Hadrárna

Nesežerou nic, co není na sežrání připravené. Neil Gaiman – Stíňák ---------------------------------

„Počkám venku.“ 

Někde uvnitř se jí to nepříjemně dotklo, přestože dobře věděla, jak moc Petr podobné akce nesnáší. Jako by neznala jeho odpor k nakupování kdekoli a v sekáči obzvlášť. Hrabárny upřímně nesnášel. Nikdy nemohl pochopit, co na nich ty ženské mají. Obnošené hadry, smrad. Desítky minut – co hodiny – přehrabování v hromadách ohavných zmuchlaných triček následované slavným vítězstvím v podobě jednoho značkového kousku za celých dvacet pět. Dělaly to všechny, co znal, ani Sylvie rozhodně nebyla žádná výjimka. Slepice. Hlavně ať mě z toho vynechá, pomyslel si. „Sednu si naproti na zahrádku,“ ukázal přes ulici.

~

Než vešla, instinktivně zaváhala. Výloha toho miniaturního krámku byla zašlá a celá zaprášená, jako někde, kde dávno zkrachovali a pouze za sebou zapomněli navždy zamknout dveře. Jen neměli na klice zavěšeno CLOSED, ale OTEVŘENO. Vlastně tam ani nechci, napadlo ji. Nic nepotřebuju a zrovna tady bych si stoprocentně nic nekoupila, ale… Petr ji naštval, jen si to nechtěla přiznat. Sledovala, jak přechází ulici a usedá pod slunečníkem malé hospůdky. Pivo, nakrčila nos. No jasně. Za kliku vzala s lehkým šimráním kolem žaludku.

~

Šero uvnitř ji zaskočilo. Tohle přece nemůže jedna slabá žárovka utáhnout, pohlédla ke stropu. Vždyť v tak chabým osvětlení člověk ani pořádně nerozezná barvy. Nakupuje tu vůbec někdo?

Stísněný prostor krámku byl oblečením doslova zavalený. Nejen, že se mačkalo nahuštěné na kovových stojanech všude kolem, nacpané tak neprodyšně, že mezi tím skoro neviděla cestičku, dokonce vlálo i od stropu, vyvěšené na dlouhých tyčích zaražených do zdí. Jak vešla, průvan všechny ty dávno odložené věci šelestivě rozkýval. Působilo to docela morbidně. Kde už jsem něco podobného viděla, napadlo Sylvii. Některé kusy dělaly dojem, jako by tu tlely pomalu stovky let a ze všeho nejvíc jí připomínaly průsvitné, vysušené, chrastící prázdné stažené kůže. Jako když za mého dětství babička zabila králíka a kožešinu, otočenou naruby a vypnutou na háku pověsila do průvanu uschnout. Divná asociace, otřásla se. Vždyť jsou to jen hadry, probůh, ovládla nutkání otočit se na podpatku a rychle odsud zmizet. Rozhrnula nejbližší řadu ramínek a tlumeně se rozkašlala. Vzduch v místnosti byl suchý, plný zatuchlého starého prachu. Teprve teď jí došlo, co tu chybí – ten klasický, ostře nepříjemný zápach desinfekčních pracích prostředků, jaký neomylně doprovází každý krám s podobným sortimentem. Skoro to vypadalo, jako kdyby tu ty věci práchnivěly už tak dlouho, že dávno ztratily byť jen špetku typického sekáčového odéru. Možná ho neměly nikdy, napadlo ji trochu znepokojeně. Dávno nevyprané, zapomenuté, zbloudilé svršky, co visí uprostřed zatuchlého ticha jako mrtví zmrzačení motýli, přilepení v pavučině. Vypadnu, řekla si. Najednou si nebyla jistá, kde jsou dveře.

„Hledáte něco konkrétního?“

Stál přímo proti ní. Nepostřehla ani náznak pohybu, jediné klapnutí odstrčeného ramínka, sebemenší zašustění rozhrnutých oděvů.

