V tenkých spojích roste tráva

„Někteří jsou skoro neškodní. Spousta z nich svou kořist jen roztrhá na kousky a pomalu pozře. To ještě není tak zlý. Ale jsou mezi nimi i takoví, co ti sežerou duši.“

„Zbourají ho,“ řekla matka. „Nějakej developer ho koupil od města se všema okolníma pozemkama. To víš, peníze. Bůhví, co tam postavěj. Nový sídliště. Fabriku…“ Nalila vodu do konvice a připravila dva baculaté hrnky. „Dlouho ses tu neukázala,“ poznamenala trochu vyčítavě. „Chceš do kafe mlíko?“

„Ale, mami,“ usmála se Ester. „Ani cukr, vždyť víš, nikdy jsem si je nedávala.“ Cinkla lžičkou o podšálek a pohladila očima drobné pomněnky na obrubě. Má pravdu, povzdechla si. Vážně jsem tu dlouho nebyla.

„Alex se po tobě pořád ptá.“ Matka zalila obsah šálků horkou vodu a kuchyni naplnila teplá vůně čerstvé kávy. „Konečně jsi aspoň jednou na dovolenou doma. Měla bys…“

„Kdy?“ zeptala se Ester. „Mami … myslím, kdy začnou s tím bouráním?“ Pocítila úzkost kolem srdce. Jako by jí někdo kradl kus vlastní duše. „Jak můžou?“

„Nebuď jako malá,“ usmála se matka. „Starej rozpadlej barák? Nikdo tam nebydlel dávno před tím, než ses narodila.“

„Ne,“ hlesla Ester.

Tohle nebyl obyčejný starý dům. Ester to věděla odjakživa. Všichni to věděli. Stál na konci ulice, obklopený polem, vzadu zalomeným do prudké stráně, na které každou zimu sáňkovali. Branka byla zamčená, ale rozpadlým plotem by se jistě dalo snadno protáhnout, tohle také věděli všichni. Jako děti ho často obcházeli kolem dokola, olupovali mezi prsty rez na drátěných ocích a dívali se do zpustlé zahrady. Copak už dávno neprošmejdili všechny staré nepoužívané stavby v okolí, všechna místa, zakázaná rodiči i školou pod hrozbou drakonických trestů? Jediný tenhle dům představoval tajemství, jakého se instinktivně nedotýkáme. „O co, že tam nevlezeš?“ dráždili spolužáci jeden druhého a rychle utíkali, zatímco Ester svírala v dlaních rezavé mříže branky a hleděla dovnitř, k zalknutí plná šimravé směsice touhy a hrůzy. Pro ni byl ten dům součástí jakési zvláštní nepochopitelné hry a víc než cokoli jiného zosobňoval tabu zakázané od nepaměti, cosi nedotknutelného, děsivějšího než všechny strašidelné zámky světa. To, co cítila, bylo mysterium tremendum – posvátná hrůza. Bylo by tak snadné, vejít. Nikdo z jejích kamarádů se toho neodvážil.

- - -

„Děkuju ti, ale domů dojdu sama,“ řekla Alexovi. Potkali se ve městě a zašli spolu do kavárny. Ester připadalo, že Alex se za těch patnáct let vůbec nezměnil. Samozřejmě – trochu vyrostl a zmužněl, ale jinak to byl pořád stejně milý a nesmělý kluk. „Jsi čím dál krásnější,“ stiskl jí ruku. „Celý ty roky,“ dodal rozechvěle, „na tebe myslím.“

„Dej mi čas,“ řekla Ester.

- - -

Vzduch voněl létem, prachem a uschlou slámou na strništi za plotem zahrady. Obešla dům až k zadní brance a sledovala, jak se slunce kloní k západu. Jestlipak je tam ještě houpačka, napadlo ji. Vždycky visela na jediném stromě na konci zahrady. Prkénko obtočené dvěma silnými zauzlovanými lany, která se ztrácela vysoko v koruně starého javoru. Strom rostl samozřejmě uvnitř, nedostupný a skrytý za brankou, která vedla přímo do pole. Nikdy se tam nezhoupla, ani neznala nikoho, kdo by se o to pokusil.

