Úředníkova letní dovolená

Letní povídka pro Víkend MF DNES - Jonáš mě fascinuje od dětství, je to taková ostrá ilustrace lidské povahy. Tahle povídka doprovázela jednu malou keramickou plastiku na výstavě na Skalce nad Mníškem pod Brdy. Snad se bude líbit i vám...

Úředníkova letní dovolená – aneb trapný konec proroka

Jonáš byl malej úředníček středního věku, pracoval v metropoli ve velkým hnusným baráku v mrňavý kanceláři, cvakal do počítače a otravoval lidi, to ho docela bavilo, když jinak ho ta práce fakt štvala… ale zaplať pánbůh za ni, že. V noci nemohl spát, ležel v posteli, civěl do tmy, ne a ne usnout. Polykal spousty prášků a sem tam to zazdil nějakým tím panákem, ale nebylo to moc platný.

A jednu noc, jak tak leží a mlátí sebou v posteli, najednou Jonáš slyší hlas, a ten Hlas po něm chce, aby se co nejdřív, vlastně hned teď sebral a odcestoval do nějakýho města, o kterým Jonáš do teď nevěděl že vůbec existuje, aby se prostě sbalil a odjel tam a ohlásil tam lidem, co v tom městě žijou, že způsob jejich života už dávno přesáhl míru jakýkoli tolerance a tím pádem ztratili nárok na přežití a jejich město bude i s nima úplně vyhlazený z povrchu Země.

Jonáš to ani trochu nechápe, myslí si „co je mi vůbec do toho, a kdo jsi vlastně ty, co tady do mě hučíš,“ zacpe si uši, „já do žádný přiblblý řiti světa kvůli nějakejm pitomcům nepojedu,“ ale slyší to pořád, ten hlas mu nedá pokoj, Jonáš se nacpe práškama, ale nijak mu to nepomůže, dokonce ani když se zpije jako prase.

Takhle to trvá pár nocí, Jonáš si v práci to místo vygůgluje v počítači, je zděšenej, ono opravdu existuje, nějaká vzdálená díra někde na ostrově uprostřed oceánu, Jonáš je zoufalej, už vůbec nespí, jde k  psychiatrovi, ten si ho vyslechne a povídá: „No víte, pane Jonáš, vy jste asi trochu přepracovanej, možná byste měl změnit zaměstnání nebo malinko vysadit, napíšu vám na to něco a uvidíme.“ Jonáš nafasuje prášky na hlavu, hned večer to svinstvo do sebe nacpe, už už by usnul, ale ten hlas bůhví koho je tu zas, Jonáš brečí, cpe si do uší voskový špunty, strká hlavu pod polštář, jenže je to všechno zbytečný, ten hlas sedí v hlavě a nedá se zahnat ani odbýt, je tu prostě furt.

Jonáš chodí dál do práce, vypadá dost zanedbaně, už se ani skoro neholí a začíná trošku smrdět, klimbá nad počítačem, je čím dál nesnesitelnější a dělá taky spoustu chyb. Nakonec přijde šéf, chvíli na Jonáše kouká a pak povídá: „ Vy si evidentně potřebujete odpočinout, pane Jonáš, vezměte si pár dní dovolený, dejte se trošku do pořádku a až se vrátíte, promluvíme si o vašem dalším zařazení.“ Polib mi prdel, myslí si Jonáš, ale nahlas říká jen „Samozřejmě, pane vedoucí, ano pane vedoucí…“

Doma ho napadne, že je to vlastně výbornej nápad s tou dovolenou. „Seberu se a vypadnu někam hodně daleko, někam kde ten hroznej HLAS stoprocentně neuslyším, počkám tam, až si tady najde nějakýho jinýho křena a pak teprve se vrátím domů,“ řekne si. Rychle sbalí věci do kufru a letí do přístavu, má štěstí, za pár minut mu odplouvá loď, dokonce ještě sežene lístek pro druhou třídu. Zaleze do kajuty a pár dní se z ní nehne, chodí se jen najíst a jen opatrně, aby ho ten Hlas náhodou nevyčuchal, poprvé po dlouhé době se dokonce vyspí a neslyší nic.

Jenže po pár týdnech se najednou zvedne hrozná bouře, udeří z čistýho nebe a na místě, kde by se vůbec vyskytnout neměla, loď se zmítá ve vlnách, divně to v ní praská a dělá to dojem, jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Cestující nadávají posádce, že je naložila na plovoucí rakev, kapitán křičí, že za to může majitel, protože už 30 let nevrazil do oprav ani korunu, jenom rejžuje a na lidech mu nezáleží. Lidi ječí hrůzou, jak to s nima cloumá, pár už jich vlny nadobro spláchly do moře, samozřejmě se hledá viník a kapitána napadne, že je to vážně divný, plaví se tu celej svůj život, už víc než 40 let a tohle tady nikdy nezažil, to není jen tak. „Tady na tý lodi musí bejt někdo, kdo se protiví vůli bohů,“ řve kapitán „ a proto tady teď všichni chcípneme a utopíme se jak krysy! Kdo to je, ať se přihlásí dobrovolně, dokud je ještě trochu času!“ To se samozřejmě nikomu nechce, i když buďme upřímní, takovejch by tu bylo, vždyť kdo z nás se čas od času aspoň trochu nějakýmu božstvu neprotiví? Potom si najednou všichni vzpomenou na Jonáše, na toho exota, co je furt zalezlej v kajutě a nos vystrčí jen do jídelny, ten na první pohled vypadá, že se před něčím schovává.

