Past

Máte divné sousedy? Myslíte, že ne? A jste si jisti, že víte, co se – třeba zrovna teď, těm vašim honí hlavou?  

~

„Podívej se na něj,“ řekla Růžena Strnadová manželovi.

„Co je?“ houkl Bedřich při pohledu na manželku, nenápadně ukrytou za povytaženou záclonou. „Nevím, co tě na tom furt baví, pořád toho blba pozorovat,“ ulevil si. Pravda byla, že shánčlivého souseda nesnášel téměř stejně upřímně, jako manželčino neúnavné šmírování.

„Zas chodil celou noc po zahradě s baterkou.“

„Hrabe mu,“ poznamenal škodolibě Bedřich. „Bojí se, aby mu ty jeho nakradeniny taky jednou někdo nevyfouk.“

„Já nevim,“ Růžena pokrčila rameny. „Je to skoro divný. Cafourková povídala…“

„Ušetři mě Cafourkový, jo?“ ucedil studeně Bedřich. „Ta baba mi nesmí přes práh, to jsi už, doufám, pochopila?“ Podrážděně si odfrkl. „Drbna…“

„V noci byl zase na lupu,“ nadhodila Růžena po chvíli. „Slyšela jsem vrzat kolečko, tak jsem se podívala. Přivez dva obrubníky, od tý nový silnice, co teď stavěj. Kolik myslíš,“ pohlédla na Bedřicha, „že dneska stojí takovej žulovej obrubník?“

„Pilnej jak včelka,“ ušklíbl se Bedřich. „Bude muset přistavět boudy.“ Přejel pohledem protější plot, obestavěný přístřešky z lešenářských trubek, pečlivě zakrytými vlnitým plechem. „Už mu to pomalu začíná přetejkat do trávníku.“

„A vona se nosí jak nějaká grófka,“ přisadila si Růžena. „Hlavně, že má na zahradě bazén. Krytej.“ Sousedčin bazén jí dlouhodobě ležel v žaludku. „To asi, aby si tam tu tlustou prdel mohla máchat holou. Páč jinak by z toho mohlo náhodnýho chodce klepnout.“ To já takovou nemám, pomyslela si otráveně.  A pochopitelně, pohlédla zhnuseně na Bedřicha vybaveného nezbytným lahváčem, ani žádnej velkej, vyhřejvanej krytej bazén. To postaví leda takováhle pilná včelka, a ne nějakej trubec.

„To se mu to šetří,“ utrousila. „Když si všechno nakrade.“

„Obyčejnej chamtivej zlodějíček,“ řekl Bedřich. „Zajímavý je, jak mu to všechno pořád prochází. Jen v tý hlavě asi moc ne, tam bude mít pěknej bordel.“ Nechal Růženu na její pozorovatelně a sáhl do lednice pro další pivo. Měl bych někam vypadnout, pomyslel si. Pořídit si třeba rybářskej lístek. Jenže tvrdnout zrovna u vody mě nebaví. Důchod. Panebože. Co tu s ní mám dělat? Baba je jak policajt.

„Já tě slyšim,“ ozvala se z ložnice. „Už máš třetí pivo!“

~

„Beranová, jeho stará vykládala Ca… teda jedný známý, že poslední dobou takhle bloumá skoro každou noc. Od tý doby, co se jim ztratil kocour.“

„Vidíš,“ uklidňoval ji Bedřich. „Hledá kocoura.“ Ňáká blbost, napadlo ho vzápětí. Kdo bude po nocích bloumat po zahradě kvůli kocourům? Ti se přece toulaj pravidelně a většinou se po pár dnech objevěj hladový a pocuchaný úplně sami.

„Prej má pocit, že tam něco chodí. Úplně ve tmě, víš? Takže to skoro není vidět, jen trochu, něco jako tlustej černej stín. Strašidelný, co?“

„Vždyť to říkám,“ pravil Bedřich. „Hrabe mu. Měla by ho poslat ke cvokařovi.“

„A že je to hodně velký,“ šeptla ještě Růžena. Oči se jí vzrušeně leskly.