Je stejný, pomyslela si. Strom i houpačka, jako by se jich čas nedotkl, jako bych já byla znova ta malá holčička. Co se to vlastně stalo, přivřela oči. Co jsem tenkrát vůbec viděla? Branku, ano, a pole přímo za ní. Světlo, rozechvělé nad strništěm. Jako by se tam něco prolínalo. Jako když omylem exponuješ dvě fotky na sebe.

Zamrazilo ji v zátylku. Branka visela na jednom pantu, omotaná starým řetězem. Něco se pod ní vlnilo, jako tráva ve větru. Ester se zhluboka nadechla a zamrkala. Nic tam není. Jen se mi to zdálo. Hra světla, stejná tenkrát, jako dnes. Obešla plot a vrátila se na silnici, ke vchodu do zahrady. Zvláštní. Vážně je to zvláštní.

- - -

Vrátka z ulice byla pootevřená. Ester je takhle ještě nikdy neviděla. Kolikrát za dětství do nich zkoušela strčit, a vždycky byla zamčená? Klid, řekla si. Prodávali to. Nejspíš si ten dům někdo přišel prohlédnout a nějakým zamykáním se už nezatěžoval. Proč by to taky dělal? Je prázdný. Nic tam není. Opřela dlaň o zrezlý rám a lehce zatlačila.

Trochu ji zarazilo, že vchodové dveře chybí. Až tak vybydlený si ten dům nepředstavovala. Zarostlá předzahrádka končila téměř v předsíni. Zadní dveře do zahrady zůstaly široce otevřené a otlučené chodbové dlaždice se v zapadajícím slunci narudle leskly. Co by tomu řekl třeba Alex, napadlo Ester. Všiml by si něčeho?

Strom s houpačkou, ohraničený začernalým dveřním rámem, připomínal starý renesanční obraz, plný měkkého zlatého světla. Nemohla se toho pohledu nabažit. Byl tak krásný, až vzbuzoval lehkou tíseň, jemně bolestné sevření u srdce. Jediný strom na hranici světů. Prkénko se na provazech lehce pokyvovalo, jako by z něho právě před chvílí někdo seskočil. Vlnivé třepetání za brankou. Něco šustí ve větru, tak slabounce a zvonivě. Suchá stará tráva, nebo obilí? Přece je po sklizni, copak jsem u plotu nešlapala po strništi? Ester na malou chvíli zaváhala. Pak vešla.

- - -

Rozlehlost domu ji zaskočila. Většina místností neměla dveře a uvnitř nacházela jen opadanou omítku a suť. Otevřená vytlučená okna. Jen v kuchyni zůstal velký stůl a několik židlí, pokrytých nánosem prachu. Úzká postel s děravou matrací bez povlečení v ložnici. Prázdná skříň. Bylo jasné, že se tu nikdo zdržovat nemůže. Přesto pro jistotu prošla i podkroví, aby se ujistila, že je v domě sama. Pocit něčí přítomnosti, který ji pronásledoval od chvíle, kdy překročila práh, byl příliš silný, aby ji nechal v klidu.

„Haló,“ zavolala. „Je tu někdo?“ Vzduch se nad zaprášenou podlahou chvěl jako nad rozpálenou plotnou. Zabořila prsty do šedého prachu a dotkla se podlahy. Byla studená. Zatočila se jí hlava. Rychle vyšla zadními dveřmi do zahrady.

- - -

Od zadního vchodu se až k rozpadlé brance klikatila úzká pěšina. Zahrada byla zaplevelená sluncem spálenou trávou a bodláčím. Ale směrem ke stromu a k východu na pole si Ester v suché hlíně všimla spousty drobných světlých prasklin, ve kterých se cosi zeleně vlnilo. „Vzpomínám si,“ zašeptala užasle. „Tohle už jsem přece musela vidět.“ Zvláštní trávu, co se ničemu nepodobá, snad jen vzdáleně nějaké vzácné masožravé kytce, rosnatce, nebo jak se vlastně jmenuje? Bylo mi deset, stála jsem u plotu s obličejem přitisknutým v pletivu a dívala se dovnitř. Všechno se zachvívalo a třpytilo jako uprostřed nazlátlé mlhy, musela jsem si promnout oči. Chvíli jsem viděla jen bodláky a obilí a potom… Jak jen jsem na to mohla zapomenout? Pevně sevřela víčka a pak je doširoka rozevřela. Nezdá se mi to.