„Ne,“ hlesla. I v panující polotmě jasně rozeznávala mužovy tmavozelené oči s širokými temnými zornicemi. Zvedl koutky úst v náznaku úsměvu a na prchavý okamžik odhalil lehce nažloutlou sklovinu ostrých zubů. Nedokázala by definovat proč, ale přátelský úsměv jí to zrovna nepřipomínalo. O krok ucouvla.

„Vážně?“ zeptal se pobaveně. „Každý přece něco hledá. A ne vždycky to samozřejmě najde. Ale vy, a právě dnes, jste na místě, odkud se s prázdnou neodchází.“

Stojí mi v cestě ven, došlo Sylvii znepokojeně.

„Prohlížejte si,“ řekl lhostejně, jako by jí četl myšlenky. „Budu vzadu u pultu.“

Ulevilo se jí. Chovám se jako paranoidní slepice, zastyděla se.

„Vlastně,“ řekla váhavě a špičkami prstů sevřela nohavici malého dětského overálku, co se jí před chvílí letmo otřel o rameno. „Něco jako tohle, ale ve velkým. Pro mě. Na lyže,“ dodala skoro omluvně. „Pod kombinézu. Našel byste tu něco takovýho?“

„Tady nahoře ne,“ řekl muž. Skoro se ztrácel ve tmě na druhém konci obchodu. „Ve skladu,“ dodal. „Dole v suterénu. Chcete se podívat?“

Ne, chtěla říct. Za žádnou cenu.

„Ano,“ vyhrkla. „Chci.“ Co to dělám, probůh? Možná bych raději měla začít křičet, napadlo ji nesouvisle.

„Určitě si vyberete,“ řekl ten člověk. Oči mu ze tmy svítily jako staré zelené sklo. „Tudy,“ otevřel kovové dveře s puchýřky zašlé oloupané bílé barvy. „Půjdu před vámi.“

~

Opatrně sešla několik ničím nenatřených stupňů z hrubého betonu. Poslední schod se ztrácel v naprosté tmě. Neviděla ani muže před sebou.

„Doufám, že rozsvítíte,“ poznamenala zneklidněně. Temnota pod schody se jí ani trochu nelíbila. Zdála se jí nějak zvláštně, nepřirozeně jiná. Propastná prázdnota, ve které se pohybovalo cosi podobné hustému černému kouři, něco, co by dokázala pojmenovat, jen kdyby se toho odvážila. V žaludku pocítila ledové sevření děsu.

„Pojďte za mnou,“ vyzval jí muž. „Světlo je až v další místnosti.“

Ten chlap je pošahanej a já musím být blázen, napadlo Sylvii. Proč už jsem dávno nezdrhla? Přitom ten blbej overal ani nechci. Na tvrdou betonovou podlahu pod posledním schodem došlápla s pocitem, že se noří kamsi hluboko pod hladinu. Tma ji okamžitě zcela obklopila. Tlak v uších. Instinktivně roztáhla ruce, aby nahmatala stěny, ale necítila nic. Je to přece úzká suterénní místnost. Měla bych se dotknout zdi, alespoň z jedné strany, nebo ne? Nic nevidím, chtěla zakřičet, kde jste? – ale nevydala ani zvuk.

„Kousek před vámi,“ řekl muž. Nedokázala rozeznat, odkud ten zvuk přišel. Stojí přede mnou, za mnou, nebo přímo vedle? A jak… Panebože, došlo jí. On to ví. Ví, na co myslím. Roztřásla se.

„Ještě pár kroků,“ slyšela prodavače. „Pár kroků.“

Nevěděla, co to bylo. Snad něco v těch slovech. Jakási chvějivá lačnost v hlase, co přicházel z temnoty všude okolo. Zarazila se. Stála ve tmě a naslouchala svému zrychlenému dechu, přerývanému bušení vlastního srdce. Pak se rychle otočila zpátky ke vchodu. Mezerou mezi nedovřenými dveřmi prosvítal poslední kousek světla a neodvratně se zmenšoval. Zavírají se. Ty dveře se zavírají. Vyrazila jako srna. Na předposledním schodu upadla a tvrdě narazila na jeho ostrý okraj. Zaslechla křupnutí trhané látky, ale bolest necítila. Konečně stála zpátky na prahu. Malou chvíli, než se jí podařilo za sebou zabouchnout, slyšela, jak se muž dole ve tmě směje.

