První láska

Třpytila se v měsíčním světle, zanořená do černých korun stromů; nemilosrdná, vědoucí, strašná. Skála. Měl pocit, že se mu zastavilo srdce.

 

Neměl sem jezdit, to mu bylo jasné. Zbytečná cesta. Co jsem si od toho sliboval? „Čtyřicet let,“ vydechl těžce. Čtyřicet let.

Prší.

Muž přitáhl k obličeji promáčený límec. Nádraží se zamčenou čekárnou mrzlo v černé prázdnotě. Neměl, kam se schovat.

Jsem tu brzo. Jsem tu sám.

„Cos čekal?“ řekl nahlas.

Vítr bičoval oprýskaný beton venkovského nástupiště a hnal rozmoklou břečku až pod rezavou plechovou střechu.

Je to ještě déšť, nebo už sníh?

Není to jedno?

Díval se, jak nacucané vločky dopadají na mokré kovové lavičky a na zemi tají uprostřed velkých špinavých louží. Slabé žluté světlo venkovních lamp tomu pohledu dodávalo zdání poškrábaného starého filmu. Dlouhé měkké stíny. Nádech neskutečnosti.

Spím,“ zašeptal. „Umřel jsem.“

Byla mu zima.

 ?

Zavřela oči. „Marku,“ řekla. Měla jemný, sametově hebký hlas, mnohem dospělejší, než byla sama. „Má tmavě žlutou barvu.“ Usmívala se. „Tvoje jméno, víš?“ Vzduch voněl trávou, uschlou za letních veder, suchou trávou, kterou právě pokropila voda. „Jména nemají barvu,“ řekl.

 ?

Rád by se posadil, ale lavičky byly plné vody. Ještě dvacet minut, podíval se na hodinky. Tma zhoustla. Všiml si, že na nástupiště dorazilo několik dalších cestujících, ale rysy zachumlaných obličejů nerozeznával.

Myslel jsem, že je bláznivá. Bylo nám teprve třináct. Spoustu věcí jsem ještě nechápal. Nechápu je ani dnes. Teprve teď na něho dolehla samota.

 ?

Namočila štětec. Vůbec se na něj nedívá, napadlo ho. Jak může takhle malovat? Zarážela ho dychtivost v jejím pohledu, v jejích pohybech. Natáhla prsty a položila je doprostřed obrázku. „Rozmažeš to,“ sykl. Sledoval, s jakou rozkoší se bříška hubených prstů dotýkají pomalovaného balicího papíru a za sebou nechávají něco jako fantastickou krajinu. Barevné špičky prstů. Potřísněné dlaně. Vzrušovalo ho to. Bál se jí.

 ?

Nastoupil. V botách mu čvachtala vlhkost všech louží, kterými dnes prošel. Kapesníkem setřel hlínu kolem zipu u bundy. Snad si toho nikdo nevšimne. A kdyby? Řeknou, že jsem se pravděpodobně ožral a vyválel se v blátě. Stejně tu zatím sedím sám. Položil nohy na topení a pokoušel se z mokrých kalhot otrhat osiny bodláků a lopuchové kuličky. Najednou si uvědomil, že pláče.

 ?

„Hraješ na něco?“ zeptala se. „Zkoušel jsem housle, ale nebavilo mě to,“ řekl. „Já chtěl kytaru, ale to mi doma neprošlo.“

„Myslím, že s hudbou je to podobný, jako když maluješ.“ Slunce jí svítilo šikmo do očí. Měla je úplně jasně zelené. „Jen místo barev používáš zvuky. Sedíš uprostřed obrazu, dokud něco slyšíš. Je to nádhera.“

„Vymýšlíš si.“

Její hlas měl barvu vyleštěných mosazných zvonků. Nechtěl se na ni dívat, protože to bolelo. Otočil se k ní zády.

 ?

