Kostelník

Nic nevíš. Co když jsem si to celý vymyslel, jen abys tu se mnou chvíli vydržela? Možná jsem to byl já, komu se to všechno zdálo. Možná...

Pomalu míchal kávu a nenápadně si ji prohlížel. Byla opravdu pěkná, jedna z nejhezčích holek, jaké se mu kdy podařilo někam pozvat. Připomínala mu měkce barevné, hebké ženy z Renoirových obrazů.

„Jak dlouho jsi tam pracoval?“

Usmívala se. Zatoužil ty krásně vykrojené rty políbit.

„Jen chvíli.“ Josef opatrně upil, aby si nespálil jazyk. „Něco přes dva měsíce.“ Než jsem si našel normální zaměstnání, chtěl říci, ale včas se zarazil. Mohla by se zeptat, a já vlastně nevím, co bych odpověděl. Jak se dá definovat normálnost zrovna u práce – cifrou na výplatní pásce, pocitem uspokojení, nebo čím vlastně?

„Nevadilo mi to,“ prohodil trochu nesměle. „Možná se ti to zdá divný. Dřív bych taky nikdy nevěřil, že…“ Cítil se jako idiot.

Seděli na zahrádce. Slunce se prodíralo větvemi starých kaštanů a házelo zrcátka v hustých vlnách dívčiných světle hnědých vlasů. Nastavila mu obličej, ozdobený sprškou drobných pih. Všiml si, že je má i ve výstřihu kytičkované košile. Třeba má pihatý i ty hezký malý kozičky, napadlo ho.

„Nevím, jestli bych tohle zvládla,“ řekla zamyšleně. „Nejspíš bych na to neměla.“

„Starý lidi jsou trochu jako děti,“ poznamenal. Bože, co to pindám? Potily se mu dlaně. „Nakonec – byla to jen brigáda.“ Usrkl trochu té hnědé břečky. Kafe mu nikdy moc nechutnalo. Raději by si dal pivo, ale nechtěl před dívkou vypadat jako buran.

Mlčela. Stáří je něco, o čem neuvažujeme, dokud se nás netýká. Kdyby k sobě dokázala být naprosto upřímná, možná by musela připustit, že někde hluboko uvnitř se děsí chvíle, kdy začne páchnout jako stařeny, jaké občas obloukem obchází v autobusu. Nepřemýšlela o tom.

Jsi krásná, pomyslel si mladík. Sedmnáct, víc ti nebude. Jak by sis mohla představit bezmocnost, demenci a osamění? Dopiješ svoje presso, zvedneš se a odejdeš. Už tě nikdy neuvidím.

„Někdy se člověk i pobavil,“ zkusil to ještě. Historky z geronťáku, rýplo mu vzadu v hlavě. Tím ji teda oslníš.

Zvedla miniaturní konvičku a dolila si do kávy mléko. Čekala.

„Třeba s Arnoštem,“ řekl. Vybavil si ohnutá záda drobného staříka. Osmdesát devět. Šoupavý krok. Samozřejmě bez hole, na tu byl příliš hrdý. Paličatej jak malý dítě.

„Zdrhal,“ dodal, když si všiml dívčina tázavého pohledu. „Arnošt Vomáčka – vyhlášenej útěkář. Říkali jsme mu Kostelník.“

„Proč?“

„Vždycky ho našli u kostela. Seděl na lavičce, jako když na ně čeká. Nijak se nevzpíral, nechal se odvést jako jehně.“ Pousmál se. „Přišlo mi zvláštní, že ho nikdy nesebrali na stejným místě. Jednou dřepěl v Modřanech, podruhý v Dejvicích, pak klidně v Kobylisích nebo někde kus za Prahou, v bůhví jakým zapadákově… Byl naprosto nepředvídatelnej.

„Chudák,“ poznamenala dívka. „Asi se mu to už v hlavě dost pletlo.“

„To si mysleli všichni.“ Josef odstrčil na stranu nedopité kafe.