~

„Co je?“ řekl Petr. „Jsi celá zelená. Rozbila sis koleno?“

„Nic,“ hlesla zmateně Sylvie. „Ne. Já nevím.“

„Ve džínách máš díru jako vrata, všude samou krev a nic?“ konstatoval podrážděně. „Cos, proboha, vyváděla?“

„Já… asi jsem spadla?“

„Kristepane,“ zavrčel Petr. „To se mi snad zdá.“

~

Zvracela celou noc. V krátkých chvílích mezi jednotlivými záchvaty dávení se potácela v podivném lepkavém polospánku, plném děsivých vizí, které si už ráno nepamatovala. Zůstalo jen naprosté vyčerpání a divný pocit, že se přihodilo něco, co se nikdy nemělo stát. Tvrdě usnula až za svítání a prospala celý následující den.

„Nedivil bych se, kdyby tě vykopli z práce,“ řekl jí večer Petr jízlivě. „Ani jsi tam nezavolala. A nemysli si, že tě budu živit.“ Mlčela. Tu noc se jí poprvé zdálo, jak se prodírá mezi ramínky plnými odložených svršků. Chodila pořád sem tam a nemohla najít cestu ven, zatímco prostor kolem ní se neustále zmenšoval. To ty věci, ty věci, jak se ke mně tisknou… Seděla na posteli s očima široce vytřeštěnýma do tmy. „Zuby,“ řekla nahlas. „Co ti zas je?“ ozval se Petr ze své půlky postele. „Jaký zuby?“

„Ten prodavač,“ zašeptala ochraptěle. „Měl špičatý zuby…“

„Prodavač,“ řekl Petr zhnuseně. „Už konečně spi.“

~

„Vypadáš vážně hrozně,“ nadhodila opatrně kamarádka v práci. „Možná by sis měla zajít k doktorovi. Na krev a tak…“

„Jsem jen unavená,“ spláchla tu radu Sylvie. „Poslední dobou špatně spím.“

Pravda byla, že bála usnout. Děsila se pomyšlení, kam by ji každý další sen mohl vrátit, vyexpedovat z bezpečí teplé postele zpátky do divného krámu, plného ještě podivnějších oděvů, na místo co má na podlaze dlaždice se štíhlými siluetami draků a gryfů, kteří sebou škubnou, když na ně šlápnete a pokusí se vám zahryznout do paty. Stála tam skoro každou noc a sledovala, jak se hadry zavěšené od stropu pokyvují v průvanu, už to nebyly šaty, kalhoty, trička, košile a sukně, byly to prázdné vyschlé lidské kůže všech možných velikostí. Jako by někdo nějakým záhadným způsobem uvnitř rozpustil veškeré tkáně i kosti a zůstaly jen tenké suché obaly, zavěšené za temena od stropu, jako nějaká úchylná sbírka šíleného kanibala. Nemohla se pohnout a musela se dívat, jak světlo prosvítá pergamenovou kůží prázdných očních důlků a otevřených úst. Nekřičela.

Nikde ho neviděla.

Věděla, že tam někde je.

~

Nedokázala si vysvětlit, jak se tam ocitla. Postrádalo to logiku. Z práce sice chodívala pěšky celkem pravidelně, ale nikdy ne tudy. Přemýšlela o všem možném a zároveň o ničem a najednou stála před špinavou výlohou toho krámku. Tohle není sen, došlo jí. On mě ovládá. Jak se mu to povedlo? Vstoupil mi do podvědomí, nalezl do hlavy, ovládl moje sny. Pojďte za mnou. Vybavila si letmý dotek mužovy dlaně na hřbetě ruky, když otevíral dveře. Studená, lepkavá bříška prstů. Horký dech. To, jak byl ten tvor cítit, ne potem, ani špínou, dokonce ani všudypřítomnou zatuchlinou ze všech těch hadrů kolem, ani plísní ne. Vnímala, jak se jí zježily všechny chlupy na zádech. Jako predátor. Páchl jako predátor.

