Konec světa

Něco se tam hýbe. Dlažební kostky byly úplně černé, tak temné, že podobnou čerň ještě nikdy neviděla. Možná by se do nich dal zabořit prst a bůhví, co by se stalo, možná by úplně zmizel, možná by mě ta věc vcucla.

Poprvé si jí všimla začátkem listopadu. Nemít zrovna nové kozačky, nejspíš by ji vůbec nezaznamenala. To kvůli těm botám hleděla tak soustředěně k zemi. Se zalíbením pozorovala jejich hladkou, temně tyrkysovou šusťákovinu, huňatou bleděmodrou kožešinku kolem lýtek a silnou podrážku stejné barvy. Pro dnešek si zakázala brouzdat loužemi, aby tu krásu pokud možno nezamazala. Bohatě stačí, zamračila se, že kolem kotníku pravé nohy už se táhne tlustá bahnitá šmouha. Helena s Vlastou – samozřejmě. Socka má nový boty? To ste půl roku nežrali, ne? Matka se teda moc nevytáhla. Jak pro malýho prcka. Trhněte si, pomyslela si Melánie. Mně se líběj právě pro tu barvu, skoro stejnou jako moje oči.

Věc ležela na cestičce v parku, napůl skrytá spadaným listím. Melánie spolkla údiv. Chodím tudy každej den, jak to, že jsem si jí nikdy nevšimla? Rudé platanové listy se v místech dotyku s našedlými dlažebními kostkami třpytily jinovatkou. Odhrnula je pogumovanou špičkou zimní botky a přidřepla, aby si ji prohlédla. Šestka – takhle uprostřed cesty? Jak je tady dlouho, a proč? Melánie záhady milovala. Natáhla ruku a ukazováčkem objela vystouplý obrys jednoho z kamenů. Silný chlad ji přinutil ucuknout. Kostky byly proti popraskanému asfaltu cesty úplně omrzlé. Ze země kolem se zvedal sice slabý, zato vlezle nepříjemný pach. Melánii se obrátil žaludek. Rychle vyskočila a upalovala domů.

...

Vyhýbala se jí. Zároveň ji musela vidět. Každý den, když se vracela ze školy, kroužila v obloucích kolem a z bezpečné vzdálenosti sledovala, jak se mění. Jednou byly kameny šedé, jindy tmavě žíhané, nebo rovnou antracitově černé. Vrtalo jí to hlavou.

„Viděl jsi tu šestku v parku?“ zeptala se mladšího bratra. „Na cestě, kousek od křižovatky,“ ukázala z okna.

„Kde?“ Viktor vypadal zmateně. „Žádná tam není.“

Melánie nemohla pochopit, jak je možné, že bratr nic nevidí. Ona sama přece to kamenné číslo uprostřed chodníku rozeznávala úplně zřetelně.

„Ne,“ řekl, když ho odvlekla na místo. Chvíli si nebyla jistá, jestli si z ní nestřílí. „Vážně nic nevidím. Jen chodník a listí.“ Začínal natahovat. Je to jen prcek, napadlo Melánii. Jsou mu teprve čtyři. Ale nějaký čísla už přece jen zná, tak… Cítila, jak se jí zmocňuje vztek. „Dívej se pořádně,“ chytila ho za bradu a otočila mu hlavu. Najednou si všimla, jak kostky začínají rychle tmavnout.

„Možná,“ zakňoural Viktor a marně se pokusil vyvléknout. „Ale jen trochu, jako v mlze.“

„Padej domů,“ řekla zhnuseně. „A rozhlídni se!“

V mlze, pomyslela si. Blbeček. Zacpala si nos. Ten smrad je vážně hnusnej. Otočila se a rychle Viktora dohonila, právě včas, než bezhlavě vletěl do silnice. „Příště půjdeš na zelenou,“ vlepila mu mlaskavý pohlavek.

...

V půli prosince napadl sníh. Pěšiny v parku ozdobily nápisy: Cesta se v zimě neudržuje. Vstup jen na vlastní nebezpečí. Mrzlo a pořád chumelilo a trávníky i chodníky se ztrácely pod jednolitou bílou vrstvou.

