Jablečný čaj

 ??? ?

Lavička byla omrzlá a místy z ní trčely třísky. Ometla rukavicí tenkou vrstvu sněhu a posadila se. Studilo to.

„Co si dáte?“ Muž měl kulicha zaraženého až do očí a tlusté rukavice bez prstů. Od úst mu šla pára. Eva mu věnovala lhostejný pohled.

„Něco teplého. Čaj?“ řekla. Otupěle sledovala, jak se ten člověk za odřeným pultem malého dřevěného kiosku prohrabuje papírovými krabičkami. Bolely ji nohy. Kolik roků už nebruslila?

„Tak jako letos,“ poznamenal přes rameno, „řeka naposledy zamrzla před dvaceti lety.“

Potlačila mrazení v žaludku. Jsem dospělá. Nic se neděje.

„Černý, zelený, ovocný?“ zeptal se. „Můžu vám taky udělat svařák, horký sider, nebo grog.“

„Čaj,“ zopakovala mu to. „Je mi jedno jaký. Jen nesmí být jablečný. Ten nesnesu.“

Chvíli mlčel. Dívala se, jak z plastového kanystru nalévá vodu do konvice. Propan butanový hořák zaprskal. Ucítila zápach plynu.

„Máte na něj alergii?“ zeptal se. „Lidem obecně spíš vadí ibišek než jablka.“ Zadupal a dýchl si na prsty. Musí mu být zima, politovala ho Eva. Takhle tu stát celý den. A také se asi nudí.

„Nejsem alergická,“ řekla trochu proti vlastní vůli. „Jen nedokážu…, ta vůně, víte. Nemůžu. Nic, co voní po jablkách. Já…“ zmlkla.

„Přituhlo,“ postavil před ni hrnek. „Půjčím vám plecháček, abyste si ohřála ruce.“

Už jí bude přes třicet, odhadl. Malinko zestárla a kolem očí má síť drobných jemných vrásek, ale pořád je hezká. Drobná a štíhlá i v té tlusté bundě. Světle hnědé vlasy a vlněná čelenka místo čepice. Malé zlaté pecičky v uších, jistě o hodně starší než ona sama. Dětské náušnice, sotva je zapne. Ale neodložila je. Jako by odmítala vyrůst.

„Nikdy jsem vás tu neviděla,“ řekla. Slyšela vlastní srdce. Hučení krve v uších. Přisála se očima do rýh vyjetých bruslemi ve změklém ledu. K odpadkovému pytli, plnému prázdných tácků a kelímků. Všechno je v pořádku. Všechno je jak má být.

„Já se odsud nehnu,“ usmál se ten člověk. „Sice se to tady trochu rozpadá, ale nájem mi ještě prodloužili. Spíš vy sem moc nepřijdete, že? Bydlíte na druhém břehu? Loni jsme tu měli jen malé kluziště kolem mola.“ Zarazil párek do rohlíku, podal ho chlapci v černém kulichu a díval se, jak odjíždí. Eva zaslechla kovové cinknutí bruslí a slabé praskání ledu. Cvakání puku o hokejku někde v dálce. Na nose jí přistála osamělá sněhová vločka. Zatahuje se. Brzo začne chumelit.

„Vypadáte unaveně,“ řekl muž. „Letos jste na bruslích poprvé?“

„O mně se nedá říct, že bych byla bůhvíjaký sportovec,“ připustila trochu neochotně. „Nikdy jsem nebruslila ráda. Připadalo mi, že se na mě musí všichni dívat. Že každý hned vidí, jak jsem nešikovná.“ Opřela si bradu o propletené prsty a oči upřela na řeku.

„Led,“ stiskla ruce. Mlčel. Štvalo ji to. Nechápala sama sebe. Proč mu to vykládám? Je to cizí člověk. Nezajímám ho a on nezajímá mě.

Ty věci, dole pod ním, chtělo se jí zařvat mu do obličeje. Jestli jste tu pořád, jak to, že o nich nevíte? To nejsou jen bublinky. Klacky a kusy bahna. Odpadky. Dlouhá tráva s napůl shnilými stvoly, bezmocně zkroucenými v ledu; žabinec s lístky sevřenými jakýmsi studeným bezčasím. Mráz je rozloučil, a dokud nepřijde obleva, nedotknou se jeden druhého. Ne. To není všechno. Kdo žije u řeky, měl by to vědět. Pod ztuhlou hladinou leží hřbitovy leklých ryb. Jejich stínů, hluboko dole, blízko bahnitého dna. Kaprů a cejnů a všelijakých čudel, zamrzlých ve svém posledním pohybu. Stiskla pěsti, aby překonala třas. Ve tmě mezi kameny možná odpočívají i jiné věci. Mrtvá těla. Kosti.

Jablka. 

Něco se tam hýbe, nebo se mi to jen zdá?

