Nadlimitní výbava pana Mlíka

aneb utrpení studenta figurální malby --------------------------------------------------------------

~

„Jsem teda napjatá,“ nakrčila nos Klára. „Baštýřová je nemocná, tak nám místo ní bude sedět nějakej chlápek. Má takový blbý jméno,“ ušklíbla se. „Snad Mlíko, nebo něco podobnýho…“

„Baštýřovou jsme už malovali nejmíň stokrát. Doufám, že tenhle bude aspoň mladej.“ Sylva potřásla blonďatou hřívou a típla nedokouřené cigáro. „Na plesnivýho dědka nejsem zvědavá.“

„Dědek by se ti líp maloval,“ konstatovala Monika. „Na druhou stranu? O Mlíkovi už jsem něco slyšela.“ Zaculila se a zachrastila krabičkou nacpanou čerstvými uhly. „Vlastní. Předpisový. Ale rozdělím se tak maximálně… s Vášou,“ zavrněla provokativně. „Kde vůbec je?“

~

Ve druhém ročníku konečně přišla chvíle, na kterou se většina studentů těší od samotného nástupu do školy. Tedy – zrovna v případě 2. A/m se jednalo o většinu téměř výhradně ženskou, samozřejmě s výjimkou Václava, jediného studenta, vraženého jako ušmudlaný klín doprostřed čistě dívčího kolektivu. Kdybyste po něm chtěli upřímnou odpověď, jak si svou pozici osamělého samečka ve třídě užívá, nejspíš byste ho nepříjemně zaskočili. Poslední dobou mu podobné otázky začínaly lézt na nervy s intenzitou žluté zimnice. Tak jaký to je, vole, mezi samejma roštěnkama? Super, samozřejmě, taková farma, to přece každej nemá. Přehlídka vyšpulenejch koziček a zaříznutejch bokovek. Hormonální pěna jak na čerstvě natočený plzni. Dal by sis, troubo? Ani loka. Panebože… Vašek se opřel o zídku školní zahrady a nervózně vyklepal z krabičky další cigaretu, aby získal čas. Přece mezi ně nevlezu ještě před začátkem hodiny? Ať záviděj, blbečkové, pomyslel si na adresu bývalých spolužáků. Pomalu s nima nemůžu zapadnout ani do hospody. Všechny ty kecy, jestli už jsem dostal krámy a kdy jsem objednanej na řasy a na gelový nehty. Kreténi. A ty holky – zasténal v duchu. Úplně mě ignorujou. Dyť mě vůbec neberou jako chlapa! Klidně se přede mnou bavěj, jako kdybych měl mezi nohama stejnou nažhavenou pipinu. K tomu máme dneska figuru, zaplaťpánbu, že tam nebude Baštýřová. Ty její pneumatiky a nepokosený postklimakterický ochlupení už znám nazpaměť. Dlouze si šlukl a na mobilu zkontroloval čas. Ještě aspoň pět minut počkám, než zalezou dovnitř. Mohl bych Moniku pumpnout o pár uhlů. Určitě si vypálila svoje. Vrbový proutky, odfrkl si. Svázat drátkem, aby se neohýbaly. Nacpat do plechovky a vzduchotěsně zavřít. Pak do ohně. Otevřít až další den. Kdybych je nezapomněl v hospodě… Znechuceně se odlepil od oplocení a zamířil ke školní budově.

~

„Milá děvčata,“ pravila trochu nejistě Květuška Jírovcová, t. č. profesorka malby a všeobecně oblíbená třídní. „A Vašku, samozřejmě,“ opravila se. „Kdepak se nám vlastně zasekl, Václav?“

„On dorazí,“ zašklebila se škodolibě Klára, zatímco napínala na blind rám balicí papír. „Až bude mít pocit, že je to pro něj bezpečný.“

„Zbyde na něj předek, když je trouba,“ přidala se Jana a vyhrnula rukávy několika svetrů, účelově maskujících počínající anorexii. V bitce o stojany, rozmístěné do kruhu kolem stanoviště modelu, platilo právo rychlejšího. A záda se vždycky malují snadněji, to věděly všechny.

„Právě,“ navázala malinko rozechvěle Květuška Jírovcová. „Asi bych vám, děvčata, měla něco říct, než začneme. Upozornit vás. Víte, on pan Mlíko…“ Zarazila se. „Vlastně nic. Pan Mlíko je náš dlouholetý model. Jen – nemá rád, když děvčata vzhledem k jeho… osobě… trousí hloupé poznámky. Je na to velmi – velmi citlivý. Nakonec – samy uvidíte.“ Rezignovaně obhlédla své prořídlé stádečko. Deset holek a Vašek, až tedy dorazí. Doba pokročila, utěšovala se. Dneska jsou mladí úplně jinde, než třeba já v jejich věku. Minimálně si už ledacos sjeli v počítači. Jen tak něco je ne…

~

„Vole,“ Lucie strnula vpůli pohybu, s jednou rukou strčenou do rukávu pracovního pláště. Druhý rukáv zůstal viset jako utržená prezidentská standarta.