Sraz spolužáků ze základky. Pozvali ho, i když s nimi nechodil dál než do sedmé třídy. Bůhví, jak vyšťourali jeho adresu. Držel tu pozvánku v ruce a srdce se mu propadalo do závěje ledové hrůzy. Proč bys nejel? – řekla Tereza. Neviděl jsi nikoho z nich čtyřicet let. Třeba to bude zajímavý?

 ?

Nikdy předtím takové vlasy nespatřil. Tak jemné. Světlounce zrzavé, na konečcích skoro bílé. Zelené oči. Matka měla náušnice s podobnými kameny. „To je verdelit,“ řekla, když si všimla, jak se jich ostýchavě dotýká. Zelenej turmalín. Léčivej kámen.“ Rozesmála se. „Co se šklebíš, četla jsem to. Má dodávat životní sílu. Přinášet vize. Zahánět strach. Vy chlapi tomu stejně nevěříte,“ dodala, než zaklopila víčko od krabičky. Znělo to trochu smutně.

Zoe. Jediné jméno, ke kterému nikdy nedokázal přiřadit zdrobnělinu. Dlouhé zakroucené bílé řasy. Nazlátlé obočí. Pihy na nose, tvářích, rukách. Kulaté tmavohnědé; drobné, sladce kakaové; jemné hnědé tečky, co vypadaly jako poprašek bílé kávy. Kdybych jí vyhrnul tričko, možná bych je našel i tam. Nebo dole, představil si úzkou škvírku mezi nohama. Jestlipak tam má taky tak jemný nazrzlý chloupky?

„Proč ti dali tak blbý jméno, Pajdalko?“

 ?

Nikoho z nich nepoznával. Možná Vlastu. Už tenkrát měla výrazná prsa a o přestávce, zašitá za dveřmi od záchodu, nechávala vybrané jedince sáhnout hluboko za kalhotky. On mezi ně nikdy nepatřil. Chtěl bys vědět, jak voní, viď blbečku? Hořkost porážky. Byl nezajímavý. Špinavý blonďák se světle modrýma očima a malým kapesným, jakých jsou všude tucty.

Zoe taková prsa nikdy neměla. Jen drobné kopečky a tvrdé bradavky, co prosvítaly pod tričkem. Ještě ani nenosila podprsenku.

 ?

Nikdo si ho nevšímal. Posadil se ke stolu a dal si večeři. Nechutnala mu. Nechápal, proč si ji vůbec objednal. Nedokázal to cosi vysušeného, lepkavě váznoucího v krku ani spolknout. Vyhozený peníze.

Vlasta, jak rozeznal z útržků hovoru, se už stihla třikrát rozvést a její nynější přítel je o dvanáct let mladší. Chtěl bych toho kluka vidět, napadlo ho jedovatě. Ženské, co se ustavičně pokoušely nějak zastavit a zamaskovat svůj věk, nikdy nemusel. Ta vedle bude možná Věra. Bývaly kamarádky. Věra vězela v upnutých kožených kalhotách a každých deset minut odcházela ven na cigáro.

Pro tohle jsem nepřijel, uvědomil si najednou. Hrůza se vrátila; vědomí toho, co musí udělat.

Dopil pivo a vstal. Zaplatil u pultu, vůbec si nepamatoval, kolik. Nikdo se ho nepokoušel zastavit, nikdo na něho nezavolal. Jako bych tu vůbec nebyl, napadlo ho. Jako bych neexistoval. Vyšel ven. Věra stála pod stříškou u dveří a kouřila. „A ty seš kterej?“ zeptala se. Trochu se kymácela.

„Marek.“

„Marek?“ Vyfoukla mu kouř do obličeje. „Jo ty budeš ten plachej kluk.“ Hodila na zem nedokouřený oharek a špičkou boty ho rozmázla na dláždění. V očích měla prázdno. Odvrátil se a bez rozloučení vstoupil do silnice.

