Možná přijede i PPL

„Jestlipak věříš na Ježíška?“ zeptal se ten studený hlas. „Asi bys měla, protože se už brzo potkáte.“ Čerňák pro všechny, co se rádi bojí, nebo by si po vánočním doručovacím martyriu potřebovali alespoň malinko zchladit žáhu.

***

Otevřela okno a vyhlédla do tmy. Sedmý den, odfrkla si. Už mě fakt štvou. Šmejdi.

Venku hustě mžilo a vítr ji ve chvíli oslepil drobnými kapičkami. Přivřela oči a rychle zkontrolovala pohledem nehybnou zahradu. Husté keře kolem plotu. Ostré světlo pouličních lamp kreslilo na mokré silnici spleť černých pokroucených stínů. Helena vytřepala vodu z hustých světlých vlasů a zhnuseně couvla do suchého závětří. Dávno by zabouchla okno a nechala se znovu obejmout teplem krbových kamen, kdyby ji tak intenzivně neděsil tmavý stín, nalepený zvenku na rozviklaný sloupek. Strnula. Málem přestala dýchat. Někdo tam stojí a dívá se dovnitř? Proč by to měl dělat? Pocítila chlad v žaludku. Nebo se mi to jen zdá? Ukryla se za závěs a otřela kapesníkem zarosenou okenní tabulku, ale už nespatřila nic. Zahrada zůstala tichá, jako bývala koncem podzimu vždycky a prázdnou tmu rušilo jen občasné zašustění mokrého listí, hnaného větrem. Kočka, pomyslela si s úlevou, musela tam sedět kočka, co také jiného. Chudák, v tomhle počasí. Mokrá kočka, sama venku v dešti. Mokrá kočka…

„Dolej si!“ zakřičela do prázdnoty setmělého pokoje. Vína máme dost!“ Jestli tam někdo číhá, možná ho tahle průhledná lež aspoň pro dnešek oklame. Řvu snad dost hlasitě. Odtáhla se od skla a roztřesené prsty jí sklouzly po okenním rámu. Dnes možná odejde, ale co zítra, do hajzlu –, zaklela v duchu. Když otáčela kličkou, od stříbřitě ozářené plochy zmoklé silnice se zlehka odlepil tmavý obrys. Zaslechla tiché chrupání kamínků pod pneumatikami. Namáhavě vydechla. Neosvětlené auto. Jak dlouho tam stálo? Proč nenastartuje? Opřela čelo o studenou tabulku a čekala, dokud pod kopcem, na konci ulice, nezaslechla zvuk motoru. Nedokázala se pohnout, jako by ji venkovní, vše prostupující chlad úplně ochromil. Probrala ji až melodie mobilu. Ležel na kuchyňské lince a zeleně na ni poblikával ze tmy. Neuložené číslo. Na okamžik zaváhala, ale pak ho zvedla.

Chvíli slyšela jen něčí těžký dech. „Chtěla bys svůj balíček?“ řekl pak kdosi na druhé straně. „Chtěla bys, ty kundo?“

Mlčela. Klepou se mi ruce, došlo jí. Nedokážu ho ani típnout.

„Jestlipak věříš na Ježíška?“ zeptal se ten studený hlas. „Asi bys měla, protože se už brzo potkáte.“

***

Dobry den, dnes Vam bude mezi 12-14 dorucovan balik 402… za…Kč, ktery lze uhradit kartou. Kontakt na ridice… Vase PPL. To byl první den, uvažovala Helena. Vzala jsem si pro jistotu dovolenou. Řidiči jsem zkusila zavolat až po půl páté, ale měl tam schránku. Na zákaznické lince mi oznámili, že balík doručují, ať počkám do šesti. Povzdechla si. Vědět, že je to jen začátek, takové docela malinké pošimráníčko před ranou do zátylku. Vědět to včas…

Druhý den nepřišla zpráva a zásilka prý zůstala na depu. Řidič dokonce zvedl telefon, nikdy prý tady nejezdil a má na starosti úplně jinou oblast. Snad zítra, ale určitě s někým jiným. Helena si zhnuseně odfrkla. Prý, ať se dívám na internet, ušklíbla se. Třetí den – žádná zpráva, žádný telefon, nic na webu. V pět večer vzteklý telefonát od řidiče. Dost si dovoluju, nebýt doma, když mi zrovna on veze balík. Volal už dvakrát a já mu to neberu! Zmetek! V Heleně se všechno vařilo. „Nemám žádnej nepřijatej hovor a doma tvrdnu už tři dny!“

„Ale to mě nezajímá, vážená. Není moje vina, že VY jste problémovej zákazník!“ Helena vyklepala z krabičky cigaretu a roztřesenou rukou si zapálila. Ukázkový psychopat. Agresivní, nadřazený a okázale pohrdající tou ubohou opelichanou slepicí (jako že zákazník? …no už si dělám do kalhot!). Ječel jak magor (co je vám do toho, jak já se jmenuju a proč by vás to vůbec mělo zajímat), ale nakonec se představil. Černý, to Heleně utkvělo v paměti. Tohle teda vážně přehnal. Helena přivřela oči a pomalu vyfoukla kouř. Klid, holka, klid. Přemýšlej. Co se stalo, už neovlivníš. Ale bude to chtít dobrej plán.