Viděla ji pořád, vystupovala ze sněhu jako tajemná šifra z jiného světa. Jedno sobotní ráno vytáhla Viktora z postýlky a zkusmo ho postavila před okno. Jak je možný, že si ničeho nevšimne? Vždyť je to jako pěst na oko. Až v tu chvíli si uvědomila, že už tam jsou dvě.

...

Těsně před Vánoci přišla obleva. Melánie nedočkavě čekala, až sníh v parku sleze, aby se přesvědčila, že se jí to nezdálo. Těšila se na to víc, než na vánoční prázdniny, a to bylo co říct. Ne, že by tak dychtila po dárcích, věděla, že v jejím případě to žádná velká sláva nebude, ale byla šťastná, že na pár dní zavře škola. Několik málo dní bez nadávek a podrážení nohou. Žádné laciné svačiny demonstrativně rozmazané po tabuli. Žádné bláto za krkem a v puse. Melánie žila s puncem divné holky. Dávno věděla, co obnáší, stát se snadným cílem. Co to znamená být ocejchovaná. Stačí se trochu lišit, mít rád něco jiného, než většina. Jinak se oblékat. Smát se trochu jiným věcem. Nemít peníze, to samozřejmě taky. K tomu narazit na jednoho, dva vrstevníky, kterých se ostatní bojí a zároveň je obdivují. Stane se z tebe terč. Nezbavíš se toho. Melánie školu upřímně nenáviděla a spolužákům se, pokud možno a více méně neúspěšně, vyhýbala.

...

Kulhala. Při každém kroku jí kotníkem projela prudká bolest. Hluboká modř zimních botek byla celá uválená a plná bahna. Už ničím nepřipomínaly zrcadlově tyrkysové hladiny horských jezer. Byly šedivé a špinavé a Melánie věděla, že tohle nikdy nevyčistí. Zvedla rozepnutý školní batůžek a vyklepala z něho hlínu a shnilé listí. Všechny její věci se válely rozházené a zadupané v blátě kolem cesty. Pomalu je sbírala a roztrženým rukávem si utírala nos a slzy. Penál vylovila z odpadkového koše. Pravítko rozlámané na tři kusy. Pastelky nenašla. Byly nové, dvanáct sytých barev v tvrdém dřevu a měla je pod stromečkem. Cítila, jak se jí zmocňuje vztek. Rudo před očima. „Nenávidím vás!“ zaječela. „Všechny! Všechny vás nenávidím!“

Stojím v parku, došlo jí. Na cestě. Přímo ve středu těch dvou studenejch šestek. Těch hnusnejch čísel, co vidím jen já a co se mi vysmívají stejně, jako před chvílí půlka mojí třídy.

„Chcípněte!“ vřeštěla a dupala po kluzkých oblinách kamenů, skákala, kopala do nich navzdory bolesti v kotníku a křičela do ochraptění. „Chcípněte! Všichni! Nesnáším vás! Nenávidím! Hajzlové! Zhebněte jeden jak druhej!“

Něco se tam hýbe, došlo jí s úděsem. Něco v těch kamenech, přímo uvnitř. Nebo někde těsně pod povrchem? Seděla ochromeně na bobku a nedokázala se zvednout. Dlažební kostky byly úplně černé, tak temné, že podobnou čerň ještě nikdy neviděla. Možná by se do nich dal zabořit prst a bůhví, co by se stalo, možná by úplně zmizel, možná by mě ta věc vcucla. Z pachu se jí zatočila hlava. Ta věc je cítit, jako by byla živá. Vzpamatovala se a rychle vyskočila. Utíkala celou cestu domů. Do parku se znovu podívala až z bezpečí svého okna. Čísla. Ležela tam pořád, zabořená hluboko v namrzlém asfaltu, černá, nebezpečná, zatočená jako tlustí číhající hadi. Tři šestky. Tři.

Žije to, napadlo Melánii. A je to hladové.

...

„Co znamenají tři šestky, mami?“ Hleděla z okna, oči přilepené na tu divnou věc. Zdála se jí čím dál tmavší.

„Kde jsi tohle vzala?“ Máminy pátravé oči. „Nic. Neznamenaj nic. Jsou to jen blbosti pro pověrčivý lidi. Na něco takovýho zapomeň.“

„Je to ďábelský číslo,“ řekla Vlasta. „Četla jsem to v Blesku. Ušklíbla se. „Ďábelský číslo, co zničí svět.“

...

