Ludmila Svozilová

Kruh

13. 06. 2017 8:08:08
Malé kopečky skrčené v suché trávě. Musela popojít až do středu, aby je uviděla. Přikrčila se a ometla z nich vrstvu navátého listí. Vlásky, světlé i tmavé, plné drti z odumřelých rostlin. Krovky brouků. Hlína v očních důlcích.

~

Našlapovala měkce jako noční zvíře. Drobné kamínky cesty se v měsíčním světle bolestně třpytily. Cvakaly a chrastily a ten zvuk se Evě zadíral do uší tisíci ostrých jehliček. Hroty zabodané do plosek bosých nohou, střepy uvnitř srdce, skelná vata v plicích. Dýchej, nařídila si. Hlavně se nezastavuj. Na kraji lesa pěšinka zmizela v letitých vrstvách navátého listí. Klouzalo pod chodidly, mokré, oslizlé a těžké. Šustilo kolem kotníků jak zbytky křídel mrtvých smrtihlavů. Pach tlení Evě zvedl žaludek. Tma, napadlo ji. Brzo začnu počítat kroky.

~

Auto nechala na zarostlém pažitu těsně před brankou. Ještě než vystoupila, otočila ho zpátky směrem k vesnici, jako by čekala, že se bude muset vrátit co nejrychleji. Proč to dělám, blesklo jí hlavou. Copak se chystám utíkat? Chvatně odemkla a zamířila rovnou ke schodišti.

Rozeschlé stupně se jí pod nohama prohýbaly. Vzala si boty s měkkou tenkou podrážkou, ale stejně nezabránila sténavému zaskřípění při každém dalším kroku. Nijak ji to nezaskočilo. Věděla, že budou vrzat. Dokonce i ten zvuk byl stejný jako před lety. Čas přidal místnostem s prkennými podlahami jen o něco silnější vrstvu prachu. Vystoupala do podkroví a malou chvíli zaváhala s rukou na klice. Mosazná vlčí hlava ji studila v dlani. Bestie z temnot. Bály jsme se tě, pomyslela si. Je to dávno. Vešla.

Strop jí připadal téměř stejně začernalý a popraskaný jako v den, co tu s Laurou spaly naposledy. Na osnovu prošlapaný peršan před postelí. Řídké třásně slepené špínou. Oloupaná, špatně natřená podlaha. Pořád měla před očima Lauru, jak sype do mezer mezi jednotlivými prkny drobečky suchých rohlíků a nažloutlá zrnka pšenice. Její oči, vykulené a zděšené. Myšky jsou hladové. Copak to nevíš? Každou noc naslouchaly tichému šustění pod podlahou. Tenkému pískotu, chroustání, kutálení kamínků. O čem si povídají, ptala se Laura. Na čem se domlouvají? Musely jim sypat opatrně, aby babička nic nepoznala. Tlustý kocour, co spával tajně v nohách široké manželské postele, hlodavce úspěšně ignoroval. Zatracenej lenoch, říkala babička. Dělá, že je nevidí. Ale Eva byla přesvědčená, že se kocour docela obyčejně bojí. Protože tohle nebyli hlupáčci z Disneyho pohádek. Žádné neškodné bezmocné domácí myšky. Tyhle přišly z lesa. Bytosti vyslané prastarou krutou tmou. Předsunutá hlídka. Pohlédla k oknu. Je možné, že kocour věděl to, co ona? Co když i on tušil maskované vetřelce, číhající ve stovkách škvír zdí a podlah starého domu? Řeku tenkých šedých ocásků, připravenou všechno smést. Hlad. Zoubky a drápky.

~

Vyrostla jsem, došlo jí. Musím dělat kratší kroky. Potila se. Tma zhoustla, neviděla už ani vlastní prsty, natažené před obličejem. Studené jehličí pod bosýma nohama. Ticho. Absolutní zvukoprázdno. Vždycky tu bylo takové? Šedesát šest kroků rovně. Ukročit. Šest kroků doleva. Otočit o 45 stupňů. Zacouvej. Třikrát šest kroků pozpátku.