Jedna stížnost mailem a zároveň telefonicky – doufala, že se to trochu pohne. Ale nestalo se nic. Jen pátého dne večer zazvonil mobil. Poslední telefonát ze služebního čísla: „Tak ty sis na mě stěžovala, co? Ty smradlavá olezlá píčo, co si o sobě myslíš?“ Pak to típl. Od té doby už jen samá skrytá nebo neuložená čísla, pokaždé jiné. „Brzo se potkáme. Pohrajeme si. Zbožňuju nafrněný krůty, co se mě nemůžou dočkat. Připravil jsem ti dáreček. Užiješ si ho.“

Takže oficiální cesta padla, to je jisté. A na policii se mi vysmějou. PPL? Máte bujnou fantazii, slečno.

„Už tě někdo chytil pod krkem, ty pindo?“

Jak asi vypadá? – napadlo Helenu. Nejspíš to bude nerudnej dědek, co mu rozkrok visí až ke kolenům a když se předkloní, vzadu mu z kalhot vyleze tlustej opupínkovanej zadek. Představila si proplešlou hlavu s nagelovanou přehazovačkou a trochu se jí ulevilo. Nic se nejí tak horké, nebo ne?

Další hovory se zákaznickou linkou vzdala. Vlastně tu věc tak nutně nepotřebuje. A když přijedou až po Vánocích, zase tolik se toho nestane.

„Takový jako ty mám nejradši. Malý, kozatý, se zelenejma očima. Netušíš, co zažiješ.“

Nepřiznala by, že začíná mít strach. Až dnes. To auto ve stínu. Mohlo být jeho? Dům stojí na konci ulice, docela stranou, skrytý uprostřed vzrostlých stromů. Bydlím sama. Nemám ani psa. Tohle chtěl? Abych se tu bála? Pomalu došla do předsíně, aby se přesvědčila, že je zamčeno. Někdo tam dýchá, strnula. Na druhé straně dveří. Tiché zachrastění, jako by kdosi přešlápl. Slabý závan cigaretového kouře. Má snad tu drzost, že si tady ještě zapálí? Je si jistý, došlo jí. Dává si na čas. Baví se. Kolik dní, kolik nocí mi ještě dopřeje, než se dostane až dovnitř? Opatrně stiskla klíč a ještě jednou jím otočila v zámku. Směje se, uvědomila si. Někdo se venku směje. Naskočila jí husí kůže.

Telefon, v obýváku na stole zvoní telefon.

„Zamykáš se?“ řekl ledový hlas na druhém konci. Chvíli bylo ticho. Slyšela, jak se uchechtl. „Mně neuteče žádná.“

***

Celou noc pršelo. Helena ráno obešla rozbahněnou zahradu, ale po nočním návštěvníkovi nenašla téměř žádné stopy. Jen trochu cigaretového popela na prahu venkovních dveří a jeden rozmáčený vajgl. Takže tu byl. Vrátka zůstala zamčená; buď přelezl plot, nebo má klíč. Zátylkem jí projela vlna chladu. Chvíli měla pocit, že se nenadechne.

Slabý sluneční paprsek prorazil hranou zimní oblohy a na okamžik prosvítil vrstvu spadaného listí. Rozhrnula ho špičkou boty. Zavonělo jako na hřbitově. Nestihla jsem ho shrabat, napadlo ji nesouvisle. Cestu pod ním ani není vidět. Možná už ho neshrabu nikdy. Měla bych odjet. Nebo si sem někoho na pár dní pozvat. Ne – on si počká. Nikam nespěchá. Vrátí se, až bude čistý vzduch. Možná je pořád tady, ukrytý za některým z těch starých stromů. V panice vyrazila k otevřeným dveřím. Než je za sebou přirazila, stačila dvakrát upadnout a bolestivě si podvrknout kotník. Klouže, fakt hrozně klouže, sykla bolestí. Seděla v předsíni na zemi a držela si nohu. Mezi prsty jí protékalo bláto a třísnilo čerstvě vyluxovanou rohožku. Zahnědlé listy na podrážce páchly zánikem. To listí, zapomenutý a rozblemstaný všude po příjezdové cestě. Listí. Rozhihňala se.

