Nad hladinou kouř

Kdy jenom, kdy mě to napadlo poprvé? Kdy? - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Chvíli jí trvalo, než si vybavila, kde je. Nic neviděla. Něco drsného, plného starého prachu, se jí otíralo o obličej. Zvedla ruku a štítivě to odstrčila. Nad hlavou jí zaskřípal uvolněný kovový háček. Hadrový sáček se otočil a cvrnkl ji do nosu. Závan gumových podrážek. Nažloutlé čtverce kalného podvečerního světla na zašlapaném linu. Alice měla nepříjemný pocit, že cítí kouř. Cigaretu moc nepřipomínal. Spíš, jako když se na podzim v zahradách pálí listí. Tohle je přece šatna, svitlo jí při pohledu na okopané botníky. Ve škole. Čtvrtletní třídní schůzky? – nutila bolavou hlavu k přemýšlení. Fronty před kabinety. Dusno. Tlak v žaludku. Rozházené vzpomínky bleskově zaujaly bojové pozice a nemilosrdně vyrazily do útoku. Jolanka jistě není hloupá, ale… ta matematika, paní Mayerová. Angličtina na hraně propadnutí. Dokonce shoda přísudku s podmětem. Takový základ, že? To by si snad mohla pamatovat ze základky. Odborné předměty, ano, tam samozřejmě také. Měla byste jí důrazně domluvit. Nic, co bych už dávno nevěděla – ušklíbla se v duchu Alice. Přehlídka ztraceného času jako vždycky. Ona vlastně výuku téměř ignoruje. Nemáte doma nějaký problém, paní Mayerová? Pokrytecky nasládlý hlas zmalované dějepisářky. Alice se zavrtěla a poposedla. Zrovna tobě to budu vykládat. Sebemrskačství pro potěšení ostatních rodičů, neuměle předstírajících že zrovna neposlouchají. To nikdy. Protřela si oči a silou vůle zaplašila ochromující únavu. Vztek a s ním spojený pocit ponížení už vyprchal, ale pořád se necítila dobře. Úzká prkna lavičky ji tlačila do stehen. Musela jsem tu na chvíli usnout, jinak to není možný. Obouvala jsem se? Zmateně pohlédla na svoji bosou nohu a polobotku, bezmocně odkopnutou v rohu. Poslední dobou bývám dost unavená. Přetažená. Ale usnout ve škole, a k tomu po schůzkách?

Šatna byla prázdná. Zatuchlé šero páchlo školní jídelnou a propocenými přezůvkami. Alice natáhla ztuhlé nohy a neochotně vstala. Zhasli. Klidně mě tu nechali. Nikomu nestojíš ani za to poklepání na rameno, pomyslela si hořce. Jsi nula, kráva, co dřepí za kasou v supermarketu a ještě může být ráda. Schází jen, aby zamkli. Rychle sundala z věšáku kabát a hodila si ho přes ramena. Taková zima, otřásla se, než vyšla ze dveří. Moc teda těm dětem netopěj.

 ?

Spadané listí klouzalo pod nohama. Vůně mokré trávy a vodou nasáklého mechu Alici na okamžik skoro omráčila.

Něco se stane. Vím to.

Možná se to děje právě teď a já pořád nic nechápu.

Opatrně prošla pod vlhkem obtěžkanými větvemi kaštanů a otevřela rezavá vrátka školní zahrady. Zaskřípalo to. Chodí pozdě na hodiny – když se tedy obtěžuje dorazit. Víte o tom vůbec, paní Mayerová? Problémy s kázní má téměř u všech vyučujících.

Ulice si hověla v tmavě žlutých paprscích podvečerního slunce a tvářila se docela nezúčastněně. Čemu se divím? Slunce přece bude hřát a déšť padat bez ohledu na to, jestli právě vy ještě žijete, nebo jste to už dávno vzdali. Alice otřela mokrou dlaň o kabát, zhluboka se nadechla a rozhrnula botou zkroucené kaštanové listy. Než vkročila na vlhký asfalt silnice, bezmyšlenkovitě sebrala ze země tři krásně baculaté, sytě hnědé plody a strčila si je do kapsy.

