Hotýlek

I kdybych šel údolím stínu smrti, nebudu se bát zlého --- Jedna tak trochu rekreační. Nebo snad ne? Protože všechny ostrovy nejsou stejné a není hotel jako hotel. I kdyby se jmenoval třeba "Dobrý nápad". Hezky se bojte.        

~

I kdybych šel údolím stínu smrti, nebudu se bát zlého

~

Probudila se celá rozlámaná s pocitem, že vlastně skoro nespala. Ležela, dokud se do ní nedala zima. Až pak neochotně vystrčila nohu a opatrně se dotkla studeného lina podlahy. Vzduch v místnosti páchl zatuchlinou, dokonce i deka jí připadala celá provlhlá. První noc, řekla si smířeně. Vždycky je taková. Nikdy nedokážu pořádně usnout. Po špičkách docupitala k oknu a široce ho rozevřela.

~

„Bože,“ vydechla. Moře řvalo jak divoká bestie. Bledé ranní slunce se ještě bezmocně topilo v kalné polotmě nad jeho hladinou. I tak stačila postřehnout, že vlny jsou mnohem vyšší než včera. Do místnosti vtrhl ledový pach mořské vody, soli a chaluh. Amálie natáhla ruku a chvíli sledovala, jak se na jejím hřbetě usazují drobné vodní kapičky. Mám, co jsem chtěla, pomyslela si. Normální člověk si přece nevybírá dovolenou tak brzo před sezónou. A k tomu v díře, jako je tahle. Tady i ve sprše teče po ránu jen studená voda. Rozladěně si opláchla obličej a pomalu se oblékla. Vybalit. Oblečení na ramínka do skříně. Učesat. Všechno jí připadalo vlhké, studené a lepkavé. Jen co se uklidní počasí, pomyslela si, sbalím se a fofrem zpátky na pevninu do civilizace. Ale ne do tohohle – pohlédla směrem k rozbouřenému moři – to už podruhý fakt nedám. Vytáhla z kufru silný svetr a rychle se do něho navlékla, aby překonala nával zimnice. Necítila se dobře. Mátl ji naprosto iracionální pocit, že tu něco nesedí. Něco v tomhle pokoji je špatně. Minimálně to není na svém místě. Amálie byla citlivá na jakékoli vybočení z běžného pořádku. Možná to bude skříní, pohlédla na protější stranu místnosti. Stojí úplně nelogicky. Vlastně o ni pořád zakopávám. Malý okamžik váhala, ale potom se opřela o bočnici a bez větší námahy odstrkala skříň do nejbližšího rohu. Jsem host a slušně platím, jen ať mi něco řeknou. S křupnutím narovnala záda a otočila se zpátky ke zdi.

Okno, užasla. Jaký důvod musel mít majitel, aby ho takhle zatarasil? Kam vede? Opatrně se dotkla ledové mosazné kličky a otevřela. Vichr jí rval z ruky rozeschlá křídla venkovních okenic a škvírami v uvolněných latích dovnitř bezohledně vmetl zvířený prach a drobné kamínky. Sevřela víčka a poslepu ukotvila háčky do oček ve zdi. Odsunout tu skříň možná nebyl zrovna nejlepší nápad.  Nakonec, vlastně se ani nedivím, usoudila, když zvedla oči a poprvé ho uviděla, že před to okno nacpali kus nábytku. Kdo z letních hostů by chtěl mít výhled na něco podobného? Neudržovaných staveb bude tady na ostrově určitě víc. Velké sousto, to si vzali. Snili o těžkých penězích, a pak je spláchla krize.

Zavřela okno, ale okenice nechala dokořán. Kvůli světlu, zdůvodnila si to sama před sebou. Ve skutečnosti od té stavby nedokázala odtrhnout oči. Nová možná mohla vypadat i pěkně. Dvě patra, balkony s výhledem na moře. Rozpadlé schodiště. Oknům, ledabyle zatlučeným prkny, chyběly rámy a rozdrolená omítka ve velkých kusech opadávala na zem mezi pichlavou houštinu opuncií. Dýchla na sklo a kapesníkem vyleštila malé kolečko, aby lépe viděla ven.

„Co?“ vydechla. To je… ne, jen se mi něco zdá. Amálií už bůhví pokolikáté projela vlna chladu. Letos se asi moc neohřeju, napadlo ji s pohledem na zataženou oblohu. A určitě se neopálím.

