nepřipomínal nic, co by Kamila dosud ve svém krátkém životě viděla. Měl velká, volná nezasklená okna, to bylo tak všechno, na co se později byla schopna rozvzpomenout. Na okna a křehké tenké zdi, co měnily barvy i tvar jako mraky nad hlavou. Dům dokonale čistý a prázdný a přitom plný neuvěřitelných věcí. Byl nádherný, ještě tohle si pamatovala. Také zahradu, nezapomenutelnou barevnou divočinu, co pokrývala vnitřek domu a pokračovala údolím až po obzor, kde se ztrácela v hloubce nekonečné oblohy. Kamile připadalo, že snad mizí přímo ve vesmíru, jako zářivá, barevná mléčná dráha. Vydechla úžasem.

„Je krásná,“ řekla žena měkce. „A plná překvapení. Dívej se.“

„Co to je?“ vzdechla Kamila ohromeně. „Kdo?“

Sklonila se a prohlížela si hemžení pod nohama, tu spoustu malých tvorů mezi stvoly různobarevných květů dole v údolí. Nebudou větší, než moje barbína, napadlo ji užasle.

„Jsou překrásní,“ řekla. Pocítila v srdci bodnutí touhy s troškou závisti. Mít jich tak pár doma… Mohli by bydlet v domku pro panenky. Udělala bych jim venku malou zahrádku. Nosila bych je s sebou do školy a holky by zíraly.

„Jsou tu doma,“ pousmála se žena. „Zatím se ještě hodně učí a – jsou tady šťastní. Nemůžou žít někde jinde.“

„Kde se tu vzali?“

„Vytvořila jsem si je,“ žena zvedla ze země kousek tmavě žluté lesklé hlíny. „Abych tu měla společnost? Abych…“ Chvíli mlčela. „Takhle,“ řekla pak. „Ukážu ti to.“ Vymodelovala malou figurku pejska.

„Je to jen panáček z plastelíny,“ konstatovala Kamila zklamaně.

„Myslíš?“ pousmála se žena. Položila si figurku na dlaň a lehce na ni foukla. Kamila s úžasem sledovala, jak malý huňatý psík seskakuje z ženiných rozevřených prstů a s veselým štěkáním míří doprostřed zahrady přímo mezi rozdováděné děti.

„No teda…“ ujelo jí.  Mohla by mi kousek dát, pomyslela si s pohledem na zbytek té zvláštní modelíny. Jen malinkej. Udělala bych si kluka a holku. Víc by se mi jich stejně do barbíního domku nevešlo. Dala bych jim ty šatičky po Barbie a Kenovi. Měli by… Žádostivě natáhla ruku.

„Ne!“ řekla žena nekompromisně. „To nejde. Neuměla bys s nimi zacházet. Potřebují lásku a péči, musela by ses jim hodně věnovat. Nejsou na hraní, děvče. Přinesli by ti jenom trápení. Potíže. Velké potíže,“ zdůraznila. „Smutek.“

Potíže, ušklíbla se v duchu Kamila. Proč by s nima měly být nějaký potíže? Sledovala, jak se žena zvolna otáčí a drobným krokem míří zpátky dovnitř domu. Ještě něco povídala, ale Kamila už tomu nevěnovala pozornost. Ať si mele, courala se pomalu za ní. Jen tak nenápadně sáhnout stranou, honilo se jí hlavou, a kousek si odlomit, jen jeden docela malej kousek týhle kouzelný modelovací hmoty, mrňavej ždibínek, nikdo to nepozná…