Na náměstí bylo ticho. Slyšel svoje srdce. Cvakot, když se podrážky dotkly tvrdých kamenů chodníku za bránou. Natáhl dlaň.

„Sněží,“ řekl tiše.

 ?

Kulhala. „Už jsem se tak narodila,“ řekla. Neřešila to. Bál se, aby ho s ní někdo nenachytal. Lúzr a  Mrzačka. Jaká je? Už ti dala? To ne, to by nesnesl. Vždycky se bál posměchu. Ponížení se děsil víc než bolesti. Víc než smrti.

Mrzačka. Pajdavá zrůda. Všechny tyhle a spustu dalších přezdívek kluci používali hlavně před Vlastou, aby se zavděčili. On sám jí říkal Zo. Nebo Pajdalko. Nezlobila se. Proč? Byl to fakt. Skutečnost, která se nedá nijak okecat. Narodila jsem se tak. No a co?

 ?

Seděli na balvanu nahoře nad lomem. Prudká skála padala strmě dolů, museli jste se naklonit, abyste dole v hloubce uviděli jezírko; lesklou modrou kaluž obklopenou skalami. Koupat se tam nedalo.

„Zo?“ vydechl. Vítr jí rozfoukal vlasy kolem obličeje, vypadala jako bílý strakatý ptáček. Měla široké, krásně vykrojené rty s hrbolkem uprostřed. Naklonil se k ní a políbil je. Chutnaly po lesních jahodách a dlouhé ostré trávě.

 ?

Město se změnilo. Spoustu ulic nepoznával. Držel se hlavní silnice, aby nezabloudil. Těsně za posledními domy na chvíli vysvitl měsíc a on ji na malý prchavý okamžik znovu zahlédl. Třpytila se v měsíčním světle, zanořená do černých korun stromů; nemilosrdná, vědoucí, strašná. Skála. Měl pocit, že se mu zastavilo srdce.

 ?

Už na mě nesahej,“ řekla. V očích se jí odrážely mraky. „Pokaždý, když se mě takhle dotkneš, něco mi odstřihne kus duše a zmizí s ní; a zase je mě o kousek míň.“

 ?

Byl nahoře. Netušil, kolik může být hodin, jen doufal, že do svítání je daleko. Ztěžka dosedl mezi rozbahněné kamínky. Zastudilo to. Vyjasnilo se a začínalo mrznout. Položil se na břicho a opatrně nahlédl přes okraj srázu. Dole pod ním se v kovově černé hladině leskl bělostný kotouč měsíce. Chtělo se mu zvracet.

 ?

Naklonil hlavu a soustředěně naslouchal. Za týden končej prázdniny. Většina z nich už bude zpátky doma. Jestli mě s ní někdo zahlídne, celej další rok s nima nevydržím.

„Podrž mě,“ napřáhla ruku. Stála na samé hraně, obklopená duhovou aurou odpoledního slunce. Měla tak jemnou kůži, docela dětskou. Ani nesevřela prsty, když se nakláněla dolů, aby se podívala na jezero. „Křídla,“ zašeptala. Zavřel oči a povolil dlaň – jen tak, jako by o nic nešlo. Vůbec se nepokusila zachytit. Nekřičela.

„Zo?“ řekl docela tiše. „Zo!“

Přemohl nevolnost a po kolenou se přiblížil ke srázu. Voda v hlubině měla barvu olova. Nebyla ani zčeřená.

Běžel domů a vzlykal. Pak už si toho moc nepamatoval, jen horečku. Chtěl umřít, ale pořád to nešlo. Proč?

 ?

Nikdy ji nenašli.

Možná je pořád tam dole; křehká víla s rozčepýřenými bílými vlasy; leží na dně mezi skalami a sleduje, jak se nahoře na rozechvělé hladině třese slunce. Možná nikdy nedopadla do vody. Roztáhla křídla jako motýl nebo anděl a zmizela v hluboké modři mezi oblaky. Veliké zlaté perutě s duhovými konci. Copak si jako dítě právě takhle nepředstavoval anděly?