Vytáhla kartáč a pečlivě se rozčesala. Vlasy, dlouhé, husté a matně přirozeně blond, představovaly jednu z těch několika málo věcí, na které u sebe byla oprávněně hrdá. Vypadaly skoro krémově bílé, tak světlé byly. Rychle vyškubla několik stříbrně šedivých nitek. Za dva roky mi bude čtyřicet, otočila se před zrcadlem. Ale pořád ještě vypadám dobře. Měla pevnou postavu sportovně založené bezdětné ženy a krásnou, smetanově hebkou pleť bez hlubších vrásek. Žádné pihy. Tmavě šedé oči, co v šeru přecházely lehce do fialova. Sice jsem bledá a špatně se opaluju, ale albín rozhodně nejsem, věnovala zrcadlu povzbudivý úsměv. Minimálně nemám růžový oči. Svázala vlasy do silného koňského ohonu a zamířila do přízemí.

~

Jídelna jí připadala trochu sešlá, ale řádově mnohem přívětivější, než pokoj. Kulaté stolky z tmavého dřeva a stará ratanová křesla, vyplněná drobně kytičkovanými polštářky. Jak si sedala, proutí jí pod stehny domácky zapraskalo. Stojan na ubrousky, slánka, pepřenka. Pruhované rohože na zemi. Vůně čerstvě namleté kávy. Amálie měla pocit, že je tu i mnohem tepleji, než nahoře.

„Vyspala jste se?“ řekla žena a položila před ni košíček s pečivem. Horký čaj, vajíčka, studenou šunku. „Káva je u baru,“ dodala lhostejně. „Můžu vám udělat i ovesnou kaši, nebo placičky, kdybyste chtěla.“ Pohybovala se pomalu, téměř automaticky a působila naprosto nevzrušeně. Přesto v Amálii vzbuzovala zvláštní, skoro štítivý pocit. Už jsem ji někde musela vidět, napadlo ji. Není to nakonec ta ženská, co mě vezla z přístavu sem na ostrov? Znovu se jí vybavil včerejší přílet, déšť, silný vítr. Vysoké vlny na přístavním molu. Pobavené pohledy rybářů. Na ostrov? Že tam máte zaplacenej pobyt? A nezbláznila jste se náhodou, slečno?

Zamyšleně si změřila ženinu podsaditou postavu. Hluboký, studeně nakřáplý hlas. Jednu chvíli si dokonce nebyla jistá, jestli mluví se ženou, nebo chlapem. Kam máte namířeno, mladá pani? Jak že se ten hotel jmenuje? Jo „Dobrej nápad“, ten znám. Vezmu vás tam. Pamatovala si hlavně vysoké holinky a dlouhý gumový plášť s kapucí, ještě teď viděla, jak po ní stékají černé čůrky studeného deště. Už otevírala ústa, že se zeptá, ale nakonec si to, bůhví proč, rozmyslela. Nelíbí se mi, napadlo ji. Ta ženská se mi ani trochu nelíbí.

„Děkuju,“ podotkla zamyšleně a nasypala do čaje dvě lžičky zvlhlého cukru. „Jsem tu první,“ nadhodila. „Ostatní ještě spí?“

„Nemáme jiné hosty,“ řekla žena. „Je před sezónou, jste tu sama.“

Proč mě to překvapuje, pomyslela si Amálie. Co jsem vlastně čekala, v tomhle počasí. Krátce pohlédla do ženiných chladných očí. „Potřebovala jsem si odpočinout,“ řekla. „Trochu vypnout, víte? Mám náročnou práci.“ Nevypadá, že by ji to nějak zajímalo, blesklo jí hlavou. Nakonec, proč by taky mělo? Koho vůbec zajímá můj život?

Vstala a šla si dolít horkou kávu. Do zad ji bodal ženin upřený pohled. Sleduje mě. Ale když se ohlédnu, uvědomila si Amálie, vždycky se podívá jinam. Divná osoba. Taky je možné, že už začínám být trochu paranoidní. Nejvyšší čas z toho kolotoče aspoň na chvíli vypadnout. Týden v hotelu „Good Idea“. Název, ten mě dostal. Pousmála se. Dobrý nápad – tak to tenhle rozhodně nebyl.