Zarazilo ji, jak je ulice pustá. Jen v dálce, před křižovatkou, se někdo občas téměř nerozeznatelně mihl. Měli by přece chodit z práce, nakupovat, venčit psy? Nastavila přivřené oči vlahým paprskům a přestala si tím zatěžovat hlavu. Možná je to letošní poslední krásné odpoledne. Jak dlouho už jsem si neudělala obyčejnou procházku? Bez povšimnutí minula nákupní centrum a odbočila mezi starou zástavbu. Prosluněný klid jí dělal dobře. Tady to neznám, pomyslela si překvapeně. Samé nízké, oprýskané kamenné domy. Opršelá krása, ze které se přesto skoro tajil dech. Úzké dlážděné uličky. Mech mezi obrubníky. Neudržované zahrady. Balkóny s rezavým kovaným zábradlím. Gotický kostelík uprostřed zarostlého parku. Alice úplně zapomněla na čas. Pomalu brouzdala ulicemi a užívala si to nenadálé volno, dokud se do ní nedala zima.

Vždyť ani nevím, ve které části města jsem, došlo jí s lehkým úděsem. Budu se držet nejširší ulice. Určitě narazím na stanici autobusu nebo tramvaje. V městě jako tohle přece nemůžu tak snadno zabloudit.

Slunce mezitím zašlo a z nacucaných mraků začalo drobně mžít. Vysoké javory kolem chodníku chrastily ve větru. Teple zbarvené listy opouštěly s tichým šelestěním jejich prokřehlé větve a plnily vzduch těžkou vůní tlení. Copak je nikdo je neuklízí? – napadlo Alici znepokojeně. Snad ještě nikdy jsem neviděla tak dokonale opuštěný kus země. Tady se na cestu asi nikoho nezeptám. Instinktivně zrychlila krok.

Barevné listy, zaježděné do popraskaného asfaltu, připomínaly koberec, vyšitý ohnivými bavlnkami do antracitově černého povrchu mokré silnice. Alice zlehka došlápla a špičkami prstů opatrně vyloupla největší list. Hořce zavoněl. Září jako svíčka na hrobě, napadlo ji. Jediné světlo v nastupující tmě. Něco studeného ji zmáčklo u srdce. Co tu děláš, Alice? Máš být doma. Mít nakoupeno. Vařit večeři. Musíme si promluvit o škole. Určitě bude zase zamčená. Kravál z muziky. Oči, lačně přilepené na displeji mobilu. Otevři, Joli. Přidá zvuk. Nech mě bejt. Táhněte všichni do hajzlu!

Zaklonila hlavu a pohlédla do ztmavlé oblohy. Neměly by už dávno svítit lampy? Se slunečním světlem vyprchal i pocit útěšného klidu. Ochladilo se. Závěje navátého listí kolem temných domů v Alici vzbuzovaly tísnivý pocit zmaru. Jako by tady leželo už roky a každý další podzim k němu jen přidal novou čerstvou vrstvu. Všechno v té spoustě úplně mizí. Celé tohle mrtvé město. Chodníky, prahy domů. Slepá okna. Roky neotevřené dveře, zasypané až po kliku. Prázdno bez známky života. Co mi to připomíná? Měla jsem ji tak pozdě. Bála jsem se zůstat sama? Otec s ní nikdy moc nekomunikoval. To až teď ji štve proti mně. Bývala tak milá. Hodná. Pomalu končíš školu, Joli. Co chceš dělat? Rozhodně nebudu taková socka jako ty, na to zapomeň. Můj život, zmrzačený a zasypaný zatuchlým listím vzpomínek.

„Kde jste, všichni?“ zašeptala. „Kam jste zmizeli?“ Kdybych hodila kámen do okna, kdybych ze všech sil kopala do dveří, vylezl by někdo?