Pozorovala ho už raději jen z bezpečné vzdálenosti. Doma z okna, nebo třeba z cukrárny na náměstí, ukrytá za máminým hřejivým ramenem. Sledovala, jak kolem šestek a přes ně procházejí lidé a ta věc si je lačně bere, jak je stahuje tam k sobě dolů a oni vůbec nic netuší. Pořád jdou po chodníku a na druhé straně vycházejí z parku ven, ale zároveň zůstávají uvnitř, uzavření a zamřížovaní tvrdým kamenem chladných kostek, nenávratně zhltnutí nenasytnou ledovou tlamou Ničeho, pouhé stíny vlastních bytostí.

„Nikdy už nechoď parkem, mami. Prosím.“

Náhodní chodci? Ale ona nestáhne každého, uvědomila si Melánie. Je vybíravá.

...          

Slyšela ji, když usínala. Šuměla z parku, šustila a zvedala se jako smradlavá mlha kolem oken okolních domů, hustší a silnější každým dalším dnem. Tma, složená ze zvuků, z výkřiků, hlasů, šepotů všech těch lidí. Melánie si marně zacpávala uši a ukrývala hlavu pod peřinou. Už vím, napadlo ji, čím je ta věc cítit. Páchne jako strach.

...

Potřebuju vědět, čím se živí, uvažovala nad dortíkem, zatímco ostražitě vyhlížela ven velkým oknem cukrárny. Dokonalé panorama jí kazila jen protivná ženská v saku, které mělo z nějakého záhadného důvodu příliš krátké rukávy. Ta osoba neúnavně mávala rukama a neustále cosi otravně mlela směrem ke své přítelkyni na druhém konci stolu. Melánie zhnuseně sledovala úzkou bílou košili, co z těch rukávů vykukovala ven, byla už trochu ušmudlaná a připomínala starý, špatně zafačovaný obvaz. Jako… Melánie se zarazila. Někdy jsou ty kostky černé, a jindy třeba jen našedlé, nebo žíhané.

Bere si jen ty, co procházejí po té nejtemnější černi, došlo jí se zamrazením. Ostatních si zase tolik nevšímá. Co to znamená? Odstrčila talířek s nedojedeným větrníkem. Najednou už na něj neměla chuť. Musím to vědět, povzdechla si. A jedinej způsob, jak to zjistit, je vyzkoušet to sama.

...

Přibližovala se opatrně. Kostky měly neutrální barvu světlé žuly a tvářily se nezúčastněně. Ale Melánie jasně cítila, že to je jen klam. Ta věc dole čeká. Testuje si mě. Ohmatává. Uvažuje. Kam až se dostanu? Kam až můžu?

Čím menší byla bezpečná vzdálenost, tím stísněnější, úzkostnější a zákeřnější myšlenky ji napadaly. Pětka z posledního diktátu je jistá. Máma bude zuřit. Dostanu zaracha. Co je jí nakonec do toho? Je to můj život, nemá mi do něj co kecat. Stejně má radši Viktora. Mrňavýho ukňučenýho zmetka. Proč jsem se musela narodit zrovna tady? Vlasta s Helenou si na mě určitě počkaj, stejně jako včera. Jako skoro každej den. Cítila v žaludku dusivou pichlavou mlhu posměšků. Nenávidím je. Nastavit jim nohu, aby se pořádně přerazily. Mohly by si ty haksny rovnou zlámat. Jaký by to bylo, strčit je třeba pod auto?

Stála nad kostkami. Tmavly, už byly černé jako uhlí ve sklepě jejich sousedky. Viděla, jak se pohybují, převalovaly se a syčely jako staré ještěrky. Vlastní strach jí ucpával nos. Cítila, že to, co leží pod nimi, nebo snad přímo uvnitř nich, to, co neustále roste a možná už je větší, než celý známý vesmír, se stáčí do slizkého trychtýře a lačně lapá každou její myšlenku. Už mě skoro má. A já to chci. Ještě chvilku a dotknu se toho. Ještě chvíli.