- - -

Divnej sen. Kamila se překulila na záda a chvíli pozorovala proužek zlatavého slunečního světla na stropě. Sobotní rána měla vždycky ráda. Nemusela vstávat do školy, klidně se mohla po probuzení ještě pěknou chvíli povalovat a přitom naslouchat slibným zvukům z kuchyně. Máma určitě vaří čokoládu, kvitovala s uspokojením povědomé klapání nádobí. Spustila nohy na podlahu a chvíli roztržitě lovila pantofle, než si všimla, že na stolku, pod tričkem pohozeným mezi učebnicemi a školními sešity, leží malá hrouda hladké žluté hlíny. Kamila cítila šimrání v žaludku. Najednou si připadala skoro provinile. Kde se tu tohle vzalo? Co když to nebyl jen sen a … Já to vážně čmajzla? Opatrně tu věc vzala do ruky. Byla lesklá a hedvábně jemná a teplá, jakoby uvnitř bušilo srdce. Rychle ji zabalila zpátky do trička a strčila do šuplíku. Měla bych to asi co nejrychleji vrátit. Ale jak? Určitě bych na to neměla moc šahat. Hlavně bych si s tím neměla hrát.

Usedla k pracovnímu stolku a opatrně povytáhla zásuvku. Je to jen hlína. Co by to bylo jinýho? Neblázni Kamčo, uklidňovala vyplašené myšlenky. Nic, než obyčejná modelovací hlína. Jen má zvláštní barvu. Možná bych si o ní něco našla na Googlu. Ale že je hezká, to opravdu je. Příjemná na omak. Určitě se s ní musí dobře pracovat.

Chvíli jen tak seděla u stolku a nerozhodně hleděla na trikem omotaný balíček, pohozený mezi polámanými pastelkami, napínáčky, rozházenými papíry, ohmatanými časopisy, oschlými žvýkačkami, troskami dávno vyschlých propisek, drobky, okousanými gumami a vůbec vším tím nepořádkem dlouho nevyprázdněného šuplíku v dívčím pokojíčku. Co kdybych to zkusila, jen tak trochu. Jen si tak sáhnu.

- - -              

Nic moc, musela nespokojeně uznat, při pohledu na ty dva paňáci. Nikdy nebyla žádná velká výtvarnice. Chce to opravdu dobrou představivost, jestli mají tyhle dvě figurky alespoň vzdáleně připomínat muže a ženu. Opřela je o rozevřený penál, aby se nekácely a přemýšlela. Něco tomu chybí. Jak to ta ženská udělala? Vždyť ani ten její pejsek ze začátku nevypadal nijak zvláštně. Položila si panáčky na rozevřené dlaně, pevně zavřela oči a dvakrát dlouze vydechla, na každého zvlášť.

Co je zase tohle?

Šimrání v prstech, jako by se mezi nimi něco vrtělo. Dotek dlouhých jemných vlasů.

„Páni!“ vyhrkla Kamila. „Teda!“

Žena se narovnala a pružně seskočila na stůl. Dlouhé tmavě měděné vlnité vlasy jí sahaly až pod zadek. Upřela na Kamilu tyrkysově zelenkavý pohled a usmála se. Její nazlátlá pleť zevnitř doslova zářila, jako by nebyla vymodelovaná z kusu hlíny, ale přímo ze samotného slunečního světla. Ale byla to skutečná žena, žádná pitomá plastová barbína. Měla opravdová drobná kulatá prsa a mezi nohama kudrnaté, temně rezavé chmýří. A Muž… Kamila se trošku začervenala. Nahatého chlapa zatím viděla jen na obrázku v učebnici, a to tedy bylo rozhodně o něčem jiném. Zaujatě si ho prohlédla. Byl o trošku snědší než Žena, rozhodně měl tmavší vlasy a oči měl oříškově hnědé. Kamilino bezostyšné okukování ho nijak zásadně nerozhodilo, možná proto, že si jí vlastně skoro nevšímal. Měl oči jenom pro Ženu.

„No tohle?“ hlesla Kamila malinko pohoršeně. Asi bych se na to neměla dívat. A jestli sem vejde máma a uvidí je…

„Vezmu vás do skleníku,“ řekla těm dvěma a opatrně je postavila do krabice od sandálů. „Je v něm teplo a kočka se tam nedostane. Nic vám tam nehrozí.“

Skleník Kamila upřímně nesnášela, protože ho měla na starosti. „Kdo potřebuje všechny ty pitomý saláty, okurky, rajčata a další hnusy,“ brblala si pro sebe roztrpčeně. „Zeleninu… Já to teda rozhodně nejsem.“ Sice za odvedenou práci dostávala pravidelnou odměnu, ale... Takhle vlastně zabiju dvě mouchy jednou ranou, usoudila. Budou zalejvat a starat se, a doma nebudu muset nic vysvětlovat. Nedokázala si představit, jak by rodiče zareagovali, kdyby si, nedej bože, téhle nahaté dvojky všimli.