Možná jsou po smrti. Těžce polkla. Starci, co už nedokázali vyjít ven a zemřeli hladem uvnitř vlastních domovů. Stařeny s pletením v ruce a tlustými brýlemi na prázdných očních důlcích. Zabouchli za sebou a léta leží ve svých postelích, vyschlí a zetlelí stejně jako listí za prahy jejich domů. Někteří možná ještě pořád sedí za zamčenými dveřmi před zčernalými obrazovkami televizorů a obličeje se jim začínají neodvratně rozpadat. Najednou si byla jistá, že jestli odsud rychle nevypadne, začne ječet. Rozběhla se.

 ?

Tak tiché město. Ze všeho nejvíc připomíná divadelní scénu po derniéře. Herci dávno odešli a zapomenuté kulisy neodvratně přikryl prach. Zarazila se až na křižovatce a chvíli namáhavě popadala dech. S úlevou zaznamenala osvětlené chodníky a tramvajové koleje. Zdi domů, obložené světlými dlaždicemi, se prohýbaly jako mořské vlny u pobřeží. Křehká pěna záhybů. Široké balkóny. Barevné skvrny rozkvetlých truhlíků. Ve výši očí měla štíhlý most z bílého betonu. Pokaždé, když kolem projela osvětlená tramvajová souprava, zaslechla slabé dunění kolejí. Něco není v pořádku, zatrnulo jí. Jsou prázdné. Tramvaje, domy, chodníky. Auta. Nevidím ani řidiče. Zavřela oči a pevně sevřela v dlani chladný kov zábradlí. Toho jsem se vždycky bála. Samoty.

Jestli se ti tady tolik nelíbí, můžeš jít k otci. Nejsi moje vlastnictví.

Všichni pořád odcházejí. Nenechávej mě samotnou.

Samota a osamělost není jedno a totéž, to už přece víš, Alice.      

Moje holčičko.

To by se ti hodilo, ty stará tlustá krávo. Dokud nezačnu pracovat, budeš mě živit ty. Četla jsem zákon. Je to tvoje povinnost.

Kdy poprvé mě napadlo, že už nechci žít?

 ?

Samozřejmě, že se tu pohybují lidé. To poznání jí skoro podlomilo nohy. Jen je nevidím. A oni nevidí mě. Ztěžka se opřela domovní zeď. Co se to se mnou stalo? Je to sen? V dětství jsem často mívala podobné. Člověk ví, že spí a snaží se probudit. Někdy nezbývá, než si to přímo nařídit. Občas jsem se vzbudila a poslouchala okolní zvuky a až za chvíli jsem poznala, že pořád ještě sním. Musela jsem procitnout ještě jednou. Někdy to dalo docela práci. Pousmála se. Patrový sny, tak jsem tomu říkala. Už roky se mi nic podobného nestalo, skoro jsem na ně zapomněla.

„Probuď se, Alice,“ řekla důrazně. „Probuď se!“ Rozplakala se.

 ?

Pořád cítila kouř. Táhl se nad vodou, pod mostem na kterém stála a mísil se s hustou nažloutlou párou. Mlha, co vyvřela z vody, mezitím stačila obalit chodník i přilehlé stavby strašidelným tichem. Alice s námahou postřehla vzdálený obdélník světla, ztracený uprostřed neprůhledné prázdnoty. Výkladní skříň, nebo… možná to bude vchod do podzemky? Chytila se té myšlenky jako poslední naděje. Držela se jí očima, dokud konečně nevešla dovnitř.

V podchodu nefoukalo. Ošlapané dlaždice pod nohama se mokře leskly. Ani jsem se nepodívala, jak se to tu jmenuje, zarazila se. Přečtu si to uvnitř. Zakázala si dál přemýšlet. Uprostřed chodby ležela mrtvá červenka. Chudinka. Jak se dostala až sem? Alice ji překročila a špičkou boty přitom letmo zavadila o konec ztuhlého křidélka. Nemysli na to, poručila si. Seber zbytky svého pudu sebezáchovy. Představ si něco pěkného. Sjela po schodech dolů. Na nástupišti se nesvítilo. Všimla si neosvětleného vlaku s otevřenými dveřmi. Nastoupila.