„Ty ne?“

Co ti mám říct, napadlo mladíka. Že jsem jím pohrdal jako skoro všichni ostatní dočasní brigádníci? Byl to pro mě jen další odepsanej seschlej dědek. Šmajda, co smrdí potem a starou močí a z nosu mu lezou chlupy jako hřebíky.

„Hrál šachy,“ řekl. „Taky mariáš. A pravidelně to všem těm ostatním dědkům nandal. Takže blbej rozhodně nebyl.“ Ne, že by bylo zvlášť těžký těch pár seniláků obehrát, ušklíbl se v duchu.

„Měl rád život,“ dodal. „Samozřejmě – taky byl trochu stařecky zlomyslnej. A myslím, že se tím i dobře bavil. Že způsobí poprask a budou ho muset hledat.“ Najednou si nebyl jistý, jestli má pokračovat. Nic neříkala, ale zdálo se, že poslouchá. Možná ji to zaujalo? Kdyby se nudila, asi by se zvedla a odešla. V děvčatech se příliš nevyznal.

„Koupil jsem si velkou mapu Prahy a okolí a zakroužkoval tam všechny kostely, kde už Arnošt byl. Pověsil jsem si ji na zeď. Na papíře je to o něčem jiným, než v počítači,“ řekl skoro omluvně. „Všiml jsem si, že nikdy nezabloudí do velkejch a známejch kostelů. Vybíral si jen samý malý, skoro venkovský stavby. Hledal jsem v tom nějakej systém.“ Věnoval dívce pobavený pohled. „Samozřejmě marně. Dokonce jsem lovil na netu rozpis mší, než mi došlo, že to asi bude zbytečný. Modlit se nejspíš nechodil. Co jinýho tam teda hledal? Většina kostelů sice přes den mívá otevřený hlavní dveře, ale z předsíně se dovnitř stejně podíváš jen skrz sklo nebo zamčený mříže. Stačilo by mu to? Vlastně ho nikdy nenašli uvnitř. Buď bloumal kolem, nebo seděl na lavičce, pokud tam nějaká byla.“

„Přišel jsi na něco?“

Vytáhla mobil, pomyslel si Josef. Takže jsem to zase podělal. Udivilo ho, že je mu to skoro jedno.

„Tak trochu. Každopádně loni, asi touhle dobou, těsně před tím, než jsem v tý léčebně skončil… Měl jsem po noční, když mě začala prozvánět hlavní sestra. ‚Vomáčka zase zdrhnul,‘ brečela mi do ucha. ‚Auto je jako naschvál pryč. Musí to udělat zrovna dneska, když je tu takovej šrumec. Zajedeš do Mníšku ke kostelu a počkáš tam s ním, než pro něj někoho pošleme.‘

‚Spím po noční,‘ ucedil jsem. S chutí bych ji přizabil, kdyby to na dálku šlo. A ještě mi zkoušela dávat rozkazy, semetrika, to nesnáším.

‚Vypařil se jen v pyžamu a pantoflích, dědek zatracenej,‘ skučela. ‚Mníšek pod Brdy! Mysleli jsme, že když mu schováme oblečení, tak dá chvíli pokoj. Ty přece jezdíš na kole. Hele, já nevím přesně, kde ten kostel je, ale – vždyť to máš kousek.‘“

„A ty?“ Dívka odložila telefon a pohodlně se opřela. „Jel jsi tam?“

„Loni byla touhle dobou po ránu ještě slušná zima. Pamatuju si, že drobně pršelo. Představil jsem si ho v těch erárních pantoflích, plátěným pyžamu a jeho privátním županu, co vypadá jako starej froté ručník vytaženej z popelnice. Jo, jel jsem tam.“ Zamyšleně zanořil lžičku do vychladlé kávy.

„Seděl na náměstí na lavičce a klepal se zimou. Jak se, probůh, dostal až sem? Musel jet docela dlouho tramvají a potom nastoupit na nádraží do autobusu. V pyžamu, doprdele? To si ho celou tu dobu nikdo nevšiml?“

Chvíli mlčel.

