Červenou rukavicí Oskara Wilda

Dnes to bude takové komorní, klidné a jen docela lehce dekadentní. To vám slibuji. Jak také jinak, v Kavárně Oskara Wilda?

Opřela se o prosklené dveře a pořádně zatlačila. Někde dole, pod kovovým rámem zaskřípal nevymetený písek a drobné kamínky. Interiér se doslova topil v měkkém pološeru žlutých žárovek, zašroubovaných v širokých starých skleněných stínidlech. Kavárna Oskara Wilda, hm… Spíš vetešnictví, napadlo ji, ale nohy už ji bolely tak úděsně, že by snad zalezla i do zahulenýho cikánskýho nonstopáče někde na Smíchově. Obezřetně se rozhlédla. Kavárnu si přece jen představovala trošku jinak, rozhodně míň zašlou a zaprášenou. Našla si stolek vedle okna, podle velikosti prosklené tabule usoudila, že to dřív určitě musela být výloha. Řeznictví nebo sámoška – aspoň dlaždičky na podlaze by tomu odpovídaly. Ale konečně mohla svůj unavený zadek složit na židli. Podpatky, doprdele. Takovýhle štekle, nenápadně pod stolem vyzula promáčené lodičky. Muselo mi přeskočit.

Číšník se poflakoval v tmavém rohu za dřevěným barpultem, kdyby z šera nesvítil bílý flek nažehlené košile, možná by si ho ani nevšimla. Líně se odlepil od zdi a strčil jí pod nos nápojový lístek. Kafe za 45,- jí teda zrovna tady přišlo docela drahý. Objednala si presso a vytáhla z kabelky i-Phone. Novýho miláčka v krásně růžovo stříbrný variantě, rozhodně žádnou sockárnu, stál ji vlastně celou poslední vejplatu, tak si ho aspoň na chvilku užije a projede poslední maily a fejsbuk. Teda kdyby…

„Není tu signál,“ zašveholil ten pingl a postrčil před ni kafe. „Zákusek?“

Teplajzník, napadlo ji. Ty prsteny? Účes. No jasně, stačí se podívat, nemusel by ani pípnout. Přejela pohledem prosklenou vitrínu vedle baru. Krčilo se tam několik čokoládových dortíků, jedno tiramisu a pár docela lákavých koláčků.

„Ne,“ řekla odtažitě, s jistou lítostí v očích. „Díky.“ To určitě. A večer budu makat v posilovně o půl hodiny dýl.

„Kdybyste si to třeba rozmyslela,“ dotěrně se zaculil, „jsem za barem. Stačí mávnout.“ Vysmahl.

Co tu budu dělat, pomyslela si otráveně. Venku je kosa, prší a do začátku pohovoru mám ještě minimálně tři čtvrtě hodiny čas. Možná bych se na to měla rovnou vykašlat. Stejně to bude k ničemu. Je to všude stejný – jenom ztrácím čas. Letmo mrkla na hodinky. Padesát minut. Cucat celou tu dobu jedno presso a ještě k tomu tady, asi dlouho nevydržím. Vytáhla zrcátko a zkontrolovala fasádu.

„Máme tu knížky,“ ozval se od pultu ten slaďouš. „Jestli nepospícháte, klidně si nějakou vytáhněte.“

Teprve teď si toho všimla. Všechny stěny tohohle kumbálu, samozřejmě mimo výkladních skříní, byly obestavěné bytelnými policemi a nacpané spoustou knih různé tloušťky i stáří. Dokonce i skřínky pod výlohami přetékaly knížkami a plnily vzduch zatuchlým odérem starého papíru. Spíš než kavárnu připomínalo tohle místo jakýsi podivný antikvariát. Člověk by skoro čekal, že se z šera mezi policemi co chvíli, jako malé bílé myšky, vynoří vybledlí duchové starých sbírek poezií a začnou uprostřed šedých chuchvalců prachu těkavě tančit. Kdybych pořádně nastražila uši, blesklo jí hlavou, možná bych zaslechla tenké a ochraptělé hlásky dávno zapomenutých veršů, pípání mrtvých ptáčků, nenávratně ztracených mezi regály. Rozechvěle vytáhla jeden oškubaný brožovaný výtisk. Ohmataný papír obalu se jí okamžitě začal drolit mezi prsty a tvrdé zažloutlé listy ostře čpěly vlhkostí a plísní. Budu si muset umejt ruce. Toaletu tady snad mají. Rezignovaně se vrátila ke svému vystydlému kafi.