„Divoký prase?“ napadlo Bedřicha. „To by mu ten jeho trávník pěkně zrylo. Ale to nechodí nikdy samo. Pamatuješ, jak nám loni zrychtovali zahradu?“

„Pořídil si flintu,“ dodala Růžena. „Prej brokovnici. Začíná to bejt docela napínavý, co myslíš?“

„Jestli ho s ní tady uvidím jen jednou, zavolám benga.“ Bedřich měl jasno. „Magora.“

~

„Bedřichu! Bedřichu honem! Tak vylez z toho pelechu!“ Růžena stála u okna a nervózně podupávala. „Kristepane dědku, než ty se zvedneš, tak to bude pryč!“

„Co je?“ Bedřich se otráveně obrátil na posteli. „Proč nespíš?“ Ta ženská mě zničí. Vona snad toho zlodějskýho zmetka bude pozorovat i po nocích.

„Je to tam!“ vydechla rozrušeně. „U Berana na zahradě!“

„Co tam je?“ Bedřich znechuceně odhrnul deku.

„To,“ hlesla Růžena. „No přece tamto!“

Beranova zahrada tonula ve tmě. Dnes dokonce nesvítila ani halogenová žárovka nad bočním vchodem, kterou soused, k Bedřichově těžké nelibosti, (člověk si tady připadá jak velemlok v nasvíceným akváriu), poslední dobou nezhasínal, dokud se úplně nerozednilo.

„Kristepane,“ zavrčel Bedřich. „Za co mě trestáš? Kde?“ nalepil nos na sklo.

„Támhle,“ zasyčela Růžena. „V rohu!“

„Nic nevidím.“ Jak bych taky mohl, pomyslel si znechuceně. „Dyť je tma jako v prdeli.“

„Nebuď sprostej,“ ohradila se Růžena. „Právě. Ta tma. Jako kdyby se nějak prohnula a zas se vrátila zpátky. Hejbe se.“

„Růžo,“ pravil zlomyslně Bedřich. „Měla bys to konečně omezit. Víš dobře, co myslím.“ Nasává Pálavu ve velkým, pomyslel si. Přinese si petku a večer ji s klidem vyzunkne. A mně by chtěla vyčítat těch pár piv.

„Co tím chceš říct?“ vybublala Růžena. „To snad, že jako chlastám? Podívej se na sebe, ty jeden plesnivej alkoholiku. Votevři ledničku, kolik ti tam zůstalo od včera flašek. Pak chrápeš jak pauzák a nic nevidíš! Kam jdeš?“

„Do hospody,“ zavrčel vytočeně Bedřich. „Doufám, že Venca má ještě otevřeno.“

„Panebože!“ zaječela Růža. „Dyť je po půlnoci, to si myslíš, že tam kvůli tobě bude tvrdnout do rána?“

Kdyby pohled vraždil, zejtra mám funus, napadlo Bedřicha a moudře se stáhl. Zalehnout na bok a deku hezky přes hlavu. Baba si nedá pokoj.

„Počkej! Zase! Je to tam zase!“

„Prosimtě Růženo. Běž zpátky do postele.“ Nebo do prdele, pomyslel si. To je to správný místo. Prozíravě mlčel.

~

„Má tam ty svý Ukrajince,“ upozornila manžela Růžena. „Přitáhli ňáký trubky. Měl jsi pravdu, že mu ty boudy už kapacitně nestačej. Asi zase začne budovat.“

„Z tohohle?“ ušklíbl se Bedřich. „Leda, že by lešenářský trubky došly. Vidělas, co to je za roury?“ Na co tohle má? Možná mu z nich svařej klepadlo na koberce. Ale zatím to vypadá, jako nějakej rám.