Co asi jedí, uvažovala, když ukládala dvojici do měkkého mechu mezi prázdné květináče. Jak to říkala ta žena – že jim stačí ovoce, oříšky a semínka? Jsou malincí, nic víc nepotřebují.

„Můžete si brát ze všeho, co tu právě zraje,“ poučila ty dva. Večer vám ještě přinesu nějaký jahody a vyloupaný vlašáky. Jen támhle ten stromeček v rohu radši vynechte,“ upozornila je důrazně. „Je mámin, strašně na něm lpí. Granátový jablko. Jedno tam sice roste, ale ještě není zralý. Bylo by vám po něm leda špatně.“

Bůhví, jestli mě vůbec poslouchaj, došlo jí znechuceně. Stačí se na ně podívat, aby člověk věděl, na co nejvíc myslej. Ale mohli by mít miminko. Budou tady spolu hospodařit a pěkně se starat o všechny ty rostliny. Nakonec z toho bude mít radost i máma, jo, určitě. Až se trochu zabydlej, tak jí je ukážu. Kamile se malinko ulevilo.

„Hezky tu o to pečujte,“ řekla těm dvěma. „A těším se na vaše dětičky,“ zamumlala celá červená, protože na tohle už se fakt koukat nedalo. Pomalu vycouvala a pečlivě zavřela dveře, aby se dovnitř nedostala žádná škodná. „Zítra se na vás dojdu podívat a vymyslíme, co dál.“

- - -

V neděli musela s rodiči a bráškou na výlet. Moc se jí nechtělo, ale vykroutit se z toho nedokázala. Na Křivoklátě sice ještě nebyla a normálně by nejspíš měla radost, jenomže to by nesměla celý ten dlouhý den přemýšlet jen o dvojici ve skleníku. Jak se jim asi daří? Zima by jim být neměla. Mohla by jim přinést nějaký oblečení na panenky. Ale sama musela přiznat, že tohle je blbost. V něčem takovém si ty dva ani neuměla představit. Dřelo by je to, uznala. Bylo by jim to určitě těsný. A ty boty – představila si Ženinu drobnou nožku v růžovém plastovém výlisku z panenkovského botníku – no to už vůbec ne. Budu jim muset něco spíchnout. Musí to být jemnej materiál, aby je neškrábal. Třeba mámin hedvábnej šátek. Jenže neumím šít, to je trochu problém. Možná by to Žena zvládla sama, když jí ukážu jak. Zatím se ještě učí, vzpomněla si. Tohle Kamilu nepatrně znepokojilo. Sama nějaké šprtání zrovna moc nemusela. Proč vlastně by se zrovna oni měli učit? Blbost, uklidnila se. Nepotřebujou to.

- - -

Do skleníku se dostala až v podvečer.  Nedočkavě otevřela dveře a zlehka mezi nimi proklouzla. Nechci je přece vyděsit, napadlo ji trochu stísněně. Uvnitř bylo pořád příjemně teplo a zapadající slunce vykouzlilo z kapiček na čerstvě orosených listech zářivé, duhově oranžové kuličky. Žena seděla pod vzrostlým keříkem papriky a kojila miminko. Muž se tvářil hrdě a ochranitelsky. Jde to teda dost rychle, pomyslela si Kamila malinko zneklidněně. Najednou tady mám rodinku. Chvilku si připadala docela bezradně. Tohle už přece bude chtít aspoň nějakou výbavičku, vzpomněla si na mámin komentář ohledně jakéhosi mimina ve vzdáleném příbuzenstvu, nebo ne?

„Přinesla jsem vám pár jablek, třešně, oříšky a tak,“ opatrně postavila na zem proutěnou ošatku. „Zítra nepřijdu, mám dlouhou odpoledku.“ Přidřepla na bobek a chvíli tu rodinnou idylu se zájmem pozorovala. Domů se vrátila až po setmění.

