Sběračka kostí a Belialovi psi

Alžběta Pírková opouští šumavské Sudety a stěhuje se do Litoměřic. Právě tady, v městském podzemí a malebných kopcích Českého středohoří, bude muset svést osudovou bitvu nejen s Belialovými psy, ale i se samotným Knížetem temnot.

Krátká ukázka z čerstvě dokončené knížky. Přátelé se mě na srazu blogerů ptali, proč už nepíšu. Takže – píšu pořád, jen na povídky mi nějak nezbyl čas. Tady je malá ochutnávka pro ty, co se rádi bojí.

 ? ?????

 ? ?????

Neopustila jsem ji téměř do svítání. Odešla hned, k ničemu mě nepotřebovala. Přitom zůstala na stráži i tady dole. Lidé těžko chápou, že se to vzájemně nevylučuje.

Neměla jsem lopatku a musela jsem ji zahrabat rukama. Celou dobu jsem na ni mluvila. Teprve když jsem ušlapala hlínu, provedla jsem všechny nezbytné ochranné rituály. Nakonec jsem hrob překryla suchým listím a větvemi. Nenajde tě žádné zvíře. Ani psi, ani kanci tě nevyčenichají. Nikdo nepozná, že ležíš právě tady.

Domů jsme s Bazilem odešli, až když začali zpívat ptáci. Rána byla plná hlíny a ruka mě strašně bolela. Cestou jsem se musela několikrát posadit, abych neomdlela.

Zranil mě a pak se stáhl. Canis caninam non est. Pes psí maso nežere. Jeho slova. Že by se jen snažil udělat dojem dalším oblíbeným latinským citátem? Proč právě tímhle? Přinejmenším musí něco tušit.

 ? ?????

•••

šelma, 1. května, ráno

Lidé jsou směšní. Když nás poprvé spatří a dojde jim, co je čeká… Zpanikaří, utíkají. Někdy naopak ztuhnou. Roztřesou se jim nohy a nedokážou se pohnout. Ječí, pomočí se, povolí jim střeva. Ona? Smrdí ti z držky?!!

Ignoruje bolest. Možná se pohnula, ale rozhodně se neklepala. Viděl jsem její oči. Dívala se jako lovec. Nevadí mi, když mě tituluje odporná zrůdo, slizoune, bestie nebo ještě výstižněji. Čeho se oni  bojí, to mi lichotí. Mrchožravec už mi celkem vadí. Ale že si dovolila nazvat mě pinčlíkem, sračkožroutem, roztřeseným ratlíčkem, prašivým kundolízkem…

Provokovala mě. Čekala snad, až budeme všichni?

 ? ?????

Zatím se nevrátila. Zasypává hrob. Co tam ta idiotka vůbec dělala? Vím, že ji přivezl on. Nějakým, pro mě záhadným způsobem ji přesvědčil, aby se oblékla do bílé a odešla z domova. Čekal s autem v uličce kousek od náměstí. Jaký k tomu měl důvod? Nařídil nám, abychom hlídali Alžbětu, než pro nás jeho poskok ve městě nachystá obětinu. Proč vlastně nehledala dole u řeky, přece musela tušit, že tam někde budeme mít připravenou novou hostinu? Šla nahoru pro tu holku. Jak o ní věděla?

Možná jsem podcenil jeho. Alžbětu musel odlákat, aby měl dole volné ruce. Ale něco mi tu smrdí. Zajímalo by mě, co všechno ví on.

 ? ?????

Ta ženská je divná. On to odmítá slyšet. Nechám ti ji, říká, o tom nepochybuj, ale až dostanu, co chci. Čeho se to týká, se samozřejmě nesvěří ani náznakem. Nevěří mi. Nejspíš má strach, abych ho nakonec nepředešel a neshrábl tu věc sám. To je od něho prozíravé. Ani já nehodlám vyložit na stůl všechny svoje karty. Například o pocitech, které ve mně vzbuzuje právě Alžběta, mu rozhodně vykládat nebudu. A o tom, co se v noci stalo v lese, nemusí vědět už vůbec nic.

Znejistila mě. Ještě, že jsem se ovládl. Nehodlám zbytečně riskovat. Je možné, že dodržuje codex?

Nezaútočíš, dokud nejsi napaden. Copak to neplatí hlavně pro členy našeho rodu? Pokud se pohybuješ po Zemi, nebudeš lovit vlastní druh. Porušíš codex a propadneš se zpátky na pustá místa. Ty její oči. Co když, třeba zrovna ona, toho s lidským rodem zase tolik společného nemá?

Lidské maso má být cítit úzkostí a křikem a krev zpěněná bolestí se na jazyku musí rozplývat jak bublinky šampaňského.

Držel jsem ji za ruku. Skoro jsem ji měl. Divně chutnala.

Ne, je to jen sběračka kostí. A muliere initium factum est peccati.  Od ženy stal se počátek hříchu. Není nic jiného, než blbá omezená ženská, co má jakési chabé povědomí o bytostech druhé strany. Obyčejná drzá prcačka. Oražená čarodějnice. Takových mi už křupalo v drápech.

