Paranoia

Konec civilizace proběhl už dávno. Jen jsme to ještě nepostřehli.-----------------------------------

~

S křupnutím protáhla záda, sehnula se a potichu začala vytahovat nádobí z myčky. Včera večer to nestihla. Kdyby k sobě dokázala být naprosto upřímná, přiznala by, že se jí do toho vůbec nechtělo, jednoduše se na to vykašlala. Ale Tomáš se tohle nesmí dozvědět. Je trochu pedant. Všechno dělá včas a přesně, bez zbytečného odkládání. Za ty řeči – za ten pohled by to nestálo. Nahlédla do ložnice. Spí, konstatovala spokojeně. Děti taky. Všichni se budili s obdivuhodnou pravidelností téměř přesně v půl sedmé ráno. Vyrovnala na lince sklenice a připravila ovocnou šťávu. Malinko ochutnala a zašklebila se. Brr. Jak tohle do sebe můžou s takovou chutí lít? Müsli plné tuhých ovesných vloček. Bez chuti. Namazala si chleba a přidala lžičku medu.

Mám pěknou rodinu, pochválila se a s chutí olízla olepenou kůrku. Vždycky jsem takovou chtěla. Copak se mi od malička nelíbili štíhlí kluci s vlasy vyšisovanými do běla a tmavě modrýma očima? Snila jsem o tom, že jednou třeba budu mít podobného manžela a děti. Tak si to přej, navrhla mi kdysi Monika. Kde je jí dneska asi konec? Když si něco hodně přeješ, Vesmír ti to daruje, takhle to řekla. Vesmír. Polkla a potlačila nával iracionální úzkosti odněkud ze dna žaludku. Vstala, přešla do ložnice, vytáhla roletu a vyhlédla z okna. Slunce se opíralo do okenních tabulek. Obloha nad městem byla pohlednicově blankytná, téměř bez mráčku, jako ostatně od samotného začátku léta. Idylický výhled rušil jen tenký sloupeček kouře nad komínem městské spalovny. Poslední dobou, napadlo Evu, posledních pár let je svět nějakej… chvíli přemýšlela. Nějakej zvláštní. Divnej. Jo, je divnej.

~

Děti odvezla do školky jako vždycky autobusem a do práce se rozhodla jít pěšky. Liduprázdné ulice jí nevadily. Rozhodně se musím víc hýbat, poručila si. Jak se na mě dneska v předsíni díval. „Máš vrásky,“ řekl. „A tohle,“ cvrnkl znechuceně do záhybu nad páskem od kalhot, „to je co?“ Tomáše zatím čas nijak nepoznamenal, i postavu si udržoval stejnou, jako před deseti lety. Studený pohled. Díval se tak vždycky, nebo jsem si toho všimla až teď? Zachvěla se. „Monika se Petrovi neozvala?“ zeptala se. „Ne,“ řekl chladně. „Proč by měla?“ Kvůli dětem, chtěla odseknout. Přece kvůli dětem, to je snad jasný, ne? Mlčela.

~

„Nejsi ve svý kůži,“ řekla znepokojeně Alena. Procházela mezi regály a rovnala na nich pastelově barevné letní mokasíny. „Nevím, čím to napouštěj,“ konstatovala otráveně. „Kožený boty dřív přece vždycky tak pěkně voněly. A tohle? Bez jakýhokoli zápachu.“

„Jako ten rybíz,“ nadhodila Eva. „Co roste kolem chodníku. Velký zralý bobulky. Jedna jako druhá.“ Je to na hlavu, pomyslela si. Koho napadne vysadit rybízy mezi silnici a chodník? „Nikdo je stejně netrhá, tak jsem si vzala,“ přiznala trochu provinile. „Určitě to tam shnije. Ale neměl žádnou chuť. Vážně. Vůbec žádnou.“

Alenu měla ráda. Co odešla Monika, byla to jediná spřízněná duše, se kterou se ještě dalo normálně mluvit. A prodávat v mrňavém krámku s obuví jí vyhovovalo. Kdykoli přivezli nové zboží, otevírala krabice a náruživě zkoušela boty. Vyhledávala hlavně extravagantní modely, u kterých bylo předem jasné, že je ve skutečnosti nikdy nosit nebude a s chutí v nich exhibovala v prázdné prodejně. Lakýrky na vysokých jehlách, divoké vzory, výšivky, cvočky, hadí kůže. Užívala si to. Jako malý dítě, řekl by nejspíš jízlivě Tomáš.