„To vy jste mě sem přivezla?“ konečně se odhodlala zeptat. „Z rybářů se nikomu do té činy nechtělo. A jak se vlastně jmenujete?“

„…mare…,“ zamumlala žena neochotně. Příjmení skoro spolkla, Amálie mu rozhodně nerozuměla. „A nemám loď. Jezdí Nikolas a ten je teď na pevnině. Připluje, až se umoudří počasí.“ Jinými slovy, otřásla se Amálie, budeš tu trčet, dokud se nezklidní moře, ať chceš, nebo nechceš. Cítila, jak se do ní znovu dává zima. Něco na té ženské ji vyloženě odpuzovalo, jen si nedokázala uvědomit, co by to mohlo být. Nervózně ponořila rty do vroucí tekutiny, až si opařila ústa.

Možná je to těma očima? Žena měla malé, lehce vypouklé kalně modro zelené oči. Jako by se právě vynořila z vody, blesklo Amálii hlavou. Rybí oči. I úzký obličej s pevnou čelistí, našedlá pleť a široká ústa téměř bez rtů, plná drobných ostrých zoubků, v ní evokovala představu nějakého vodního dravce. Štika? Spíš piraňa, pomyslela si s odporem. S lehkou nevolností si představila, jak tahle divná ženská obědvá třeba úhoře. To by snad musela být jakási zvláštní, skoro zvrácená forma kanibalismu.

„Máte ještě nějaké přání?“

Amálie rychle ucukla pohledem. Mrazilo ji v zátylku. Dokonce i oblečení té osoby je cítit, jako by se roky máčelo v mořské vodě.

„Ne,“ řekla. „Děkuji.“ Dívala se, jak žena sklízí prázdné talíře a zbytky shrnuje do košíčku a s úlevou zaznamenala, že alespoň prsty má úplně obyčejné a normální. Skoro se děsila, že mezi nimi uvidí přinejmenším plovací blány.

„Schováváte zbytky pro kočky?“ pokusila se o úsměv.

„Kočky?“

„Měla jsem dojem, že jich pár vidím v tom domě naproti. V tom rozpadlém,“ dodala znejistěle.

„Odsunula jste skříň,“ ucedila žena. Její neproniknutelný výraz Amálii děsil. „To jste neměla. Kočky,“ zasyčela s odporem. „Nesnáším kočky. Žádné tu nejsou.“

Odešla.

~

Je to malý ostrov. Amálie si byla jistá, že by ho dokázala obejít za jediný den. Jen kdyby se ten vítr chtěl trochu uklidnit.

Stála na útesu skrytá za velkým balvanem. Vzala si pevné kotníčkové boty, ale i tak měla většinu cesty co dělat, aby jí vichřice nesmýkla o zem. Stejně to stojí za to, pomyslela si. Amálie moře milovala. Líbilo se jí, jak se pěnou pokryté hřbety vysokých vln s hukotem vrhají do děr v pobřežních skalách. Tvrdé chřestění oblázků, vržených řvoucí vodou na břeh. Mystické světlo v trhlinách těžkých mraků. Nezkrotná, prastará divokost moře ji vzrušovala a zároveň paradoxně uklidňovala. Nastavila tváře mlze jemné vodní tříště a zhluboka ji nadechla, promáčená, nasolená a prostydlá, a přesto zvláštním způsobem šťastná. Dobrý nápad.

Než se vrátila na cestu, vítr klesl pod stříbrné vrcholky vln jako unavený dravec a změnil se v příjemně ostrý pobřežní vánek. Amálie fascinovaně sledovala, jak se obloha nad zpěněnou hladinou rozevírá a propouští z vězení chladem roztřesené slunce. Našla malou uzavřenou zátoku a mezi trsy suché trávy svlékla promáčený bledě modrý svetr, triko i tenké hedvábné tílko a položila je na kameny uschnout. Tady, na skrytém místě, moře nebouřilo. Amálie zula boty a pomalu brodila jemným bílým pískem zálivu. Stačí pár slunečných dní a voda se ohřeje, napadlo ji. Možná se ještě stihnu i vykoupat. Vrátila se na souš a opřela hlavu o útěšně jemnou modř svetru. Světlounce modrá byla její oblíbená barva. Měla ráda i tyrkysovou, džínově indigovou, světle zelenou nebo fialovou. Pastelové tóny. Jdou mi k vlasům. Pousmála se. Nikdy by na sebe nevzala nic černého. Věděla, že tmavé barvy zbytečně zdůrazňují její neobvyklou bledost. Připadala by si v nich jako smrtka.