„Půjčil jsem mu svojí bundu a odvedl ho do cukrárny. Potřeboval horkej čaj, aby se trochu vzpamatoval. S rumem.“ Taky obloženej chleba, pomyslel si. Aby se mi tam nesložil. Bylo jasný, že určitě nesnídal. Ale to ti vyprávět nebudu.

„‚Pane Vomáčko,‘ povídám, když jsme se usadili. ‚Proč to děláte?‘

Pil čaj a zíral do stolu, suchej dědula s obličejem jak zmuchlanej voskovanej papír. Z navlhlýho županu táhla plesnivina, rozbryndaný sirupy a čůránky.“ Zahleděl se dívce do očí.

„Stáří není hezký. Jak jedl ten svůj chleba, ruce se mu neovladatelně třásly a pěkně kolem sebe drobil.

‚Chlapče,‘ vyhrkl najednou a položil mi ruku na zápěstí. ‚Já ho musím najít.‘“

„Koho?“ ožila dívka.

„‚Stál jsem před kostelem,‘ řekl. ‚Už si ani nepamatuju, kde to bylo. Je to dávno? Venku bylo tak krásně, svítilo sluníčko… Nevím, proč mě napadlo, že se podívám dovnitř. Už strašně dlouho jsem nebyl na mši. Vešel jsem.‘ Smetl drobky a křečovitě se chytil okraje stolku. ‚Vypadalo to tam jak v minulým století, a to už jsem, hochu, pěkně starej. Kněz stál zády k lidem jako dávno před koncilem, navlečenej v tuhým ornátu. Jen svíčky, žádný elektrický světlo. Některý ženský plakaly. Zvenku jsem slyšel takový divný dunění, bylo mi z toho úzko. Vycouval jsem zpátky ke dveřím, vypadl ven a sedl si na lavičku. Kolem normálně jezdily auta, spousta lidí, den jako malovanej. Vrtalo mi to v hlavě.‘

‚Co jste udělal?‘ Začínalo mě to zajímat.

‚Já se vrátil,‘ povzdechl si. ‚Vlezl jsem tam znova.‘

‚A?‘

‚Tentokrát vypadal vnitřek úplně jinak. Byl nějakej – vybydlenej. Žádný sochy, špinavý rozmlácený zdi. Rozbitý okna. V lavicích byly díry? Ale lidi – vypadali podobně, jako všichni ostatní venku. Kalhoty a trička, krátký šaty, svetry. Byli unavení a špinaví. Nějaký mimino kňouralo, matka mu musela strčit dudlík. Kněz, ještě docela mladej kluk, stál před oltářem čelem k nim a měl na sobě jen džíny a uválený tričko s krátkým rukávem. Ty kalhoty byly samá skvrna a vypadaly skoro jako od krve. Cítil jsem, jak na mě padá strach. Zvedl ruce nad hlavu, držel v nich hostii a ti lidé si klekli. V tu chvíli…‘ Obrátil ke mně oči a já v nich viděl čirou hrůzu. ‚Vtrhli dovnitř. Řvali, měli na sobě černý mundůry a na ksichtě kukly. Já…‘ Sypal to ze sebe, jako by nemohl přestat.

‚Nemohl jsem se ani pohnout, nohy se pode mnou třásly. Tys neviděl, jak to vypadá, když se střílí do lidí, ale já ano, už kdysi dávno, jako dítě. Skutečná krev je tak hustá, vůbec nevypadá jako ve filmu. Víš, jak je cítit smrt? Pach krve a roztrhanejch střev a ohně, úzkosti a bolesti a křik – všechno se to vrátilo. Viděl jsem, jak ten kluk s hostií padá obličejem dopředu a jeho krev mi ohodila boty.‘“

„Bože,“ hlesla dívka.

„‚Najednou bylo ticho, takový ticho, úplně prostý jakýhokoli zvuku, prázdný a mrtvý… V chodbičce před lavicí stálo dítě, netuším, jak mohlo být starý, nevím ani, jestli to byl kluk, nebo holčička. Tisklo se k rozstřílenýmu dřevu a dívalo se na mě. Nikdy nezapomenu na jeho veliký tmavý oči. Došel jsem k němu, vzal ho za ruku a vyvedl ven.‘ Rozplakal se.