Opatrně popošla ke vchodovým dveřím a opřela hlavu o sklo. Někde hluboko, až vzadu je vstup tam dolů. Jeho doupě. Jeho sluj. Uvnitř se nic nepohnulo. Viděla jen světlé odlesky zavěšeného oblečení. A tričko, přímo proti sobě bílé tričko s drobným vyšívaným růžovým srdíčkem na levém rameni. Džíny, čistě vyprané, ale pořád ještě s dírou na koleni. „To není možný,“ vydechla zděšeně. „To,…“ Otočila se, a bezhlavě se rozběhla ulicí, utíkala celou cestu domů, černo před očima, hukot zpěněné krve v uších. Zastavila se až před svojí skříní. Nemohla popadnout dech. Rychle vytáhla šuplík. Tričko leželo dole, schované až na dně, pod vrstvou čistého oblečení. Džíny pověšené na ramínku neopustily místo, kam je uklidila, když vyprala krvavé skvrny. Díra na koleni vypadala, jako když se jí vysmívá. Rozplakala se.

~

„Zase jsi to připálila,“ ucedil studeně Petr. „Nechápu, jak něco s takovýmhle mozkem, mohlo dokončit vysokou školu.“

„Promiň,“ řekla. Cítila, jak se jí uvnitř žaludku zvedá černá hladina temnoty. Musela jsem jí tam nadechnout, jak jsem utíkala, pomyslela si. Musela jsem jí kus spolknout, a teď ve mně roste.

„Petře?“ Není tak špatnej, omlouvala ho v duchu. Určitě mě má rád, jen neumí projevovat city. Prostě jen potřebuje mít každej večer teplý jídlo a sex, kdy se mu zachce, to je všechno. Můj táta byl taky takovej.

„Petře?“

„Buď zticha,“ přidal zvuk u televize. „A zalez.“

~

Nespala. Ležela v posteli natažená jako prkno. Nezavřela oči, a přesto cítila, jak se přes ni přelévají všechny kalné spodní proudy bezbřehé tmy. „Vím, kdo jsi,“ zašeptala. „Vím to.“

Druhý den si vzala v práci dovolenou. Nakoupila a uklidila byt. Uvařila Petrovo oblíbené jídlo, zabalila hrnec do utěrky a uložila ho do trouby. Teprve potom se převlékla.

Tričko bylo cítit levandulovým mýdlem. Zvedla ho k obličeji a než ho navlékla, chvíli tu vůni dlouze vdechovala. Džíny jí byly volné. Musela jsem zhubnout, napadlo ji. Nazula tenisky, pečlivě zabouchla dveře od bytu a vyšla ven.

~

Drobně mžilo, ale Sylvii nebyla zima. Šla pomalu, míjela lidi pospíchající rychlým krokem ze zaměstnání, lidi spěchající po nákupech, lidi navlečené v teplých bundách, skryté pod deštníky, lhostejné chvátající cizí bytosti, uzavřené za sklem nějaké jiné reality. Celý svět utíkal, přeskupoval se odnikud nikam, z nicoty do nicoty. Neměla strach.

Jedinou neměnnou statickou věc uprostřed vesmíru představoval malý krámek na rohu mokré, zablácené ulice. Chvíli stála před výlohou a sledovala, jak se drobné kapky rozstřikují na skle a pomalu stékají dolů, jako špinavé slzy. Vešla.

Muž stál vzadu, u otevřených dveří.

„Přišla ses podívat, co jsem si pro tebe připravil?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla pokorně, než vkročila do temnoty.

„Ano.“

~

Stíňáci nevyhrabávají pasti. Pokud jste tady, už jste do ní spadli.

Čekají na vás na konci vaší cesty.

Nesežerou nic, co není na sežrání připraveno. Ohlédněte se.

~

Citace: Neil Gaiman, Předběžné varování; POLARIS 2015

Obrázek v perexu: John Kenn Mortensen, Lepíkové příšerky; Argo 2014