Dlouhé stvoly, plné malých bílých kvítků, se pod tíhou lepkavých kapiček ohýbaly k zemi. Kolem houpačky a blízko domu jich rostlo jen pár nízkých shluků, ale směrem k brance drobné trsy mohutněly a za plotem už tvořily vysoké rozeklané pásy rozkrojené pěšinkou, co po několika metrech mizela v neprostupné zelené hradbě. Branka byla otevřená a opřená o plot. Odmotaný řetěz visel volně vedle petlice a cinkal ve větru. Je to sotva dvacet minut, uvědomila si Ester, co jsem tudy procházela z druhé strany. Zámek byl zarostlý rzí a očividně dávno nepoužitý. Žádná tráva. Přidřepla, aby si ty neobvyklé kvítky prohlédla. Nedotkla se jich. Nějak instinktivně tušila, že právě tohle je věc, kterou nesmí nikdy udělat. Pak se zvedla a opatrně se vrátila do domu. Nevěděla proč, ale ostražitě se vyhýbala každému kontaktu s orosenými tuhými stonky a pokud se natahovaly až do pěšinky, zvysoka je překračovala.

„Kde jsi?“ Stála uprostřed chodby a rozhlížela se. Naslouchala. Zhluboka se nadechovala nosem a čenichala jako pes. Někdo tady je, to je jisté. Nebo něco? Tenhle dům není v žádném případě prázdný. Jak to, že nikoho nevidím?

„Kam ses schoval?“ vykřikla ještě jednou. „Proč se neukážeš?“

Co to dělám, zarazila se. Copak jsem blázen? Toužím snad po dostaveníčku s nějakým bezdomovcem? A to by ještě mohl být ten lepší případ. Kýchla, s nosem plným prachu. Stmívá se, uvědomila si. S nastupující nocí dorazil strach. Rychle vyrazila ven, proběhla vrátky zpátky na chodník a přibouchla je. Dům proti ní se černě odrážel od večerní oblohy. Ester roztřásla zima. „Přijdu,“ řekla mlčenlivé tmě uvnitř. „Vrátím se.“

- - -

Pořád na něj myslela. Na ten dům, zahradu, na pěšinku uprostřed orosené trávy, kam se dá vstoupit jen zevnitř. Nebylo to logické. Nedávalo to smysl. Každému přece musí být jasné, že něco takového není možné. Ale… Viděla to. Nepochybovala o tom.

Vzpomínky – namáhala si hlavu. Možná už jsem tam kdysi byla, jen si to nemohu vybavit. Je to tak dávno. Kolik mi vlastně bylo? Jedenáct?

S mámou se odsud odstěhovaly po rozchodu rodičů. Už si to přesně nedokázala vybavit. Bydlela pak s matkou skoro dvě stovky kilometrů odtud. Matka se sice po tátově smrti vrátila zpátky, ale Ester už sem nic netáhlo. Patnáct let, povzdechla si. Letos přijela, jen aby se zbavila matčina věčného naléhání. Taky jednou zestárnu, pomyslela si rezignovaně.  A ona to v životě rozhodně neměla jednoduché. Nebudu jí ubližovat.

Dva dlouhé dny. Věnovala je mámě a také Alexovi. Pamatovala si, jak ji každé ráno oddaně doprovázel do školy a statečně čelil posměchu spolužáků. Byl o tři roky starší, introvertní kluk a vášnivý čtenář detektivek. Pousmála se. To mu zůstalo. I ty světlé kudrnaté vlasy a šedé oči. Líbil se jí. Šli spolu do kina a pak do hospůdky na náměstí. Nechala se doprovodit domů. Držel ji za ruku a před domem ji něžně políbil. „Ester,“ řekl. „Už nejsme děti. Jestli nikoho nemáš, zkusila bys to se mnou?“

„Pár dní,“ pohladila hřbet jeho ruky. „Dej mi pár dní. Potřebuju se srovnat. A musím ještě něco vyřídit.“

- - -

Tentokrát přišla těsně se svítáním. Chodník před domem se ještě leskl ranní rosou. Chodba dýchala tichem a chladem. Pod nohama jí chroupaly kousky rozdrolených cihel. Do prázdných místností se otevřenými okny dralo vycházející slunce a kreslilo na podlaze tajemné stíny. Ester se zastavila a chvíli naslouchala, ale neslyšela nic, než tlumené bušení vlastního srdce. Tiše a skoro po špičkách vyšla do zahrady.