„Nic se nezměnilo,“ zašeptala. „Nic.“

~

Zvedla ruku a zkusmo cvakla vypínačem. Nejde, samozřejmě. Proud nejspíš odpojili už před lety. Roztáhla závěsy. Venku možná stále svítilo slunce, ale světlo v místnosti bylo kalné jako voda v kaluži. Zvířený prach. Všechny jejich knížky čekaly vzorně srovnané v poličkách vedle postele. Přepečlivá Eva, ušklíbla se. Lauru by nikdo nedonutil uklízet. Posunula vázu s uschlou kytkou. Nádobíčko v papírové krabici, polepené obrázky z kalendářů. Kočárek. Krajková peřinka v hladce ustlané posteli pro panenky. Hračky byly staré, ještě po babičce. Byla to samozřejmě Laura, koho okamžitě napadlo prošmejdit půdu a všechny si je natahat k sobě do jediné podkrovní místnosti. Pokoj pro hosty. Můj pokoj. A Laury, samozřejmě. Eva pocítila ledový chlad v zátylku. Postýlka byla prázdná. V celé místnosti neležela ani jedna panenka.

~

Už rozeznávala torza stromů, holé větve všude kolem sebe. Světlo prosvítalo skrz pavučiny. Krátké vlasy na krku se jí zježily odporem. Dokonce ani myší se neštítila víc. Pavučiny. Pevné hedvábné závoje, plné prachu. Ovíjely stromy a neprodyšně uzavíraly všechny mezery mezi kmeny. Jsou tu dlouho, utěšovala se Eva. Pavouci, co je utkali, už jistě dávno zemřeli a jejich vyschlá těla spolkla mokrá zem. Rozechvěle natáhla ruku a strhla nejbližší pavučinu. Omotala se jí kolem zápěstí a přilepila se na zježené chloupky předloktí. Eva potlačila zaječení. Ještě jednu. Další. Drala se skrz, až měla vláken plné vlasy i obličej. Slepené řasy. Konečně vkročila dovnitř.

~

Dům jí připadal nepřirozeně tichý. Venku panovalo letní vedro, ale uvnitř se držel zatuchlý chlad. Vůbec si neuvědomovala, jak sešla zpátky do přízemí. Stála v kuchyni. Měla pocit, že se každým okamžikem začne dusit. Rychle otevřela okno a zhluboka se nadechla. Čím je cítit úzkost? Pro ni už navždy zůstane spojená s pachem laciných jídel, myšiny a plísně. Na okamžik podlehla dojmu, že dům má, hluboko pod vlhkým sklepem, cosi jako kořeny, podhoubí prorostlé těžkou jílovitou hlínou. Lepkavá vlákna natažená přímo do nitra lesa. Zatrnulo jí. Nebo je to obráceně? To les prorostl až do základů našeho domu a trpělivě čekal, ne – číhal – aby si vzal, co vždycky chtěl.

„Lauro?“ řekla tiše. „Lauro...“

Nenáviděla jsem ji. Ona byla příčinou, že otec odešel a já zůstala s mámou sama. Kdyby se nenarodila, určitě by zůstal. Roztomilá Laura. Malinká a světlá. Ty kudrny. Telecí oči, dlouhé zakroucené řasy. Byla tak veselá. Zvědavá. Tak dychtivá. Laura je naše sluníčko, řekla babička. Ty jsi, Evo, taková můra. Jako tvoje máma.

Co si přeješ, řekla Denisa. Co?

~

Nejdřív neviděla nic. Až když si oči zvykly na šero, postřehla, že kruh je plný spadané kůry, drobných větviček a zetlelého listí. Všechny stromy kolem byly dávno mrtvé. Tyčily se v řadě jako holé bílé pařáty dravce z odvrácené strany světa. Mlha. Malé kopečky skrčené v suché trávě. Musela popojít až do středu, aby je uviděla. Přikrčila se a ometla z nich vrstvu navátého listí. Vlásky, světlé i tmavé, plné drti z odumřelých rostlin. Krovky brouků. Hlína v očních důlcích. Ať umřu, pomyslela si Eva. Dřív, než všechno skončí.

Denisa seděla v čele. Královna s ledově modrýma, doširoka otevřenýma očima. Eva ji milovala. Nenáviděla ji. „Vidíš mě?“ sykla a špičkou bosé nohy kopla do toho studeného obličeje, do pootevřených rudých úst. „Přišlo zúčtování.“

~

Denisa jedla ledovou tříšť. Sypala jsem ji do termosky a nosila tajně do lesa. Krmila jsem po lžičce její rozevřená ústa a sledovala, jak led mizí. Nikde žádná voda. Jako by ji skutečně všechnu spolkla, jako by se vypařila. To pro ten oheň, co tam dole planul, oheň, co nikdy nehasne.