Souprava byla prázdná. Neudivilo ji to. Ve vagónu šla pára od úst. Alice by ráda strčila ruce do kapes, ale zjistila, že už nemá kabát. Dokonce si ani nedokázala vybavit, kde ho svlékla. Vystoupím, nařídila si. Hned, jak se na další stanici otevřou dveře. Vypadnu ven a zavolám domů, nahmatala mobil v kapse džínů. Zaplaťpánbu, aspoň ten jsem neztratila. Nejedeme už nějak dlouho? Copak ten vlak nikdy nezastaví? Vlastně vůbec nevím, co je to za trasu, uvažovala. Nepostřehla jedinou ceduli s názvem stanice. Jen temné, neosvětlené plochy nástupišť. Žádná hlášení. Proč je tu taková tma? Možná vypadl proud a jedou na záložní generátory? Nijak ji to neuklidnilo.

 ?

Vůbec nepostřehla, kdy nastoupil. Možná tu byl od začátku? Nejdřív měla pocit, že vidí jenom stín. Zapadlé oči. Tmavý kabát. Seděl na protější lavici a civěl na ni prázdným pohledem. Závan rozkladu smíchaný s pižmovým odérem silné voňavky jí zvedl žaludek. Nebýt toho pronikavého pachu, nevěřila by, že ten člověk může být skutečný. Jako by se šero uvnitř soupravy smíchalo s chladem a veškerou temnotou tunelu a zhmotnilo se v téhle smrduté beztvaré figuře. Alice cítila, že jí začínají drkotat zuby. Bezmocně přimáčkla záda na opěradlo. Roste, fascinovaně zírala před sebe. Je pořád rozložitější. Je viditelnější. A pozoruje mě.

„Kdo jsi?“ vypravila ze sebe.

Temeno hlavy toho tvora se už dotýkalo stropu. Tam, kde tušila ústa, se roztáhla široká mezera a odhalila tři řady špičatých zubů. Lačný škleb, cezený skrz žiletkový drát. Vysmívá se mi, roztřásla se.

Nemám kam utéct.

Křečovitě sevřela dlaně. Něco hladkého a na dotek příjemného jí zašustilo mezi prsty. Javorový list? S námahou se rozvzpomínala. Před školou, na silnici… Musí to být dávno. Položila si ho na dlaň a nepřestávala se na něj dívat. Nikam jinam. Rozhodně ne na cosi, rozvaleného na protějším sedadle. Jemně stiskla v prstech zesílený konec, kterým se list ještě nedávno držel svojí větve, a bříškem ukazováčku pohladila hladký tenký dřík. Všechny ty vášnivé odstíny žluté a červené, sytě zelené, teple oranžové a rezavě hnědé vyrazily ze tmy; vpíjela se do nich očima a zhluboka vdechovala tajemnou hořkou vůni zániku. Když znovu zvedla oči, byla ve vagónu sama.

Stojíme. Dveře jsou otevřené. Tohle je určitě konečná stanice. Váhavě vystoupila.

 ?

Stála na opuštěném nástupišti a sledovala, jak poslední vagón soupravy mizí ve tmě tunelu. List jí vyklouzl z prstů a houpavě se snesl do šera mezi kolejemi. Je suchý, vydechla Alice. Zbylo jen jemné žebroví a prožrané děravé zbytky blány. Rozklepaly se jí nohy.

Hrubý prach na nástupišti skřípal pod podrážkami jako sopečné sklo. Než zamířila ke schodům, několikrát nerozhodně přešla tam a zpátky. Možná bych se měla vrátit. Ale protější kolej má vlastní nástupiště. Musela bych přejít po lávce. Nevypadá zrovna stabilně. Dotkla se chatrné kovové konstrukce a štítivě oklepala rez, která jí uvízla na dlani. A je tam úplná tma. Ticho v ní vzbuzovalo úzkost. Kolik může být hodin? Vytáhla z kapsy kalhot mobil. Displej nesvítil. Nejspíš je po půlnoci a dneska už stejně nic nepřijede. Stísněně pohlédla ke schodišti. Měla bych vyjít ven a trochu se zorientovat.