„Pusť to z hlavy, Růžo,“ řekl. „Prostě se naskytlo a on to sebral jako vždycky, a teď přemejšlí, co s tím.“

~

„Odtáhli to za bazén,“ informovala ho druhý den Růžena. „Už na tu věc pořádně nevidím. Ale stejně – vypadá dost divně. Jako nějaká,“ chvíli přemýšlela, jestli to má vyslovit. Dědek řekne, že jsem blázen. Máš nízkou hladinku, Růžo? To se dalo čekat. „Jako past na myši,“ vyhrkla rychle.

„Past na myši?“ Bedřich zůstal stát s pootevřenou pusou. Bude to s ní možná horší, než jsem si myslel.

„Obrovskou,“ řekla Růžena roztřeseně. „A na místo, co se dávaj návnady, přidělal židli.“

„Vážně,“ Bedřich ohromeně vyhlédl z okna. „Vážně to vypadá jako veliká pastička. Třeba se chystá lovit slony?“

„Tobě je to k smíchu?“ vyhrkla Růžena. „Neměli bysme radši někam zavolat?“

„A kam? Co řekneš? Že si tvůj soused instaloval na zahradě past na mamuty?“ Rozkašlal se smíchy. „Jasně, že je magor, ale tohle si musí vyřešit jeho manželka. Ty se do toho laskavě nepleť, Růžo. Jasný?“

„Bude lovit tmu?“ zasmála se Růžena trochu stísněně. „Tlustou, černou, lepkavou tmu.“

~

„Zalez už do peřin, Růžo.“ Znervózňovala ho. Jak má člověk usnout, když ta ženská od setmění stojí u okna jak přilepená?

„Já nemůžu. Stejně bych neusnula. Béďo,“ špitla rozechvěle. „Já mám strach. Beran ještě před chvílí bloumal po zahradě s baterkou. Myslím, že držel tu flintu. Ale teď už nevidím nic. Je tam taková tma…“

„Když nic nevidíš, tak snad nemá cenu trčet u okna,“ Bedřich nasadil zdrcující logiku. „Je ti to k prdu prašť jako uhoď. No tak Růženko,“ zkusil to mile. „Konečně si lehni.“

~

„Bedřichu!“ Seděla na posteli a třeštila oči do tmy. „Slyšels to?“

„Něco prásklo,“ přiznal Bedřich.

„To ta brokovnice,“ drkotala zuby Růžena. „Měl ji v ruce. Určitě po něčem střílel!“

„No, ale teď je ticho,“ konstatoval Bedřich. „Buď se trefil, nebo spíš ne. Kdyby něco sejmul, asi by si na to rozsvítil. Spi Růžo. Než nás ten pošuk dostane do blázince.“

Teď zase neusnu já, pomyslel si závistivě s pohledem na pochrupující Růženu. Tu by pro změnu nevzbudilo, ani kdyby nám pod oknem pražila do zdi celá myslivecká formace. Chtělo by to panáka. Vstal a nanejvýš opatrně otevřel dvířka od ledničky. Střelba už ne, ale cinknutí lahve s rumem, to by ji probrat mohlo. Když uklízel zlatavou tekutinu zpátky, zaslechl zvenku něco jako svištivý zvuk, zakončený tvrdým kovovým prásknutím. Sklapla, pomyslel si, než do sebe obrátil štamprle. Ta past snad vážně sklapla.

~

„Bedříšku,“ řekla Růžena nejistě. „Já se tam bojím i podívat.“

„Nic se tam nehejbe. No tak, neblázni,“ zkusil ji uklidnit. „Je tam klid jak v hrobě.“ Tohle jsem vážně nemusel vypustit z huby, zalitoval vzápětí. Růža je nějaká rozhozená. Sedí nad snídaní – a nic. To není normální. Že by jí nešmakovaly ani míchaný vajíčka?