„Co je?“ zeptala se Alena. „Vypadáš dost přepadle. Dvojčata jsou v pořádku?“

„Jen jsem špatně spala. Jsou ve školce, jako vždycky.“ Vlastně mám moc hodné děti, musela uznat. Kdyby byly po mně… Já zlobila jako čert, aspoň maminka to říkávala. Škoda, že i s tátou tak zbytečně a náhle odešli.

„Ani nemaroděj,“ řekla zamyšleně. „Mají po Tomášovi výbornou imunitu.“ Hlas se jí trochu třásl. „Jsou zdravý a bezproblémový. Až moc. Kam je posadíš, tam je najdeš. Domíka i Janinu. Neječej, neperou se. Dojídají. Spěj celou noc. Já…“ Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Nerozuměla sama sobě. Nemám si na co stěžovat. A že je Tomáš studenej čumák? Petr o patro níž přece taky. Člověk si asi nevybere a chlapi budou nejspíš všichni stejný.

„Možná je to těma hračkama?“ otočila se na Alenu. „Mají ty svoje interaktivní 3D tabulky, vůbec je nepustěj z ruky. Koupila jsem jim knížky, ale… Nezájem. Poslední dobou se ani nedá nic normálního sehnat.“ Doma nemáme jedinýho plyšáka. To je věc, kterou už dneska žádnej obchod s hračkama nevede. Panenky. Autíčka. Nic.

Na dětech, které si nehrají, je cosi patologického.

„Ani si nepamatuju,“ poznamenala rozechvěle, „jak se narodily. Byl to prý těžkej porod. Měsíc jsem ležela v umělým spánku a poprvé jsem je uviděla až pak. Kojit jsem taky nemohla.“

„Běž domů,“ řekla soucitně Alena. „Potřebuješ si odpočinout. Neprásknu tě. Stejně sem za celej den přijde maximálně jeden zákazník, všichni radši nakupujou po síti.“

Vlastně mi není úplně jasný, napadlo Evu, když vycházela ze dveří, proč si Společnost tenhle krámek ještě drží. Nedivím se, že zrušili supermarkety. Byly hnusný a stejně do nich už dávno nikdo nechodil. Ale ta možnost věci si osahat, prohrabat si je, očichat… ta přece normálnímu člověku chybět musí? Nejspíš proto tu nechali pár obchůdků, jako je tenhle. Pro Společnost to bude něco, jako jejich výkladní skříň. Jedna z posledních barevných ozdob uprostřed šedého betonu města. Co jiného?

„Klidně jdi.“ Alena se povzbudivě pousmála. „Na chvíli si lehni.“

~

Stála v předsíni před zrcadlem. Únava už z ní trochu spadla a cítila se malinko provinile. Alena je vážně fajn ženská, i když je skoro o dvacet let starší. Snad z toho nebude mít problém. Hlavně nesmím nic vybreptat Tomášovi. Nesnáší vybočení z běžného pořádku. Jako bych ho slyšela. A to jsi tady byla sama? Celý odpoledne? Ušklíbla se. Možná žárlí. I když… žádnej zvláštní zájem o mě zrovna neprojevuje. A ten sex? Rychlovka dvakrát za měsíc, jako z donucení, žádná něha, pořád stejně a bez fantazie.

Vzala kartáč a pečlivě si pročesala vlasy. Měla je pořád krásně černé a lesklé, žádné šediny. Velké, čokoládově hnědé oči. Ale vrásky, zahleděla se zkoumavě na svůj odraz, ty tam vážně jsou. A ten špek na břiše, samozřejmě. Nijak výraznej, ale úplně přehlédnout se nedá. S Monikou jsme se tomu smály. „No tak stárnu,“ culila se. „A co, jako? Je to přece normální. Jenom Petr,“ říkala, „se na mě poslední dobou tak divně dívá. Až mi z toho chvílema jde mráz po zádech.“ 