‚Pane Vomáčko,‘ pohladil jsem ho po zápěstí. ‚No tak…‘ Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat.

‚Měl jste zástavu, to mi pak řekli v nemocnici. Trochu si poležíte a dostanete budíka. Zástavu,‘ vzdechl. ‚Chlapče…‘ Otočil se ke mně a zvrhl přitom hrnek se zbytkem čaje a ten čaj mu pod přezkami pantoflí natekl mezi holé prsty.

‚Já ho musím najít,‘ šeptal. ‚Musím ten kostel najít.‘ Mlčel jsem.

‚Čeká tam na mě,‘ řekl už klidně. ‚To dítě. Zůstalo venku a je tam samo. Musím ho odvést domů…‘“

„Chudinka,“ povzdechla si dívka. „Doufám, že na něj nebyli sprostí? Určitě zase uteče, to je jasný.“

„Tohle byl jeho poslední výlet.“ Josef odsunul šálek a chvíli váhal. „Pršelo. Než jsem přijel, dost promokl. Nachladil se. Už jsem s ním nikdy nemluvil. Koncem dalšího týdne umřel v nemocnici na zápal plic.“

„To je…“ řekla dívka … „hrozně smutný. Že ho nenašel, že se mu to nepovedlo dotáhnout do konce.“ Vysmrkala se.

Nic nevíš, pomyslel si Josef. Vůbec nic. Co když jsem si to celý vymyslel, jen abys tu se mnou chvíli vydržela? Třeba jsem jen obyčejnej lhář, outsider s bujnou fantazií? Nebo na mě ten stařec přenesl celou svoji úzkost a já teď nebudu mít klid, dokud tu věc nedokončím? Možná jsem to byl já, komu se to ve skutečnosti všechno zdálo. To já jsem stál na kamenných dlaždicích v kalužích tmavé krve, já vedl to děcko ven, to za mnou zůstávaly ještě na chodníku lepkavé otisky podrážek. Musím to místo najít, musím, než bude pozdě.

„Já,“ dívka se ovládla a spolkla zbytek věty. Skoro to vyslovila – praštěný návrh, odporující veškeré logice – co kdybychom šli spolu, co kdybychom ten divnej kostel našli, my dva… Je to docela příjemnej, hodně zvláštní kluk a bude citlivej. Možná… Pohlédla do jeho horečnatých očí. Ne – měl by mě za slepici.

Neodcházej. Tolik toužil zbavit se těch slov. Pálila v ústech jako horké kameny. Sviť mi na cestu. Dva jsou přece vždycky víc, než jeden. Kdyby řekla, uvažoval Josef, kdyby jen sama naznačila, půjdu s tebou, přece tu věc nemůžeme nechat jen tak… Odvrátil hlavu. Proč by to dělala? Jistě jsem blázen a ona to samozřejmě hned poznala. Co s cvokem.

„Půjdu,“ řekla dívka a sáhla do kabelky pro peněženku. Vlasy, laskané světlem, se jí při tom pohybu rozutekly po ramenou a pod náporem slunce měnily barvu jak vybroušené sluneční kameny z dalekého Oregonu; od dětství obdivoval jejich ohnivou krásu; až vyrostu, budu je sbírat, představoval si a nikdy ani jeden neprodám, nechám si všechny a budu se na ně dívat...

„Ne,“ vyhrkl Josef. „Zaplatím.“ Hleděl za ní, dokud její zářivá silueta nevyhasla ve stínu vzdálených stromů, podobná ztracenému, příliš krátkému snu. Chvíli čekal, než vytáhl z kapsy mapu a rozložil ji po stole. Dneska už zbývá jen tenhle jeden, pečlivě fixou obkroužil značku. Jen jeden a týden do dalšího víkendu.

„Vydrž, prcku,“ řekl tiše.