Hřbitov bílých králíčků

Hřbitovem bílých králíčků, půjdeme, až se setmí. To se musí. . . . . . . . . – Jen povídka – nic víc.

~

„Kde jsi?“ Hanin ječivý hlásek krájel teplý podvečerní vzduch jako rezavý nůž. Byla naštvaná, to se nedalo přeslechnout.

„Pani Kosíková, neviděla jste Anežku? Hrály jsme si na schovku, jenže ji nemůžeme najít.“

„Kam by šla,“ řekla babička. „Bude někde zalezlá. Anežko?“ Bouchnutí dvířek od kůlny. Rozhořčené kdákání slepic. „V kurníku není.“ Zaštěrchání dlouhých prutů čerstvého březového koštěte pod králíkárnou. Anežka zatajila dech.

„Budete si ji muset najít, holky, já na tohle nemám čas.“

Ticho. Jdou na večeři, oddechla si Anežka. Cítila směs úlevy a lehkého zklamání. Nenašly mě. Je to dobře, nebo špatně? Dívala se, jak zapadající slunce barví dvorek za drátěnou mřížkou dvířek králíkárny na jemně růžovou. Tohle by je ani nenapadlo, pousmála se spokojeně. Že budu zrovna tady. Ale kurník zkontrolovaly, to jo, pomyslela si uznale. Zlehka se pohnula, aby králíky moc nevyplašila. Ze začátku trochu panikařili, dupali kolem ní jako zběsilí, ale za pár minut se uklidnili. Známe se už dlouho, vědí, že mě se bát nemusej, usoudila. „Co, kluci?“ Srdíčko, s jediným šedivým flíčkem na čumáku. Spadlý ucho, Pižlík, Zubatka, Bobeček a spousta dalších ve vedlejších kotcích. „Letos mám samý bílý králíky,“ postěžovala si babička. „Příště si od Blažkový půjčím jinýho samce.“

Anežka měla nejraději Rozmarýna. Jediný neměl růžové oči jako ostatní. Modroočko, zkoušela jména. Nebeský oko. Fialka. Rozmarýn se jí zdál nejlepší, možná proto, že ráda třela mezi prsty jeho špičaté tuhé lístky a pak k nim voněla. Pohladila hebkou srst. Krotký králíček se nechal nosit za teplákovkou a dokonce i vodit po dvorku na provázku jako pejsek. Anežka si povzdechla. Nedělala si iluze, věděla, kde její oblíbená smečka koncem prázdnin skončí. Možná bude stát u toho a dívat se, jak babička některého z jejích ušáků kuchá. A až dostane na talíř kousek masa, politý voňavou omáčkou, sní ho, i tohle bylo předem jasné. Vždycky to tak bylo a vždycky bude, s tím se nedá nic dělat. Ale teď podobné myšlenky dokonale vytěsnila. Natáhla přesezené nohy, opatrně se vysoukala z králíkárny a vyklepala ze sandálů bobky.

Už jsou asi doma, pohlédla přes zahradu k sousedovic domu. Marcela nevydrží bez večeře. Ostatně Hanka taky ne. Možná budou mít zase řízek, spolkla slinu. „Dvě prasata v mrazácích,“ říká babička, „další dvě v chlívku, ovce, slepice, husy, všechno vykrmněj, nanosej si to z družstva zadarmo.  A otec je nimrod, ten si picne, co se mu hodí. Parohy už mu tečou z baráku.“ Neměla souseda ráda. „Zastřelil mi kočku,“ upřesnila svůj postoj Anežce. „Že prej courala po poli. No, a kam by taky měla chodit? Loví myši. To si ten mastodont chamtivej představuje, že nějaká kočka vydrží celej den jen na zahradě? Udělal mi to naschvál.“

Marcela má hlad furt, pomyslela si Anežka. Naposledy Hanka vyprávěla, že dostaly čokoládu, ale ta se v horku roztekla a nešla vybalit, tak jí Marcela sežrala i se staniolem. „Máma ji chtěla odvézt na pohotovost,“ líčila Anežce, „ale táta řek, že dobrý prase všechno spase. A taky, že jí nic nebylo, normálně to vy…“