- - -

Skleník ji začínal znervózňovat. Neměla na něj čas. Navíc, jak uvnitř přibývalo lidiček, pomalu se z nich začínala stávat další povinnost, podobná pravidelnému úklidu nebo mytí nádobí, nebo dokonce psaní úkolů, a povinnosti – ty Kamila zrovna nemilovala. Uklidňovalo ji jen, že ti dva jsou dostatečně samostatní, aby netrpěli hlady. O dětičky se jistě postarají sami a krom hmyzu jim pod těžkými skly žádné velké nebezpečí nehrozí. Ostatně – přece dostali za úkol se o skleník starat, takže jí samotné odpadla vlezlá nepříjemnost s pravidelným zaléváním a pletím. Uplynulo několik dní, než se dokopala k další návštěvě.

„Měli jste o ně pečovat,“ řekla vyčítavě Muži. „Málo zalejváte.“ Rostliny ve skleníku vypadaly zvadle a smutně a papriky měly spodní listy úplně oškubané. Máma mi zatrhne kapesný, napadlo ji. Až tohle uvidí. „Hej,“ naštvaně dloubla do Muže ukazováčkem. „Slyšíš mě?“

Vypadá nějak jinak, napadlo ji. Je špinavej.

Muž byl pocintaný lepkavými fleky od ovoce a divně z něho táhlo. Obrátil na Kamilu skelné oči a škytl. „Je nalitej,“ řekla Žena. „To ty tvoje třešně. Zjistil, že když je nechá pár dní v teple, tak zkvasej.“ Opovržlivě kopla do hlemýždí ulity, naplněné kalnou tekutinou. „Nedá si pokoj, dokud to nevychlastá.“

 Taky nevypadá zrovna nejlíp, ohodnotila Kamila Ženu. Rozhodně už nezáří, to zvláštní vnitřní světlo, co jí dělalo tak krásnou, když se vyloupla z hlíny, někam nenávratně zmizelo. Je upatlaná, rozcuchaná a má kruhy pod očima. Těch pár kytek, co si nastrkala do vlasů, to rozhodně nemůže zachránit. A ty děti…

Kolem Ženy se proháněli dva neuvěřitelně špinaví malí chlapci, bojovně proti sobě šermovali ulomenými klacky a starší kluk do toho menšího a drobnějšího řezal jako do boxovacího pytle. Oba už byli samý šrám a modřina. Žena držela v náručí řvoucí mimino a lhostejně je pozorovala.

„Tohle se nedělá!“ poučila Kamila staršího kluka a vytrhla mu klacík ze sevřené pěsti.

„A proč?“ zašklebil se ten menší a píchl Kamilu do palce u nohy.

„Au!“ sykla rozzlobeně. „Parchanti! Hele,“ obrátila se na Ženu, „koukejte si tady udělat pořádek! Pěkně zalejvat, starat se. Žádný pranice, žádný nasávání! Až příště přijdu…“ Naštvaně za sebou práskla dveřmi.

- - -

Vůbec se jí tam nechtělo. Skleníku se vyhýbala, nevkročila do něho minimálně týden. Bůhví, kolik jich tam už bude. Množej se jak králíci. Tohle jsem vážně neodhadla. A to jsem z nich měla takovou radost. Byli tak pěkní – a podobali se mi, vážně, oba. Zvláštní. Bylo to tím, jak jsem na ně dechla? Myslela jsem si, že budu mít jen dva. Že je propašuju v batůžku do školy. Holky by čuměly. A záviděly by. Večerková, půjčíš mi je? Tůdle, ani náhodou. Trhni si. Pořiď si svoje, jestli víš jak. A mohli by mi třeba napovídat… Ale oni si dělají, co chtějí, a nějaká práce je rozhodně moc nezajímá. Povzdechla si. Potíže. Jo, takhle to ta ženská řekla. Potíže, ty s nima teda fakt jsou.

