Poslední autobus

… má je pomsta, praví Pán --------------------------------------------------------------------------

~

Drobně mrholilo. Žádné velké kapky, jen protivná zmrzlá směs mlhy a deště. Zvedla límec a zatáhla šňůrku u kapuce, co to šlo. Vlhký chlad jí zalézal za nehty. Znechuceně zaznamenala, jak ji od špiček promáčených bot začínají zábst nohy. Tohle nesnášela. Zastrčila ruce hluboko do kapes a přidala do kroku.

Ostrý protivítr hnal dívce ledové kapky přímo do obličeje a donutil ji přivřít oči. Minula poslední blikající světla televizorů, skrytá za staženými záclonami a zamířila tmou směrem k autobusové zastávce. Déšť bezútěšně ševelil mezi stvoly suché trávy kolem krajnice. Dalo jí práci, zaplašit pocit, že nohama rozhrnuje nehybnou hladinu zdrcující osamělosti. Hlídat si číhající černé louže. Snažila se vypustit z hlavy cokoli zneklidňujícího a soustředit pozornost jen na ně, ale občas stejně šlápla vedle a naplnila si tenisky studenou špinavou břečkou. Nespěchala. Poslední autobus odjíždí v 23:45. Času dost.

~

Počmárané zdi se ve tmě a hustém dešti skoro ztrácely. Čekárna byla podle očekávání malá, ale, jak si dívka s úlevou všimla, částečně zděná. Z šera svítily omlácené betonové sokly s několika úzkými prkny, určenými k sezení. A závětří, samozřejmě. To ocenila. Oklepala vodu z kapuce i rukávů a vysvobodila zpod límce konečky dlouhých světlých vlasů. Nejvyšší čas, pomyslela si. Přimrzalo a drobné kapky se začínaly měnit v pichlavou mrazivou krupičku. Promodralými prsty setřela vodu z polámaných latí a zhluboka se nadechla.

„Brej večer,“ pípla k pokroucené siluetě na samotném kraji lavičky.

Muž seděl částečně opřený o stěnu a spíš než živého tvora připomínal zapomenutý balík. Přejela očima zhroucenou linii zad a sklopené hlavy, ruce sevřené v klíně a roztažená kolena. Velkou tašku s napůl rozepnutým zipem přitisknutou k boku. Nohavice měl ten člověk úplně promáčené. Z těžkého mokrého kabátu táhla zatuchlina.  Nepohnul se.

Dívka pocítila mravenčení v zádech. Na okamžik ji ochromilo silné nutkání rychle vycouvat z relativního tepla čekárny a co nejrychleji se rozběhnout mrazivou tmou zpátky do vesnice.

Ne, nařídila si v duchu. Žádnou paniku. Je to starší člověk. Jen tady sedí. Čeká na autobus, jako já.

Mlčel.

„Voser,“ nadhodila dívka opatrně. „To počasí.“ Někdy neškodí, usoudila, být trošku vulgární. Spoustu mužů to odradí. Po nějaké společenské konverzaci rozhodně netoužila.

Muž unaveně odlepil záda od zdi a zvedl hlavu. Neměl čepici a řídké prošedivělé vlasy se mu lepily na vrásčité čelo. Dívce připadalo, že i kůži má nějak šedivou, jako starý a zmačkaný balicí papír.

Nepatrně couvla a posadila se na druhý konec lavičky. Mužovy pronikavé oči ji znervózňovaly. K jeho celkové sešlosti se vůbec nehodily. Oči dravce. Měl pohled ostrý jako nůž.

„Kolik ti je?“ zeptal se bez pozdravu.

„Šestnáct.“

„Šestnáct.“ Odfrkl si. „A co děláš tady, takhle v noci? Sama?“

„Byla jsem na oslavě u kamarádky. Měla jsem tam spát. Ale…“

„Pohádaly jste se, co?“ Z mužova hlasu zaznělo lehce pobavené pohrdání. „Proč nezavoláš vašim?“

„Já…“

„Už odjel,“ kývl k silnici. „Čekáš marně. Možná by ses měla rychle vrátit.“

Zajímavej profil, ohodnotil v duchu dívku. Dost malá. Vzala si teda vážně blbý boty, pohlédl na drobné nohy v rozmáčených plátěnkách. Byl zvyklý rychle analyzovat. Vyplácelo se to. Džíny a tlustá zimní bunda, dokončil prohlídku, co zakrývá jakékoli potencionální křivky. Nic moc.