Potichu prošla kuchyní a vstoupila do obýváku. Bez povšimnutí minula vyřezávanou skříň, plnou starého porcelánu. Cinkostn, nebo jak tomu babička říkala. Dveře do zahrady zčernaly náhlou tmou. Ještě pořád byly zatlučené tenkou dlouhou latí. Kvůli zlodějům, řekla babička a odvrátila tvář. Proč, chtěla se zeptat. Vždyť všechna okna v domě jsou otevřená. Ani vchodové dveře nezamykáš. Jen tyhle, prosklené a křehké, co vedou do lesa. Mlčela.

Vyzula boty. Pod bříšky prstů cítila rozpraskané dřevo starých prken. Pomalu odložila tričko, kalhoty i spodní prádlo a natáhla dětskou noční košili. Měla bych zrychlit, roztřásla se. Najednou, až příliš rychle se snesla noc.

„Nebojím se tě,“ řekla.

~

Jediná panenka s porcelánovou hlavou. Musela být hodně stará, mnohem starší, než babička. Tělíčko měla ještě hadrové, ale ručky i nožky už byly vymodelované z vybledlého papírmaše. Obličej s výrazně nabarvenými tvářemi. Bledě modré skleněné oči už tenkrát, když ji Laura přinesla z půdy, postrádaly jen náznak nějakého zbytku řas. Nikdy nezůstaly zavřené, to je obě bez výjimky děsilo. Měla višňově červené pootevřené rty a v nich dva tvrdé, bělostné porcelánové zoubky. Od první chvíle se jí bály. Od začátku se o ni přely. „Denisa,“ řekla Eva hlasem, nepřipouštějícím diskuzi. „Bude se jmenovat Denisa.“

Jedna chybí, uvědomila si. V pravidelném kruhovém rozestavění zela nepřehlédnutelná mezera. Eva na okamžik skoro přestala dýchat. Copak jsem to nečekala? Ta, co patřila Lauře, téměř nová, voňavá, čistá a světlovlasá. Kráska.

~

Tma, stejná jako ten večer, co se ztratila Laura, co ji viděla naposledy.

„Kam chodíš každou noc? A kde jsou všechny panenky?“ zeptala se. Stála bosa u okna a natahovala se na špičky. Měla oči jako štěně. „V lese,“ řekla jsem jí. „Seděj v kruhu a čarujou. Musíš jít bosa po cestě, dokud tma nebude tak hustá, že neuvidíš ani špičky prstů těsně před obličejem. Potom začneš počítat kroky... Poradila bych ti jak. Ale ty to neuděláš, protože se bojíš.“

Nechtěla jsem jí ublížit, ne, určitě ne. Jen vystrašit. Chtěla jsem, aby ztratila tu vlezlou bezstarostnost, tu odpornou radostnost. Chtěla jsem, aby se bála.

„Nelži!“ vykřikla a zaryla si prsty do vlasů. Jak můžeš klamat sama sebe? Vždyť jsi toužila, aby umřela.

~

Přidřepla, sundala ze zad malý batůžek a vytáhla z něho těžký francouzský klíč. „Tohle jsi nečekala, co?“ Měla pocit, že ústa té hračky přetékají horkou krví z Lauřina srdce a její důvěřivá duše křičí o pomoc mezerou mezi tvrdými zoubky; duše hladově pohlcená tou hroznou vzdálenou nocí.

„Zrůdo!“ Eva zavřela oči a švihla. Slyšela, jak porcelán praská, jako by se na malé kousky tříštilo samo okolní nabobtnalé ticho. Tloukla tu hlavu znovu a znovu, dokud necítila pod prsty jen jemnou drť. Modré oči bez řas hleděly z hromádky střepů jako by nemohly uvěřit tomu, co se stalo. Ať do nich bušila sebevíc, nedokázala je rozbít, jen se propadaly hluboko do měkkého listí. Zahrnula je hlínou. Ještě benzín. Sáhla do batohu pro termosku a pokropila pozůstatky Denisy i všechny ostatní vyhrabané panenky. „To je jiný kafe, než rozdrcený kostky ledu, co, ty hnuse?“ Sirkou škrtla, až když stála vně kruhu.

~

„Moje Kráska je tam taky?“ Rozklepaná bradička. Evu zahltil mučivě sladký pocit zadostiučinění. Panenka od maminky. Lauřiny maminky, samozřejmě. Eva od té svojí nikdy žádnou nedostala.

