Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vilma

18. 05. 2017 8:08:08
má ráda gotickej metal -----------------------------------------------------------------------------

~

Zvedla skleničku a váhavě zakroužila sympaticky rudou hladinkou. Merlot. Má jiskru. Skoro jsem zapomněla, jaká to je dobrota. Ve vinárně si po tak dlouhé době připadala skoro nepatřičně. Ale holky se nijak výrazně nezměnily, napadlo ji. Může to být tím, že ještě nemají děti? Lehce si povzdechla.

„Vypadáš dobře,“ řekla Ivana. Myslí to vážně, nebo jen tak plácá, aby řeč nestála? Helena opatrně pohlédla do úzkého zrcadla nad barovým stolkem. Leda milosrdná lež, ohodnotila odraz. Vlasy jako myší ocásky. Kruhy pod očima. A to jsem se namalovala, probůh.

„Že tě Tonda konečně někam pustil,“ konstatovala suše Marie. „Nejdřív jsme vůbec nevěřily, že skutečně přijedeš. Pěknej obrat. Máš doma máti, nebo dokonce hlídá sám?“

„On,“ hlesla Helena rozpačitě. „Já...“ Rychle upila. „Měla jsem problémy,“ řekla. Chuť těžkého vína sklouzla po jazyku a rozehřála vnitřek hrudníku těsně kolem srdce. Dodávalo jí to odvahu. Ještě jednu skleničku a konečně mi bude všechno jedno.„Hlídá sám,“ dodala. „Dokonce mě sem poslal. Ať prej si odpočinu.“

„Jaký problémy?“

„Tak,“ Helena do sebe vyklopila zbytek červeného. Příjemně se jí zamotala hlava. Určitě si dám ještě jednu, pomyslela si. Nebo dvě. „Hrabalo mi,“ přiznala neochotně. „Asi toho na mě bylo najednou příliš. Jo – bylo toho moc.“

~

Stála nad postýlkou a dlouho si ji prohlížela. Miminka určitě nejsou stejná. Moje holčička je rozhodně úplně jiná, než sestřin Tomáš, když si ho se švagrem před čtyřmi lety přivezli z porodnice. Stačí se podívat na ty vlásky – husté, medově zlaté a kudrnaté. Hotovej barokní andělíček. Tomáš proti ní vypadal jako cikáně. Helena se usmála. Ale nějak málo spí, napadlo ji starostlivě. Novorozenci by přece měli většinu dne proklimbat. Krmení po dvou, maximálně třech hodinách a mezi tím odpočinek. Alespoň tak to načetla v celé té spoustě chytrých knížek, kterými se zásobila ještě dávno před porodem. Stovky stránek. Správná výchova. Důležitá věc. Předsevzala si, že bude připravená. Na rozdíl od sestry, v její domácnosti nevychovanej fakan rozhodně kralovat nebude.

Zvláštní, jak mě sleduje, pomyslela si. Nespustí ze mě oči. Trochu ji to zneklidňovalo. Týdenní miminko? Nespí a kouká. Nebrečí.

„Je mi divný,“ řekla manželovi, když se vrátil z práce. „Že se tak pořád dívá. Na co myslí? Já... někdy jsem z toho až nervózní.“

„Heleno.“ Skopl boty a vrazil hlavu do ledničky. „Je to kojenec. Co by se jí asi mohlo honit hlavou? Jídlo a větry, nic jinýho. Radím ti, přestaň ji pozorovat. Uleví se ti.“

Jasně, pomyslela si. Tohle ji vždycky dokázalo spolehlivě nadzvednout. Co se převaluje v hlavě tobě? Lahváč, gauč a televize. A ti tví chrochtáci, samozřejmě. Metal poslední dobou bytostně nesnášela.

„Jak se jmenuje tahle kapela?“ zaječela vztekle směrem do rozvibrované tmy obýváku. „Blicí pytlík?“ Flákl za sebou dveřmi.

No tohle? Helena si promnula oči. „Vilmičko?“ To dítě se směje? Ona se tomu snad vážně směje!