Otočila se a zkontrolovala profil. Monika ze strany vypadala pořád jako holčička. Jak to mohla udělat? Nedivím se, že odešla, ale že tu nechala děti? Ani se neozve. Petr už má novou ženu, takovou nohatou blondýnu, vůbec nevím, jak se jmenuje. Nebaví se se mnou. Ale o děti se stará, to se jí musí nechat. Jestlipak jim taky po večerech vypráví? Tomáš i dvojčata mě pořád tlačí do historek z dětství. Petr prý je taky vyžadoval. Může to být tím, že ani jeden z nich vlastně neměl normální rodinu? Tchýni s tchánem jsem nikdy neviděla. Nepřišli ani na svatbu. Tomáš se o nich odmítá bavit. Ale ode mě se to nějak očekávalo. Vyprávění. Retro. Dělalo mi to radost, i když…

Naposledy, zarazila se, jsem jim vyprávěla, jak jsme s babičkou česaly rybíz. Zvláštní… Natáhla ruku, aby si podala gumičku a špičkou bosé nohy zavadila o něco studeného pod skřínkou na boty. Sehnula se a nahmatala drobný kroužek s navlečeným klíčem. Musel ho tady vytrousit, když ráno odcházel. Zámek od hlavního vchodu už je na kartu, byt sice stále odemykáme normálním klíčem, ale úplně jiným, než tenhle. Odkud může být? Zamyšleně otáčela v prstech drobným plochým klíčkem s výraznými zoubky. Jako od trezoru, než je začali kódovat otiskem prstu. Ale doma přece dávno nic nezamykáme.

Vyšla na chodbu a pátravě se rozhlédla. Výtahová šachta. Schodiště. Kromě Evy už po něm nikdo nechodil. Eva brala schody jako rozcvičku. Nakonec – šesté patro zase není tak vysoko, aby to nedala. Bydleli až nahoře, skoro pod střechou. Osamělý dům na kopci jí připadal starší, než okolní zástavba. Dole pod ním se sice tyčila řada mnohem vyšších budov, ale jejich ploché, trávou osázené střechy se ztrácely hluboko v městské roklině. Tenhle dům, říkal Tomáš a divně se přitom usmíval, je špendlík, zabodnutej ve středu světa. Vydělává slušně, zhodnotila Tomášovu momentální situaci Eva. Dost na to, abychom se mohli přestěhovat do vlastního menšího domečku se zahradou, někde na okraji města. Jenže nechce. Vždycky to spláchne podobným žvástem. Pohlédla na úzké točité schodiště a malé plechové dveře. Půda, zamrazilo ji. Asi to bude klíč od půdy. Kde k němu přišel? Nechodí se tam, řekl jí, když se k němu přistěhovala. Nic tam není, jen prázdnej prostor. Správce ho občas zkontroluje, to je všechno. Správce – stiskla zamyšleně rty a pevně sevřela v dlani ledově chladný kov zábradlí. Nikdy jsem tu nikoho podobného neviděla.

~

Stála uprostřed holé betonové podlahy a překvapeně vzhlížela vzhůru. Vrchol střechy byl tak skrytý, že ho zvenku celý nikdy pořádně nespatřila. Soustava propletených střešních trámů tvořila vysoko nahoře cosi podobného prosklenému hnízdu. Volnými místy pronikala světlá modř oblohy. Neviděla žádný žebřík. Místnost byla zcela prázdná a dokonale čistá, bez jediného smítka prachu. Nic tu není, konstatovala zklamaně Eva. Necítila se dobře. Nikdy mě sem nevzal, přesto, že má klíč. Kdyby tohle zjistil… Fascinovaně zvedla oči ke špičce kupole. Něco se tam chvěje, všimla si. Až nahoře, docela nenápadně. Něco tam probleskuje. Ano, zastínila si rukou oči. Barevně. Nějak žlutě, nebo zelenkavě, rychle a pravidelně.

~

Nevrátím mu ho. Nahmatala v kapse klíč a pevně stiskla prsty. Ale kam takovou věc schovat? Zase taková drobnost to není. A bude ho hledat. O Tomášově případné reakci si nedělala žádné iluze. Mohla bych ho zastrčit k dětem do pokojíčku, mezi tu spoustu nepoužívaných hraček. Tam nepoleze, nezajímají ho. Krámy. Vždycky jim pracně seženu něco, co bych jako malá moc chtěla, a oni… Cítila mrazení v zádech. Tomáš. Krásná, světlovlasá dvojčata. Je možný, že je nemám dost ráda? Že k nim vlastně téměř nic necítím, jako by to byli cizí lidé, jako by ony ani Tomáš ke mně vlastně vůbec nepatřili? Kdyby po mně občas nechtěli, abych jim vyprávěla, nejspíš bychom toho ani neměli moc společného.