 ? ?????

Rozsvítila. Je doma i s kocourem.

Příště budeš mít smůlu. Ukážu ti kundolízka. Ale nejdřív si tě pořádně vychutnám.

•••

 ? ?????

Potřebovala bych si lehnout. Rukou už skoro nepohnu. Je celá oteklá a divně flekatá. Rána se táhne od zápěstí a několikrát se obtáčí kolem celé paže až k rameni. Žádná krev – celé to vypadá spíš jako spálenina. Rýha dobře půl centimetru hluboká, čistě vyžraná do masa. Nemůžu dál psát. Neudržím pero.

 ? ?????

Alžběta, 2. května, středa

Zůstala jsem doma. Nebyla jsem schopná zavolat do práce a omluvit se. Nesebrala jsem z podlahy ani vysvlečené věci. Všude se válí hlína a jehličí. Tričko budu muset spálit. Musela jsem ho rozříznout nožem, abych ho ze sebe dokázala sundat. Když jsem slupovala látku z otevřené rány, počurala jsem se bolestí.

 ? ?????

Ležela jsem celý den a Bazil mi opatrně olizoval paži. Drsný kočičí jazýček mi kupodivu nevadil. Měla jsem pocit, že ránu nejen jemně čistí, ale i jakýmsi zvláštním způsobem umrtvuje. Několikrát jsem se přinutila vstát a přejít po pokoji, do kuchyně a zpátky, aby ten venku viděl, že jsem v pořádku. Napít se. Třásla mnou zima. Udělala jsem si silný zázvorový čaj a hned jsem ho vyzvracela. Pak jsem usnula. Tentokrát jsem nikde mimo tělo nebloudila, veškerou sílu mi sebrala snaha udržet alespoň základní životní funkce. Spala jsem a Bazil mě hlídal.

Vzbudilo mě zvonění. Ignorovala jsem ho. Ležela jsem a sledovala, jak se na stropě prodlužují stíny. Musí být večer. Jak jsem mohla spát tak dlouho? Je zázrak, že se smečka venku o nic nepokusila. Pohladila jsem Bazila. Stoupl si a upřeně hleděl ke vchodu. Neprská, napadlo mě. Takže bezprostřední nebezpečí nehrozí. Zvedlo mě až silné bušení na dveře. Nejspíš někdo ze sousedů. Hodila jsem na sebe starou dlouhou košili, abych neotevírala nahá a pomalu sešla do předsíně. Točila se mi hlava. Pootevřela jsem jen na škvíru.

„Dobrý večer, Alžběto.“

Tichý, to jsem mohla čekat. Zázračná policejní placka zřejmě zapůsobila a někdo ho vpustil do domu. Pokusila jsem se přibouchnout, ale strčil mezi dveře nohu.

„Nepřišla jste do práce,“ řekl. „Tak mě napadlo, že se k vám podívám. Pozvete mě dál, nebo si na to mám přinést papír?“

„Prosím,“ zamumlala jsem a uvolnila mu místo. Doufám, že rychle vypadneš, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to pochopitelně nevyslovila. Žaludek se mi začínal znovu houpat.

 „Jak jste oslavila čarodějnice?“ zeptal se. „Počítám,“ pohlédl na hromádku špinavého oblečení,“ že jste byla v lese – jako vždycky?“ Mlčela jsem.

„Zmizelo další děvče,“ nadhodil jako by nic. „Nějaká Lucie Hofmannová, studentka.“

Dívala jsem se, jak drží v ruce moje špinavé rozříznuté tričko a nevěřícně si ho prohlíží. Pak už nevím nic.

Probrala jsem se v posteli. Rozepnul mi košili a stáhl rukáv, ale jinak mě pěkně cudně přikryl.

„Tohle… Co se vám stalo?“ Šokovaně zíral na moji ruku.

„Myslím, že se mi kolem ní jen omotalo něco žhavého,“ pokusila jsem se zalhat. „Předevčírem u ohně. Nic to není.“

„Tak u ohně?“ sykl. „Máte mě za pitomce? No tak…“ plácal mě po tvářích, protože už jsem zase omdlévala. Vypadal docela vyděšeně. „Radši zavolám sanitku.“

„Ne!“ vyjekla jsem „To v žádným případě! Nic mi není. Zítra budu v práci, klidně si to přijďte zkontrolovat. Jenom mi přineste trochu vody. Lékaře už tady mám.“ Natáhla jsem paži, aby mohl Bazil pokračovat v ošetřování.

„Cože?“ zmateně pohlédl na kocoura. „Chcete mi říct, že tohle vás má vyléčit?“ Znechuceně odpochodoval do kuchyně, aby mi natočil sklenici studené vody a namočil utěrku jako obklad na hlavu. Byla jsem mu za tu péči skoro vděčná. Ale nemusel by se mi tady motat příliš dlouho. Stačí, jak si všechno zkoumavě prohlíží.