„Možná ji začarujou,“ nadhodila zlomyslně. „Promění se v ropuchu nebo něco ještě odpornějšího a bude se motat po lese, dokud ji něco nesežere.“

„Jdu tam!“ Už neplakala. Eva sledovala její tenké bosé nožičky. Noční košili s medvídky. „Pomoz mi.“ Malé ruce, co se pokoušejí odtrhnout zarážku u dveří. Eva vytáhla z šuplíku majzlík a zapáčila. Nakonec to šlo docela snadno. Nenávidím tě, pomyslela si. Kéž by ses v tom lese podělala strachy. To si přeju. Kéž bys v tom lese chcípla.

„Počkej,“ šeptla Laura. „Musíš mi říct, jak mám počítat.“

~

Odcházela pozpátku a dívala se do plamenů. Stromy vzplanuly téměř okamžitě. Trčely proti černé obloze jako syčící a praskající ohnivé fakule.

Neřekla jsem jí to. Eva namáhavě vydechla. Lauru určitě nenapadlo, že na odchodu musí dělat všechno zrcadlově obráceně. Proto se nedokázala vrátit.

Couvala, obklopená rojem rozžhavených kousků kůry. Jiskry jí propalovaly díry do košile. Pach spálených vlasů. Pomalu. Počítej, nařídila si. Nechceš tu uhořet, že ne?

Otočila se až na cestě a s ohněm v patách vběhla do domu. Dveře do zahrady nechala otevřené. Proletěla obývákem i kuchyní a vyrazila ven. Nastartovat auto. Pryč.

~

Lauřino dobrosrdečné srdíčko. Milé, zvědavé, pořád něčím udivené. Tak odlišné od toho mého. Moje srdce je studené a les to věděl. Tak dlouho jsem tam chodila a nevzal si mě. Od začátku chtěl Lauru a já mu ji dala. Jak jsem mohla? Pak, když ji našli, matka mě odvezla domů. Už nikdy jsem do tohohle domu nevkročila. Nikdo z mojí rodiny už sem nevešel. Až dnes.

~

Zastavila na odpočívadle vysoko nad vesnicí. Les na protějším kopci hořel, podobný vatře pálené o svátku čarodějnic. Až sem nahoru slyšela hučení a praskot plamenů. Snopy žhavých uhlíků a jisker vylétaly vzhůru k obloze jako smrtící ohňostroj. Sirény hasičských vozů. Otevřela dveře a vystoupila. Chtěla se dívat až do konce.

~

Dům daleko za vesnicí. Jediná stavba tak blízko lesa. Pečlivě oplocená zahrádka. Prosklené dveře, co se otevíraly přímo na úzkou stezku, která vedla mezi stromy. Zatlučené dveře. Proč nesmíme chodit do lesa, babi?

Je to starej les. Starej. Nedívala se na ně. Co byste tam hledaly? Nic v něm neroste. Nic v něm ani nežije. Je tam jen pichlavý křoví, vlhko a tma. Nic pro malý holky.

Jméno toho lesa je Nic, napadlo ji tenkrát. Jméno toho lesa je Prázdnota. Jméno toho lesa je Hlad.

~

Už hořela i tráva kolem cesty. Někde uvnitř věděla, že i kdyby paseka nechytila, oheň už letí skrytou cestou hluboko pod zemí. Představila si, jak stravuje rozlezlá vlákna podhoubí, podobného dřevomorce, jedovatých chapadel natažených jako nákaza do sklepů starého domu. Zabíjí a hltá jedno po druhém a pořád postupuje, s jistotou odhodlaného lovce monster.

„Spal to,“ řekla nahlas. „Spal to všechno.“

~

Dva dny. Hledali ji dva dny. Policie. Vrtulník. Rojnice. Psi. Nakonec ji našli sami, otec, Eva a babička.

„Lauro!“ vykřikl otec. „Lauro!“ Ležela uprostřed ostružiní na okraji zarostlé paseky, daleko od vesnice, příliš daleko od jejich domu. Eva viděla, jak z šera svítí potrhaná noční košilka, odřeniny a drápance, světlé kudrny plné mechu a větviček. V zaťaté pěstičce pořád svírala svoji Krásku, ušpiněnou a pocuchanou stejně jako ona sama. Laura, vzpomněla si Eva, přece také vždycky vypadala skoro jako panenka.