Poslední dobou příběhy šetřila. „Nemůžu si vzpomenout,“ říkala. „Až budete větší. Možná zítra.“ Dávkovala jim je po kapkách. Nevěděla proč, dělala to nějak instinktivně. Možná se děsila, co všechno by z toho zase mohlo vylézt. Jako ti králíci. „Co to je, králík, maminko?“ Nikdy neviděly živé zvíře, došlo jí. Dokonce ani pejska nebo kočku doma dneska nikdo nemá. Pitomý morče. Kolik jsem jich pohřbila jako dítě? Všechno znají jen virtuálně. Přišlo jí to líto. Ušila jim tenkrát ze zbytku vložky do kabátu malého ušáka. Knoflíky místo očí. „Moje babička je chovala,“ řekla. „Měli na dvorku takovej dřevěnej domeček. A když vyrostli, tak jsme je snědli.“ „Snědli?“ divili se. „Jak?“ Na chvíli se zasekla, zdálo se jí to přeci jen trošku brutální. I když, za mého dětství na tom nic divného nebylo, uklidnila se. „Musela je praštit za krkem, pak stáhnout, vykuchat a teprve potom uvařit.“ „Takhle?“ Janina udeřila loutku do hlavičky, až odletěla. „Takhle, takhle!“ Domík ji vyrval králíka z ruky a zopakoval to. Znovu a znovu, se strojovou přesností. Tenkrát na ně poprvé ječela. Tenkrát ji poprvé napadlo, že má doma monstra.

Proč to vůbec dělám, vydechla trochu roztřeseně, když cpala klíček do pootevřených úst odložené mluvicí panenky. Proč, jestli se tam nahoru nechci co nejdřív znova podívat? Otřela z čela studený pot, rychle prošla předsíní, zabouchla a tiše seběhla schody. Vrátím se do práce, rozhodla se. A proberu to s Alenou.

~

Červené kuličky na rybízových keřích zářily jako skleněné perle. Kulaté, hladké, strojově pravidelné. Cestou minula popelářský vůz. Zamávala hubenému zrzkovi na stupačce. Zeširoka se usmál. Zvláštní, blesklo jí hlavou. Že na tak velké sídliště stačí jen jedno auto. Objíždí město pořád dokola a vybírá jen tam, kde právě něco vyhodili. Když se nastěhovala, Tomáš jí vysvětlil, že vchodová karta slouží i k odmykání popelnice. Každá domácnost má svou. Hodíš tam smetí a zamkneš. Na dně je čidlo, takže vůz to zaznamená a přijede co nejdřív. A nikdo jinej ti tam nehodí svůj bordel, přebrala si to. I když, co by tam tak asi dával? Dneska lidi skoro nic nevyhazujou. Pár obalů od ohřátého jídla. Suché kytky. Co jiného? Tak veliké nádoby, na tu trošku odpadu jednou za týden. Kdyby se trochu skrčil, klidně by se tam vešel i docela vysoký dospělý člověk. Přidala do kroku.

Za dveřmi krámku ji obklopilo nehybné šero, rozkrojené studeným světlem dlouhé stropní zářivky. Evu okamžitě sevřela tíseň. U pokladny se o pult opírala v každém směru dokonalá, štíhlá mladá žena. Oříškové oči, světle hnědé vlasy. Dlouhé, růžové nehty. Eva cítila, jak se jí začínají třást kolena.

„Kde je Alena?“

„Vytěžená,“ řekla ta holka.

„Co? Co jste říkala?“

„Nic.“ Světlovláska si Evu zkoumavě přeměřila. „Neznám žádnou Alenu. A vy jste kdo?“

„Já?“ hlesla Eva. Pracuju tady, chtěla odseknout. Už pár let. Co tu děláte vy? „Přišla jsem si koupit boty,“ řekla těžce. „Letní. Ale vidím, že ty, co jsem nedávno objednala, ještě nemáte.“ Vycouvala.