U země nefoukalo. Amálie se nechala ukolébat příjemně teplým slunečním světlem a pomalu se poddala únavě. Kam bych spěchala, pomyslela si s jistou úlevou. Stejně se odsud nedostanu. Dokud se nezklidní moře, rybáři nevyplují. Mám čas srovnat si myšlenky. Priority. Myslela jsem, že potřebuju seberealizaci. Udělat kariéru, postavit se na vlastní nohy. Ne, že bych tak urputně nechtěla rodinu, ale chlapi ze mě nejspíš mají trochu strach. Ujíždí člověku v osmatřiceti vlak? Povzdechla si. Mám práci, jakou jsem vždycky chtěla, tak proč mi leze krkem? Musela jsem odjet, navzdory tomuhle hnusnýmu počasí, navzdory ročnímu období, navzdory tomu, jak si všichni ťukali na čelo. Utíkáš? Už na to nestačíš? Vyhořelas, Amálie? Je ti všechno jedno?

„Připadám si jako mrtvá,“ řekla do oblohy. „Už nedokážu ani plakat.“

~

V jídelně se svítilo. Amálie na prahu zula boty a vyklepala z nich vlhký písek. Nečekala, že se vrátí tak pozdě. Musela v té zátoce usnout, jinak to není možné. Zarazilo ji, jak rychle se venku snáší tma.

Večeři měla připravenou, ale ženu nikde neviděla. Nandala si z ohřívacích nádob horkou polévku a masové placičky s rýží a udělala si střik. Samota jí nevadila, pokud netrvala dlouho. Navíc, doma mohla vždycky otevřít dveře a odejít někam do města, mezi sice cizí, ale přece jen lidské bytosti. Tady varianta č. 2 zcela chyběla. Třebaže by něco podobného nahlas nikdy nevyslovila, nebyla si úplně jistá, jestli se mezi lidské bytosti dá zahrnout i správkyně penziónu. Jedla beze spěchu a po večeři uklidila nádobí do opuštěné kuchyně. Potom na chvíli zapnula notebook a prohlédla si v něm těch pár fotografií, co stihla cestou udělat. S ničím jiným ani nemohla počítat, protože hotýlek neměl mimo sezónu připojení na wifi. Mohla jsem to tušit, spílala si. Ale já doufala, že bude fajn, na pár dní se odříznout a na všechno se vykašlat. Nedokázala v klidu sedět. Rozechvělá prázdnota kolem srdce, živená černou tmou a hukotem moře za okny, ji dusila. Dokud se bouře nepřežene, bude mi k ničemu i mobil. Najednou zoufale potřebovala slyšet někoho promluvit. „Nebojím se,“ řekla nahlas. „Je ti to jasný? Tady přece nemám čeho. Nikdo tu není. Nikdo! Jenom já, já sama…“

~

Nespala. Skoro celou noc stála u okna s čelem nalepeným na studené špinavé tabulky a pozorovala, jak se ze tmy a cárů mlhy noří a znovu v ní mizí trosky protějšího stavení. Tentokrát je viděla docela zřetelně, plavně probíhaly v mezerách zatlučených oken, neslyšně našlapovaly na zábradlích balkonů a povalovaly se na parapetech, tajemné flekaté a žíhané stíny vystupující z temnoty, jako by ani nechodily, ale spíš pluly; dělá to ta mlha, napadlo ji s mrazením v zádech, ta mlha, co jiného, samozřejmě.

Proč mi lhala? – vybavila si bledý nenávistný obličej – kočky, prý nesnáším je, žádné tu nejsou a co je teda tohle?