Strom, omytý bledým ranním sluncem, zářil v tom světle barvou starého matného stříbra. Lehce strčila do houpačky a rozhoupala ji. Pak prokličkovala mezi jednotlivými trsy trávy a vyšla brankou na pěšinu.

Jiskřivá krása stébel, obalených duhovými perlami, skoro brala dech. Nejdelší stonky se pod tou tíhou skláněly téměř k zemi. Ester pomalu došla až k místu, kde pěšina mizela uprostřed zeleného moře. Najednou pocítila křečovité sevření v žaludku. Nával ničím neodůvodněného děsu. Snad jen – zatajila dech – nezdá se mi to? Někde v dálce se cosi pohnulo. Docela nepatrně, téměř neznatelně, jen lehké zavlnění vzduchu kdesi na obzoru, nad souvislým lánem kvetoucí trávy. Mžitky před očima? Stín? Ester zpanikařila. Rychle se otočila a běžela zpátky k brance. Těsně za ní zakopla o jeden z nízkých trsů a několik kapiček se jí otřelo o kotník. Zaječela bolestí a zkroutila se na bobku na zemi. Noha byla chvíli jako mrtvá, obtočená tlustou krvavou podlitinou. Namáhavě se zvedla a odbelhala do domu.

- - -

„Už tam nechoď,“ řekl někdo. „Za plotem pro tebe není bezpečno. Myslel jsem, že to víš.“

Seděl na židli v kuchyni. Mladý muž v lehce opraných džínsech a tričku s pitomou růžovou kočičkou a nápisem Hello Kitty. Ester se chytila futra a musela se smát, i když jí po tváři tekly slzy.

„Je vážně tak blbý?“ zeptal se s úsměvem.

„Nemáš boty?“ vyhrkla s pohledem na jeho bosá chodidla.

„Měl bych je mít?“ Vypadal pobaveně. „A jaký?“

Prohlížela si ho. Byl vysoký, s postavou běžce dlouhých tratí. Rovné tmavé vlasy rozčepýřené kolem hlavy. Úzký bledý obličej. Pronikavé černé oči. Jeho věk vůbec nedokázala odhadnout. Vypadá, jako by žádný neměl, napadlo ji trochu znepokojeně. Co tu dělá?

„Bydlím tady,“ řekl ten člověk klidně.

Dívala se, jak sedí u stolu, pohodlně opřený, s rukama v klíně. Rozbitými okny se proháněl chladný ranní větřík a čechral mu vlasy. Podlaha – pohlédla na zem. Je stejná jako včera. Tlustá vrstva suti, červeného prachu a spadané omítky. Každý by v tom musel nechat stopy, nebo snad ne? Není tu nic. Divné bylo, že vůbec necítila strach.

„Nikdo tu nemůže bydlet,“ vyjelo z ní. Usmál se.

„Co je to za trávu, vzadu za brankou?“ zeptala se. V kotníku jí škubalo a skoro se na něj nemohla postavit.

„Doma si to ochlaď,“ řekl. Tráva není tak nebezpečná, když se k ní chováš slušně a chodíš jen po cestě.“ Chvíli mlčel. „Dupla jsi na ni. Nejsi zrovna nejopatrnější.“ Znělo to malinko ironicky. „Za branku už raději nevycházej. Mohli by tě vycítit.“

„Kdo?“

Změřil si ji dlouhým pohledem, ale neodpověděl.

„Co…“ spolkla otázku. Co by mi udělali, kdybych na ně narazila, chtěla říci. Blbej dotaz. To je přece jasný ne? Znepokojeně si vybavila podivný stín nad obzorem.