„Stejně bys nic neviděla,“ nadhodil opatrně. „Beran včera za bazénem natáh plachtu, abysme mu tam nečuměli.“

„Ukaž?“ Růžena odstrčila židli a přemístila se na své oblíbené místo u okna. „Vážně. Zmetek jeden. Ale…“ Vypadala trochu roztřeseně. „Včera se tam střílelo, ne?“

„Jednou si prásknul,“ přiznal Bedřich. „Pak už byl klid.“ O divné ráně, připomínající sklapnutí sousedovy monstrpasti raději pomlčel. Ten zvuk, co se přitom ozval, takový křupnutí, jako když lupne velkej kokosovej ořech? Ne – tohle rozhodně nebude ta pravá informace pro Růženu. To už bych s ní teprve nevydržel. Rezignovaně otevřel svoje první ranní pivo, připraven na obvyklou přednášku o škodlivosti oblíbeného rezavého moku. Co se děje? Růža – a nepyskuje? Obrátil se na manželku. Asi vážně není ve svý kůži. „Děláš mi starosti,“ řekl. „Růženko.“

„Maj pootevřený vrata, Béďo. To je divný. Přece víš, jak se o ty svý poklady bojí.“ Vrata se v ranním větříku skoro neznatelně pohybovala a při každém dalším slabém úderu zachrastil uvolněný řetěz. „Nikdy by nenechali odemčeno, nikdy.“ Chvíli nerozhodně mlčela. „Neměl by ses tam přece jen zajít podívat, Béďo?“

„Růženko,“ odvětil Bedřich trošku jízlivě. „Máš mě za cvoka? Ten magor tam celou noc chodí s flintou, praží kolem sebe, a já se jen tak seberu a vlezu mu na zahradu? Chceš snad bejt vdova? Chceš mít doma mrzáka?“

„Taky nikde nevidím Beranovou,“ řekla rozechvěle. „Je sluníčko, jindy by už dávno lezla po zahrádce. Béďo, neměli bysme aspoň někam zavolat?“

„Ti nepřijedou,“ odtušil Bedřich. „To bys leda musela odpřísáhnout, že jsi viděla vraždu, pak možná, ale museli by si bejt jistý, že tam už nikoho nepotkaj.“

„Tak co? Hele, de Cafourková.“ Zvědavě vyhlédla z okna. „Vona Beranový věčně leze do prdele. Určitě jí nese vajíčka.“

„Necháme se překvapit,“ řekl si potichu Bedřich těsně před tím, než zaslechl pronikavé ječení.

~

„Von jí přivázal na tu židli,“ vrtěla nevěřícně hlavou Strnadová. „Jako návnadu, chápeš to?“

Dobrej nápad, chtělo se poznamenat Bedřichovi, ale prozíravě se zdržel komentáře.

„Zalepil jí pusu,“ pokračovala Růžena. „Aby neřvala.“ Čím dál lepší, zaculil se Bedřich.

„Béďo?“

„Nic, jo… hrozný, je to vážně hrozný.“

„Ty se směješ?“

„Ne, Růženko. Já… jen mi zaskočilo.“

„Že ta past sklapla, zrovna když stál v dráze rámu. Takovej pech, chudák. Měl prej hlavu na kaši.“

„Žádnej chudák,“ glosoval situaci Béďa. „Boží mlejny. Byl to normální hamtavej zlodějskej parchant.“

„O mrtvejch jen dobře,“ zamračila se Růžena. „A co teprve jeho ubohá žena…“

„Ta se s tím srovná,“ řekl Bedřich. Taky asi bude pěkně dědit, napadlo ho. A zbavila se toho paranoidního blbečka. Tak jakápak chudinka. „Možná by si ji měli trochu proklepnout,“ dodal nemilosrdně. „Já bych to teda udělal.“

~

„Takže…“ Lékař se trochu potil. Podobný případ vám přece na stole nepřistane každý den, že? „Takže od chvíle, co vás přivázal na tu židli a zalepil vám ústa, si nic nepamatujete.“

„Nic,“ špitla Beranová. „On manžel… trpěl stihomanem. Žil v ustavičném strachu, že ho někdo přijde vykrást. Dokonce viděl na zahradě i jakési… nevím, jak bych to řekla… monstrum?“ vzlykla a otřela si slzy.