„Poník,“ konstatovala šeptem Klára. „Ne – ten by byl menší.“ Otočila se a málem rozšlápla Moničiny čerstvě vypálené uhly, bezmocně rozsypané na zemi.

„Ježíši,“ vykvikla zděšeně jinak vždycky tichá Eva. „Co to je?“

„Tss, tss...“ snažila se zoufale Květuška Jírovcová. „Potichu, dívenky, tiše, prosím, něco jste mi přece slíbily!“

„Nepoužitelný,“ špitala se za svým stojanem Alice. „V reálu naprosto nepoužitelný. To by nedala ani Baštýřová, a ta tam má určitě…“

„Pusťte se do práce, děvčata,“ přidala na hlase Květuška Jírovcová. Neušel jí páně Mlíkův podrážděný výraz. Ještě, aby mi do toho hodil vidle, zalekla se. Sehnat vhodný a spolehlivý model je poslední dobou pořád větší problém. Jako by nestačila ta předloňská aféra, po které mi sem víc než půl roku nepřišel. Povzdechla si. Tři hodiny špitání a chichotání snad vydrží. Hlavně, aby moc nehulákaly.

~

„Není to náhodou ten dědek, co tady předloni spustil hotový manévry?“ šeptala Edita. „No ten co…“

„Jo, to bude von. Já to slyšela od Magdy ze čtvrťáku.“

„A co, jako?“

„No, jak si šel koupit kafe, přece.“

„Kafe?“

„No šel vocuď, z ateliéru ze čtvrtýho až dolů. Do automatu. Je tam dobrý kafe.“

„Co je na tom? Proč by si nemoh koupit kafe?“

„Jsi blbá? Šel v pauze, tak, jak byl, nevzal si ani župan. Bylo teplo, tak co? Tady je přece každej zvyklej, že se nahatý modely couraj chodbama.“

Špitaj, díky Bohu, pomyslela si Květuška. Tlumený šepot rušilo jen skřípání uhlů o balicí papír.  Pilně malujou. Hodný holky.

„Zvyklej?“ zakuckala se Monika. „To asi jo – kdyby zrovna nebyl den otevřenejch dveří.“ Ta představa ji nadchla. Nahatej Mlíko s tímhle – mrkla směrem k modelu a zvedla tužku, aby si ho přeměřila – uprostřed vestibulu plnýho zvědavejch rodičů a čerstvě pubertálních ratolestí.

„Natočil si kafíčko a chtěl se vrátit do aťasu. Jenže to by na něj mezitím něčí aktivní fotřík nesměl zavolat benga.“ Zaculila se. „Sebrali ho i s kafem a odvezli rovnou na služebnu. Ředitelka se mohla zbláznit. Prej to trvalo skoro celej další rok, než se naší Květušce povedlo znova ho ukecat.“

Smích. Pan Mlíko se nepatrně zavrtěl a šlehl po děvčatech pohoršeným pohledem. Pak se naklonil a téměř s obřadnou pečlivostí přesunul svoje nadstandardní vybavení na druhé stehno.

„Musí přerovnávat,“ sykla pobaveně Jana. „Aby se pod tim nezapařil.“

„Pupínky až na koleni,“ chichotala se Denisa. „Proleženiny.“

Znepokojená Květuška položila ukazováček na rty a slabě zavrtěla hlavou. Kde vůbec vězí ten kluk? Konečně zaslechla slabé klapnutí dveří. Václav snad holky přivede aspoň na chvíli na jiné myšlenky. Nedělala si iluze a o zbožných přáních dávno věděla svoje. S úlevou sledovala, jak Vašek zručně lepí papír na rám, rychle navléká pracovní plášť a hrabe v jeho kapsách po posledních zbytcích vlastních uhlů. Teprve potom zvedl oči, aby si prohlédl model.

„A sakra,“ ujelo tiše Květušce.

Václav ztuhl za stojanem jako figurína z voskového panoptika, očima nevěřícně přilepená k monstrózní výbavě pana Mlíka. Těžce zalapal po dechu a z obličeje mu začala mizet barva.

„T…t, t…,“ hekl a ze strnulých prstů mu vypadl ulomený kousek uhlu.

„To je Mlíko, vo…e,“ poučila ho Edita. „Kusanec, co?“

„Vezměte si můj, Václave.“ Květuška Jírovcová, ve snaze přivést šokovaného nebožáka na jiné myšlenky, soucitně vsunula do Vaškovy ledové dlaně vlastní uhel. „A nezapomeňte,“ mávla rukou kolem sebe. „Malujeme v poměru 1:1.“

Teď jsem tomu asi nasadila korunu, došlo jí při pohledu do chlapcovy nazelenalé tváře.