„Je půl,“ řekla dívka. Rozhodla se, že prozatím bude muži pořád vykat. „Asi vám jdou špatně hodinky. Ještě máme celou…“

„Jak se jmenuješ?“ přerušil ji.

„Tereza.“

„Hm.“ Ztichl. Dívka slyšela jen monotónní šustění zmrzlého deště. Mužův namáhavý dech. Vstala a vyhlédla na silnici.

„Je to zbytečný,“ poznamenal muž. „Už jsem ti to řekl. Nepřijede.“ Narovnal se, propnul prsty a zapraskal výraznými klouby. Dívá se na ty ruce, jako by je viděl poprvé, napadlo Terezu.

„A vy,“ řekla. „Proč tu teda sedíte vy?“

Vítr se chaoticky točil nad silnicí.  Silné poryvy občas vrazily do čekárny a vmetly pod lavičku chrastící kousky ledu. Pohlédla směrem k vesnici, ale spásná světla posledního nočního autobusu se neobjevovala. Zaslechla, jak se muž ve tmě uchechtl, aniž by otevřel ústa.

„Jsem poutník,“ sykl. „Nebo tulák? Jak chceš. Jsem střelka kompasu. Nejím. Nespím. Cestuju. Sem, tam… sem, tam…“ zase ten divný úsměv. „Chtěla bys vědět proč? Tohle tě zajímá?“

„Proč?“ Nepoznávala vlastní hlas.

„Abych je našel,“ řekl dutě. „Dvacet let. Celých dvacet let, Terezo.“

Neodpověděla. Co se na tohle dá říct? Snad jen, pokud možno, nevylézat z rohu za lavičkou a hlídat si bezpečnou vzdálenost.

„Máš zvláštní oči, Terezo,“ řekl najednou. Nechceš mi je ukázat?“

„Možná,“ vyhrkla rychle. Nesmím ho nechat zvednout, blesklo jí hlavou. „Asi byste mi to měl vyprávět. Někdy… někdy to pomůže, víte? Aspoň moje máma to tvrdí.“

„Máš ráda děti, Terezo?“ Upřený pohled šedých očí. „Chtěla bys je někdy? Co si o nich myslíš?“

„Nevím,“ odpověděla netečně. „Nepřemýšlela jsem o tom. Je mi…“

„Teprve šestnáct, to jsi chtěla říct?“ Ušklíbl se. „Sama jsi ještě skoro děcko. I když dneska…“ Chvíli mlčel. „Bojíš se smrti, Terezo?“

~

Možná jsem měla včas vypadnout. Dívka zvedla ruce a promnula si spánky. Odejít? Ne – tady jsem se neměla nikdy objevit. Žádný poslední noční spoj. Prázdná čekárna se stěnami počmáranými sprostými obrázky. Žádná mrazivá deštivá tma a osamělý starý muž. Cítila nesmírnou tíži u srdce. Tohle se nemělo stát.

„Někdy si člověk říká,“ poznamenal muž, „že některý věci se nikdy neměly stát. Taky znáš ten pocit?“

„Ani ne,“ řekla Tereza.

„Teď lžeš.“

Proč by mi ho mělo být líto. Sedí v tom svém rohu jako stín, otřásla se. Nepodařená skulptura, kterou sochař opustil ještě před dokončením. Pavouk slíďák, co vyskočí z úkrytu, až když si je svou kořistí jistý.