„Někteří jsou skoro neškodní,“ dodal muž klidně. „Spousta z nich svou kořist jen roztrhá na kousky a pomalu pozře. To ještě není tak zlý. Ale jsou mezi nimi i takoví, co ti sežerou duši.“

Ester se zachvěla.

„Většina neprojde trávou,“ poznamenal. „Nemusíš se bát.“

A ten zbytek, uvědomila si Ester. Co ten? Těžce polkla. Branka je přece otevřená, a i kdyby nebyla, copak by dokázala zastavit něco takového? Pohlédla na mladíka.

„Ano,“ pousmál se. „Proto jsem tady.“

Čte mi myšlenky, pomyslela si, nebo jen vycítí emoce a pak si je přeloží?

„Pořád nevím, kdo vlastně jsi. Jak tě mám oslovovat. Jak se jmenuješ?“

„Nemám jméno,“ řekl.

- - -

Pršelo. Došla nakoupit a pak seděla s matkou nad kafem a poslouchala vyprávění o lidech, jejichž jména jí nic neříkala. Uvařila oběd. Další káva. Bolej mě záda, řekla matka, je to čím dál horší. Televizní program. Ne, mami, koukat se opravdu nebudu. Telefon od Alexe. Knížka. Nemohla se začíst. Myslela na dům. Na tenké trhliny kolem zahradní branky. Budu ti říkat Bezejmenný. Můžu?

- - -

Stála pod stromem a špičkami prstů hladila omšelé dřevo houpačky. Zdálo se jí, že prasklin kolem branky ubylo. I tráva vypadala nějak řidší. Opatrně vyšla na pěšinku, jen pár metrů od plotu. Myšlenka na cosi za hranicí souvislého pásu květů ji nepustila dál. Porost kolem cesty se jemně zavlnil, jako na pozdrav. Ten kotník nás mrzí. Ale jinak to nejde. Musíš s tím počítat. Dávat pozor.

Co je tohle za zvláštní pahrbky? Natáhla zvědavě krk. Jsou si tak podobné a přitom ani jeden není úplně stejný. Malé vystouplé a baculaté kupky střídaly dlouhé a štíhlé kopečky, všechny v místech, kde se tráva podobala polehlému přerostlému obilí. Protřela si oči. Vypadají jako rovy. Jako těla? Zatrnulo jí. Chvíli měla pocit, že pod rozvlněnými květy vidí obličej s prázdnými očními důlky, ale orosená stébla ho rychle překryla.

„Kdo?“ vyhrkla.

„To jsou ti, co sešli z cesty,“ řekl Bezejmenný.

- - -

„Zůstanu tady ještě týden,“ oznámila Alexovi. „Máma už na všechno nestačí, tak jí aspoň s něčím pomůžu.“

Nechtěla být nešetrná a zbytečně se ho dotknout. Je to spolehlivý a férový kluk. Třeba by to mohlo vyjít? Pořád měla před očima náměstí, nízký obchod s použitým textilem vedle křižovatky. Tričko s nablblou růžovou kočičkou ve výloze, hned vedle odřených džín. Musela jsem kolem nich projít ten samý den, co jsem poprvé spatřila Bezejmenného. Vytáhl si je snad přímo z mojí hlavy?

„Ozvu se ti.“ Nastavila Alexovi rty a nechala se krátce políbit. „Díky za doprovod.“

Bolelo ho, jak je duchem nepřítomná. Na co asi myslí? Měl pro ni slabost už od dětství a s úžasem zjistil, že ani těch dlouhých patnáct let, co se neviděli, na tom nic nezměnilo. Pořád měla pihy na nose, dlouhé medové vlasy a oříškové oči. Strašně rád se na ni díval. Odjakživa obdivoval její vláčné pohyby, útlé dlaně a jemné úzké prsty. Dlouhý krk a pevný kulatý zadeček. Zůstala stejná, jenom už nebyla dítě, ale žena. Chytrá a krásná. Moc ji chtěl, ale netlačil na ni. Měl už za sebou několik nepovedených vztahů a rozhodně netoužil po ženě, která se dává až příliš lacino.