„Chápu,“ řekl lékař. Je to ještě docela pěkná ženská, napadlo ho. Sice o dost víc při těle, než je zrovna v módě, ale třeba mně se zrovna tohle líbí. Taky nejspíš zdědí pěknej balík.

„Neměla jste to asi jednoduché,“ poznamenal. „Určitě si zasloužíte lepší život. Žena jako vy…“

To si piš, pomyslela si Beranová. Ani mi nedalo tolik práce, přesvědčit ho, že mu po zahradě něco chodí. Byl docela předvídatelnej. Ta past… Vasil je fajn kluk, udělal ji přesně tak, jak jsem mu naznačila. Stačilo jen trochu nadskočit, když byl v tý správný vzdálenosti. A vykroutit se z lepicí pásky, kterou mi omotal ruce, taky nedalo moc práce. Pak už to chtělo jen pootevřít vrata, až ráno přijde Cafourková s vajíčkama, a v klidu se do těch pout znova zamotat.

„Nevím, vážně nevím,“ bezmocně se na lékaře usmála, „jak se mi po tom všem podaří zase normálně žít.“ Pěknýho chlapa, pomyslela si. Co neshromažďuje kraviny a k tomu ještě dobře šoustá. To si najdu. Někoho, jako třeba tady doktor. Slušný příjmy, zachovalej exteriér. Žádnej škrt.

„Nemějte obavy,“ řekl lékař. „Udělám pro vás, co bude v mých silách a zbytek vyřeší čas.

„Ano,“ ztěžka si povzdechla. „Ano.“ Buď bez obav doktůrku. Buď bez obav.

~

„Prej to prodává,“ řekla Růžena. „No, ani se nedivim, já bych tam po tom všem taky bydlet nechtěla.“ Vytáhla z lednice dobře nachlazenou petku bílého a dolila si skleničku. „Sem teda zvědavá, kdo to tohle koupí.“

„Von se někdo najde,“ poznamenal Bedřich. „Je to pěkně opravenej barák, velká zahrada, krytej bazén… Ňáká tragédie – nebuď jako malá holka. Koho to zajímá.“ Konečně je klid, pomyslel si. Teda aspoň na chvílí. Než se nastěhuje nějaká jiná zazobaná rodinka, vhodná k podrobnýmu pozorování.

„Stejně,“ řekla Růžena zamyšleně. „Stejně jsem si jistá. Já to tam viděla, Bedřichu, opravdu jsem to tam viděla. Na zahradě, ve tmě. Neciv na mě tak,“ ohradila se podrážděně. „Bylo to tam.“ Přistoupila k oknu a opatrně vyhlédla z úkrytu za záclonou. „Nikam se to neztratilo, Bedřichu. Je to tam pořád. Rozumíš? Pořád.“

„Růžo, no tak…“

„Černý,“ řekla strnule. „Hnusný. Obrovský. Bedřichu! Myslíš, že něco takovýho dokáže přelízt plot?“

„Dej už s tím pokoj,“ zavrčel. „Nic takovýho není.“

„Číhá to,“ zatáhla roztřesenou rukou záclonu. „Vlní se to jako smrad. Čeká. Má to hlad.“

„Drž už konečně hubu,“ odsekl Bedřich. „Běž spát.“

Past, pomyslel si. Do hajzlu. Bude to chtít nějakou past. Ne, jako tu jeho. Spolehlivou. Vychytanou. Smrtící.

„Pomoc,“ vydechl neslyšně do tmy.

„Pomoc.“

~

ilustrace v perexu: Ludmila Vaňková-Svozilová