„Něco jste chtěl vyprávět,“ poznamenala, jak dokázala nejklidněji. „Snad abyste začal.“

~

„Bylo mi teprve dvaačtyřicet.“ Muž se hořce pousmál. „Nejsem zas tak starej, jak vypadám. Jen něco málo přes šedesát.“ Povzdechl si. „Pro tebe tohle, pochopitelně, nepředstavuje žádnej velkej rozdíl. Šedesát nebo sto. Je to jedno.“

Seděla bez hnutí, obličejem otočená ven. Chvění v žaludku. Nechtěla se mu dívat do očí.

„Ve dvaačtyřiceti je člověk pořád celkem mladej,“ dodal. „Ještě mu zbývá pár posledních iluzí o světě. Ne, že bych jich tenkrát měl moc. Ale něco přece…“ Těžce pokýval hlavou.

„Učil jsem na prvním stupni,“ pousmál se. „Bavilo mě to, i když už tenkrát, před dvaceti lety, se tam našli pěkný parchanti. Jakej rodič, takový děti, to je známej fakt.“

„Ale o tomhle jste mi asi vypravovat nechtěl, že ne?“

„Ne,“ připustil ten člověk. Dívku zarazil tón jeho hlasu. Bylo v něm něco otupělého, dutého, dávno vyprázdněného. Cítila, jak se jí zmocňuje úzkost. „Nevím, jestli to chci slyšet,“ hlesla rozechvěle.

„Do první třídy chodila jedna holčička,“ pokračoval, jako by nic neřekla. „Taková mrňavá hubená a nenápadná. Jmenovala se Natálie. Dcerka školníka. Bydleli přímo v budově, takže jsem ji často vídal, jak se stará o bratříčka. Ta obětavost mě fascinovala.“

„Malý holky,“ odvážila se Tereza, „se rády staraj o mimina. Je to přirozený.“

„Mimina,“ muž si ji změřil opovržlivým pohledem. „Tenhle kluk nebyl žádný mimino. Dost možná byl starší, než jeho sestra. Seděl na vozejčku. Nehýbal se. Neviděl. Nemluvil. Jezdila s ním na pískoviště. Do parku. Zaparkovala ho u lavičky a hrála si s ostatníma dětma, ale pořád na něj přitom dávala pozor. Mluvila s ním. Vyprávěla mu. Dotýkala se ho. Rozumíš, Terezo? Uslintanýho monstra, co skoro neudrží hlavu a samo se ani nenají. Obdivoval jsem to.“

„A dál?“

„Pozoroval jsem je. Nemohl jsem si pomoci. Nevěděl jsem proč, ale bylo na nich něco divnýho. Až jednou…“ Zarazil se a ostře na Terezu pohlédl.

„Poslouchám,“ řekla. Bezmoc, to je to pravé slovo. Můžu jen poslouchat, nic jiného.

„Přinesla mu ptáčka. Mrtvou sýkorku, našla ji ležet na silnici. Položila mu ji do dlaně. Vzala jeho druhou ruku a pomalu s ní tu zdechlinu hladila. Díval jsem se na jeho netečnej obličej, na ty oči, co nic neviděly, rozumíš, vůbec nic.“ Mužův sípavý, ochraptělý hlas jako by přicházel odněkud z dálky.

„Potom se ten ptáček oklepal a odletěl. Jen tak, Terezo. Prostě se zvednul, roztáhnul křídla… Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím.“

„Zdálo se vám to,“ zašeptala.

„Dával jsem pozor. Sledoval jsem je. Stala se z toho skoro posedlost,“ přiznal. „Dokonce jsem na ně nastražil chcíplý kotě. Musel jsem se přece ujistit, že nejsem blázen. Ty bys snad něco takovýho nechala plavat?“

„Pokračujte,“ řekla Tereza. „Jsem zvědavá.“

„To dítě, tenhle kluk, musí být něco jako médium, k tomu jsem nakonec došel. Byl úplně prázdnej, rozumíš, nedotčenej jakoukoli vlastní myšlenkou, jakoukoli představou. Obal bez obsahu.“

„Obal?“

„Byl čirej jako krystal. Světlo projde, zlomí se a ty vidíš obraz spektra jako kouzelnou barevnou duhu. Dokonalá magie. Takhle to funguje, došlo mi. Takhle.“