~

Z dálky to vypadalo, jako by se dům na okamžik nafoukl. Cinkot vysypaných skel přehlušený ránou, když se proměnil v ohnivou kouli a rozletěl se na kusy. Blikající světla hasičských aut a třpyt proudící vody proti rudé obloze. Rozvalené černé trosky. „Spravedlnost,“ řekla Eva. „Život za život.“

Něco se zasvištěním rozrazilo tmu, odrazilo se od kapoty auta a zakutálelo se jí to k nohám. Přiklekla a nevěřícně se toho dotkla. Tohle přece nemůže být pravda? Mrazivá hrůza ji na okamžik skoro ochromila. Ucukla, jako by se opravdu spálila.

Modré oko bylo zdeformované žárem a jen nepatrně popraskané. Jak mohlo doletět až sem? Eva cítila, jak v ní narůstá vztek. „Vysmíváš se mi?“ zaječela. „Chceš mě vyděsit?“ Sebrala první větší kámen z trávy vedle parkoviště. „Nemáš nade mnou žádnou moc,“ řekla a prudce udeřila. „Už ne.“ S úlevou pocítila, jak sklo povoluje. Opřela se o kámen celou svojí vahou a drtila tu hnusnou zornici, dokud ji neproměnila v jemný skelný prášek. Teprve potom usedla zpátky do vozu, vytáhla mobil a znovu nalistovala poslední sms z včerejšího rána. Kolikrát už jsem ji četla? Zprávu ze zařízení, kam se takoví jako Laura umísťují, aby dožili.

~

S lítostí Vám oznamujeme, že Vaše sestra, Laura Tomečková, zemřela dnes ráno v 03:22 hodin. Bližší informace Vám poskytneme na tel. č. ...

~

„Moje holčičko!“ Otec plakal a držel ji v náručí a ona se ani nepohnula. Eva se dívala do jejích strnulých modrých očí a v tu chvíli to věděla, že její sestra Laura je navždycky pryč; les pozřel její duši i srdce a vyplivl jen netečnou prázdnou schránku. Jak se to mohlo stát? Něco si vymyslíte a ono to funguje. Co si přeješ? Aby umřela, chci, aby umřela. Všechno, čemu věříte, existuje. Vždycky to tak bylo. To jen dospělí postupně ztratili schopnost imaginace, vrozenou dovednost vypustit ven miliony let staré nelítostné bestie, ukryté hluboko v jejich nitru. Možná je to dobře. Jak by vypadal svět, kdyby to dokázali?

Vrátila ses, pozorovala sestru. Ale nikomu už nepovíš, proč jsi šla v noci do lesa. Směsice hrůzy i úlevy Evu dusila. Tohle jsem chtěla? Jaké to je, ztratit duši? Ne Laura, to já jsem uvnitř mrtvá.

~

Nevěřila jsem, že přežiju. A teď? Písmenka se jí rozplývala v očích. Byla jsem jen dítě, Lauro. Bezohledná. Žárlivá. Majetnická. Zákeřná a přímočaře krutá. Snad všechny děti jsou takové. Vím, že mě to neomlouvá. Možná i proto sama žádné nemám. Bála bych se. Pořád bych je musela sledovat. Co všechno se jim může honit hlavou.

Eva se vysmrkala a hodila mobil do kabelky. Dvacet let. Nikdy jsem za tebou nešla. Ani jednou. Doma mi to měli za zlé. Ale... koho bych hledala, ztraceného v pokrývkách ústavní postele? Zmrzačenou mrkací pannu, co jen jí a spí a nic nevnímá? To už jsi nebyla ty. Moje sestra Laura přece zůstala v lese.

Uvědomila si, že praskání plamenů téměř utichlo. Požár na protější stráni pod tlakem hasičských stříkaček pomalu uhasínal. Najednou bylo všude kolem takové ticho. Sametově temný klid, plný osvěžujícího chladného vzduchu. Kdyby mě tady někdo viděl. Evě přeběhl po tváři náznak úsměvu. Osamělou bosou ženskou v noční košili s infantilními zvířátky, za volantem otlučené škodovky. Připoutala se a otočila klíčkem v zapalování.

„Odpočívej v pokoji, Lauro,“ řekla tiše.

Autor: Ludmila Svozilová | karma: 21.94 | přečteno: 426 ×
Poslední články autora