„Sníh všechno přikryje,“ řekl prodavač. „Mění se počasí. V noci přijde vánice.“

„Neumíte si představit, co mě stálo, dojet na bruslích až sem.“ Eva pohlédla na černé obrysy zátočiny, za kterou někde v dálce mizela náplavka a nezřetelné obrysy města. „Řeka mě děsí.“

Nenávidím ji, pomyslela si. Nikdy to nevyslovím nahlas, ale tenhle výraz je rozhodně přesnější. Nenávidím ji celou svojí bytostí, a přesto se pořád vracím. Vždycky, když sucha odhalí velké balvany uprostřed jejího koryta, hned, jen co přívalové deště zvednou hladinu; jsem tady, sotva se dá vstoupit na první tenký led.

„Bruslíte úplně normálně,“ konstatoval muž. „Viděl jsem vás, když jste přijížděla.“ Ztrácel se v šeru pod střechou kiosku. Pod kšiltem tlustého kulichu nerozeznávala rysy obličeje, ale připadalo jí, že se usmívá.

„Nestála jsem na nich dvacet let.“

Otřel pult a mokrý hadr pověsil vedle hořáku. Dívala se, jak bere popelník a sype vyhaslé oharky do odpadků. Jeho pomalé, soustředěné pohyby ji uklidňovaly.

„Čeho se bojíte?“ zeptal se najednou.

„Že je najdu,“ vydechla Eva. „Že je najdu. Že je najdu.“

 ??? ?

„Bylo mi čtrnáct. Puberta v plným proudu.“ Rezignovaně se pousmála. „Máma mně a sestře nacpala mladšího bráchu. Ať ho vezmem na brusle, když řeka konečně zamrzla. Radši bych zalezla do tepla a četla si. Ségra měla pochopitelně taky jiné plány, byla o tři roky starší: takže určitě nějaké rande. Ale šly jsme. Řeka vypadala jako dnes, jen lidí na ní jezdilo víc. Nebo ne? Už si nevzpomínám.“ Povzdechla si. „Přezula ho a tahala po ledě za sebou, zatímco já se otráveně potácela kolem nich. Bráška, na rozdíl ode mě, za chvíli kroužil úplně bez problému. Učila ho jezdit pozadu a přešlapovat. Bavilo ji to. Já se okázale otravovala. Hnát mě ven s pětiletým smradem, a ještě v takovým počasí. Bylo zataženo jako dnes. Mlha. Šedé kalné světlo. Omrzlá tráva na břehu. Nenasněžilo, takže led zůstal téměř čirý. V místech, kde nikdo nejezdil, se dalo dohlédnout skoro na dno. Zneklidňovalo mě to. Podupávala jsem u břehu a klepala se zimou. Pak přišel s tím jablkem.“ Zachvěla se a s cinknutím odložila plecháček.

„Uvařím vám ještě jeden,“ navrhl muž. „Třesete se.“ Přivřela oči a zaklonila hlavu.

„Vešlo se mu přesně do dlaně. Hele, co jsem našel, zubil se a strčil mi ho pod nos. Vonělo, jako by právě spadlo ze stromu. Nebylo ani namrzlé, jen malinko studené. Zmáčkla jsem ho v dlani a nalakovaným nehtem protrhla pevnou slupku, až mi šťáva potřísnila prsty.

Měl by sis ho nejdřív umýt. Strč ho do kapsy, řekla jsem a štítivě si otřela ruku o kalhoty. Sníš si ho doma. To už ho měl v puse.

Omrzne ti huba, sykla jsem a otočila se k němu zády. V tu chvíli se na okamžik ukázalo slunce a zamrzlá řeka se v jeho váhavém svitu černě zaleskla. Trochu se projedu, oznámila jsem těm dvěma. Tady je nuda. Vezmu to proti proudu, dokud bude hladkej led.“ Odmlčela se.

„Hlavně jsem potřebovala na chvíli zmizet,“ přiznala po chvíli. „Nemít je za zadkem. Jejich okázalá bezstarostnost mě štvala. Rozjela jsem se a najednou mi to šlo. Minula jsem pár plácků, kde bruslily malé děti, a kluci hráli hokej, a najednou jsem byla na řece sama. To ticho. Volný prostor! Poprvé v životě jsem se cítila dokonale svobodná. Zabrzdila jsem až kousek od fotbalového hřiště, u kiosku, podobného vašemu, jen na druhé straně řeky. Tváře mi ve větru namrzly a zábly mě prsty. Dala jsem si čaj.“

Muž na ni krátce pohlédl. Nic neřekl. Pokračovala.

„Byl ovocný. Voněl jako to jablko, co bráška sebral z ledu. Pořád ho cítím, když zvednu ruce k obličeji. Celé ty roky. Nezbavím se toho. Dvacet let!“ Vyhrkly jí slzy.