Venku jsem zatím nepotkala ani jednu. Zůstávají uvnitř, napadlo Amálii. Je možné, že ten dům vůbec neopouštějí? Něco se tam hýbe, hluboko za prohnilými prkny, ano – nebo se mi jen tak chvěje tma před očima? Tolik koček, v každém okně minimálně jedna. Nehybné, tiché, soustředěné. Jako by čekaly, ne – jako by hlídaly…

~

Nemohla najít tílko. Zrovna to nejoblíbenější hedvábné, něžně starorůžové s fialovými kosatci. Přísahala by, že ho určitě strkala do tašky, když navečer odcházela ze zátoky, ale i když všechno vysypala a dokonce docela nelogicky projela i skříň a šuplíky v pokoji, nikde ho neobjevila. Musel mi ho odnést vítr, usoudila nakonec. Nevšimla jsem si toho, jak jsem pospíchala. Rozladilo ji to.

~

Kočka polehávala na chodníku před hotelem. Když uviděla Amálii, slastně prohnula hřbet a otřela se jí o lýtka.

„Čekáš na mě?“ řekla Amálie. Kočka se jí líbila. Rozhodně to nebyla žádná zubožená vyzáblá a zablešená chudinka, měla krásnou hustou a čistě bílou srst. Jantarově zlaté oči. Pomineme-li odpudivou figuru recepční, byla to první opravdu živá bytost na ostrově. Společnice. Někdo, s kým se dá i jakž takž komunikovat.

„Tak pojď,“ usmála se. Ignorovala vzteklé pohledy z kuchyně, vzala s sebou kočku ke stolu a nechala si ji ležet při jídle na klíně. „Jak je možný,“ oslovila číču, „že stačí tak málo, aby se člověku ulevilo? Budu ti říkat Zlatka. A klidně můžeš spát v mojí posteli.“

~

Seděla v křesílku u okna a sledovala, jak kočka chodí kolem pokoje a otírá se o stěny. Nevynechala jediné místečko a zvláštní pozornost věnovala vchodu. Proč to dělá? Všude po zemi a hlavně kolem dveří se povalovaly chomáčky jemných bílých chloupků. I kalhoty měla Amálie bíle obalené. Jako by si to zvíře značkovalo teritorium, napadlo ji znepokojeně. Co když všechny ty žmolky mají něco zadržet? Zastavit něco, co se bojí koček...

„Znáš ten pocit,“ oslovila Zlatku. „Jak tvůj život hltá bezedná prázdnota? Ne, tohle ty nemůžeš znát, jsi zvíře. Máš štěstí.“ Hořce si povzdechla. „Uprostřed srdce něco kvasí tak dlouho, až skoro nemůžeš dýchat. Ale pak, když to konečně vybuchne – rozseká ti to duši na kousky. Nic nezůstane, micko.“ Chvíli mlčky hladila přívětivě teplý huňatý hřbet.

„Prosila jsem Boha, aby mi poslal anděla. Existuje Bůh, co myslíš? Jestli ano, pochybuju, že nás slyší. Anděl,“ ušklíbla se. „Nestalo se nic. Nic? Možná jsem ho nepoznala. Nebo jsem ho jen neviděla?“ Pokrčila rameny. „A teď už je pozdě.“

~

Ženu nepotkala už několik večerů. Sice v jídelně nechávala prostřeno a navařeno a vždycky uklidila i umyla nádobí, ale sama se neukazovala. Kde může bydlet, uvažovala Amálie. Ostrov jistě neopouští, neviděla jsem tu žádný člun a na tak rozbouřené moře by stejně nevyjela. Musí žít někde poblíž, když stíhá připravit teplé jídlo dvakrát denně. Amálie si navlékla větrovku a vyšla ven. Opatrně postupovala podél ztemnělých zdí a slepých oken, až došla na odvrácenou stranu hotelu. Zdálky ještě viděla slabý odraz měkkého žlutého světla z oken jídelny. Jinak nic. Celá stavba jí spíš než penzion, připomínala hospodářské stavení. Možná dřív sloužila jako příslušenství protějšího opuštěného hotýlku, pohlédla opatrně přes rameno. A dnes už tu pracuje jen ta hrozná ženská.

„Kde jste?“ vykřikla. „Kde sakra jste?“

Slyšela jen hukot vzdálených vln. Neutuchající vítr lomcoval zavřenými okenicemi. Šustění trávy. Třeštila oči do tmy, dokud pod dveřmi jednoho z pokojů nezahlédla tenký proužek světla. Tak tady, napadlo ji. Bydlí tady. Popošla ke dveřím a zaklepala. Měla pocit, že zevnitř slyší slabý zvuk puštěného rádia, ale nikdo neotevřel.