„Nerozumím vám.“

„To ona, Terezo, ta mrňavá holka. Ona to věděla. Kdo jinej to byl, co mu ta zvířátka strkal přímo do dlaní, nebo snad ne? Stalo se, co si přála. Věřila bys tomu?“

„Ne,“ uznala Tereza. „Asi… určitě ne.“

„Ta myšlenka, nebo touha, nebo jak to nazvat, ho naplnila, prošla ven a udělala celou tu práci. Je něco takovýho možný? Přece jsem to viděl na vlastní oči a ne jen jednou. Přesto mě to pokaždé znovu ohromilo.“

„Co jste udělal? Mluvil jste o tom s někým?“

„Děvče,“ poznamenal muž s despektem. „Je vidět, že jsi ještě nevylezla z puberty. Myslíš, že jsem toužil po tom, aby mě zavřeli do blázince? Ale přemýšlel jsem. Každý den, každou noc. Nedokázal jsem myslet na nic jinýho.“

„Přišel jste na něco?“

Neměla bych se ptát, pomyslela si s úzkostí. Nechat ho, aby pokračoval. Měla bych odejít, dokud je čas.

„Jestli to takhle funguje, tak neuvěřitelně jednoduše… Stačí jen přání. Jedinej dotek. Cítil jsem, jak ve mně roste hrůza.“

„Proč?“ zeptala se naivně Tereza. „Proč hrůza? Copak by nebylo krásný, kdyby…“

„Ničemu nerozumíš,“ zpražil ji muž. „Všichni si nepřejou jen ty pěkný věci. Lidstvo je ve velký většině složený z psychopatů a patologickejch deprivantů. Už mateřský školky jsou tohohle hnisu plný.“

„Ale…“

„Jak rozeznat, co je ještě správný, a co už ne? Kdo určí, kdy ses dostala kus přes čáru? A Natálie, došlo mi – jednoduše roste.  Co si bude přát, dejme tomu, s nástupem puberty?  Co všechno se může stát, jestli si tohohle fascinujícího fenoménu všimne někdo další? Nejdřív psychiatři a hned po nich armáda, tajný služby, rozvědky různejch států. Mít k dispozici nástroj, co nepřemýšlí, jako nepřemýšlí třeba sekera, který je úplně jedno, jestli ji zatneš do polena, nebo do něčí hlavy. Ten kluk, došlo mi, je nejen zrůda, je to zbraň, ničivější než atomová bomba.“

„Bože,“ vydechla Tereza.

„Vidím, že mi konečně začínáš rozumět. Chápeš, co jsem musel udělat?“

„Ne, to ne!“ Sevřela spánky ledovými prsty. „Myslím, že jste si to vymyslel.“

„Stačilo deset centimetrů vody v jezírku s leknínama na školní zahradě. Obyčejná nehoda. Asi neměl správně zabrzděnej vozejk, to se stává. Ale před očima jsem to měl dlouho. Nejsem žádnej necita,“ pokusil se ospravedlnit. „A zlikvidovat dítě není zrovna samozřejmá věc. Musel jsem si pořád zdůrazňovat, že tenhle tvor vlastně zas až taková lidská bytost nebyl. Udělal jsem správnou věc, děvče. Správnou věc.“

Mlčela. Dýchej, nařídila si. Mrazivá noc se hodí. Pošli ven do tmy to horko v žaludku, žhavou vlnu vzteku, slzy.

„Co bylo pak?“ přinutila ztuhlé rty k pohybu. „Tímhle to neskončilo, že ne?“

Otočil k dívce bledý obličej. „Neměl jsem klid. Kluk hnil dávno pod zemí, ale ve mně pořád leželo, že jsem něco minul, něco zásadního, nesmírně důležitýho. Taky se ti to stává?“

„Ano, tohle ano. To se mi stává často.“ Třásl se jí hlas. Doufala, že to muž nepostřehne.