***

„Nečekáte taky balíček?“ zeptala se jí v krámě sousedka. Včera mi z PPL přivezli nějaký dárky, myslela jsem, že už je do Vánoc ani nedostanu.“

„Jak jste na to přišla?“ Heleně se rozechvěla kolena. „Že taky na něco čekám?“

„Ptal se na vás. Ten řidič, víte? Že toho má dneska moc, ale co nejdřív pojede i k vám. Jen má prej špatný zkušenosti s psama,“ sousedka se pobaveně ušklíbla. „Kdyby tu věc teda musel nést až do domu. Uklidnila jsem ho, že žádnýho čokla nemáte.“

„Hmm,“ Helena sevřela rty, aby nezačala řvát. „To jste udělala fakt dobře.“ Mlčky naskládala nákup do tašky. „A jak vypadal?“ pronesla jako mimochodem. „Ten řidič, co u vás byl?“

„Ani nevím. Zdržel se jen chvíli. Vyložil balík, zaplatila jsem a odjel. Neprohlížela jsem si ho. No, snad se taky včas dočkáte.“

 „Jistě,“ řekla Helena. „Vlastně o tom nepochybuju.“

Vracela se pomalu, zabraná do myšlenek. Zahrada. Už tam byl a jistě si ji dobře prohlédl. Křoví, listí, bláto a mokro. Úzká pěšina mezi zarostlými záhony. Jedna malá šance by tu byla. Jedna jediná. Musí vyjít, protože jestli ne…

Telefon v kapse vytrvale zvonil. Neuložené číslo. Kolikáté v pořadí? Třeba to není on. Chtělo se jí zvracet. „Pomodli se,“ řekl. „Nebo zapal svíčku. Je čas.“

***

Stála mezi dveřmi a rozechvěle vyťukávala číslo do práce. „Beru si dovolenou. Asi jsem chytla chřipku. Horečku… ano. Skoro čtyřicet…, moc mě to mrzí.“ Potom vytočila zákaznickou linku. „Dnes ne,“ zašveholila příslušná slečna. „Balík s tímhle číslem zůstal naskladněný v depu. A konkrétně pan Černý dnes stejně jezdí na druhém konci Prahy.“

Jedno odpoledne, blesklo Heleně hlavou. Víc času nemám. Nic, než pouhých několik hodin, než padne úplná tma. „Až přijdu, zabiju tě.“

***

Zítra bude úplněk, pohlédla na oblohu. Stála skrytá ve stínu podkrovního okna a z výšky sledovala stříbrnou stuhu silnice. Zahrada dole byla zahalená do tajemného, ostře bílého svitu kulatého měsíce. Jen stíny v tom jasném světle vypadaly delší a temnější. Netušila, jestli to pro ni znamená výhodu, nebo problém. Všimla si, že pod zahradou, kousek za zatáčkou, stojí tmavá dodávka. Nápis PPL z její plochy v tom sinavém světle ostře vystupoval. Kolem se nic nepohnulo. Čekala. Kde je?

Nehybnou tmu rozkrojilo zvonění telefonu. „Přivezl jsem vám balíček,“ ozval se mužský hlas. „Čekáte na něj, nebo snad ne?“

„Ano,“ hlesla. „Je odemčeno. Mohl byste ho, prosím, přinést před dveře k domu? Sejdu dolů a rozsvítím.“

Viděla, jak se od vrátek odlepila tmavá silueta. Něco držela v rukou a lehce s tím otáčela. Připomínalo to kovovou strunu. Helena těžce polkla. Klid, děvče. Jde správně, drží se chodníku. Kluzké listy v měsíčním svitu přízračně světélkovaly. Seběhla do přízemí a váhavě otevřela. Cesta byla prázdná. Černé místo kousek od vchodu vypadalo jako hladová tlama. Helena cítila, že se jí třesou nohy. Pouhý kus síťoviny proti mouchám a kolečko vlhkého listí. Copak už v pravěku se škodná nelovila podobně? Z otvoru bývalého septiku táhl chlad. Zaslechla hekání a tlumené nadávky. Musíš, nařídila si, musíš tam dojít. „Běž!“

„Vytáhni mě!“ řval ten člověk dole. „Vytáhni mě z těch sraček, ty blbá krávo!“

„Ale to nejde,“ poznamenala jemně. Já nemůžu.“ Snažila se nevnímat příval rozzuřených kleteb. „Nemám jak. Víte, měl jste mi přivézt žebřík. Takový ten lehký, skládací. Bez toho…?“ S hanbou si uvědomila, že se usmívá.