~

Co jí pořád vadí, pomyslel si Tonda. Copak dřív neposlouchala to samý? Vymetli jsme spolu všechny fesťáky, co u nás existujou. Že má výhrady třeba proti Mayhem, nebo Canibal Corpse, to bych ještě chápal. Nikdy je moc nemusela – přeci jenom je to ženská. Ale třeba Glory Hammer. Nebo Metallica? Dyť to je taková klasika. Je možný, že to s ní udělalo to dítě? Co se narodila Vilma, jako bychom už spolu neměli nic společnýho. Ani ten sex už vlastně ne. A ty řeči – je to výjimečný dítě, Tondo. Musí mít strašně vysoký IQ. Přijdu domů a ona drží to mrně nad nočníkem. Prej nepotřebuje pleny. Ona Helena poznala, že jí to vadí. Že je to pro ni ponižující. Tak to ubohý dítě každý dvě hodiny strká nad hrnek, dokud si neuleví. Vyčetla to v jedný z těch posranejch chytrech knížek, co jich máme plnou ložnici. Miminko, řekla mi, má ještě malej měchýř. Musí chodit často. Praktikuje to samozřejmě i v noci, takže se nevyspíme ani jeden. Prej bychom se kvůli tomuhle blbýmu nápadu mohli střídat. Zbláznila se? V půl šestý vstávám do práce. Naštvaně nakopl koš s dětským prádélkem. Asi bych jí ty škváry měl vyházet. Spálit. Zuřivě přidal zvuk. Sešrotovat i s autorama. Zalejt ty kriply do betonu. Odvézt někam hodně daleko. Potopit do přehrady. Nejlíp i s tchyní. To bych nikdy nevěřila, pitvořil se, že člověk s vysokou školou může poslouchat takový pomalovaný sjetý primitivy. Baba.

„Jsi hluchej?“ zařvala Helena z ložnice. „Jak má to dítě asi usnout?“

~

Tak kterou? Využila vzácnou chvíli dětského spánku a zalovila v nabídce internetových knihkupectví. Pro případ, že by Tondovi přece jen ruply nervy a většinu tištěných příruček vyházel, jak vyhrožuje. Jak se domluvit s kojencem a batoletem. Znaková řeč pro miminka – nějaká Šustová. Nebo Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte? Hmm – kniha je nabitá strategiemi pro výchovu šťastných a duševně odolných dětí? Autoři odmítají zastaralé modely... Zajímavý. A co takhle: Rozvíjej se děťátko? Tonda by samozřejmě řekl, že jeho a moje máma žádný podobný blitky nepotřebovaly a nepřežili jsme snad? Nechápe, že teď je jiná doba. Vybrat správnou literaturu je životně důležité. A Vilemína evidentně není jen tak obyčejné miminko. To mrně má něco v sobě. Hele, už mě zase pozoruje.

Vyndala vykulenou holčičku z postýlky a opřela si ji v klíně zády k sobě, aby viděla na monitor. Tady je dokonce rozhovor s autorkou. Měla bych si zvětšit obraz, zaváhala s rukou nad klávesnicí. „Přece ‘eskejp‘, to snad dá rozum,“ zaslechla ohromeně. „Myslela jsem, že aspoň základní věci znáš.“

~

„Pouštěla jí Mozarta,“ ušklíbl se Tonda. „Nic proti, taky ho mám rád – občas. Ale Dies Irae? Dvouměsíčnímu miminu? Proč jí nezazpíváš, snažil jsem se ji povzbudit. Něco pro prcky, třeba Prší, prší, jen se leje, nebo Kočka leze dírou. Přece máš hezkej hlas. To nejde, ona na to. Je to strašně infantilní. Říkala to. Jako Vilma.“ Odfoukl pěnu a zhluboka si přihnul. Není nad tankovýho kozla, zkontroloval pohledem úhlednou řadu čárek na ušmudlané účtence a poté kočárek, zaparkovaný ve stínu starého kaštanu v rohu zahrádky. Vilma je sice v klidu, ale stejně bych měl skončit.

„Počkej,“ ujišťoval se Pavel. „To jako Vilma?“ Nevěřícně pohlédl na kočárek. „Fakt Vilma? Vona už mluví?“

Vole, pomyslel si Tonda. Tebe omlouvá jen to, že jsi ještě nezasel. „Jo,“ hlesl rezignovaně. „Vilma. Fakt Vilma.“ Jako kdyby nestačilo to přiblblý jméno. Já chtěl Taru, nebo něco takovýho. Pěknýho, znělýho. Mystickýho. Žádnej archaickej patvar po bůhvíjaký pratetě ze čtvrtýho kolena. Kluci si mysleli, že jsem zhulenej, když to poprvé slyšeli.