„V tu chvíli mi došlo, že se smráká. Obsluha nejspíš dávno odešla domů. Řeka byla najednou úplně prázdná. Položila jsem na pult dvacetikorunu a rychle vyrazila zpátky. Než jsem dojela k náplavce, padla tma. Na ledě nikdo nebyl. Začínalo hustě sněžit a pod světlem pouličních lamp se všechno nějak zvláštně zachvívalo. Takové prázdno. Děsilo mě to. Já…

Doma nebyli. Vrátila jsem se s mámou k řece. Volaly jsme. Křičely do ochraptění.“ Třásl se jí hlas. „Přijela policie.“

Všimla si, že muž usedl na svoji židličku a pozorně naslouchá.

„Už jsem je nikdy neviděla,“ řekla. „Zkoušeli hledat pod ledem, ale řeka byla přece zamrzlá celá; kudy by se tam dostali? Na jaře ji hasiči zkontolovali znovu – zase marně. Možná s někým odjeli? – ptali se mě na kriminálce. Nesledoval vás někdo? Chtěli vědět, proč jsem se od nich odtrhla. Jak dlouho jsem byla pryč. Našli moji dvacku, zapadlou ve sněhu u opuštěného kiosku. Jinak nic.“ Zhluboka se nadechla a na okamžik schovala obličej do dlaní.

„Než jsme se odstěhovali, chodila jsem k řece denně. Pořád jsem doufala, že něco uvidím, že si konečně vzpomenu. V zimě jsem klouzala po tenkém ledu a poslouchala, jak praská. Představovala jsem si, že oba leží někde dole a voda je nadnáší; otáčejí se kolem své osy a brusle je stahují ke dnu. Pokládala jsem hlavu na led, abych zahlédla jejich bílé obličeje, prázdné oční důlky upřené k vzdálené hladině. Zůstávala jsem, dokud mi neomrzly tváře. Pak jsem se vrátila na břeh a sledovala stíny mezi trsy zasněžené trávy. Možná nejsou mrtví, jen přešli do jiné reality. Překročili nějakou neviditelnou hranici. Dotkli se jablka a nemůžou zpátky. Naivní, co?“ Hořce se pousmála.

„Pamatuju si, o čem se bavili, než jsem odjela. Třeba tu nebylo jen tohle. Co když jich tady leží víc? Hledali ta jablka, víte? Toužila jsem najít aspoň jedno, abych ho mohla rozmlátit. Rozdupat, rozjezdit bruslí na hnusnou smradlavou kaši. V létě jsem se nechodila ani koupat, ze strachu, že vyplavou na hladinu a já nedokážu uhnout; a jestli se mě byť jediné dotkne, přeskočí mi z toho. Je to dávno,“ vydechla. „Je to jako včera.“

„Mluvte dál,“ vyzval ji muž jemně. „Dopovězte to.“

„Pořád si kladete si otázky,“ řekla už trochu klidněji. „Asi je to normální. Prý se to stává všem, co někoho ztratili. Hezké, jistě. A to mě má uklidnit? Opustila jsem je. Stalo by se to, kdybych zůstala? Nebo bychom zmizeli všichni? Zelené jablko,“ ušklíbla se. „Nesebrat ho, odešli bychom ten večer domů jako ostatní?

Postupem času jsem řeku začala nenávidět. To ona za všechno mohla. To pod její hladinou musí ležet cosi beztvarého, bezejmenného, prastaře krutého. Obrací se to u dna v předstíraném spánku a číhá na bezelstné bytosti tam nahoře. Stejnou měrou, jakou jsem se toho bála, jsem toužila to cosi zahubit. Potřebuju prášky na hlavu?“ otočila se k muži. Už ho skoro neviděla. Padá soumrak, došlo jí. Jako tenkrát.

„Nemyslím,“ podotkl. „Rozumím vám.“

„Matka,“ pokračovala – „pořád o nich mluvila, ale já viděla, jak v skrytu duše doufá, že jsou mrtví, protože dokonce i smrt byla lepší než všechno ostatní, co se jim mohlo stát. Zemřela předloni, ale já sem stejně pořád jezdím. Protože nevím… Nemají hrob. Kde jsou? Co se ve skutečnosti stalo? Musím se dozvědět pravdu, abych se nezbláznila.“

Zeptej se, pomyslel si muž. Máš tu otázku v očích. Nikdy nevyslovenou a přece neustále přítomnou. Možná by sis konečně zasloužila odpověď?

„Co je to pravda?“ vzdechla Eva. „A…,“ zarazila se. „Mívám z ní strach. Jaká bude. Co když ji nakonec nedokážu přijmout?“

„Život a pravda jsou jedno a totéž.“ Neviděla mu do obličeje, ale vycítila, že se usmívá. "Záleží na tom, co si pod nimi představujeme."