Bílé kosti pod studenou vodou.

Hrůza z hlubiny, ta strašná ledová závrať při pohledu dolů. Ležel na břiše a v dlaních křečovitě svíral zmrzlé trsy trávy. Myslel jsem, že to dokážu, ale nemůžu.

Odkutálel se stranou a utíkal zpátky, vyděšený a bez sebe stejně jako tenkrát; zakopával o kořeny, padal a klouzal bahnem mezi mokrými kameny. Zastavil se až na nádraží.

 ?

Mysleli, že utekla. Neviděl jsi někde Zoe? Nesvěřila se ti s něčím? Mlčel a odvracel zrak. Pak se odstěhovali. Nikdy už se do své staré školy nevrátil. Čtyřicet let nechával skálu pohřbenou na dně srdce. Zoe na balvanu proti rozžhavenému nebi, dívku s tmavozelenýma očima, bílý stín na dně jezírka. Teď věděl, jak zbabělé a zároveň naivní bylo doufat, že dokáže zapomenout.

 ?

Vlak zastavil. Marek přilepil obličej na sklo a sledoval hemžení na nástupišti. Kousek od dveří podupávala dívka v pletené čepici. Její jasně žlutá bunda zářila ze stínu jako zatoulaný kanárek. Zvedla hlavu a upřela na něho pohled plný neskrývané nenávisti. Ona to ví, odskočil od okna. Proto se tak dívá. Vejde dovnitř a zastaví se uprostřed mokré louže kolem špiček mých bot. „Zabil jsi,“ řekne. „Zabil jsi ji, aby se ti nesmáli, ty ubohej sobeckej sráči.“

Zpanikařil. Vyrazil poloprázdným vagónem k zadním dveřím. Špinavá podlaha mu duněla pod nohama. Motal se jako v závrati. „Je vám něco, pane?“ zaslechl průvodčí. Natáhla ruku, aby se ho dotkla. „Ne!“ zařval. „Musím… musím ven!“ Vytrhl se jí na poslední chvíli a rychlým škubnutím vyrval zavřeným dveřím cíp promáčené bundy. Na perónu se bez dechu zhroutil. Klečel v hromádce rozměklého sněhu a bezmocně zvracel. Copak to jde, nechat ji někde za zády? Je tu pořád, na dně žaludku, v hlavě, uvnitř srdce – skála, co nikdy nezmizí.

„Zoe!“ vykřikl. „Odpusť! Odpusť!“

Husté, huňaté vločky mu zalepovaly oči i nos. Neviděl ani silnici. Vítr. Bílá tma. Nikdo tu není – rozhlédl se. Tohle byl poslední vlak, další pojede až ráno. Namáhavě se zvedl. Vrátím se, usoudil. Půjdu po kolejích, to bude nejrychlejší.

 ?

Drobné kůstky zaklesnuté pod kameny, opuštěné v černé tmě. Tenký zlatý řetízek s andělíčkem pro štěstí. Leží v písku a jemně se třpytí, když se ho dotkne zbloudilé slunce.

Jednou ti koupím stejný náušnice, jaký nosí moje máma. Zelený jako voda v jezírku. Jako tvoje oči.

Je tam sama.

 ?

Dávno ztratil pojem času. Jak dlouho už jde – dvacet minut, hodinu, dvě, tři? Klopýtal po kolejích a dával pozor, aby nesklouzl z náspu. Tvrdé kluzké pražce pod podrážkami už téměř necítil. Mokré nohavice mu přimrzly k nohám. Vytáhnout mobil se nepokusil; tušil, že by ho ve zkřehlých prstech nemusel udržet a z navátého sněhu už by ho nedokázal vyhrabat.