Vytěžená. Pomalu obešla blok a zamířila do školky pro děti. Kde už jsem to slyšela? Možná od Tomáše s Petrem, před pár měsíci? Dívali se na Moniku a něco si špitali, jen pár dní před tím, než tak nečekaně odešla. Vytěžená.

~

„Tys byla dneska doma?“ Z Tomášových slov bublal vztek. „Co jsi tady dělala?“

„Udělalo se mi špatně,“ pípla poplašeně Eva. „Alena mě poslala domů. Ležela jsem.“

„Bylas tady přesně tři hodiny, čtyřicet dva minut deset sekund,“ oči se mu studeně leskly. „Chceš mi tvrdit, že jsi celou tu dobu spala?“

Díval se v počítači do záznamu vstupů, napadlo Evu. Takže nemá cenu tvrdit něco jiného.

„Nevím, jak dlouho to bylo,“ zkusila uvolněný úsměv. „Usnula jsem, a pak jsem se šla projít na vzduch. To je všechno. Proč by ti to mělo vadit?“ Tvářila se sebejistě a mile, ale uvnitř se celá chvěla.

„Příště mi zavoláš!“ zasyčel.

O klíči neví, pomyslela si. Nehledá ho. Takže zatím nic nezjistil. Ulevilo se jí.

~

Prázdno uvnitř ji drtilo. Bylo příliš hluboké, téměř absolutní.  Nikdy před tím ji nenapadlo definovat ticho tak prostě, jako jednoduchou a naprostou absenci jakéhokoli zvuku. Protáhla dveřmi malý nastavitelný žebřík a schválně vláčela po zemi jeho ocelové konce, jen aby zaslechla alespoň kovové škrábání hrotů o hladký beton podlahy.

Světla se mihala pod špicí nejvyššího trámu se zdrcující pravidelností. Několik dlouhých minut stála docela nehybně, s tváří obrácenou vzhůru a pokoušela se ten třepetavý pohyb analyzovat. Pak se zula, roztáhla žebřík a opřela ho o nejbližší stěnu.

Dokonalá hladkost trámů ji překvapila.  Na omak se zdály téměř kluzké. Z dětství byla zvyklá šplhat po stromech i pod střechou stodoly babiččina statku. Rozpálené střešní tašky, prach, vůně sena. Ruce plné třísek. Dobrodružství. Tohle bylo něco docela jiného. Krátký žebřík už zůstal hluboko pod ní. Ještě, že stačil alespoň na to, aby dosáhla na první z vodorovných střešních latí. Šplhala. Ve chvíli, kdy její bosé nohy opustily poslední duralovou příčku, přestala řešit, co by se stalo, kdyby zrovna v tu chvíli někdo vešel. Správce. Tomáš? Bylo jí to jedno. Měla oči jen pro tu divnou věc, usazenou mezi trámy na samé špici kupole. Nenapadalo ji, jak by to jinak nazvala. Divná věc.

Ta barva… Kovově antracitově černá. Matná, ale jednolitě hladká. Žádné ostré hrany. Konečný tvar se ztrácel v šeru. Seděla uprostřed pavučiny bílých slunečních paprsků jako obludná nafouklá tarantule. Evě chvíli připadalo, že ta věc dýchá. Hra světla, uklidnila se. Uvnitř cosi blikavě obíhalo, podobné malé světelné kuličce. Pravidelně, pořád dokola. Eva se přitiskla k trámu a natáhla ruku, aby se toho dotkla. Ucukla. Ještě nikdy nezažila nic nepříjemnějšího. Studený, drsný chlad. Jako by přitiskla špičky prstů na zmrzlého plaza. Na okamžik skoro přestala dýchat, umrtvená vše pronikající hrůzou.

Nehýbe se. Je to jen věc, snažila se uklidnit. Divná, studená, ale věc. Protože, pokud by tohle měl být živý tvor, muselo by se jednat o živočicha naprosto bezcitného, zbaveného veškerých emocí. Jako Tomáš, blesklo jí hlavou. Jako Petr. Jako moje děti. Moje děti. Moje děti.