„Hrabe ti?“ zaječel. „Určitě jsem si zlomil nohu! Počkej, až se dostanu ven!“

„To půjde těžko, lásko,“ řekla už klidně a přivalila na místo těžký betonový poklop. Bez pomoci dubové fošny, kterou použila jako páku, by to nedala. Ale věděla, že i kdyby se mu povedlo vylézt až k otvoru, tohle zespodu nikdy neodstrčí.

„Nebudeš tam sám,“ řekla. „Tady žije spousta milejch zvířátek.“

***

Auto stálo zaparkované těsně za plotem. Ani nevytáhl klíčky ze zapalování, usmála se. Dokonce i mobil pořád ležel na přístrojové desce. Tím líp. Když ten vůz najdou v úplně jiném obvodu, bude to jistě vypadat líp.

Vrátila se před svítáním. Zkontrolovala poklop a s potěšením seznala, že se nepohnul ani o centimetr. Škrábavé zvuky zdola ignorovala. Poprvé, po tolika dnech, spala jako miminko. Další noc napadl sníh. Zcela zakryl cestu i přilehlé záhony. Bílá pokrývka zůstala nedotčená i stopami ptáků. Jen z díry v opuštěné odpadní rouře vyběhlo několik vypasených potkanů. „Na jaře to nechám zavézt,“ oznámila jim nahlas. „Pár kubíků hlíny postačí. Co také s nepotřebným septikem? Ještě aby tam někdo spadl.“

***

Pršelo celé svátky. Déšť se střídal se sněhem téměř do půlky ledna. Chrastil v prázdných korunách stromů. Šustil v okapech. Plnil všeobklopující tmu svým skleněným ševelením. Skoro přeslechla zvonek.

„Slečna Tichá? Přivezl jsem vám balík.“

„Je leden,“ zasípala Helena. „Už jsem vás nečekala. Pustila jsem to z hlavy.“

Podsaditý muž kolem čtyřicítky se vysoukal z auta a flákl dvířky. Připadal jí ošuntělý a celkově nevýrazný. Člověk, jakého pustíte z hlavy pár minut potom, co vám zmizí z dohledu.

„Černý,“ představil se. „Nadávala jste mi do telefonu, vzpomínáte?“ Dech mu páchl lacinými cigaretami. „Pracuju jako brigádník, vždycky jen kolem svátků. Tyhle Vánoce toho bylo nějak moc. Neumíte si představit, co všechno si lidi dokážou vymyslet. Tekly mi nervy,“ přejel Helenu nenávistným pohledem. „Navíc nám ukradli auto i s nákladem. Proto jedu až teď,“ dodal smířlivě, ale v očích mu zasvitlo něco kovově studeného. „Není vám nic?“

„Ne, díky. Já…, nic se nestalo. Nic… Odnesu si to.“ Helena strnule zvedla balík a opřela ho o sloupek. „Každou chvíli dorazí kamarádka. Pomůže mi.“ Srdce jí bušilo, jako by běžela maraton. Doufala, že muž nic neslyší.

„Budete platit v hotovosti, nebo kartou?“ zeptal se. Měl chladný hlas, ve kterém se dole na dně cosi lačně chvělo. Je to on, nebo ne? Helena zoufale lovila v paměti zvuk hlasu z telefonu.

„Kartou,“ řekla.

„Stěžovala jste si,“ ucedil jedovatě. „To nesnáším. A copak vám přinesl Ježíšek?“ Roztáhl rty v ostrém úsměvu. „Že by ještě nedorazil?“ Zaklapl desky a obrátil se k odchodu. „Určitě to brzo napraví,“ zasyčel. „Jistě.“

„Čekám ještě jeden balíček.“ Vší silou se pokoušela udržet nevzrušený, lhostejný tón. „Zítra, nejpozději pozítří.“ Divila se sama sobě, jak snadno dokáže lhát. „Nejspíš mi ho přivezete zase vy?“

„O tom nepochybujte,“ krátce jí pohlédl do očí. Duhovky měl světle, ocelově modré.

„Včas zavolejte,“ řekla. „Budu na telefonu.“

***

Sotva auto zmizelo za zatáčkou, otočila se do křoví a zvracela. Potom usedla na zídku a chvíli ochromeně zírala do zahrady. Pohledu na poklop se vyhnula. Sníh už stačil odtát a pěšina vypadala stejně jako před svátky. Síťoviny zůstala ve sklepě ještě celá role, pomyslela si s úlevou, ani ten klacek jsem naštěstí nespálila.

„No tak, Heleno,“ řekla polohlasně. „Zvedni se. A nekňuč. Omyl se prostě občas stane. To je život.“ A ..., na malý okamžik se dotkla pohledem lehké vyvýšeniny, skryté pod listím. Místa je tam zatím pořád dost.

***

obrázek smrtihlava v perexu: Anna Příhodová

***