„Zavolej,“ řekl. „Zavolej mi, až se rozmyslíš.“

- - -

„Mizí,“ nadhodila znepokojeně. „Myslela jsem, že se mi to jenom zdá, ale dneska už se to nedá přehlédnout. Kam se ztrácejí?“

„Jsou to tenké spoje,“ řekl Bezejmenný. „Zacelují se. Měly by zmizet dřív, než tu budou stát domy. Než se do nich někdo nastěhuje.“

„Proč?“

„Tohle nejsou místa pro lidská obydlí. Nebyli by tu šťastni,“ pousmál se. „A taky by mohli něco omylem pustit dovnitř.“

Položila si hlavu do dlaní a chvíli přemýšlela. „Jak vypadáš doopravdy, Bezejmenný?“

„Bála by ses,“ řekl.

- - -

„Potkala jsem Alexe,“ nadhodila matka. „Pozdravuje tě. Myslela jsem, že spolu chodíte?“

„Mami, prosím tě.“

„A kde teda pořád couráš?“ Nesouhlasný ostrý pohled. Zase by mi chtěla mluvit do života. Měla bych se sbalit a rychle odjet, než se spolu chytneme, napadlo Ester. Ale to už bych se nepodívala tam.

- - -

„Co se stane, až všechny ty trhliny zmizí?“ Plnilo ji to úzkostí. „Co bude s tebou?“

„Umřu,“ řekl klidně Bezejmenný.

„To ne…“ vydechla. Bylo jí strašně těžko. „A pak? Kam půjdeš potom? Copak by duše neměla žít dál?“

 „Nevím,“ pohladil ji po ruce. „Nemysli na to.“

„Já nechci.“ Otočila se, aby neviděl slzy. Mezery ubývaly tak rychle. Každý den jich bylo míň.

„Říká se,“ usmál se jemně, „že když někdo třikrát vysloví naše jméno, můžeme odejít. Jen…“

„Tak tě pojmenuju!“ Skoro vykřikla. „Vyberu ti jméno a počkám tady s tebou.“

„To nejde, Ester,“ řekl soucitně. „Žádný tvor nám nemůže dát jméno. To buď je, anebo není. Smiř se s tím.“

- - -

„Je mi šestadvacet, mami. Osm let už žiju sama. Jsem dospělá. Prosím, nesnaž se mě vychovávat.“ Všechno se v ní vařilo. Nezáleží ti na mě, ani nepřijedeš, a když jsi konečně tady, tak pořád bloumáš bůhvíkde, ty si snad nikdy nenajdeš chlapa, proboha, nejsi snad na ženský? Měla by ses vdát a nastěhovat se sem, na co ten barák celý roky držím, takhle se nikdy nedočkám vnoučátka a zůstanu v týhle ruině pořád sama… Monology mezi televizními pořady. Pořád to stejné. Práskla za sebou dveřmi a vyběhla ven.

- - -

Ve vzduchu před vchodem do domu vibrovalo něco cizího, nepřátelského a děsivého. Ester potlačila nutkání otočit se ve dveřích a vyrazit zpátky do bezpečí ulice. Místo toho se vrátila a pevně zaklapla vrátka. Jestli tu něco je, nesmí se to dostat ven. Teprve potom vešla. Dům byl prázdný.

„Bezejmenný?“

Rychle proběhla všechny místnosti a roztřeseně zamířila do zahrady. Ležel jen pár metrů od stromu, mezi posledními zbylými chomáčky trávy. Rozprostřela se kolem něho, jako by ho chtěla ochránit. Ester vykřikla.

Ta věc seděla na houpačce a lehce se pohupovala. Ester připadalo, že se skládá z  nejhlubší možné temnoty, obalené temně rudou, rozpraskanou tenkou kůrou. Otočila se a upřela na ni prázdné oči bez panenek. Pak seskočila. Ester se zdálo, že ve chvíli, kdy se nohy té zrůdnosti dotkly země, strašně vyrostla. Tyčila se proti letnímu modrému nebi – absurdní, obrovská a děsivá. Otevřela širokou zubatou tlamu a zasyčela.

Třesou se mi nohy, uvědomila si Ester s hrůzou. Nevím, co mám dělat. Bezejmenný ležel na zemi a nehýbal se. Musel svést těžký boj, přejela pohledem čerstvé hrboly v trávě za brankou. A tohle je jistě ta nejhorší kategorie ze všech. Požírač duší.