Překonala štítivou nevolnost a přitáhla si to dračí vejce k sobě. Necítila žádný pohyb, žádný odpor, tep, žádnou známku života nebo jiné aktivity. Nikde nespatřila ani stopu po připojení, chyběl tu kabel, dráty, jakékoli čidlo nebo otvor pro baterie. Jen to divné, depresivně chladné světlo, šňůra blikajících zelenkavých zrcátek. Co to je? Kde se tam bere? Ne, to je špatná otázka. Namáhavě se nadechla. Kdo to sem dal? A proč?

Měla bych se vrátit. Jsem dokonalá husa, zlořečila si. Co mě to vůbec napadlo? Už se dlouho neudržím. Cítila, jak jí zpocené prsty pomalu kloužou po trámu dolů. S výkřikem zaklesla koleno i loket za střešní latě. Volná ruka se neovladatelně vymrštila do vzduchu a prudce udeřila přímo do středu té hnusné věci. Eva bezmocně sledovala, jak ta divná, studená potvornost nezadržitelně klouže mezi trámy a padá k zemi, podobná zárodku pekelného anděla. Slyšela, jak s kovovým zaduněním narazila na zem, několikrát rachotivě poskočila, tvrdě rozrazila dveře a zmizela ve tmě na schodišti.

~

Strach. Jediný pocit, který by Eva dokázala identifikovat. Úzkost. Co když jsem to zničila? Seděla na podestě těsně pod schody na půdu a držela tu věc. Na světle vypadala jako zkamenělý ragbyový míč. Musela ji zamotat do šátku, aby ji vůbec udržela v rukou. Zdá se, že je v pořádku, uvažovala. Skutálela se sice skoro až dolů, ale rozhodně není nijak otlučená. Vypadá pořád stejně. Svítí stejně. Nic se nestalo, nic. Jen ji tam vrátím a uklidím klíč. Nikdo mě neviděl. Nikdo se nic nedozví. Zapomenu. Zapomenu?

~

Nechtěly spát. Seděly v pokojíčku nad knížkou, v první chvíli ji to potěšilo. Farma a zvířátka. Dívala se, jak otáčejí stránku. Pořád jednu a tu samou. Dopředu, dozadu. Tam a zpátky. Kousala si rty, aby neječela.

~

Šťáva. Ovesné vločky. Školka. Nebylas v práci, proč? Nevím, Tomáši. Omluvím se. Dám to do pořádku. Horko. Asi nefunguje klimatizace. Nikdy dřív mě nenapadlo, jak nepříjemné je, když nemůžeš otevřít okna. Mlč.

Postávala na chodníku před domem. Do práce se neodvážila. Bude tam ta cizí ženská. Kam tak najednou zmizela Alena? Nejdřív táta s mámou. Pak Monika…

Zula boty a prohrábla prsty měkkou hlínu trávníku před domem. Mělo by zapršet, napadlo ji s pohledem do jasné oblohy. Je sucho. Vzduch nad střechou domu se tetelil vedrem. Takhle ho ještě nikdy neviděla. Špendlík, zabodnutej v srdci tohohle světa. Čára hustého tmavého kouře na obzoru. Měla pocit, že se nenadechne.

Špatně, něco je špatně.

Klíč. Schody. Žebřík. V trámoví se pohybovala s jistotou cirkusové opice. Nepřemýšlela, kam sáhnout, už to znala. Batůžek. Věc byla horká, rozpálená tak, že se skoro nedala udržet v ruce. Postavila ji v předsíni na skříň, těsně pod strop a schovala za starý klobouk. „Nesmíš chytit,“ těžce vydechla. „Nesmíš shořet.“

~

Nespala celou noc. Jak to, že nikdo jiný se nepotí? Děti ráno odmítly vstávat, musela je z postelí doslova vyhnat. Vyhlédla z koupelny. Místo snídaně skákaly po předsíni a škubaly rukama jako poškozené marionety vedené opilým hercem. Popošla a nevěřícně zírala na cosi, zmítající se ve vzduchu. Vypadalo to jako holografický odraz, rozbitá kostra staré loutky nebo panenky bez vlasů. Otevírala a zavírala oči s prázdnými očními důlky, cukala končetinami, aniž by se dotýkala země a děti její pohyby bezmyšlenkovitě napodobovaly. Evě připadalo, že části toho nechutně rozkouskovaného těla nemají žádné klouby a nejsou ani ničím spojené. Vykřikla a rozmetala tu obludnost ručníkem. Jako střepy, otřásla se odporem, když zametala rozházené zbytky na lopatku a házela je do koše. Bakelitové střepy. Divně páchly.