 ?

Jedou moc rychle, uvažovala. Tak dlouhé schody. Východ v nedohlednu. Barevné skvrny plakátů Alici v šeru splývaly před očima. Vířily jako vzpomínky, obrázky z dětského krasohledu, rozprsklé na zdi všude kolem. Štěně, co jsem měla jako malá. Lehá si na záda a otáčí ke mně puntíkované bříško. Babička, její drsné ruce s ulámanými nehty. To víš, holka, hospodářství… Vůně sena a nezralých makovic. Zatočila se jí hlava, až se musela pevně chytit madla. Jolanka nad svojí první opravdickou zmrzlinou. Mívala takové krásné, bezelstné oči. Kudrnaté culíky. Flek na sukýnce. Nemůžeš dávat pozor? Vždyť to nevyčistím. Co ječíš! Copak nevíš, jak jsme na tom s penězma?

Máš hezký oči, Alice. Čokoládový. Jsi takovej můj malej ježatej skřítek.

Marek. Kouř nad hladinou bolesti. Mlha, co skrývá pravdu, jen dokud se nerozplyne.

Tys nepotřebovala chlapa, že ne, Alice? Ty přece všechno zvládneš sama, je to tak? Co jsem pro tebe znamenal? Obyčejnýho přiblblýho inseminátora?

„Ne!“ zakvílela Alice. „Ano! Je to pravda. Je to pravda! Nech mě! Už mě nech!“

Byla jsem si tak jistá.

Prášky, plná dlaň. Zapij je pořádně, Alice. Velkej panák vodky s džusem.

Hořko v ústech. A teď? Copak ještě můžu něco dělat?

 ?

Jsem nahoře, uvědomila si. Měkké denní světlo ji zaskočilo. Měla by být noc, nebo ne? Pod nohama jí šustila hustá ostrá tráva. Rozhlédla se. Neviděla žádnou pěšinu, žádné domy. Ani náznak nějaké silnice. Stanice, která vede do města, které ještě nestihli postavit? Cítila, jak se jí zmocňuje panika. Nejsou tu žádné další schody, došlo jí s hrůzou. Jen jediné, ty, co jsem po nich před chvílí přijela.

Dělali jsme to jako děti, blesklo jí hlavou. Po schodech v protisměru. Jinou možnost ani nemám. Nic na tom není.

Rozběhla se. Křeč v lýtkách. Ve stehnech. Copak nemají konec? Nadechni se! Nezastavuj! Běž, sakra! Běž! Vzlykala. Schody ji vyplivly zpátky do trávníku; seděla na patách a bezmocně sledovala, jak jejich zubaté konce zajíždějí pod zem.

Cvak…  Cvak… Cvak…

Zrychlují. Pohlédla na obzor, neporušený jedinou siluetou osamělého stromu. Buď se zvednu a půjdu dál tou trávou, nebo zkusím něco jiného. Hlavně tu nesmím zůstat sedět. Instinktivně sáhla do kapsy pro mobil, ale nahmatala jen kulaté plody kaštanů. S Jolankou jsme z nich dělaly zvířátka, pousmála se. Pejsky, koníky. Dinosaury. Držela kaštánky na dlani a pohledem laskala jejich čokoládové slupky. Úzkost z bezmoci se pomalu rozplývala. Alice natáhla otevřenou dlaň a zvolna ji otočila hřbetem nahoru. Lesklé bochánky ťukly do kovových drážek schodů a s poskočením zmizely v hloubce pod jejíma nohama. Najednou bylo ticho. Zastavily se. Alice skoro vykřikla. Ty schody se zastavily.