Rudá obludnost naklonila hlavu a pročísla vzduch kolem jejího obličeje černým rozeklaným jazykem. Je zmatená, došlo Ester. Neví, co jsem zač.

„Promiň,“ oslovila trávu. „Odpusť.“ Rychle přidřepla a vytrhla ze země jeden z posledních trsů i s kořeny. Tentokrát necítila žádnou bolest, jen slabé brnění v dlani.

 „Odejdi!“ vykřikla. „Nemůžeš mi nic udělat! Jsem Ester! Ester! Ester!“ Vyskočila a s přivřenýma očima šlehla trávou přímo před sebe. Zaslechla vzteklé bolestivé zařvání. Věc se zmítala na cestičce za brankou. Ester viděla, jak z obou stran zeleného moře vystřelily dlouhé šlahouny, bleskově to cosi omotaly a roztrhly na dvě poloviny. Fascinovaně sledovala, jak temnota, vyvržená zevnitř rudé slupky, hvízdavě mizí v hloubi vesmíru a prázdné zbytky na zemi se okamžitě pokrývají vrstvou kvetoucí zeleně.

„Děkuju,“ vydechla. „I za něho.“

- - -

Neviděla žádnou krev. Dotáhla Bezejmenného do ložnice a položila ho na postel. Rychle mu stáhla tričko i džíny. Byl úplně průsvitný. Viděla všechny ty strašné rány, klikatily se, trhaly a rozpíjely pod kůží čirou jako sklo. „Co mám dělat,“ zasténala. „Bože co mám dělat? Nesmíš umřít,“ položila mu dlaně na obličej. „Ještě ne!“

Hojí se, došlo jí. Ta zranění se zacelují teplem mojí kůže. Vysvlékla se, přilehla k němu a pevně se přitiskla. Hladila mu záda, břicho nohy a konečně cítila, jak dýchá.

„Jeden tu zbyl,“ zašeptal.

„Tráva si ho vzala,“ řekla Ester.

„Neplakej,“ pevně ji objal. „Neplakej.“

„Přece jen jsi muž, Bezejmenný,“ poznamenala něžně a trochu ostýchavě ho stiskla v dlani. „Proč ses mi ukázal zrovna takhle?“

„Protože jsi to chtěla,“ řekl tiše.

- - -

„Jak jsi mohla?“ Matce se třásl hlas. „Přijít až ráno. Umíš si představit, jakej jsem o tebe měla strach?“

„Mami, nejsem děcko…“

Vůbec jsem netušil, co všechno může takový muž cítit. Děkuju ti, Ester.

„Ani trochu ti na mně nezáleží. Seděla jsem v kuchyni až do svítání. Volala jsem Alexovi…“

Ještě nikdy jsem nebyl tak šťastnej.

„Tak to ti moc děkuju, mami.“

Zavírají se. Během zítřka zmizí poslední. Vrať se domů, Ester. Prosím. Jsou věci, který nemusíš vidět. Chci při tom být sám.

Netušila jsem, jak fyzickou podobu může bolest mít. Jak propastně je temná. Červená příšera plná bezedné prázdnoty.

Nemůžeš mi pomoct, Ester. Tak to prostě je.

„Bártlová zavolá a syn hned přiběhne. A ty? Čím jsem si tohle zasloužila. Jako bys ani nebyla moje dcera. To mám za všechno?“

„Myslím, že už sem nikdy nepřijedu, mami. Nezlob se.“

- - -

Svítání bylo šedivé a studené a nad chodníkem se válela mlha. Než vešla, stála chvíli před vrátky a zhluboka dýchala.

Dům, plný černých lepkavých pavučin, vydechoval chlad a plesnivinu. Je možné, že ještě včera to tady vypadalo docela jinak? Třeba se mi to nakonec všechno jen zdálo. Hrdlo jí stiskla tíseň. Tlak u srdce. Sluncem vysušená půda zahrady páchla zánikem. Překročila uschlé, prachem pokryté keře bodláků a vstoupila na cestičku. Strom tu ještě stál, černý a spálený úderem blesku. Houpačku drželo na zlomené větvi jediné zteřelé lano. Kolíbalo se ve větru a utržené prkénko bezmocně drhlo o narudlou hlínu. Tráva zmizela. Jen za brankou, v poli se ještě vlnily poslední zbylé třpytivé stonky.