Podniky, ve kterých neustále vyřvává rádio, ji štvaly, ale tady vládlo znervózňující ticho toho typu, ve kterém když položíte lžičku na podšálek, cinkne to, jako kdyby spadla přímo na podlahu. Už delší dobu se nemohla zbavit vlezle nepříjemného pocitu, že jí někdo civí do zad. Opatrně se otočila.

Jak to, že jsem si ho nevšimla dřív? Už tady seděl, nebo přišel později, tak potichu a nenápadně, že jsem ho ani nepostřehla? Bude mu kolem třiceti, odhadovala. Hubený, džíny, svetr a sáčko, rozcuchané světle hnědé vlasy. Pil zázvorový čaj a před sebou měl rozloženou – jak jinak – knížku. Asi sem chodí často.

Postřehl, že se na něho dívá a neznatelně se pousmál. S tebou by tak byla zábava, to určitě, ty intelektuálně pošahanej inventáři týhle zasmrádlý kavárny.

Měla na sebe vztek. Možná si dám ještě jedno, odstrčila prázdný hrneček. Nakonec bylo docela dobrý.

~

Mladý muž vyklopil do sklenice trochu medu a chvíli míchal.

Zázvorovej čaj. Oskar už ho měl pro mě připravenej. Jednak ví, že ho mám rád, a taky si určitě všiml, jak jsem promrzlej. Známe se dlouho a má pro mě slabost – ne, že by mě zrovna tohle nějak bralo. Ale k polívce a bramborovejm placičkám si zázvorák dávám vždycky, tohle ví Oskar taky.

„Nech si chutnat, Mišáku,“ mrkl Oskar a pohodil hlavou k rohovýmu stolu. „Dík,“ řekl Michal potichu. Všiml si jí hned, když přišla. Oskar je takový teplý zlatíčko, pomyslel si pobaveně, sice už to u mě vzdal, když mu konečně svitlo, že nemá šanci, ale od tý doby mi pořád trpělivě dohazuje holky. Nakonec je to docela zábavný. Co pracuju v centru, stejně chodím o polední pauze jenom sem, možná kvůli všem těm knížkám a tohle v klidu přežiju.

„Je docela pěkná," řekl, aby mu udělal radost. Ve skutečnosti ho nijak zvlášť nezaujala. Kdyby na sebe nenavlíkla kostýmek s minisukní, měla by figuru skoro jako Oskar, a Michal tyhle vyskákaný kozy nikdy moc nemusel.  Hned si všiml, jakým pohledem prověřila vitrínu s dortíkama. Neměl rád holky, co se nedokážou s chutí nadlábnout. Pomalu dojedl polévku a vytáhl si z police Deset malých Indiánků od Alexieho. Výborná věc. Tuhle knížku si určitě koupí i domů. Četl, ale po očku sledoval dívku.

Převrátil ji na záda a opět do ní pronikl. Přirážel a přirážel a ona zavřela oči. „Podívej se na mě,“ řekl. Otevřela oči a pohlédla na něj. Usmála se. Jak se mohla usmívat? Byla cizí, s cizími myšlenkami. „Řekni moje jméno,“ přikázal. „Harlan,“ odpověděla. Byla zlá a nevěděla o tom.

Vytáhla mobil. Musím mít uvnitř někoho dost zlomyslnýho, napadlo mladíka. Chci vidět, jak se bude tvářit, až zjistí, že má smůlu.

Ulice byla bez aut i bez lidí a jediné, co Harlan viděl, byly stovky jeho knih rozházené po zemi. Harlan zahodil knihy, co nesl v náruči, a nechal je spojit se zbytkem jejich kmene. Potom šel domů, ke svým rodičům.

Pořád cucá to jedno studený kafe. Zhnusenej výraz. Mohla by si dát další, ne? Nevypadá zrovna jako socka.

Zrcátko, probůh. Všechny slepice pořád kontrolujou exteriér. Na koho tady asi čeká? Ještě jsem jí tu neviděl. Asi zabloudila z ulice.

Corliss si v antikvariátu dlaněmi zakryla tvář. Nemohla se dívat na svět, který dopustil, aby se něco takového stalo.