„Rodiče se odstěhovali i s Natálií, už jsem ji nikdy neviděl. Doslechl jsem se, že beztak za pár let umřela na spalničky, nebo nějakou jinou hloupou dětskou nemoc. Stejně mě nezajímala. Bez toho kluka se ničím nelišila od každýho druhýho podobně starýho dítěte. Pak mě napadlo, že to zase tak mimořádná věc být nemusí. Co když jich kolem nás žije víc? Možná byl ten kluk se svým postižením a naivní sestrou jen taková okatá výjimka. Ale kdyby vypadal jako ostatní normální děti, člověk by si s velkou pravděpodobností ničeho nevšiml. Co nečekáš, většinou nevidíš, pokud to zrovna nebije do očí. Nemám pravdu?“

„Proto jste začal cestovat?“ zeptala se Tereza. „Hledal jste je. Kolik jich bylo, pamatujete si to ještě?“

„K čemu ti to bude? Musel jsem se naučit rozlišovat. Rozeznat všechny jejich typický znaky. Stalo se, že jsem se párkrát spletl. To mi radost samozřejmě nedělalo. Potom jsem každého pro jistotu dlouho sledoval. Pozoroval. Ukládal do paměti. Teď už je poznám spolehlivě, to mi věř.“

„Je mi zima,“ řekla Tereza. Sáhla do kapsy a vyndala rukavice. „A myslím si, že mi lžete. Dělá vám radost nahánět lidem strach?“

„Nepočítal jsem je,“ odsekl navztekaně. „To byla jedna z věcí, kterou jsem si zakázal. Žádný počty. Žádný emoce. Hlavně žádnej soucit. Neměli s lidským rodem nic společnýho. Byly to zrůdy. Monstra. Vetřelci.“ Opatrně se zavrtěl a sáhl rukou do tmy vedle sebe. Nůž, napadlo dívku. Byl v tašce. Celou tu dobu ji měl připravenou za zády.

„Nečekáš, doufám, že tě teď nechám jen tak nastoupit do autobusu?“ zeptal se. „Nevypadáš úplně hloupě.“

„Monstra. Zrůdy?“ řekla dívka, jako by měla ústa plná žhavého popela. „Jmenoval se Péťa. A byl jenom jeden. Jedinej na celým světě. Jen on. A já.“

Viděla, jak se muži do očí vkrádá nevěřícný děs. Prudce vyrazila, zmáčkla mu zápěstí a zatlačila ho na lavičku. Vyjekl bolestí. Zaslechla kovové cinknutí nože, když dopadl na betonovou podlahu a rychle ho odkopla pod lavičku.

„Natálie?“

„Hledal jsi dvacet let,“ změnila tón. „A ničil jsi jen obyčejný nevinný životy. Jak si můžeš dovolit tvrdit, že něco poznáš, když ani nedokážeš rozeznat šestnáctiletou holku od dospělý ženy?“

„Natálie, prosím…“ Má zbraň. Žaludek se mu cvrkl do dětské pěstičky. Tohle není náhoda. Musela vědět, že mě tu dneska najde. Připravila se.

„Nestřílej,“ zasípal. „Prosím!“

„Také jsem hledala. A učila jsem se. Využít všechno, co jsem sama měla. Neztratit, co mi zbylo po bratrovi. Nikdy tě nenapadlo, že bytost jako on, potřebuje svůj druhý díl skládačky, že sama je jako ztracený dílek puzzle, jako osamělá kostička lega?“ Tlačila hlavní na mužovu hrudní kost a tiskla ho mezi odřené latě lavičky. Nedokázal se vzepřít, ochromený divným tlakem v hlavě.

„Jak?“ zachroptěl. Pravou polovinu obličeje měl jako mrtvou. Zkusil pohnout rukou, ale nic se nestalo. Začínala se ho zmocňovat panika a bylo mu jasné, že dívka to vidí.

„Můžeš si myslet, že jsem tě vyčenichala jako pes.“ Ušklíbla se. „Tušil bys, že myšlenky jsou cítit? Ty tvoje páchnou jako otevřenej hrob.“

Muž pootevřel ústa, ale nedokázal ze sebe vypravit ani hlásek. Cítil, jak mu ochabují svaly. Mokré horko v kalhotách. Ostrý pach čerstvé moči.