„Ale to nejde, paní profesorko,“ vyprskla ježatá Denisa. „To by vypadalo jako karikatura z hentai.“

Vašek suše polkl, až mu ohryzek pod sinalou bradou bezmocně poskočil. Pak se obrátil na patě a bezhlavě vyrazil ze třídy.

„Přestávka!“ vykřikla Květuška Jírovcová a následována několika děvčaty vyběhla na chodbu.

~

„Je na ha… na záchodě, paní profesorko,“ řekla Monika. „Zamknul se tam a nechce s náma mluvit. Chudinka,“ dodala procítěně.

„Václave!“ Květuška decentně zaklepala klouby sevřených prstů na dveře. „Václave, vylezte!“

„Nic neslyším,“ zašeptala poplašeně Klára.

„Vašku, no tak. Ujišťuji vás, že toto skutečně není normální. Vašíku! No tak, Václave, odemkněte tu toaletu!“

„Von už asi dneska nevyleze,“ konstatovala Edita a upravila si v zrcadle nad umyvadlem svůj trojbarevný rozcuch. „Má depresi. Budem ho tu muset nechat do rána.“

„Václave, prosím, pojďte ven.“ Teď přece nemůžu odejít, pomyslela si Květuška. Chudák kluk.

„Vašku,“ zkusila to znova. „No tak se uklidněte. Mně přece můžete věřit. To co má… co jste viděl u pana Mlíka – to je pouze výjimečná přírodní anomálie. Žádný standard, to ani náhodou. Prosím, vraťte se do ateliéru a už o tom nebudeme mluvit – že ano, děvčata?“ nadhodila malinko výhružně. „Jsme přece dospělí lidé.“

~

Zvláštní, pomyslela si později, když dohlížela na to, aby si děvčata (i stále ještě pobledlý a zamlklý Vašek), svoje kresby před odříznutím a srolováním řádně zafixovala. Že to obludné přirození pana Mlíka nerozhodilo ani tak dívky, jako právě chudáka Václava. Ale pochopit se to dá. Šestnáct a půl, proboha. Kolem samé holky. Rozhlédla se. Všechny ty účesy, barvy, šminky. Upnutá trička. Minisukně. Vyšpulené zadky. Piersing. Tetování. Cigára. Mindráky schované za drsnými řečmi. Celý ten zoufalý zmatek v duši i těle. Něco jako špatně uvařený boršč. Směsice naivity a protřelosti, chtíče a studu, krásy i odpudivosti, kterou by strašně chtěl, ale zároveň se jí bojí. Musí to být muka. A do toho – Mlíko. Falický ornament na rakvi vlastního utlučeného sebevědomí. Usmála se.

„Václave,“ poznamenala, když v ateliéru osaměli. „A samozřejmě děvčata. Já… ráda bych vám něco řekla. Víte, možná vám to přijde nepravděpodobné, ale když jsem se já sama právě na této škole začínala učit malovat, už tehdy nám stál modelem pan Mlíko. A musím přiznat,“ lehce zrůžověla, „že ještě pár let potom, jsem měla hodně, ale opravdu hodně zkreslené představy o životě.“

~

„Tak co říkáte tomuhle ročníku, pane Mlíko,“ nadhodila s jistou opatrností o pár dní později. „Šikovné holky, talentované a celkem klidné, myslím.“

„Dá se to snést,“ připustil neochotně pan Mlíko. „Třebas na oděvní už mě nikdo nedostane. Kdybyste to slyšela…“ Zamračil se. „Ty holky tam. Ty řeči… Je to výchovou, víte?“

„Puberta,“ odvážila se Květuška. „Prostě mládí. Všichni jsme tím prošli.“

„Výchovou!“ Pan Mlíko nasupeně zastrčil do peněženky svoji těžce vydělanou odměnu. „Špatná výchova, pani profesorko. Dyť ty holky dneska nemaj vůbec před ničím úctu!“

„Ano,“ řekla Květuška a dlouze pohlédla z okna, aby pan Mlíko neviděl, jak jí cukají koutky. „Nemají před ničím úctu.“

~

Život je nehorázně krátký, pomyslela si, když vycházela ze dveří školy. Ale některé věci jsou prostě věčné. Věčnej Mlíko, rozesmála se. Úcta. Šla pěšky, vychutnávala si to temně modro oranžové teplé podzimní stmívání a pořád se pro sebe usmívala, krásnej den, ano, krásnej večer, smála se celou cestu parkem, smála se a smála, jako bych se někam vracela, napadlo ji na chvíli, jako bych se vracela domů.

~