Jsou pryč, uklidnila se Anežka. Vylezla na hrušeň a ukroutila hrušku, která se jí zdála alespoň trochu nažloutlá, ale stejně se do ní skoro nedalo zakousnout. Máslovky, olízla kyselou šťávu, ty zrajou až na podzim. Ale to už tu nebudu, tak…

„Posereš se,“ řekla babička. „A slez z toho stromu. Kde jsi vůbec byla? Hledaly jsme tě jak blázni.“

„Schovaná,“ usmála se Anežka. „Byla jsem schovaná.“

„Nelži, kde jsi courala? Nikde jsem tě neviděla. Počkej, až to řeknu mámě…“

„Já tě viděla. Strkala jsi koště pod králíkárnu. A pak jsi řekla, že na to hledání nemáš čas.“

„A kde jsi teda byla?“

„To je tajemství,“ culila se Anežka. „Tajemství.“

~

Začali umírat asi týden potom. Vykulené oči, rýma, kapali jeden po druhém. „To jsem mohla čekat,“ lamentovala babička. „Že pochcípaj, až budou skoro na zabití. Ještě tak dva tejdny a bylo by… A těch peněz, co jsem vrazila do očkování. Bůhví, co do toho ten hamižnej dědek namíchal!“

Anežka vytáhla z kůlny rýč a v rohu zahrady hloubila malé hrobečky, pro každého zvlášť. Ouško, Srdíčko… Ke každému rovu svázala z klacíků křížek. Kytičku drobných lučních kvítků. Už jich tam bylo dvacet.

„Anežko,“ brblala babička. „Tohle nemůžeš. Dyť to vážně vypadá divně. Auta zpomalujou, když jedou kolem nás. Včera se tu dva málem nabourali. „Dyť vypadáme jako ňáký – úchylové?“

„Zasloužej si to,“ mračila se Anežka. „Jsou to kamarádi.“

„No tak, nebuď jako malá. Kdybychom je za pár tejdnů snědli, taky bys je nepohřbívala.“

„Babi,“ nechápala Anežka. „Tohle je přece něco úplně jinýho.“

„Sundáš to!“ řekla babička nekompromisně. „A křížek tu necháš maximálně jeden, hezky v rohu zahrady, kam není ze silnice vidět.“

Dospělí, odfrkla si Anežka. Žijou v nějakým divným světě. Nic nechápou. Nic neviděj. Nic neslyšej. Ještě si pamatovala ten nechápavý pohled, když ji matka načapala v dešti venku, s uchem přilepeným na stěnu velké plechové vany. „Slyšíš, mami, slyšíš?“ Lilo jako z konve, voda chrstala ze střechy do okapu a z okapu do vany. Znělo to, jako nějaká magická mystická hudba. Tóny odjinud, z míst, kam se ještě nikdo z lidí nepodíval. „Nastydneš. Bože, ta holka má nápady. Hudba. Kde to bere?“

„Slíbila jsem jim to,“ odsekla. „Slíbila.“

~

Všichni umřou. Prej nějakej králičí mor. Nic jim nepomůže.

Anežka seděla v koruně staré jabloně hned u silnice a zamyšleně sledovala oranžově rudý západ slunce. Všichni. Bylo jí líto babičky. „Tolik práce,“ seděla rezignovaně na židli v kuchyni. „A všechno k ničemu. Ňák mi to poslední dobou nejde, holka. Jestli to nebude tím, že už jsem stará.“

Nechci, aby byla smutná. Copak neexistujou nějaký záračný pilulky pro králíky?

Samozřejmě bychom je snědli, nechala poletovat myšlenky. Ačkoli – já bych třeba právě Rozmarýnka teda nejedla. Možná přežije alespoň on, zatím si pořád hopká uprostřed téměř prázdného kotce.