- - -

Skleník vypadal jako po vichřici. Z vyprahlé hlíny ostře trčely polámané uschlé stvoly. Všude po zemi se válelo opadané listí a zahnívající rozdupané plody. Matčino jediné granátové jablko leželo bezmocně pod stromkem rozmlácené na kousky a chaoticky rozkopaná nezralá semínka už začínala plesnivět. Kamile se z toho pohledu skoro podlomily nohy.

„Kde jste?“ zaječela. Ztratili se jako smrad, šmejdi. Zalezli. No, to se jim nedivím. Měla bych je utopit v kýblu, jako krysy. Zuřila.

„Co je?“ řekla Žena. „Se snad něco děje?“ Vynořila se zpod posledních zbylých velkých listů kadeřávku a upřela na Kamilu přidrzle nechápavý pohled.

„To si piš, že se děje!“ zasípala Kamila. Při pohledu na Ženu skoro ztratila řeč. „Co to máš na sobě za maškarádu?“ Nevěřícně zírala na Ženin blátem vyztužený složitý účes protkaný několika ptačími pírky. Rty nabarvené ostružinovou šťávou na tmavě fialovou. A ten límec na ramenou?

„Motýlí křídla,“ řekla šokovaně. „Snad nezabíjíte motýly?“

„A máme tu snad pojít hlady?“ odsekla Žena. „Nebo jíst pořád jen tohle?“ odstrčila špičkou něčeho, co připomínalo botu na podpatku, kus rozmáčeného nahnilého jablka. „Vylezla jsem nahoru,“ ukázala na pootevřené střešní větrací okno. Kamila si všimla malých žebříků, vyrobených z vázacích lanek. „Dívala jsem se ven,“ dodala Žena dychtivě. „Viděla jsem, co nosíte na sobě. Chci to taky!“

„A tohle,“ Kamila přejela pohledem Ženina povadlá prsa a zastavila se na sukénce, těsně obepínající vyvalené povislé břicho. „Není to myš, že ne?“

Jasně, že je to myš, slyšela vzadu v hlavě tepat dotěrný zlomyslný hlásek. A to, co má kolem pasu, je myší ocásek. A to, co má za tím odpudivým páskem zastrkaný, je celá sada nožů, vyrobených nejspíš z vosích a včelích žihadel. A to… „Dost!“ vyjekla nahlas. „Kde je Muž?“

„Válí se pod rajčatama, zmetek,“ sykla Žena.

Ten flek, co má kolem oka, uvažovala Kamila, je to modřina, nebo ne? „Zavolej ho,“ zavelela rázně. „Zavolej sem všechny.“

- - -

„Nemůžete tady zůstat,“ oznámila jim ztěžka. „Všechno jste si zničili a i bez toho je vás tu moc, za chvíli se sem nevejdete.“

Bude rambajz, zatrnulo jí. Až tohle uvidí máma. Musím to dát aspoň trochu do pořádku. Ale jak? Copak to ještě jde? Bude to chtít nový sazenice, ty určitě. Minimálně půl roku nedostanu žádný kapesný. A s noutbukem k Vánocům se můžu rovnou rozloučit. Pakáž nevycválaná. Probodla Ženu pomstychtivým pohledem. Hlavně se jich musím rychle zbavit. Ale kam s nima? Takovýhle destrukční komando si přece nenastěhuju do pokojíčku. Na zahradu taky ne, Rex by je sežral nebo někam zahrabal a navíc, určitě by si jich někdo všiml. Bezradně pohlédla na hlouček ušmudlaných postaviček. Pořád se nemohla dopočítat. Ale nejmíň dvacet už jich je určitě. Možná i víc.

„Znám jedno místo,“ nadhodila opatrně. „Je mimo město a budete tam mít klid.“

Stará rokle, pomyslela si. Mělo se tam stavět, ale nakonec na to nedošlo, ani nevím proč. Trochu divočina, ale o tom jim vyprávět nebudu. To bych je odsud asi nedostala.

„Budete si žít, jak budete chtít. Budete si žít podle svýho,“ řekla místo toho.