Kdyby se trochu najedla, mohla by mít pěknej zadek. To se mi na holkách líbí. Má takovej docela příjemně přidrzlej obličej. Míň pomalovaná by ale vypadala líp. V tomhle jsou všechny stejný, aspoň těch pár, s kterejma jsem něco měl. Nechápu to. Začnou nehtama – tyhle dlouhý, svítivě růžový drápy, co maj místo obloučku něco jako useknutou dětskou lopatičku, vážně nesnáším. Pak přijdou na řadu řasy. Když na to má, náplety na vlasy. Proč, proboha? Neznám normálního chlapa, kterej by si liboval zrovna v tomhle. Nejspíš si pořád připadaj, že toho na sobě maj málo umělýho, jinak si to neumím vysvětlit. S Elenou jsem se vlastně rozešel hlavně kvůli blbejm silikonům. Nemohla pochopit, že se mi to nelíbí. Že jí chci opravdovou. Bez vycpávek.

Nikdy nespi s ženskými, které se jmenují po nebeských tělesech. Nikdy si nevydávej vlastní poezii. Nikdy nevystupuj na večerech amatérské poezie. Nikdy ze sebe nedělej Indiána, když jím nejsi.

Zavřel knížku a vrátil ji do police.

„Dáš si ještě čaj?“

„Už ne, díky, Oskare. Zaplatím.“

Když po mě sbírá nádobí, vždycky si u toho tak těžce povzdechne. Kristepane. Jsem buzna idol číslo jedna týhle kavárny. Zastrčil židli a zamířil ke dveřím.

Tahle taky vypadá, že když jí sáhnu na obličej, zůstane tam otisk prstu, ohodnotil naposledy dívku.

Ale má vážně hezký nohy. Škoda.

~

„Promiňte, slečno,“ řekl Oskar jemně. „Můžu si k vám přisednout? Máte moc pěkné oční stíny,“ nadhodil nemotorně. „Od koho to je?“

„Oriflame,“ ucedila dívka, ale neodtáhla se. „Nejsou moje, malovala mě kamarádka. Mám dneska pohovor. Kvůli práci, víte?“ Proč by ho to vlastně mělo zajímat, napadlo ji. Měla bych ho vyfakovat. Ale – vlastně mi vůbec nevadí. Je docela milej.

„Asi bych se na to měla rovnou vybodnout,“ povzdechla si. „Hledal jste někdy práci?“ Sebrala ze stolu svůj nový mobil a s lehkým despektem ho hodila do kabelky. „Ajfoun,“ poznamenala znechuceně. „Měli ho tam všichni. Je to něco jako symbol, to asi víte, ne?“ Dlouze si Oskara přeměřila. „Taková snobárna, odznak lepších lidí. Taky jsem si ho pořídila, abych zapadla. Růžovej,“ dodala, jako by to bylo sprosté slovo. „Stejně mě nakonec vyhodili.“ Zadumaně pohlédla do kabelky. „Nevíte o někom, kdy by ho koupil za slušnou cenu? Musím zaplatit nájem.“

„Pořídíte si jinej,“ podotkl Oskar. „Bazáče jsou plný zachovalejch mobilů. Dostala‘s lekci, holčičko, pomyslel si. A víš to. To se hodnotí.

 „Měla jsem docela dobrý zaměstnání,“ řekla po chvíli. „Teda, jak se to vezme. Šlapou vám za krk, dusej vás, vymejou vám mozek. Myslíte si, že to všechno chcete.“

„A chcete?“ zeptal se Oskar.

„Nevím. Některý věci jsou příjemný. Jen…“

„Možná proto teď sedíte právě tady,“ pousmál se Oskar. „Všiml jsem si, jak jste zaváhala, než jste vešla. Přesto tu jste. Není to náhoda. Říká se tomu, tuším, genius loci.  Tohle místo si vás přitáhlo.“

„Vystudovala jsem ekonomii,“ pokračovala dívka. Vlastně jsem ji nikdy nechtěla doopravdy dělat – jen mě nenapadalo, co jinýho by to mělo být.“

Nedokázala si vysvětlit, proč se odkopává zrovna tady, před tímhle přihřátým klukem. Paradoxně v ní vzbuzoval jakousi iracionální důvěru. Cítila se vedle něho bezpečně.