Králíků jí bylo vždycky trochu líto. U slepic a hus nikdy nic podobného necítila. „Husa se musí podříznout,“ říkala babička. „A krev se chytí do kastrůlku. Je dobrá na cibulce, uvidíš.“ Zaujatě sledovala škubání peří a spoustu bledého sádla, co se objevilo, když babička otevřela břicho. Klikaté cestičky po střevech, jako v nějaké, obrovským hmyzem prolezlé, mazlavé plastelíně. Hotová soustava tunelů. „Husí sádlo ti po vyškvaření nikdy pořádně neztuhne,“ poučila ji babička. „Ale určitě si pochutnáš.“

Jestlipak, blesklo jí hlavou trochu nepatřičně, by se něco podobnýho ukázalo, kdyby někdo třeba operoval Hany mámu. Takový cestičky uprostřed sádla. „Ty holky jsou teda festovní už teď,“ slyšela babičku. „Nejspíš budou po rodičích. Jak jinak, když všichni furt jen žerou,“ dodala jedovatě. „Někde jsem četla,“ utrousila zadumaně s pohledem na Marceliny tučné půlky, „že lidi a prasata mají dost podobný geny.“ Zaculila se. „A když se někdo pořád cpe jen vepřovým, každej den, jako támhle,“ loupla pohledem směrem k sousedům, „tak se to nějak namíchá, zkříží a takový osoby pak začínaj mít prasečí rysy.“

Kdyby se někdo podobal králíkům, napadlo Anežku, tak by to nemuselo bejt až tak hrozný. Králíci jsou milí. Takoví kašpárci. Roztomile hejbou čumáčkama. Maj hezký oči. Rozhodně odporně nechrochtaj a člověk se jich nemusí bát.

Zhluboka nadechla vůni dozrávajícího pšeničného pole v zádech a pach rozpáleného asfaltu pod nohama a ostražitě pohlédla k obzoru. Vždycky si dávala pozor, když se tam dívala. Člověk nikdy neví, a existují věci, o kterých vám je nějak podvědomě jasné, aniž by vás musel kdokoli varovat, že jsou smrtelně nebezpečné. Silueta osamělého stromu na protějším kopci se ostře rýsovala proti rozžhavenému nebi. Vypadalo to, jako by natahoval spáry přímo proti vesnici. Anežce přejel po zádech mráz. Ano, řekla si v duchu. Tohle by vyjít mohlo.

~

Rozechvěle vyndala Rozmarýna z králikárny. „Neboj se, miláčku. Ničeho se neboj.“ Na dno chlebníku zapadl, jako by se v něm nosil odjakživa. „Na,“ řekla Anežka. „Chroupej si po cestě mrkvičku.“

Strom trčel v řídké zaprášené trávě jako černá prehistorická obluda. Ještě nikdy u něho nebyla tak blízko. Je tu tak děsivé ticho, napadlo ji. V rozsochatých zkroucených větvích neseděl ani jeden ptáček. Ani hmyz tu nelítá. Ani mouchy, ani motýli. I hlína pod suchou trávou kolem kmene vypadala opuštěně. Žádní broučci. Žádné myší cestičky. Žádné bobky divokých králíků. Mrtvo.

„Ta stará třešeň naproti na kopci,“ upozornila ji už kdysi dávno babička. „Tam nechoď.“

„Proč?“

„Tak, jenom tam nechoď. A kdyby, tak z ní nic nejez.“

„Ty třešně jsou jedovatý?“

„Nejsou dobrý,“ řekla babička. „Budeš si to pamatovat? Prostě nejsou dobrý. Otrávily by ti duši.“

První dlouhá a sukovitá větev ležela nízko nad zemí. Anežka k ní pomalu došla a zvolna se dotkla hrubé kůry. Někde slyšela, že hadi mají právě takovou kůži. Suchou, teplou a drsnou. Větev byla celá uzlovatá, místy plná všelijakých prohlubní a jinde zase pokrytá různě velkými boulemi. Anežka vyndala Rozmarýna z chlebníku a něžně ho políbila na čumáček. Pak ho opatrně uložila do jednoho z otvorů. Vypadá skoro jako připravené hnízdečko, došlo jí. Pelíšek, vystlaný jemným mechem, suchou trávou a poztrácenými pírky divokých dravých ptáků. Králíček se ani nepohnul.