„Už dlouho sleduju,“ řekla dívka zhnuseně, „jak právě ti, co by tak rádi rozhodovali o životě jiných, propadají strachu, když se začne jednat o jejich vlastní. Řekni, přemýšlel jsi někdy o tom, kolik jsi zničil rodin, kolika lidem jsi bezcitně pohřbil celej jejich život? Ne oni, to ty jsi stvůra.“

Pomoc, chtěl vykřiknout. Pomoc!

„Nezabiju tě,“ dodala s odporem. Hodně jsem o tom přemýšlela. Těžce jsem bojovala. Ještě před malou chvílí jsem si nebyla jistá. Ale je mi jasné, co nechci. Podobat se ti.“ Odtáhla ruku a muž se na lavičce sesunul do bezmocné hromádky. Dívka ho nadzvedla a opřela mu hlavu o popraskanou zeď. „Strach,“ ucedila. Zvedla malou pěst a roztáhla prsty.  Muž viděl, jak jí v dlani leží obyčejný kus zahnuté vodovodní trubky, sebrané cestou na skládce za vesnicí. Máchla rukou a odhodila ho do příkopu vedle silnice. Strnule sledoval, jak ta věc letí vzduchem a padá k zemi; prorazila tenkou ledovou slupku první louže a zabořila se do bahna. „Vrazi dětí, jako ty,“ řekla dívka, „jsou jen obyčejný zbabělý bestie.“ Chvíli mlčela a měřila si muže studeným pohledem. „Mohla bych sebrat tvůj nůž,“ kývla k lavičce. „A vrazit ti ho třeba do krku. Neudělám to. Chci věřit, že platí, co jsem kdysi četla. Že mezi spravedlností a pomstou je rozdíl. Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“

Nemůžu se hýbat, blesklo muži hlavou. Nehnu ani malíčkem. Třeštil oči do bílého světla na mokré silnici. Autobus – konečně přijíždí. Cítil, jak mu ze spadlého koutku pomalu kane slina a přimrzá na bradě. Uslintaný monstrum, slyšel vlastní slova, co skoro neudrží hlavu a samo se ani nenají. Rád by křičel o pomoc, ale vycházelo z něj jen chrčení.

„Budeš mít dost času,“ řekla tiše.

~

Sněží. Možná takhle nějak vypadá očištění, pomyslela si dívka. Bělost, co zakryje zmrzlou špinavou břečku. Natáhla ruce dlaněmi nahoru a nechala na nich roztát první drobné vločky. Našla jsem ho. Měla bych pocítit úlevu. Ale… necítím nic, vůbec nic. Nezabila jsem – jen – seberu někdy sílu odpustit? Pokud ano, dokážu zapomenout?

„Po půlnoci kolem projížděj měšťáci,“ poznamenala štítivě směrem k muži. „Jestli budeš mít štěstí, tak tě tady najdou.“ Překročila paralyzovaný stín v rohu čekárny a nastoupila do otevřených dveří autobusu.

„Dost času,“ vydechla do tmy a malou chvilku sledovala páru od úst.

Neohlédla se.

~

„Děvenko,“ stará žena na protějším sedadle se natáhla a soucitně podala dívce kapesník. „Vždyť se celá třeseš. Ublížil ti někdo?“

„Jmenuju se Tereza,“ řekla dívka. „Za čtvrt roku mi bude sedmnáct. Neznám žádnou Natálii. Žádnýho Petra.“ Rozechvělou rukou vzala nabízený kapesník a zabořila do něho obličej.

„Před chvílí se něco stalo. Nevím, co to bylo.“

„Jen se vyplakej, děvče. Uleví se ti,“ nadhodila stařenka měkce. „Beztak je to kvůli nějakýmu chlapci. „Nemám pravdu?“

„Ano,“ řekla Tereza. Cítila, jak se jí uvnitř srdce pomalu rozlévá klid.

„Kvůli chlapci. Ano.“