Nechala děti i Tomáše čekat na výtah, co nejrychleji sundala tu rozžhavenou věc ze skříně, nacpala ji i s kloboukem do tašky a nenápadně zamířila ke schodišti. Schody jí připadaly nějak širší a byly celé pokryté čímsi, co připomínalo tlustou chlupatou deku. Zakopávala a klouzaly jí po tom nohy. O patro níž ležela na podestě Petrova nová blonďatá žena, přikrytá tenkým přehozem a sledovala Evu lhostejným pohledem. Dveře do bytu chyběly. Nebudu na to myslet, zachvěla se Eva. Nebudu si to pouštět k srdci. Proletěla vchodovými dveřmi a s úlevou hodila rozpálenou tašku do popelnice. Dutý zvuk. Závan horka. Zaklapla víko a zamkla ho čipovou kartou.

~

Venku se skoro nedalo dýchat. Všimla si, že dům ztratil svoji cukrkandlově růžovou barvu. Zšedl a na povrchu hladké omítky se začínaly objevovat praskliny. Jako v mojí hlavě, tiše zasténala. Zbláznila jsem se, nic jiného v tom nemůže být.

Tomáš s dětmi čekali na zastávce. Evu zarazilo množství postávajících lidí.  Autobus nejspíš dlouho nejel, to se ještě nikdy nestalo. Cítila, jak ji v žaludku bobtná úzkost.

„Pojď sem,“ sykl Tomáš. Rozepnul kalhoty a vytáhl ztopořený penis. „Otoč se, dělej! Koukej vyhrnout sukni!“

„Co to provádíš?“ vyjekla. „Přeskočilo ti? Tady venku, před všema těma lidma! Před dětma…“ Nikdo se nedívá, došlo jí. Nikoho to nezajímá. Lidé stáli disciplinovaně v davu, s očima tupě upřenýma do horkem rozechvělého vzduchu.

„Co jsi měl?“ vzlykla poděšeně. Tomáš nikdy nepil. Doma ani žádný alkohol neměli. Nesnášel ho. Sjetej ale taky není. Ostatně, éra drog a alkoholu skončila celé desítky let před tím, než se Eva narodila. Rychle mu natáhla kalhoty a nasměrovala ho směrem k domu. „Půjdeme zpátky. No tak, zvedej nohy!“ Musela ho vší silou postrkovat, nebyl schopný ani pořádně ohýbat kolena. „Počkejte tady,“ nařídila dětem. „Přijedu pro vás. Tleskejte,“ vybídla je, aby zaměstnala jejich křečovitě sevřené pěstičky. „Paci, paci…“ Musím je odsud dostat, nařídila si roztřeseně. Pryč z tohohle domu. Pryč z města.

Otevřela garáž a vytáhla ven jediné zaparkované auto. Nikdy se svojí staré škodovky nevzdala. „Je po rodičích,“ přela se s Tomášem. „Památka.“ Nakonec si ji směla nechat, jen motor vyměnili za pohon na elektrickou baterii a také musela obnovit celý interiér. Ale od chvíle, co se narodily děti, už do ní stejně skoro nesedla.

Nacpala Tomáše na zadní sedadlo a připoutala ho. Dětské sedačky, ještě, že je pořád mám. Na zastávce naložila dvojčata. Obě děti nepřestávaly tleskat, slepě rozevřené oči podobné vyleštěným kovovým cvočkům. Chtělo se jí ječet. Zařadila a přidala plyn. Dolů z kopce. Projet městem skrz hloučky dezorientovaných lidí. Po silnici nahoru. Na kopci nad městem jí došly síly. Zastavila.

Vystoupit. Zamknout je v autě. Dýchat.