Tak takhle to je? Melánie se zhluboka nadechla. „Tohle žereš, ty hnuse?“ Nohy se jí ještě třásly. „Nebojím se tě. Jsi jen číslo,“ řekla. Ignorovala, jak se jí ta odporná věc podrážděně převaluje kolem kotníků. Snažila se do hlasu vložit veškeré možné opovržení. „Nejsi nic jinýho, než obyčejná, blbá třímístná cifra.“

Je to tak obrovský, uvažovala, když rozechvěle přecházela křižovatku směrem do relativně bezpečné zóny. Tak veliký, protože to všichni pořád krmíme. Kdyby tomu už nikdo nikdy nedal nažrat, možná by to pošlo. Nebo by to z hladu pohltilo sama sebe. Dá se něco takového vyhladovět? Jestli ano, tak jak?

...

Živíš se strachem. Melánie zírala z okna, přitahovaná těkavým vlněním v parku. Dlouho tě pozoruju, nestvůro. Nejradši máš nenávist, ta ti chutná nejvíc. Touhu ubližovat. Úzkost je taky dobrá. Sebelítost. Chamtivost – fajn. Tý není nikdy dost. Pocity méněcennosti – prohrábla svoje nakrátko ostříhané tmavé vlasy. Jako hřebíky, říkala babička. Ale jednou z ní možná bude pěkná holka. Znělo to trochu pochybovačně, že Melánie? Zlý drby jako zákusek. A koření? Lidská tupost. Neochota a pohodlnost. Závist, ta je pikantní. Zášť. Blbý předsudky. Zamyslela se. Bohatej jídelníček s neustálým přísunem. Tolik vynalézavejch kuchařů. Svět jako jeden bohatě zásobenej fastfood. Má se tady dobře. Ale ten hlad roste s ní. Takhle nikdy neodejde.

Už nesedí na místě, napadlo ji. Natahuje chapadla. Je pohyblivější. Určitě nezůstane jen uprostřed parku. To by jí nestačilo. Tma přece v noci taky nepadá na jediné místo. Roztahuje se. Co když ty svinstva chlemstá po celým světě? Nutí lidi, aby je pro ni vyráběli. Proč se nikdo nebrání? Třeba tu věc vidím jen já, hnusnou, černou a studenou, rozcapenou na cestičce jako ropuchu.

„Přijdu na to,“ řekla nahlas. „A pak tě zašlápnu.“

...

Bylo to těžké. Nejdřív si myslela, že to nedá. Nerozčilovat se. Necítit se ublíženě. Netoužit po pomstě. Nedostaneš nažrat, mrcho. Už nikdy. Melánie tomu ironicky říkala skluzavka – jednou nahoře a pak zas rychle dole – ale byla rozhodnutá to nevzdat. Ze začátku se musela nutit, aby třeba zrovna Vlastě s Helenou přála jen dobré a nepředstavovala si místo toho, co všechno hnusného by jim udělala, jen kdyby tu možnost měla a dokázala to. Později už ji nic podobného ani nenapadalo. Chce to cvik, pomyslela si. Je to stejný, jako naučit se prostné na kladině. Ve škole sice měla pár týdnů peklo, ale zlomyslnou škodolibost, vyvolanou změnou jejího postoje, pozvolna vystřídal opatrný respekt. Dokonce i dospělí přestali o Melánii mluvit s rádoby soucitným skrývaným opovržením jako o té hodné holce. Melánie nebyla hodná a věděla to. Byla statečná.

Každý den procházela parkem, sledovala barvu kamenů a cítila, jak se věc pod jejíma nohama zmateně škube. Neví, co si má myslet, napadlo ji. Začíná mít strach. Musím být hodně opatrná.

...

Stála na chodníku za křižovatkou a zkoumavě hleděla do parku. Cítila hluboký soucit se všemi, co se nechávali vycucnout a stáhnout tam dolů. Viděla, jak se potácejí domů, prázdné stíny, spojené se žaludkem té hnusné šelmy jako oddaní slepí krmiči. Krásné rudé a žluto zelené listí padalo ze stromů kolem cesty a bezmocně hnědlo na ledových kamenech. Melánie si vzpomněla, jak viděla ve zdi školního sklepa vlákna dřevomorky. Plazila se pod omítkou, dlouhá, rozvětvená, rozprostřená a nenasytná a schovaná pod povrchem, stejně jako tahle věc. Už je to rok, co jsem si jí poprvé všimla, došlo Melánii. Za pár dní mi bude dvanáct. Opatrně přešla ulici a zamířila domů.