„Oskar,“ řekl. „Jmenuju se Oskar. A vy?“

„Stella,“ usmála se trochu hořce. „Mám ctižádostivý rodiče. I jméno mi dali aspoň trochu neobvyklý. Oni…“ zmlkla. „Klidně mi tykej,“ dodala.

~

Příjemná holka, pomyslel si Oskar. Když sem vlezla, zrovna na to nevypadala, ale hned jsem viděl něco… něco? Co to vlastně bylo? Zamyslel se. Matou tělem. Barvy, drápy. Obhroublý řeči. Myslej si, že se to od nich tak nějak očekává. A uvnitř – duše. Poetická, něžná. Schoulená. Podvyživená. Deprivovaná. Nejsou šťastný a nevěděj proč. Poznám snílka, hned jak se objeví.

„Máš ráda verše?“ zeptal se. „ Třeba Mišák – ten kluk, co před chvílí odešel – je píše. Vážně,“ zaculil se. „Dělá pro nějakou pitomou vydřidušskou firmu, co prodává laciný čínský šmejdy, a aby přežil, píše básničky.

Tread lightly, she is near
Under the snow,Speak gently, she can hear
The daisies grow.“

zarecitoval procítěně. „Tohle byl Wilde. Krásný verše. I Mišák píše pěkný,“ řekl zasněně, „který mu samozřejmě nikdy nikdo nevydá. Jak to řešíš ty?“

„Ráda se dívám,“ přiznala tiše. „Na lidi, víš? Sleduju ten cvrkot kolem sebe. Ani se ho nemusím moc zúčastnit. Stačí mi, když můžu pozorovat. To divadlo… Jsem vzadu, stojím v pozadí. Nikdo si mě nevšímá. Neviděj mě. Tohle mě baví.“

„Dneska nejsi zrovna neviditelná,“ poznamenal pobaveně s pohledem na dívčin ostře červený kostýmek a špičaté lodičky.

Stella zvedla oči a zadívala se na dlouhou, sametovou rukavici, zavěšenou těsně nad barem.

„Proč je jen jedna?“

Rukavice byla temně nachová, výrazně tmavší, než dívčin kostýmek, dlouhá až k lokti a na hřbetě jemně vyšívaná černými, vínovými a stříbrnými korálky. Divadelní rukavice, odhadla ji. A dost velká. Mužská rukavice.

„Je starožitná.“ Oskar se potměšile zaculil. „Koupil jsem ji u vetešníka. Je to rukavice samotnýho Oskara Wilda, kterou si po večerech leštil brko, když seděl v křesle, popíjel portský a snil o všech svejch miláčcích.“

„Ježíši, cože?“

Chvíli se poťouchle bavil pohledem na dívčinu ztuhlou spadlou čelist. Pak jí to došlo a rozesmála se. Smála se nahlas, upřímně, zvonivě a uvolněně, připadalo mu to nesmírně osvobozující.

„Jsi číslo. A strašně si vymejšlíš. Vážně se jmenuješ Oskar?“ V očích jí zatančily jiskřičky. „Kecáš.“

Škoda, že je to holka, pomyslel si Oskar. Ztratil bych hlavu. Možná bych přestal myslet i na Mišáka.

„Já psát neumím,“ připustil. „Rád čtu, proto ty knížky tady, ale vždycky jsem chtěl tančit. Jako kluk jsem snil o baletu. Máš ráda balet? Představoval jsem si, jak se vznáším na jevišti Státní opery, a lidi mi tleskaj. Českej Michail Baryšnikov, nebo minimálně novej Harapes, nebo tak něco. Jenže mám vbočený kolena. Aspoň takhle mi to tenkrát řekli. Blbej tvar. Prostě by to nešlo. Ale to jméno je opravdový.“

„Oskar Wilde? Vážně?“

„Jo,“ řekl. „Miluju Oskara Wilda. Už od malička.  I když ty jeho pohádky – nejsou zrovna pro děti.“ Chvíli mlčel. „Nechal jsem se přejmenovat,“ přiznal po chvíli. „To už jsem vydělával a dávno bydlel daleko od domova. Nechtěl jsem si nechat jméno po rodičích. Pro lidi jako já je to někdy těžký.“

„Chápu,“ řekla.