„Chci na pevninu!“ zaječela. „Chci se vrátit zpátky!“ Zkusila zabušit ještě dvakrát, než to vzdala.

~

„Byla jsem přesvědčená, že musím být nejlepší. Žádná blbá blondýna. Všechno jsem tomu obětovala,“ poznamenala tiše směrem ke kočce. „Všechno, i to, co jsem nemusela. Myslela jsem…“

Kočka stála u dveří, naježená a vyhrbená do oblouku a výhružně syčela. „Vím o ní,“ řekla Amálie. „Nemám strach. Je mi to jedno. Ale jsem ráda, že jsi tu se mnou.“

~

Pršelo třetí den. Setrvalá polotma v Amálii vzbuzovala úzkost. Už skoro celé dva dny neviděla Zlatku, a to ji znepokojovalo. Může se kočka někomu zdát? Jediný důkaz její přítomnosti představovala hromádka vydávených bílých chlupů, které našla na posteli. Natáhla dlaň, chvíli tu oslizlou kuličku pozorovala a pak ji zastrčila do kapsy. Tma, pohlédla k oknu. A zima. Proč je tu pořád taková tma?

„Já musela,“ oslovila svůj odraz v zrcadle. „Musela jsem to udělat. Už to nešlo dál. Nedalo se to snést… Ale tahle samota mě drtí. Je moc dlouhá. Děsivá. Je strašná.“

Nerozsvítila. Chvíli stála a mlčky hleděla na svou vlastní tvář, utopenou v hladké ploše zrcadla. Jako bych se vytrácela, napadlo ji. Jako bych průhledněla.

~

Polehlá tráva při každém kroku slabě zachrupala. Nízké těžké mraky tiskly Amálii k zemi, měla pocit, že se brodí sinavě kalnou vodou. Zatajila dech. Dům se před ní vyhoupl z šera až děsivě náhle. Vrak, napadlo ji. Ztroskotaná loď s mřížemi ve vytlučených oknech, vyvržená mořem mezi keře agáve a odsouzená k pomalému zániku.

Nikde neviděla kočky. Odhrnula trs bodláků a opatrně došlápla, aby co nejvíc eliminovala způsobený hluk. Chrastění kamínků pod nohama ji znervózňovalo. Co chvíli podléhala strachu, že tak hlasitý zvuk se nutně musí nést daleko mimo areál hotelu a o přítomnost recepční určitě nestála. Nerozhodně stiskla omšelé dřevo nejbližšího prkna. Nepatrně se pohnulo, ale odstrčit ho nedokázala. S pocitem vetřelce zkusila balkónové dveře. Začínám se chovat jako blázen, blesklo jí hlavou. Zlodějíček, co nebude mít klid, dokud se mu nepovede dovnitř alespoň nahlédnout. Přejela pohledem zatlučená okna. Jako by se za nimi téměř neznatelně něco pohnulo. Představa, že bude muset přiblížit tvář ke kterékoli mezeře mezi prkny, jí brala odvahu.

„Zlatko?“ zašeptala. „Či či…“

„No tak,“ stiskla v kapse kuličku chlupů. „Jsi dospělá, Amálie. A uvnitř nic není.“ Na ostrově jsem jen já… a recepční, samozřejmě. A kde ta se v tuhle chvíli pohybuje, ví jen Bůh. Ale kolem hotelu určitě ne, to jsem si prověřila. Zakázala si myslet na ostatní kočky, na tušený pohyb uprostřed tmy. Spí to, uklidňovala se. Jestli tam něco je, ve dne to spí. Nikdy se neobjevuje na denním světle.

Položila dlaň na oloupaný okenní rám. Mám tak bílé prsty, pomyslela si. Tak studené.

~

Místnost byla prázdná. Sotva oči přivykly tmě, Amálie celkem dobře rozeznala jednotlivé popraskané zdi a rohy plné poletujících chuchvalců starého prachu. Tichý šum. Jako by temnota uvnitř zachovávala rytmus mořských vln a jakýmsi zvláštním způsobem se synchronizovala s tlukotem jejího vlastního srdce. Bože, došlo jí s hrůzou. Už nedokážu odejít.