- - -

Choděj sem kočky, zaváhala, když jednoho po druhém vyndávala z přepravky a stavěla mezi ostré kamínky na dně rokle. Taky krysy. Nad hlavou zaslechla pískání káněte. A je to docela pustina. Najednou se cítila skoro provinile. Neměla bych se na ně vykašlat, ale co mám dělat? Nevím si s nimi rady. Přírodní výběr, vzpomněla si na článek z učebnice. Nějaký zbraně už si vyrobili, to jsem přece viděla. Určitě si poraděj.

„Budu vás tu navštěvovat,“ hlesla sevřeně. „A vždycky něco přinesu.“ Sáhla do kapsy a podala Muži balíček sirek. „Večer si rozdělejte oheň,“ poznamenala jako mimochodem. „Ohřejete se a zvířata,“ povzdechla si. „Prostě si vás nebudou všímat.“ Rychle odešla.

- - -

Měla hodně práce ve škole a do rokle to bylo daleko. Taky samozřejmě musela vyžehlit ten průšvih se skleníkem. V hloubi srdce jasně cítila, že tohle všechno jsou jen obyčejné výmluvy, ale za žádnou cenu by si nepřiznala, že se jí do rokle docela obyčejně nechce. Možná se bála, co tam najde, možná se cítila provinile, kdo ví? Raději o tom nepřemýšlela. Do rokle se znovu vypravila, až když venku přituhlo a město zasypala první slabounká vrstva sněhu. Už se smrákalo, když dorazila na místo. Světlo, které se z údolí linulo, ji skoro ohromilo. To, co postavili, vypadalo skoro jako město. A ne jen jedno, napočítala minimálně čtyři oddělená velká sídliště. Dokázali to, zaradovala se. Přežili.

„Ahoj!“ zavolala. Pohybovala se tam spousta lidiček, ale Muže ani Ženu už nikde neviděla.

„Vy jste se teda činili,“ zkusila to. „Mám z vás vážně radost.“

Nikdo si jí nevšímal, to ji zaráželo. Stála na kraji rokle, mávala rukama už aspoň pět minut a křičela do ochraptění, a pořád nic.

„Neviděj tě,“ řekl někdo. Takový neochmýřený mládeneček to byl, sotva o rok, dva starší než ona.

„Jak mě můžou nevidět?“ Kamila už byla totálně zmatená. „Ty mě přece vidíš, ne?“

„Jen trochu,“ řekl kluk. „Jako rozmazaně. Co tady chceš?“

„Přišla jsem se na vás podívat,“ utrousila Kamila trochu dotčeně. „Když jsem tady byla naposledy, nic takovýho – ukázala kolem – tu nestálo. A kde je Muž a Žena?“

„To jsou jen legendy,“ ušklíbl se kluk. „Nejspíš nikdy neexistovali. Ale jestli chceš, ukážu ti naše město. Jsme jižní část,“ vysvětloval hrdě. „Letos jsme se proti Seveřanům konečně pořádně opevnili. Máme lepší zbraně. Myslím, že do konce roku je smeteme ze zemskýho povrchu a ze zbytku si naděláme otroky.“

„Proč?“ hlesla Kamila zděšeně.

„Jsou to šmejdi,“ konstatoval kluk. „Prostě proto. A když to neuděláme my s nima, udělají to oni s námi.“

„Ale to přece nejde, takový věci nejsou správný…“

„Žíhanec nám to přikázal.“

Kamila sledovala, kam kluk ukazuje, ale před vchodem do jednoho z největších domů viděla jen velikou vypreparovanou kočičí hlavu. Vyceněné zuby, otevřená tlama. Prázdné oční důlky. Otřásla se.

„Žíhanec,“ objasnil jí to kluk. „Požírač Ničitel.“ Otočil se čelem k hlavě a poklonil se až k zemi. „Uctíváme ho. Patříme mu. Obětujeme mu všechno, co milujeme.“

„Ale,“ rozesmála se Kamila. „Vždyť je to jen obyčejná kočka! „Normální blbá zdivočelá domácí míca.“

„Nekřič!“ zašeptal kluk vyplašeně. „Nerouhej se. Je to náš Tvůrce. Díky němu žijeme. Vytvořil nás z kousku hlíny a…“

„Ale to jsem přece byla já,“ vykřikla Kamila. „To já jsem vás vymodelovala, já jsem vám vdechla život! Podobáte se mi, copak to nevidíš?“

„Dívala ses někdy do zrcadla?“ ušklíbl se jízlivě ten kluk. „Vždyť seš dítě…“

- - -

Co mám dělat, vzdychla Kamila. Nevnímaj mě. I kdyby – stejně mě nebudou poslouchat.