Prázdná silnice se jí pod nohama leskla jako zatočený tlustý had. Kousek od jejich domu viděla sjíždět popelářské auto. Z dálky připomínalo maličkou oranžovou dětskou hračku. Zrzavý odlesk vlasů mládence na stupačce. Pak uslyšela vřískat Tomáše. Něco křičel, ale slovům nebylo rozumět. Kopal kolem sebe a zuřivě zatínal prsty do čalounění. Přimrazeně sledovala, jak na podlaze a na sedačkách kolem usedají kusy molitanu, vyrvaného z opěrky jejího sedadla. Zmítal se jako v křeči, ale odepnout pás ho naštěstí nenapadlo. Dominik s Janinou pořád tleskali. „Paci paci pacičky, táta koupil botičky…“

„Bože,“ vydechla. „Bože, smiluj se nade mnou.“

~

„Dal bych si cigáro. Zastavíš na chvíli?“ Zrzek seskočil ke krajnici a zalovil v kapse. „Jsme plný,“ slyšel řidiče. „Trochu to zmáčknu.“ Celkem dobrý, zauvažoval mladík. Rozhodně se nejedná o podřadnou práci, jako kdysi. Pracovník svozu, žádnej popelář. Taky už to nejsou popelnice, ale nádoby na směsný domácí odpad. Zašklebil se. Popel – kde by se vzal? Nehrabeme se v tom, ani to nejde. Jsou zamčený a ten krám si je otevře, úkosem pohlédl na vůz, až když mu je podáme. Většinou jsou docela lehoučký, vždyť skoro není, co vyhazovat. Jen občas, tak jednou, dvakrát denně, je některá opravdu těžká. Vyhazujou snad nábytek? – zeptal jsem se nedávno Borise, ale díval se na mě tak divně studeně, že… Teď už se neptám. Vyklepal cigaretu z krabičky.

Záblesk rozčísl vzduch ve chvíli, kdy z odřené kapsy na koleni vytahoval zapalovač. Oslepeně posbíral spadlé cigarety a vzhlédl. Nikde neviděl Borise ani auto. Nad silnicí se zvedal jen jiskřivý sloup stříbřitě bílého kouře a nahoře se rozšiřoval do jakéhosi podivného deštníku. „Vole,“ hlesl mladík šokovaně. „Ty vole!“

~

Zahřmění? Dělobuch, jaké kluci odpalovali, když jsem byla ještě malá? Hleděla do údolí a ohromeně sledovala ten divný mrak. Strach se vytratil, jako by se najednou neměl o co opřít. Může přijít ještě něco horšího? S úděsem si uvědomila, že už neslyší Tomáše. Ticho, bylo takové ticho. Bezbřehé a děsivé. Jako tam nahoře, na půdě. Zavřela oči. Pak zaslechla ten zvuk. Jako když uprostřed noci přelomíš větev. Tiché křupnutí. Další a další. Rozšiřovalo se v kruhu, podobné tlakové vlně. Vnímala, jak se přibližuje. Lup… lup, LUP, lup… lup… Čekala, dokud neodeznělo někde v dáli, až potom se odvážila pohlédnout do údolí.

Město zmizelo. Viděla jen rozvaliny původních starých staveb, uprostřed zpustlých zahrad. Dávno neopravené cesty, plné hlubokých děr. Obvodové zdi. Černé díry sklepů. Jejich dům na protějším kopci ještě stál, ale střecha chyběla. Popraskaná omítka, oloupaná až na holé cihly. Zarostlá stráň.

„Tomáši?“

Otočila se. Na kraji prašné polní cesty rezavěl skelet jakéhosi starého vozu. Čalounění, okenní skla i kola zcela chyběla. Moje škodovka? Zastudilo ji u srdce. Byla prázdná. Eva se lehce dotkla bublinek oloupaného laku. Pod nohama ji tlačily drobné kamínky. Jsem bosa, došlo jí. Jsem nahá.

Neporušenou modř nad hlavou vystřídaly nízké kupovité mraky. Eva se rozechvěla zimou. Bude pršet. Jako dřív… Měla bych sejít dolů, uvažovala. Schovat se před deštěm. V některém ze zbytků těch starých domů možná ještě najdu skutečné oblečení nebo trochu jídla.

Pravděpodobně, smířeně se pousmála, stejně brzo umřu. Nebo taky ne.

Zahřmělo.

Pomalu zamířila k troskám města. Zlehka našlapovala bosými ploskami chodidel a vychutnávala si téměř zapomenutý dotek rozehřáté hlíny. Nažloutlé obláčky prachu pod nohama. Suchou trávu. Teprve, když jí na holou kůži dopadly první těžké dešťové kapky, postřehla, že si zpívá.