Kočky vystupovaly ze škvír ve zdech. Objevovaly se a mizely, mlčenlivé a nezúčastněné, stíny bez zornic, s černými jamkami místo očí, procházely lhostejně před jejíma očima a ztrácely se zpátky ve tmě. Záblesk něžné růžové v prachu betonové podlahy. Tmavě fialové kosatce. Nával horkosti. Bolest. Teď nemůžu vejít, napadlo ji. To, co žije uvnitř, by mě roztrhalo na kusy.

Dítě sedělo uprostřed bledého světla, zahalené v jemném hedvábí Amáliina tílka; vosková panenka s širokou sukní, rozprostřenou v prachu. Kočky ho obklopovaly a otíraly se o ně a dítě je hladilo.

„Ne!“ vykřikla Amálie. „Ne!“

Děvčátko zvedlo hlavu a otočilo k ní drobný obličej. Světlé, skoro bílé vlásky. Prázdné oční důlky. „Odnes mě odsud,“ řeklo.

„Nikdo to neví,“ hlesla Amálie hluše. „Nikdo.“

~

„Co jsi zač?“ Stála na pobřeží a křičela do tmy. „Vylez, ty zrůdo!“ zalykala se zoufalstvím. „Ukaž se!“ Vítr s ní nemilosrdně cloumal a rval jí vlasy. Schoulila se v rozmáčeném písku do klubíčka a pak ji uviděla. Žena vyšla ze špinavé pěny a chaluh na hranici vody a souše. Řídké mokré vlasy měla přilepené k hlavě jako koupací čepici. Ústa v bledém odulém obličeji Amálii připomínala rozšklebený chirurgický řez, širokou ránu, ze které krev už dávno vytekla a rty nahradila jasně rudá rtěnka. Amálie se nadzvedla, teď klečela, kolena zabořená ve změti vyplaveného odpadu.„Prosím,“ zašeptala. „Odvezte mě domů.“ Rozvzlykala se. „Už nemůžu. Vezměte mě zpátky! Pryč! Na pevninu. Zpátky! Odvezte mě zpátky,“ kvílela. „Prosím! Prosím…“

„Zpátky,“ ženin hlas přetékal opovržením. „Máš přece, co sis objednala. Koupila sis voucher bez zpáteční cesty.“ Jak se pohnula, ze šatů se jí vylinul dusivý zápach rybiny.

„Odsud není žádné zpátky,“ řekla.

~

Co jsem vlastně čekala, uvažovala Amálie. Bestie, skrytá za maskou téhle hnusné osoby, přece nezná slitování. Připadala si jako ochromená, navzdory večernímu chladu nedokázala ani zavřít okno. Už dobrých deset minut se jen strnule opírala o parapet, zírala do temnoty a naslouchala tichému cvakání kovu, kamínků a suchých hrudek. Jako na hřbitově, napadlo ji. Než první hromádka hlíny sklouzne hrobníkovi z lopaty a zaduní na víku rakve.

Válcovitá silueta recepční krájela tmu jen kousek od stěny protějšího domu. Soustředěně vyhazovala hlínu z mělké jámy u zdi. Studené měsíční světlo se odráželo od kapuce a lesklého povrchu igelitového pláště. Má i pogumovanou zástěru, všimla si Amálie. Cítila, jak jí něco nezadržitelně ubírá poslední zbytky vzduchu. A rukavice. Dokonce má rukavice. Těžce vydechla. Jako by se ta obludná ženská chtěla dokonale izolovat od toho, co za chvíli zahrabe do připravené jámy. Nebylo vůbec těžké odhadnout, jaký obsah skrývá plastový pytel pohozený pod ženinýma nohama. Světlý záblesk ztuhlého nataženého tělíčka pod průsvitným igelitem nešlo přehlédnout. Bílou srst. Amálie bezmocně polykala slzy. „Proč?“ zaječela. „Nenávidím tě! Chcípni! Chcípni, ty odporná slizká kreaturo!“

Ten prázdný dům naproti, projelo jí s hrůzou hlavou, ke mně patří. Je stejný, jako moje srdce. Hotýlek bez oken a dveří, plný slepých stínů, obraz mojí duše, střežený monstrem s vizáží utopence. Jáma, už teď příliš velká pro jednu hubenou mrtvou kočku. Rozplakala se.