„Mám toho dost,“ řekla Viktorovi. „Budu se s tím,“ ukázala do parku, „muset vypořádat. Budu to muset aspoň zkusit.“

...

Má vztek. Zuří to, napadlo Melánii. A taky se bojí. Pod kostkami to klokotalo jako v bažině a velké praskající bubliny páchly záští. Z nebe se snášel mastný šedý popel a usazoval se jí ve vlasech. Melánie zula modré boty, sundala teplé ponožky a na chodník v parku vstoupila bosa. V zádech cítila Viktorův upřený pohled. Stojí u okna, pomyslela si. Jako vždycky, malé upatlané dlaně a nos těsně přitisknutý ke sklu. A konečně tu věc vidí.

Bylo teprve odpoledne, ale tma už nad městem ležela jak vzduchotěsná poklička. Cestu pokrýval povlak ostrého černého štěrku a při každém kroku se jí bolestivě zařezával do chodidel. Ta věc kolem sebe sekala jak v agónii. Co chceš? – ječela mnoha hlasy. Co sem lezeš? Melánie jasně vnímala jejich zuřivou slepou nenávist. Teprve teď je konečně viděla všechny, v celé jejich odpornosti. Vlnily se pod tenkou skořápkou chodníku, miliony rozšklebených nenasytných tlam, plných ostrých zubů. Je nás moc, ječely. S námi nic nezmůžeš! Takovejch už jsme viděli, a na všechny se časem zapomnělo.

Nic mi nemůžete udělat. Melánie se pousmála. Nebojím se. Jsou bílé, ty kostky jsou bílé.

To je náš svět, syčely ty tlamy. Náš! Vytvořili jsme si ho pro sebe. A vy všichni nám patříte!

„Ne,“ řekla Melánie nevzrušeně. „Není. A nepatříme.“

 Proč je nenecháš, ať se s tím vypořádaj každej sám za sebe? – vřískaly. Co si chceš dokazovat? Stejně jsi každýmu ukradená. Nikdo o tebe nestojí, ani vlastní matka ne!

„Ne,“ řekla znovu. Štěrk pod chodidly řezal jako žiletky, ale šla dál.

Zničíme tě! Nedochází ti to? Budeš mrtvá dřív, než sem položíš špičku nohy! S tebou si snadno poradíme! Chcípneš jako nakažený zvíře!

„Ne,“ zopakovala klidně. Z jekotu těch mnoha úst ji bolelo celé tělo a z nosu jí tekla krev. Začínala vidět rozmazaně. Zem pod nohama se kroutila a chňapala jí po kotnících. Co si o sobě myslíš? Nás jsou milióny, ty jedna blbá mrňavá holko! Nevšímala si toho.

„Nebojím se tě,“ řekla.

Už jsem skoro u nich, uvědomila si. Rozpadají se. Najednou ucítila pohledy všech těch lidí, desítky, stovky, miliardy očí, upřených na její drobnou postavičku, skloněnou nad chodníkem. Cítila, jak se ta věc pod ní škube a dáví a viděla dávno pohlcené stíny vylétat ven a pospíchat zpátky domů. Číslo ztrácelo tvar. Jednotlivé znaky se narovnávaly a lupaly jak staré kosti. Tma pod nimi se s jekotem smršťovala sama do sebe, až nebyla větší, než malá černá špendlíková hlavička a pak zmizela docela.

...

Ticho Melánii obejmulo jako vlahá sladká voda. Ticho jemné a něžně mateřské, podobné bílé mlze nad chodníkem. Rozpouštěla se ve slunci a Melánie viděla, že země pod jejíma nohama se podobá staré suché slupce a praská. Hvězdy, užasla. Je to možný? To, co se leskne v mezerách, jsou vážně hvězdy? Vzala do dlaně hrst úlomků bílého kamene a rozhodila je ve vzduchu. Seřadily se do podoby písmen, která neznala, ale přesto věděla, že je dokáže přečíst. Viktor se dívá, napadlo ji. I máma. I ostatní. Usmála se.

„Hle,“ řekla, dřív než poprvé vykročila; aniž by věděla, kde se to v ní vzalo. „Hle – všechno tvořím nové.“