Ne, pomyslel si Oskar. Nechápeš. Nemůžeš to chápat, nikdy jsi nic podobnýho nepoznala. Ale nemám ti to za zlý. Jsi fajn holka.

„Na matrice jsem řekl,“ zazubil se, „že se tak jmenoval můj vzdálenej prapředek, kterýho si děsně vážím, natolik, že se chci jmenovat jako on. Neřešili to.“

Mlčela a jezdila prázdnou lžičkou v hrnku.

„Možná by ses taky měla přejmenovat,“ nadhodil. „Stella je sice pěkný jméno, ale… Někdy to pomůže. U mě… V mým případě se začaly vážně dít věci. Kdybych to neudělal, nejspíš bych dneska neměl tuhle kavárnu. Bydlím tady,“ ukázal na točité schodiště za barem. „Jedna místnost nahoře mi bohatě stačí.“

„Nevím,“ řekla Stella zamyšleně. „Nejsem si tím jistá. Mně moje jméno nepřekáží. Ale,“ zacinkala lžičkou. „Docela určitě jsem dneska prošvihla ten podělanej pohovor. A víš,“ pohlédla na Oskara, „že mi to vůbec nevadí? Stejně jsem to nechtěla dělat.“ Zvedla se.

„Ta káva je na mě,“ usmál se Oskar. „Pěkně jsme si popovídali. Zase se někdy zastav, Stello.“

Až se to tu trochu rozjede, pomyslel si, budu potřebovat baristku. Holku, co neprudí a má ráda vůni dobrýho kafe. Chvíli rozvažoval, jestli se o tom má zmínit, ale nakonec mlčel. Co lidem ubližuje nejvíc, jsou falešný naděje.

„Určitě přijdu,“ jemně se zaculila. „To je přece jasný, ne? Genius loci, nebo jak jsi to říkal? Ten mi nedá pokoj, dokud mě sem nedotáhne zpátky.“ Najednou vypadala docela smutně.

„Hodně štěstí,“ řekl Oskar.

„I tobě, Oskare.“

Díval se jak odchází, prošla dveřmi a zůstalo po ní zvláštní prázdno. Nevrátí se, napadlo ho. Už nepřijde. Stella. Spřízněná duše. Zmizela v lesku tlustých skel velkých oken, vypařila se a ulice ji vymazala, jako by tu ani nikdy nebyla.

Oskar si povzdechl, vytáhl z vitríny koláček, malinko ukousl a zalovil mezi knížkami. Alexie. Co na něm ten Mišák vidí?

Corliss se zamyslela nad tím, jestli Shakespeare nepsal své hry a sonety jen proto, aby si zašukal.

Dobrý. Koláček taky. Zase je objednám. Oskar přivřel oči a vybavil si Mišákův soustředěný výraz. Krátký rozcuch na hlavě, třídenní strniště. Široká ramena a hezkej malej zadek. Panebože. Proč ten kluk není aspoň trochu bi? Polkl. Láska je slepá a dělá si z nás srandičky. Jinak to není možný. Proč se to musí stát zrovna mně? Rozevřel doširoka knížku a zalistoval.

Vzal jsem babiččiny obřadní šaty a vyšel ven. Věděl jsem, že ten osamělý žlutý korálek byl mou součástí. Věděl jsem, že já jsem byl součástí toho žlutého korálku. Venku jsem se oblékl do babiččiných obřadních šatů a nadechl se. Chodci se zastavili. Auta se zastavila. Město se zastavilo. Všichni se dívali, jak tančím se svou babičkou. Byl jsem moje babička a tančila jsem.

Asi mám rád pořádný chlapy, pomyslel si Oskar. Pohlédl nad bar a s povzdechem polaskal očima tmavě rudý samet rukavice. Co kdybych ji večer – čistě jen pro jednou, samozřejmě – sundal a vzal s sebou nahoru?

Spřízněná duše. Zaklapl knihu a strčil ji do řady mezi ostatní. Přítel. Milenec. Tři v jednom – to nejde. Pořádnej chlap, těžce se nadechl. Jako Mišák. Jemnej a přitom mužnej, žádnej převoněnej blbeček. Můj problém, povzdechl si. V tom to bude. Jo bude to v tom.

~

citace: Sherman Alexie, Deset malých Indiánků; Maťa 2005

           Oscar Wilde, Requiescat