Žena se zvolna otočila a upřeně se na ni zadívala. „Čtyřicet dní,“ sykla. „Brzo vejdeš dovnitř.“

~

„Bude hezky,“ řekl stařec. Vlnky u přístavního mola se jen lehce pohupovaly a s psovskou oddaností olizovaly pogumované špičky jeho bot. „Už bylo načase,“ konstatoval spokojeně. „Koukám, že vezete docela slušnej úlovek.“

Starý muž miloval rána v přístavu. Neznal nic lepšího, než pokuřovat a sledovat přitom, jak se rybářské bárky vracejí z nočního lovu. Trpělivě čekal, až vyloží náklad. Nikdy se nevracel domů bez pěkné čerstvé ryby.

„Čistý nebe,“ dodal. Jen ostrov na obzoru neustále vězel v mracích, ale na tom stařec neviděl nic divného. Tak to bylo vždycky, už od jeho dětství, a dokud bude existovat moře, nic se na tom nezmění.

„Ta blondýna,“ vzpomněl si jeden z rybářů, malý, dohněda osmahlý plešoun, a otočil se ke starci, zahleděnému k obzoru. „Ta, co chtěla převézt na ostrov. Vzpomínáte si? Bude to tak něco málo přes měsíc. Nepotkal jste ji tady náhodou, ještě někdy potom?“

„Já ji neviděl,“ řekl stařec. „Ale zdálo se mi o ní.“ Jen se smějte, pomyslel si maličko podrážděně. A co se ti zdálo, dědo? Jaký to s ní bylo?

„Seděla na patách uprostřed tmy a na klíně kolíbala dítě oblečený v něčem růžovým,“ dodal už klidně. Posrali byste se, uvažoval škodolibě. Kdybyste viděli to obrovský zvíře. Zlatý oči. Vypadalo jako bílej plamen. Nedovolilo nikomu, aby se k těm dvěma přiblížil. „Už jste někdy viděli bílýho pantera?“ zeptal se.

„Dědo,“ zaculil se plešoun. „Vy jste si přihnul, co?“ Stárne, napadlo ho. Na to není lék.

„Bláznivá turistka,“ poznamenal starší z rybářů. „Co by tam asi tak dělala? Nic tam není, jen jedna stará ruina.“

„Kdo by taky otevíral hotel někde, kam skoro nikdy nezasvítí slunce,“ utrousil první. „Jaký magoři by na takový místo jezdili? Spletla se. Ta si už dávno válí šunky někde na sluníčku.“

„Když jsem byl kluk, říkali jsme mu Zmar.“ Stařec mávl hubenou paží k ostrovu. „Nesměli jsme tam jezdit. Kvůli vlnám, samozřejmě. Pořád tě nějak vracejí zpátky. A nechytneš tam ani ploutev. Tenhle ostrov patří ztracenejm duším, říkala moje babka. Těm, co se nevyrovnaly se svým životem.“

„Nestraš, dědku,“ zasmál se nejmladší z rybářů, „radši vybírej. Kterou si vezmeš?“

Blondýna, zamyslel se stařec. Uvězněná bouří, promrzlá, smutná a odevzdaná. Na ostrov. Musím na ostrov. Srdce se mu sevřelo soucitem. Automaticky zabalil rybu do novinového papíru a uložil ji do tašky. Půjčím si od syna člun, řekl si.

„Tak zase zejtra, kluci.“

~

Ztěžka se opřel o hůl. To ještě dám. Zas tak starej přece nejsem. Dyť voda je dneska jak sklo, ani moc nefouká. Pojedu opatrně. Zastavím na molu, ve vlnách černejch jako asfalt.  Budu čekat čelem k moři. Budu se modlit.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám…

Loď se nezhoupne, ale já i bez toho poznám, kdy nastoupí. Uslyším tiché našlapování velkých bílých tlap. Šustění růžového hedvábí. Neposadí se, bude stát na zádi, štíhlá, světlá a křehká. Nepromluví. Odvezu ji, aniž bych se ohlédl.

… vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout…

Zakotvím v přístavu a schovám hlavu do dlaní, až kolem mě bude procházet. Prosmekne se jako vzdech. Dlouhé bílé vlasy. Pápěří odkvetlých stromů.

 I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, neboť ty jsi se mnou...

Odejde tak tiše, jako by ani nebyla skutečná. Jen vůně moře. Ztracená láska. Vlaštovka, co se vrací domů.

… přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.

Paprsek světla, nic víc.

Nic víc.