„Sbohem,“ vydechla. Pak tiše couvla a upřela oči do černé koruny stromu.

„Chci, aby to skončilo,“ řekla důrazně. „Chci, aby už nikdo neumřel.“

~

„Vida,“ poznamenala s úlevou babička. „Vypadá to, že nejhorší jsme překonali. Kde máš Rozmarýna?“ „Chcípnul,“ řekla Anežka. Otočila se k babičce zády a zadívala se směrem ke kopci. Strom vypadal, jako skrytý v mraku.

„Běž si sbalit věci,“ nadhodila babička. „Odpoledne pro tebe přijedou vaši, tak ať dlouho nečekaj.“ Hlavně zeťák, pomyslela si pro sebe. Zrovna ten mi tady smrdět nemusí.

~

Běžela celou cestu. Pod strom dorazila chvíli před polednem. Prohlubeň, do které uložila Rozmarýna, už nenašla. Místo ní se v kůře zvedala nová velká boule. Anežka na ni zlehka položila dlaň. Zdála se jí měkká a vlahá, jako by pod ní ještě nedávno něco dýchalo. Unaveně dosedla na jednu ze spodních větví a zavřela oči. Netrvalo to ani mžik a zase je viděla, hopkali mezi hýřivě barevnými květy a panáčkovali kolem ní, drobní a oslnivě bílí v temně rudé trávě. Šedé srdíčko na růžovém nose. Rozmarýn s fialkovýma očima. Neboj se, šeptal, jen se neboj, Anežko. Tohle je naše zahrada. Naše zahrada. Naše… Záříš jako sníh, chtěla říci. Jako chladná bílá voda…

„Ty tady snad chrníš!“

Marcela stála na cestičce a házela na Anežku drobné kamínky. „Babička tě shání. Dostaneš na prdel,“ dodala škodolibě. „Máš hned mazat domů.“ Rychle usedla na uvolněné místo a větev pod její vahou naříkavě zakřupala.

„Ty pojď taky,“ řekla Anežka. „Rozhodně tu neseď sama.“

„A proč?“

„Je to zlej strom,“ ušklíbla se Anežka. „Sežere tě.“ A udělá se mu špatně, napadlo ji zlomyslně. Žlučníkovej záchvat, nebo jak se tomu říká?

„A pak se poblije,“ konstatovala nelítostně.

„Si blbá,“ sykla Marcela, ale znepokojeně se nadzvedla. „Máma říká, že máš divný nápady.“

„Jak chceš,“ zasmála se Anežka. „Varovala jsem tě. Už vidím, jak ti olizuje špeky. Kdo chce kam…“ Rozběhla se, skákala z kopce jako horská koza a Marcelino hněvivé pokřikování nechala brzo v dálce za sebou.

Prázdniny jsou pryč tak rychle. Jak je to možný? Vždyť třeba školní rok se táhne jak hustej šnečí sliz. Tohle Anežce připadalo dokonale nespravedlivé. A sem přijedu zase až za rok. Nebo taky ne? Je to tak strašně dlouhá doba. Nikdo přece nemůže vědět, co se stane za rok, tak to říká babička. Nikdo…

~

„Zabila jsem vám s sebou králíka,“ oznámila babička. „Neboj,“ obrátila se na dceru. „Zbylo jich jen pár, ale tyhle už jsou zdraví, klidně ho můžete sníst. Co se tak koukáš, Anežko. Co je?“

„Nic,“ řekla Anežka.

„A kam se vypařila Marcela?“

„Nevím, babi.“ Zvedla batůžek a zamířila k autu.

„Sbohem,“ zamávala směrem k osiřelému křížku.

Už sem nepřijedu. Najednou to věděla docela jistě. Vyrostu. Babička umře a dům se prodá. Budou tu jiný, cizí lidi.

„Nashle, babi,“ řekla tiše. „Ať ti dupou králíci.“