„Kdy jste naposledy jedla?“ zeptal se z kuchyně. „Jste strašně zelená.“ Slyšela jsem, jak otevírá lednici. Cvakání nádobí. Něco míchal.

„Našel jsem jenom vajíčka,“ řekl s úsměvem. „Udržíte lžíci, nebo vás mám krmit?“

 ? ?????

Díval se, jak jím, a přitom mi drze přerovnával věci na stole. Všimla jsem si, že listuje zápisníkem.

„Početl jste si?“ zaryla jsem.

„To píšete vy?“ Znělo to překvapeně. „Vypadá to skoro jako deník. Co je to za písmo?“

„Jeden z typů starého fénického hláskového písma. Trochu jsem si ho upravila. Klidně si ho odneste. Vaši kámoši s ním stejně nehnou.“

„Kde jste se to naučila?“

„Ve škole,“ ušklíbla jsem se. „Kde jinde se učíte psát.“ Chvíli na mě hleděl, jako by přemýšlel, jak moc si ještě dělám legraci.

„Jen si vtipkujte,“ řekl.

„Klidně si vezměte i noťas,“ prohodila jsem velkoryse. „Je celkem zachovalej, jen toho v něm asi moc nenajdete. Nedávno se vloudila chybička a musela jsem zformátovat disk.“

„No,“ otevřel ho. „Heslo mi asi nepovíte?“

„Proč ne? Napište Bazil. Není to žádný tajemství,“ přejela jsem dlaní kocourovu lesklou černou srst.

„On se jmenuje Bazil?“

„A nemůže? Jak by se měl jmenovat?“

„Nevím,“ zarazil se. „Mourek? Kočku jsem nikdy neměl.“ Natáhl ruku, aby si Bazila pohladil, ale rychle ucukl před jeho pohotově vyceněnými zuby.

„Basileios, už to chápu… Královský. Ta korunka“ – opatrně namířil prstem na kocourův hrudník. „Moc se nekamarádí.“

„Hlídá mě,“ usmála jsem se.

„Někdy to nestačí, co?“ Zaklapl notebook a dlouze se zahleděl z okna. Zneklidňoval mě.

„Co tam hledáte, pane poručíku?“ ucedila jsem jízlivě.

„Díru vyslintanou do nádvoří, slečno Pírková.“

Prevít. Co jsem vlastně čekala? Nikdy mi nezůstane nic dlužen.

„Ztratila se i Nela Kratochvílová,“ řekl najednou docela měkce. To postižené děvče, co k vám pravidelně chodí do kavárny. Její babička to dneska nahlásila.“

„Nelinka,“ zavřela jsem oči.

„Neviděla jste ji někde u ohně? Stará paní si myslí, že odešla až prvního ráno, protože večer ji ukládala do postele. Já se domnívám, že se to stalo už večer, hned, jak babička usnula.“

Mlčela jsem.

„Zvláštní,“ řekl. „Byla na umření, už ani sama nechodila. Dávali jí tak týden života. A najednou vstane, sundá náušnice i řetízek, uloží je do krabičky a celá se obleče do bílého. Tričko, kalhoty… A pak zmizí.“

Měla jsem zavřené oči, ale bylo mi jasné, že mě pozoruje.

„Vy, Alžběto,“ zkusil to ještě. „Vím, že jste ji měla ráda. Vy o tom určitě nic nevíte?“

„Ne,“ řekla jsem a pevně na něho pohlédla. „Moc mě to mrzí.“

„Půjdu. Kdybyste něco potřebovala…,“ položil na stůl papírek s telefonním číslem. Lehce odtáhl závěs u okna a vyhlédl ven.

„Kdo vám to udělal, Alžběto?“ řekl najednou. „Netuším, o co jde“ – mávl rukou k podloubí pod schody dvojčete. Připadám si jako blázen. Nevidím nic, ale když jdu okolo, jasně cítím, že tam cosi číhá. A není to vůbec přátelské.“

Vyhlédla jsem ven. Vzduch se na jednom místě tetelil jako ve velkém vedru, ačkoli teď k večeru začínala být docela zima. „Ten?“ vyklouzlo mi pohrdavě.

„Nechci, aby se vám stalo ještě něco horšího,“ opatrně se dotkl mojí ruky. „Víte o tom? Má vás to chránit, nebo…,“ nedořekl.

Co ti mám odpovědět. Že čeká na příležitost, aby mě mohl sežrat? „Zatkněte to,“ řekla jsem. „A budete mít z půlky vyřešeno.“

„Co jste zač, Alžběto?“ zeptal se, než za sebou zavřel dveře. „Možná bych vás měl včas sebrat, než někde přijdete k dalšímu úrazu. Jenže pořád vlastně nemám za co. Proč jste vůbec tady?“

„Kriminálka jistě na něco přijde,“ ucedila jsem. „Dejte mi pak vědět.“