Zastavil se a dýchal si do dlaní. Moje děti, napadlo. Je to tak dávno. Mívaly takový jemný, teploučký prstíky. Hebkou kůži. Nikdy jsem je nedržel za ruce, nikdy. Ani Terezu ne. Nemohla to pochopit. Vím, že ode mě chtěla odejít. Zůstávala jen kvůli nim. A pak si zvykla. Nebo rezignovala? Marek je trošku studenej čumák, říkala kamarádkám. Nesnáší vodění za ručičky. Ale já se neodvážil. Bál jsem se, že je pustím. Copak jsem jim to mohl říct? Opustili by mě. Pohrdali by mnou. Báli by se mě.

„Vím, že jsem zbabělec. Ale nemám už žádnou sílu, Zoe,“ řekl. „Už to trvá moc dlouho.“

Světlo, uvědomil si. Ve vánici, kus přede mnou. Vlak? Kromě skučení větru neslyšel nic. Vlastně je to tak dobře. Najednou ho zalila vlna hluboké úlevy. Tohle jsem přece chtěl, to proto jsem vystoupil hned na první stanici a vracel se po kolejích. Copak jsem nedoufal, že právě tohle se stane?

Zavřel oči a pokračoval v cestě. Čekal, kdy přijde náraz, ale pořád necítil nic. Zmateně vzhlédl. Sněhové vločky zběsile vířily kolem rozsvícených světel. Natáhl ruku a dlaní se dotkl studeného čumáku lokomotivy. „Ani umřít nedokážu,“ zachraptěl. Vzlykavě se rozesmál.

„Sakra!“ zaslechl. „Do prdele, to snad není možný! Chlape! Co se mi tady motáte kolem mašiny?“

„Já…“ nadechl se, ale selhal mu hlas.

„Okamžitě se vraťte do vlaku! Jak jste se vůbec dostal ven?“

Tvrdá ruka ho postrčila na schůdky a pomohla mu do chodbičky. Ve vlaku bylo teplo, až se mu zamotala hlava. Strom na kolejích, slyšel, když procházel uličkou. Dokud ho neodstraněj, neodjedeme. Otevřel dvířka a vpotácel se do kupé. Cítil, jak jím začíná třást horečka. Starší žena u okénka vrhla zhnusený pohled na jeho bahnem a zvratky olepenou bundu, hbitě vstala, sundala kufřík a kabát a odešla.

Jsem v rychlíku, uvědomil si Marek. Vůbec nemám tušení, kam jede. Na nejbližší stanici vystoupím a zjistím, jak se dostanu domů. Jestli mě teda nevyhoděj. Nejspíš pěkně páchnu. Z promáčené bundy kapala na zem voda a omrzlé nohy ho začínaly pálit. Roztřesenýma rukama vytáhl z náprsní kapsy mobil. Funguje, zaplaťpánbu.

Terezo, napsal, neměj strach. Jen mi ujel poslední vlak. Musím si najít jinej spoj. Přijedu zítra. Mám tě rád, chtěl připsat, ale přišlo mu to hloupé. A nejspíš by jí to bylo i divné. Někdy mám strach, když se na mě díváš, říkávala. Na podobné sms rozhodně není zvyklá.

Vlak se s trhnutím rozjel. Marek skrčil nohy pod sebe a pohlédl do temnoty za oknem. Pustil jsem tě. Miloval jsem tě. Odpustilas mi?

Zoe s křídly anděla.

Skála.

Možná pojedeme kolem. Bude skrytá v bělostné tmě, v tanci sněhových vloček. Vymazaná. Rozpuštěná v bolesti, zoufalství, zbabělosti, v pocitu viny. Dnes už ji neuvidím. Dnes ne.

Usnul.

 ?

„Hele,“ slyšel z kuchyně Terezu. „Víš, že u toho městečka, jak jsi byl nedávno na srazu, vylovili z jezírka nějaký kosti? Tady píšou, že podle řetízku, co se u nich našel, to bude nejspíš školačka, která se ztratila asi před čtyřiceti lety.“

Mlčel.