„Každý si hýčká tu svoji,“ poznamenala. „Slepou ke všem ostatním. Zacyklenou. Krutou a bezohlednou. Copak existuje tolik pravd, kolik je lidí?“

Hustě se rozchumelilo. Eva si otřela tváře. „Ať si stoupnu, kam chci,“ řekla zamyšleně, „vždycky uvidím jen kus druhého břehu.“

Zvedla hlavu. Muž stál vedle kiosku, štíhlá temná silueta proti nebi ztěžklému sněhovými mraky. Duhovky mu ze tmy zlatě fosforeskovaly jako oči šelmy.

Měla bych se zvednout a odjet, blesklo jí hlavou. Měla bych sakra rychle vypadnout. Najednou nerozeznávala hranici řeky a břehu. Pole za kioskem v bílé tmě úplně zmizelo. S malými ostrůvky nízkých křovisek a dlouhé trávy vypadalo spíš jako blata. Zdálo se, že voda se rozlévá všude kolem a její hladina mizí v nekonečnu.

„Máte zvláštní oči,“ řekla.

„Ano.“ Slyšela, jak dolívá plecháček. „To mi říkají všichni.“

„Co tady děláte, když skončí zima a roztaje led?“ Hlas se jí nechvěl, ale hluboko uvnitř se v ní rozlévala hrůza.

„Jsem převozník.“

Zavřela oči.

„Váš čaj,“ podal jí hrnek a letmo se přitom dotkl její dlaně. Měl chladná, drsná bříška prstů. „Zahřejete se.“

Zamíchala vřelou tekutinu lžičkou a zvedla ji k ústům. Silná vůně letních jablek ji zlomila v kolenou. Zhluboka se napila. Čaj byl horký, silný a sladký. Polkla. Všechno se kolem ní točilo. Je pozdě, Evo. Pozdě.

Byla bosa. Šla pomalu a zmrzlá tráva ji řezala do chodidel. Mokré keře se nořily z mlhy a zase do ní zapadaly a z větviček jim odkapávala voda. Ticho. Studená mlha těkala nad hladinou jako kouř. Rozhrnovala ji plaveckými pohyby, skoro se chodidly nedotýkala země. Nesmím je spustit z dohledu. Ty nazlátlé oči přede mnou.

Vzhlédla. Mihotavé světlo pronikalo tlustou vrstvou ledu nad její hlavou. Přitiskla k němu dlaň a okamžitě jí pronikl ledový chlad. Jsem pod hladinou. Pod hladinou! Rozkřičela se.

Sníh jí padal do obličeje, měla ho plné oči i ústa.

„Kde jsem byla?“ vydechla šokovaně.

„Jsi pořád tady.“ Opíral se o zeď své boudy a hleděl na řeku. Sundal čepici; vlasy i záda mu pomalu pokrýval sníh, takže skoro splýval s oblohou. „Všichni…,“ nedořekl.

Pomalu otočila plecháček dnem vzhůru. Zbytek jeho obsahu zmizel pod noži bruslí, připadalo jí, že provrtal dírku v ledu a prosákl až hluboko ke dnu; a tam dole se cosi zvolna otočilo, aby ho lačně vypilo.

„Teď umřu?“ zeptala se.

„Vrať se domů.“ Natáhl ruku a smetl jí sníh z límce. „Ode dneška můžeš pít čaj, jaký chceš.“

Postavila plecháček na pult a obrátila se k městu, tušenému za měkce rozmazaným světlem pouličních lamp. Jela co nejrychleji. Brusle rozhrnovaly lehkou vrstvu nového prašanu a slabě skřípaly o led. Ve vánici neviděla dál než metr, ale vnímala cvakání mnoha dalších kovových nožů. Někdo kousek od ní prudce zabrzdil a shrnul před sebou seškrábané zmrazky. Tlumené údery, hovor. Docela blízko zaslechla smích. Nezastavila, aby se přesvědčila, že to nejsou halucinace: ty čísi brusle, rýsující pravidelné obloučky z druhé strany ledu. Někde uvnitř věděla, že by ji stejně obklopilo jen ticho a vzdálené zvuky města. Plynou spolu s řekou, tím si byla jistá. Krouží kolem, jen dokud zůstanu v pohybu. Spousty bruslí, a mezi nimi jedny dívčí a jedny dětské.

Náplavka byla zapadaná a dlažební kostky pod čerstvým sněhem klouzaly. Na první lavičce přezula zmrzlé nohy do kozaček. Svázala bruslím tkanice a pověsila je na nejbližší odpadkový koš. „Sbohem,“ zašeptala. Řeka splynula s městem i oblohou, skrytá v bílé, jako by tu nikdy nebyla. Eva nastavila tváře měkkým vločkám.

„Nakonec je to možná docela prosté,“ řekla. „Pořád. Tady a teď.“