Vyrazila bez rozmýšlení. Kovové stupně jí duněly pod nohama. Brala je po dvou. Jemné chvění pod podrážkami ji nenechávalo na pochybách. Dlouho to nepotrvá. Téměř ve stejnou chvíli, kdy se špičky jejích bot dotkly nástupiště, schody se s trhnutím daly znovu do pohybu. Alici na okamžik oslnil záblesk v tunelu na druhém nástupišti. Poslední zpáteční spoj, vydechla s úlevou a přinutila rozbolavělé nohy k pohybu. Lávku nad nástupištěm překonala z posledních sil. Do soupravy vběhla těsně před tím, než se dveře zavřely. Zakopla a zůstala zhrouceně klečet v zadupané špíně podlahy. Bolest v kolenou. Hlavně, že jedeme. Zpátky…

 ?

Něco klaplo. Zachrastění, jako když odložíte kbelík na dlažbu. Plesknutí. Dotek čehosi mokrého.

„Ježíši!“

„Paní Mayerová, no tak! Co tu děláte? Podívejte se na mě!“

Uklízečka byla v obličeji úplně popelavá. Stáhla si gumové rukavice a pleskala Alici po tvářích.

„Strašně jsem se lekla.“

Jsem v šatně, vzpomněla si Alice. Ve škole.

„Myslela jsem, že jste mrtvá.“

„Byla jsem na schůzkách. Asi jsem tady usnula.“ Alice se provinile usmála. Točila se jí hlava. Nohy měla úplně zdřevěnělé a vůbec si nebyla jistá, jestli se dokáže zvednout.

„Radši bych měla zavolat sanitku,“ řekla stará paní a zašátrala v zástěře po mobilu. Ruce se jí ještě třásly. „Jste strašně studená.“ Sundala z věšáku svetr a Alici do něho zabalila.

„Ne!“ Alice zvedla ruku. „Nic mi není.“ Jen jsem někde dole pod zemí potkala svůj strach, chtěla říci. „Jen jsem si někde uvnitř natloukla kolena,“ dodala tiše.

„Doktor by se na vás podíval,“ navrhla uklízečka. „Vypadáte, jak když na vás sáhla smrt.“

„Projdu se,“ řekla Alice. „Vzduch mi udělá dobře. Mám ráda tyhle podzimní dny. Babí léto. Spadané listí moc pěkně voní.“

„Je začátek června.“ Uklízečka si Alici změřila zkoumavým pohledem. „Poslední třídní schůzky před prázdninami.“

„Ach tak…“

Alice se opatrně postavila. Mám něco v ruce, uvědomila si. Pomalu rozevřela ztuhlé prsty. „Kaštany,“ řekla. „Pořád je nosím s sebou. Talisman, víte?“ zašeptala trochu zahanbeně. „Jsou dávno suché, zbyly mi, když jsme s Jolankou naposledy vyráběly panáčky. Přendávám je z kapsy do kapsy, podle toho, v čem zrovna jdu.“ Zastrčila scvrklé plody do kapsy u svetru.

„Počkejte na mě venku na lavičce,“ navrhla uklízečka. „Setřu to tady a doprovodím vás domů. Pak uvidíme.“

„Děkuju. Nemůžu nikam odjet,“ usmála se Alice. „Jolanka by měla strach. Určitě už na mě čeká.“ Nahmatala v kapse mobil, ale nevytáhla ho. Nic tam nebude, to věděla jistě. Žádné ztracené volání, žádná zpráva. Tohle je základní škola. Jolance je teprve osm, ještě svůj telefon ani nemá. Jistě teď sedí doma na gauči a dívá se na pohádku. Možná si namazala rohlík. Je samostatná. Je zvyklá čekat.

Vyšla ze dveří. Trošku se ještě motala a musela se přidržovat zdi, ale to přejde. Teplý vzduch pozdního odpoledne jí pohladil ledové tváře. Nastavila je slunci.

„Tohle…,“ řekla rozhodně. Do zad ji bodal uklízeččin upřený pohled. Ignorovala ho. „Tohle nebyl můj příběh.“ Zhluboka se nadechla. Už dlouho se necítila tak lehce.

„Tenhle ne,“ dodala pevně.