„Takovou dobu,“ povzdechla si. „Chudinka. Nějaká Zoe, neznal jsi ji? Nechodili jste spolu do školy?“

„Ne,“ hlesl. „Nevím. Možná.“ Točila se mu hlava.

„Nevzpomínám si,“ řekl.

„Je to dávno.“

 

Autor: Ludmila Svozilová | úterý 30.1.2018 8:15 | karma článku: 23,63 | přečteno: 364x
  • Další články autora

Ludmila Svozilová

Koridor

Jmenuje se Patricie. Během jediného dne přišla o práci i o bydlení a ocitla se na ulici. K tomu má tajemství – cosi, co sama nedokáže definovat ani vylovit z paměti.

1.11.2019 v 11:45 | Karma: 22,97 | Přečteno: 830x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Možná přijede i PPL

„Jestlipak věříš na Ježíška?“ zeptal se ten studený hlas. „Asi bys měla, protože se už brzo potkáte.“ Čerňák pro všechny, co se rádi bojí, nebo by si po vánočním doručovacím martyriu potřebovali alespoň malinko zchladit žáhu.

7.1.2019 v 8:08 | Karma: 24,59 | Přečteno: 814x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Lucie se neholí

Aneb lehce nemravné vzpomínky neznámého cestujícího. Ať si to, prosím, Lucie neberou osobně. Je to jen takové ohlédnutí za ztraceným létem.

24.9.2018 v 8:00 | Karma: 26,26 | Přečteno: 1066x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Jablečný čaj

Pomalu otočila plecháček dnem vzhůru. Zbytek jeho obsahu zmizel pod noži bruslí, připadalo jí, že provrtal dírku v ledu a prosákl až hluboko ke dnu; a tam dole se cosi zvolna otočilo, aby ho lačně vypilo. „Teď umřu?“ zeptala se.

23.7.2018 v 8:08 | Karma: 23,60 | Přečteno: 414x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Sběračka kostí a Belialovi psi

Alžběta Pírková opouští šumavské Sudety a stěhuje se do Litoměřic. Právě tady, v městském podzemí a malebných kopcích Českého středohoří, bude muset svést osudovou bitvu nejen s Belialovými psy, ale i se samotným Knížetem temnot.

18.6.2018 v 8:08 | Karma: 23,53 | Přečteno: 385x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Sklep

Rex stál zády k domu. Mručení, které vycházelo zpoza jeho vyceněných zubů, se Antonínovi ani trochu nezamlouvalo. „Rexíčku,“ zachraptěl. Strach mu svazoval nohy. „Pojď, potvůrko. Dostaneš buřtík."

12.2.2018 v 8:00 | Karma: 24,14 | Přečteno: 591x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Podvečer, den první...

Královna odhodila šaty z barevného listí a zahalila zlatem zkřehlé nahé tělo. Jak jsi krásná, cesto, když nemáš nic než světlo...

3.1.2018 v 8:35 | Karma: 22,14 | Přečteno: 372x | Diskuse| Fotoblogy

Ludmila Svozilová

Nad hladinou kouř

Kdy jenom, kdy mě to napadlo poprvé? Kdy? - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

27.11.2017 v 8:01 | Karma: 22,58 | Přečteno: 356x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Samota

Otočil se zády ke kolejím a pomalu vykročil. Každé došlápnutí na pochroumanou nohu ho ostře zabolelo. Tohle rozejdu, nařídil si Arnošt. Jen ještě vědět, kde jsem.

7.9.2017 v 8:07 | Karma: 21,60 | Přečteno: 542x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Rare

Jak je máte rádi vy? Rare, medium rare, medium well, nebo well done? Surfujete nabídkami realitek? Jezdíte na zabijačky? Tak pozor...