„Prej – pouštíš si před ní na počítači porno. Copak nevidíš ty její vykulený oči? Nelíbí se jí to. Naprostej unreal a navíc degradace ženy na pouhou bezduchou figurínu, určenou k primitivnímu uspokojení. Takhle prej jí to řekla. Moje mrňavá Vilmička, vole.“

„Dej si panáka,“ navrhl Pavel. „Moje ségra měla něco podobnýho. Laktační psychóza, nebo jak se to jmenuje. To ji přejde.“

„Přijdu domů a malá leží na podlaze vedle rozestavěnýho lega. To postavila Vilmička, hlásí Helena. Koukni, vyfotila jsem si ji. To už jsem vypěnil. Vidím jen polonahýho kojence, co ke všemu nemá ani pleny, jak se válí na holý zemi v hromadě rozbordelenejch kostiček! Nehodláš to doufám strčit na fejsbuk, spustil jsem na ni. Chceš snad, aby si u nás sociálka podávala dveře? Rozplakala se.“

„To by chtělo psychiatra,“ konstatoval Pavel.

„Řekl jsem, že tak geniální dítě by měla vidět paní doktorka. Aby to IQ posoudila, vole.“ Tondovi zaškubalo v koutku. „Šel jsem tam samozřejmě s nima. Helena celá zářila, když to tý zkoprnělý pediatričce líčila.“ Usmíval se. Jak dlouho trvá, než člověku dojde, že má toho druhýho opravdu rád? Helena je fajn, odjakživa se mi líbilo, že je taková trochu švihlá. Nechci jí ublížit, ale taky nechci, aby z toho dítěte úplně zblbla.

„No a?“

„Měla byste přestat kojit, řekla ta doktorka. Stáhnout prsa, prášky a tak. A tohle budete užívat. Recept dala mně. On vám to pan manžel vyzvedne a trochu na to dohlídne. Pak se podívala na mě. Doporučuju, řekla, zaplatit paní tak nejméně týden, deset dní v nějakých hezkých lázních. Masáže, vířivky, cvičení, procházky... Bez dcerušky – zdůraznila. Hlídání, přeměřila si mě, hádám zvládnete, ne? Jestli vám můžu poradit, ať si vaše paní na tu dovolenou přibere minimálně jednu dobrou svobodnou a hlavně bezdětnou kamarádku. Čím víc, tím samozřejmě líp. Co se týče případné návštěvy odborníka, nadhodila opatrně, pokud to nezabere, doporučení vám samozřejmě dám.

„Aha,“ došlo Pavlovi. „Proto jsi tu s povozem a monclama jak po flámu. Jak ji zvládáš? Předpokládám, že tchyni jsi radši nevolal.“

„Má ráda gotickej metal,“ řekl Tonda. „Within Temptation, Nightwish a tak. Občas i něco tvrdšího.“

„Vážně?“ zamyslel se Pavel. „To není špatný. Co tomu říká Helena?“

„Zítra se vrací.“ Tonda úkosem pohlédl na kočárek. „Vilmo? Začíná se hejbat,“ řekl. „Budu muset jít.“ Lítostivě odložil prázdný půllitr.

„Nikdy by mě nenapadlo,“ přiznal, když zlehka odbrzdil kočárek, „co je s takovým mrnětem práce. Nedivím se, že Heleně trochu hráblo. Ona Vilmička je hodná, jen...“

„Co, jen?“

„Vlastně nic,“ zazubil se Tonda. „Trochu tvrdohlavá. Přece je geniální, ne?“

~

„Strašně se mi stýskalo.“ Helena přeskočila kufry odhozené v předsíni a nedočkavě se vrhla ke kočárku, zaparkovanému mezi balkonovými dveřmi. „Co?“ vyjekla. „Má dudlík? Naše Vilma má dudlík?“ Sehnula se a marně se pokusila vykroutit tu věc z pevného sevření bezzubých dásniček. „A... pleny! Ty jí dáváš pleny?“ vydechla šokovaně.

„Myslím, že potřebuje přebalit,“ řekl Tonda nevzrušeně. „Než se rozeřve. Už začíná rudnout.“

„Vilmičko?“ Helena omámeně vyklepala bobek a otřela růžový zadeček hygienickým ubrouskem. „Ona...“ Otočila se k Tondovi a upřela na něho nevěřícně rozšířené zornice. „Na... naše Vilma – je úplně normální dítě? Normální dítě... normální dítě!“ Rozesmála se. Takhle se mu vždycky strašně líbila.