Pomalu klopýtala domů a čas od času se ještě bezradně ohlédla. Už za vámi nepřijdu, nemá to cenu. Dělejte si, co chcete, třeba se navzájem vymlaťte.

Nemůžu za to, že mě nechtěj slyšet. Proč teda cítím vinu?

Je to boží dech, co oživuje, děvče, jistě, ale zároveň i toho, kdo tu věc provede. Vezmou si z něj všechno, co nosíš v sobě, o čem ani nevíš, že bys tam mohla mít…

Ta ženská. Přece musela tušit, co udělám, ale nezabránila mi v tom. Copak ji nenapadlo, že to určitě zkusím? Klidně mě nechala tu věc odnést.

Nejsou to hračky, dítě, znovu slyšela všechno, čemu tenkrát nevěnovala pozornost, protože přemýšlela jen o tom, jak si pro sebe ukrást aspoň kousek té zázračné hmoty. Budeš za ně mít zodpovědnost. Troufáš si na něco takového? Od začátku se o ně starat, nevzdalovat se, naučit je soucítění, vztahům, stanovit jim jasná pravidla, aby ti nezvlčili. Ale hlavně je musíš opravdu hodně milovat, usmála se. Neopouštět je, nenechat je napospas, pořád odpouštět, nevzdávat se, pořád začínat znova…

- - -

Najednou seděla na posteli, svírala v pěstech zmuchlané povlečení a zírala z okna, obloha byla celá rozžhavená a rudě žíhaná, slyšela někoho křičet, oslepující světlo uprostřed strašného rámusu a tma.

„Mami!“ vykřikla. „Maminko!“

„Jen se ti něco zdálo, miláčku. Děsivý sny. Měla jsi vysokou horečku, víš? Ale už to bude dobrý.“

Nejvyšší čas, pomyslela si matka. Táta už málem volal rychlou. Tyhle chřipky nejsou žádná legrace. „Odpočívej,“ usmála se. „Přinesu ti horkej čaj a polívku.“

„Oni se vybijou, mami. Všechno zničej! Všechno! Slyšíš to?“

„Jsou to jen rachejtle, broučku. Pyrotechnika. Je silvestrovská noc, víš? Promarodila jsi skoro celý Vánoce.“

- - -

Letos je toho vážně až příliš, povzdechla si matka. Chvíli naslouchala kvílení sanitek z centra města. Ohňostroje. Že to ty lidi baví. To zase bude utrženejch prstů. O mracích zbytečnýho jedovatýho smradu nemluvě. A chudáci psi, jak ti k tomu přijdou? Takovej rachot. Vyhlédla z okna. Dokonce i obloha nad roklí je úplně červená.

Opatrně Kamilu přikryla a cípem pokrývky přitom smetla ze stolečku několik hrudek uschlé žluté hlíny. Kde ta holka přišla k tomuhle? Až se uzdraví, budu jí muset prolustrovat šuplíky. Poslední dobou začíná být dost nezvladatelná.

„Mami,“ hlesla Kamila úzkostně.

„Měla jsi jen špatný sny, holčičko. Ničeho se neboj.“ Pohladila Kamilu po zpocených vlasech. „Jsi přece doma. Jen se ti něco zdálo,“ zopakovala konejšivě. „Jen špatný sny, to se při teplotě stává.“

„Sny,“ přivřela na chvíli oči. Fantastický, barevný sny. Děsivý sny. Sny z horečky.

Zatáhla závěs a rozsvítila malou noční lampičku. Rámus zvenku zvolna utichal. „Vidíš?“ řekla potichu Kamile. „Je po všem. Už to skončilo.“