7.8.2017 v 8:08 | Karma: 21,81 | Přečteno: 573x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Jen si tak trochu poskoč

Staré domy. Plné vzpomínek. Starých tragédií. Nikdy nevíte, s čím se v nich potkáte. Možná už nedokážete vyjít ven. Možná...

18.7.2017 v 8:00 | Karma: 22,20 | Přečteno: 393x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Kruh

Malé kopečky skrčené v suché trávě. Musela popojít až do středu, aby je uviděla. Přikrčila se a ometla z nich vrstvu navátého listí. Vlásky, světlé i tmavé, plné drti z odumřelých rostlin. Krovky brouků. Hlína v očních důlcích.

13.6.2017 v 8:08 | Karma: 21,94 | Přečteno: 426x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Vilma

má ráda gotickej metal -----------------------------------------------------------------------------

18.5.2017 v 8:08 | Karma: 22,26 | Přečteno: 354x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Kostelník

Nic nevíš. Co když jsem si to celý vymyslel, jen abys tu se mnou chvíli vydržela? Možná jsem to byl já, komu se to všechno zdálo. Možná...

7.4.2017 v 8:08 | Karma: 20,96 | Přečteno: 444x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Tenhle svět ztrácí svůj tvar

Jako by se už stalo všechno, co se stát mělo. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

6.3.2017 v 8:08 | Karma: 21,75 | Přečteno: 1588x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Blízká setkání třetího druhu

Jen vysvitne sluníčko, už se vám na zahradě producírujou vetřelci, pardon – vetřelkyně. Tak hrr na ně.

27.2.2017 v 8:00 | Karma: 22,99 | Přečteno: 406x | Diskuse| Fotoblogy

Ludmila Svozilová

V tenkých spojích roste tráva

„Někteří jsou skoro neškodní. Spousta z nich svou kořist jen roztrhá na kousky a pomalu pozře. To ještě není tak zlý. Ale jsou mezi nimi i takoví, co ti sežerou duši.“

24.1.2017 v 8:08 | Karma: 24,25 | Přečteno: 564x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Konec světa

Něco se tam hýbe. Dlažební kostky byly úplně černé, tak temné, že podobnou čerň ještě nikdy neviděla. Možná by se do nich dal zabořit prst a bůhví, co by se stalo, možná by úplně zmizel, možná by mě ta věc vcucla.

2.1.2017 v 8:08 | Karma: 21,87 | Přečteno: 389x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Poslední autobus

... má je pomsta, praví Pán --------------------------------------------------------------------------

31.10.2016 v 8:09 | Karma: 21,02 | Přečteno: 485x | Diskuse| Poezie a próza

Ludmila Svozilová

Myflower

"Něco tam je." No ano, něco tam je, vypadá to sice celkem nevinně, ale legrace s tím nejspíš nebude... Jako vždycky – jednohubka pro milovníky tajemně děsivých příběhů.

29.9.2016 v 8:05 | Karma: 22,72 | Přečteno: 525x | Diskuse| Poezie a próza
  • Počet článků 123
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 843x
Píšu.

Pořád ještě mě to hodně baví. Tohle mám zatím za sebou:

Hledá se autor bestselleru 2015 (nakl. Fragment), Černá série (Pusinky), po povídce též v 6. a 7. antologii českého hororu, 3. a 4. českém thrilleru (Ladislav Kocka), Hřbitov bílých králíčků (21 povídek, Viking), mysteriózní román s nádechem hororu Sběračka kostí (Krigl), Achernar, horor, lehce šmrncnutý mystikou a fantasy a hororová thrillerová duologie Zemři, Kaine: Svatyně a Zemři, Kaine: Stín (všechny Golden Dog). Kratší povídku sem tam potkáte i v nějakém tom sborníku. Kolem stovky dalších dokončených příběhů a dva mysteriózní romány zatím čekají na svého nakladatele.