„Pojď do postele,“ řekl. „Hned.“

~

„Hodná holka,“ usmál se Tonda a pečlivě Vilmu přikryl. „Moc šikovná. Tohle byla skvělá spolupráce. Máma za chvíli usne,“ pohladil nazlátlé kudrlinky. „Ještě chvilku vydrž.“ Potěžkal v ruce malá, měkce polstrovaná sluchátka. „Pak ti pustím něco, co máš ráda. Třeba Therion.“

~

Autor: Ludmila Svozilová | čtvrtek 18.5.2017 8:08 | karma článku: 17.86 | přečteno: 286x

Další články blogera

Ludmila Svozilová

Samota

Otočil se zády ke kolejím a pomalu vykročil. Každé došlápnutí na pochroumanou nohu ho ostře zabolelo. Tohle rozejdu, nařídil si Arnošt. Jen ještě vědět, kde jsem.

7.9.2017 v 8:07 | Karma článku: 18.16 | Přečteno: 306 | Diskuse

Ludmila Svozilová

Rare

Jak je máte rádi vy? Rare, medium rare, medium well, nebo well done? Surfujete nabídkami realitek? Jezdíte na zabijačky? Tak pozor...

7.8.2017 v 8:08 | Karma článku: 18.52 | Přečteno: 478 | Diskuse

Ludmila Svozilová

Jen si tak trochu poskoč

Staré domy. Plné vzpomínek. Starých tragédií. Nikdy nevíte, s čím se v nich potkáte. Možná už nedokážete vyjít ven. Možná...

18.7.2017 v 8:00 | Karma článku: 20.18 | Přečteno: 333 | Diskuse

Ludmila Svozilová

Kruh

Malé kopečky skrčené v suché trávě. Musela popojít až do středu, aby je uviděla. Přikrčila se a ometla z nich vrstvu navátého listí. Vlásky, světlé i tmavé, plné drti z odumřelých rostlin. Krovky brouků. Hlína v očních důlcích.

13.6.2017 v 8:08 | Karma článku: 18.65 | Přečteno: 343 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Marek Ryšánek

Než začnete kritizovat...jak si být vzájemně oporou

když se setkávám s lidmi, kteří nemají zkušenosti s křesťanstvím, snažím se jim přiblížit funkci církve obrazem o rodině. Říkám jim, že církev může být taková svého druhu větší rodina, kde jedni druhých břemena nesou.

21.9.2017 v 12:03 | Karma článku: 5.84 | Přečteno: 138 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak se... podepsala krví

"Nemohu Ti pomoci, jednou jsem Ti dal do vínku, co jsem uznal za vhodné a nemohu nic měnit." "Alibisto!" Tohle jí ale nestačilo

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 7.40 | Přečteno: 196 | Diskuse

Jiří Babor

Vůně

Tak tohle bude asi dost provokativní, to se omlouvám ale je to tak..................................

20.9.2017 v 18:09 | Karma článku: 6.78 | Přečteno: 221 | Diskuse

Dita Jarošová

Roš Hašana z Jičína...

Výstava fotografií "Jeruzalém nedělitelný a věčný" cestovatele, ochránce přírody, poslance PhDr. Robina Böhnishe právě dorazila do Jičína, symbolicky včas, právě v době největšího židovského svátku, Nového roku, vysokého svátku.

19.9.2017 v 21:52 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 241 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Průšovi já práci hledat nebudu! (povídka)

Když Průša vlezl do mé kanceláře (ano, mám svou kancelář), musel jsem vynaložit obrovské úsilí, abych na sobě nedal znát radost.

19.9.2017 v 14:00 | Karma článku: 12.72 | Přečteno: 404 | Diskuse
Počet článků 117 Celková karma 18.95 Průměrná čtenost 775

Píšu.

Moc mě to baví.

Hledá se autor bestselleru 2015 (nakl. Fragment), Černá série (epusinky.cz/knihy, Palm knihy), po povídce též v 6. a 7. antologii českého hororu, 3. a 4. českém thrilleru (Palm knihy) a sem tam v nějakém tom sborníku. Kolem stovky dalších povídek a dva mysteriózní romány v šuplíku.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.