Ester se rozechvěly ruce i nohy, měla pocit, že omdlí. Bezejmenný ležel na cestičce, tváří k zemi. Doběhla k němu a otočila ho na záda. Slzy ji dusily v krku. Byl tak lehoučký. To, co zbylo, připomínalo jen obal, tenkou seschlou slupičku nad něčím, co už dávno zmizelo. Vzala ho do náruče jako dítě, odnesla do trávy a jemně ho položila mezi zbylé výhonky. Dívala se, jak se ho tráva láskyplně dotýká, jak ho pokrývá, jako by pohřbívala milovaného přítele. Čekala tu na něho, napadlo Ester. Pohřební služba křehkých bytostí. Zítra už tady nebude ani stéblo.

Otočila se a zvolna odešla. Když vycházela na ulici, pečlivě za sebou zabouchla vrátka. „Sbohem,“ naposled pohlédla k domu. „Sbohem, Bezejmenný.“

Než došla na náměstí, vysvitlo slunce. Jeden z posledních teplých letních dnů. Konec dovolené. Usedla na lavičku, sáhla do kapsy pro mobil a vyťukala číslo.

„Alexi,“ řekla tiše. „Jestli o mě ještě stojíš, myslím, že bychom to mohli zkusit.“

- - -

„Konečně ho vidím naživo. Pořád posíláš jen fotky. Alex nepřijel?“ Matka natáhla ruku a zacinkala rolničkou na kočáru. „Kolik váží?“

„Čtyři kila,“ usmála se Ester.

„Alex nás vyzvedne zítra.“ Nebudu jí říkat, že po její společnosti zrovna netouží.

„Sousedky Jirka už měl teda ve třech měsících šest,“ nadhodila máti nespokojeně. „Možná bys ho měla začít přikrmovat.“

„Půjdeme si to tady obejít,“ řekla Ester. Doufala, že matka neslyší, jak se jí chvěje hlas. „Na procházku. Sami.“

„Hlavně se s tím dítětem nikde necourej moc dlouho,“ utrousila matka. „Jako bych tě neznala.“

- - -

Ulice ústila do prázdna. Dokonce i cihly ze zbořeniště už byly pryč a prázdná parcela pomalu zarůstala rumištním plevelem. Jak je možné, že je to tak malé? Ze stromu zbyl jen široký začernalý pařez. Zmizelo i oplocení a zahrada začínala pomalu splývat se zbytky okolních polí. Zůstala jen branka; bůhví z jakého důvodu ji tady nechali, napůl vyvrácenou, osamělou a zbytečnou. Ester přejela kočárkem uschlé drny a protlačila ho brankou na pole. Pod nohama se jí zvedal jemný oranžový prach a zlehka usedal na bílé tenisky. Nastavila tváře podvečernímu slunci. Zapadá, pomyslela si. Jako před rokem, když jsem tu byla poprvé.

„Bezejmenný!“ vykřikla. „Bezejmenný!“ Vyndala chlapce z kočárku a zvedla ho nad hlavu.

„Přinesla jsem ti ukázat syna! Jmenuje se Samuel, jako ty! Samuel! Samuel! Samuel!“

Něco jako závan vlahého letního deště se jí otřelo o tváře. Teplý vítr zvedl ze země hrst suché trávy a prachu, zatočil jimi a zmizel.

„Nepláču,“ řekla.

Dítě se na ni dívalo široce rozevřenýma očima. Opatrně ho vrátila do kočáru, natáhla mu čepičku a pečlivě urovnala peřinku. „V tenkých spojích roste tráva,“ poučila chlapce. „A jméno – to buď je, anebo není.“

Malou chvíli ještě stála v brance a sledovala dlouhé stíny mezi narudlými drny a hrudkami jílovité hlíny.

„A teď,“ otočila kočárek směrem k městu, „teď se vrátíme domů.“

- - -

Obrázek v perexu a pod povídkou:

Eliška Pokorná