Jonáš vidí, jak na něho všichni koukají, myslí si něco o pověrčivý pakáži, ale je mu jasný, že už stejně nic nenadělá, a tak řekne, „No, je to možný, že to budu asi já…“ a pak už letí přes palubu, nedali mu čas ani se pomodlit, jak rychle ho tam mrskli, Jonáš padá, voda je černá, ledová a smradlavá, hned si nabere, chvíli kolem sebe hrabe a pak se vynoří, hladina je najednou čistá jako sklo, úplně klidná, po bouři ani památky.  Vidí, jak v dálce mizí jeho loď, nikdo po něm ani nevzdechne, ti jsou rádi, že se mě zbavili, myslí si Jonáš a plave a plave, na hladině nenajde ani třísku, které by se mohl zachytit, je mu jasný, že to dlouho nevydrží, ale ještě se mu nechce umřít a tak se snaží. Jenže voda je strašně studená, už necítí ruce ani nohy, propadá se do hlubiny, do úplný tmy. To je konec, řekne si Jonáš a najednou má pocit jako by ho něco zachytilo, jako kdyby ho snad spolkla nějaká obrovská pravěká potvora. Ještě toho trochu, myslí si, vznáší se ve tmě, ale určitě není mrtvý, není tam ani zima, jen nemůže ven. Jonáš neví, jak dlouho to trvá, snad 3 dny a 3 noci, tak nějak to odhaduje a pak cítí, že letí, snad ležel záhadný prarybě natolik v žaludku, až ho musela vydávit, nic lepšího Jonáše zrovna nenapadne. Leží na břehu, voda se přes něj převaluje, plive písek a kašle, ale žije. Chvíli trvá, než mu to všechno dojde, vyhrabe se na nohy, konečně se zvedne, potácí se jako opilec a rozhlédne se. Podle bordelu, co se válí ve vlnách všude kolem pobřeží usoudí, že nějaká civilizace bude asi blízko a dost se mu uleví. Jonáš jde, ani neví jak, motá nohama, najednou je ve městě, lidi jsou tam nějaký divný, dost nevlídný, nikdo mu nepomůže, naopak, hned se ho taková zfetlá partička pokusí okrást, „Kdyby bylo aspoň o co,“ řekne Jonáš a okamžitě dostane přes hubu, leží u krajnice, celý to město je nějaký podivný a Jonáš dostane trochu strach.  Zvedne se a jde se podívat na první ceduli, kde se to teda vlastně octnul, „To není možný,“ kňučí, když to vidí, „to nemůže bejt pravda, tady já nemám bejt, tady ne…“ Ale je to tak, Jonáš má prostě smůlu, vidí, že trčí zrovna v tom městě, do kterýho tak nechtěl, teprve teď mu dochází, že před Hlasem není úniku, nikdy a nikam, je prostě všude a dělá si, co chce a Jonáše se na jeho názor vůbec neptá.

A tak se Jonáš sebere a jde dál do města, už je mu všechno jedno, lidi do něj strkají, posmívají se mu, nadávají mu do houmlesáků a kopou do něj. Jonáš se rezignovaně sune dál, párkrát ještě dostane znova nakládačku a diví se, že vůbec ještě žije. Lidi v tom městě vyhlížejí vesměs dost nechutně, zmalovaný ženský jsou buď odporně tlustý nebo zase hnusně vychrtlý, onáušnicovaný špeky jim tečou přes rantly krátkejch sukýnek, taky jsou děsně sprostý a chlapi jakbysmet. Normální lidi tu už asi vážně nežijou, napadne Jonáše, buďto dávno zdrhli nebo jim tu zakroutili krkem. Skutečně nikoho normálního nepotká, ani dospělýho, ani dítě, jen tuhle pakáž, a tak dojde až na hlavní náměstí.

Tam už toho má právě dost, dost těch lidí, dost Hlasu, dost celýho toho strašnýho města. Vyleze na podstavec jedný obzvlášť monstrózní a nechutný sochy, zhluboka se nadechne a pěkně jim to nandá. Všechno jim to řekne, hezky od plic, jaká jsou odporná, zlodějská, nechutná, vyžraná, zkorumpovaná, neřestná, všeobecně hnusná a úchylná pakáž, světovej hnus a vřed na těle lidstva a že ten nahoře, ten že s nima už dávno ztratil trpělivost a teď jim to ukázkově spočítá. Celý to jejich odporný město i se všema jeho obyvatelema sežehne a zlikviduje až do základů, do posledního živýho tvora, nic tam nezůstane a on Jonáš nemůže, než s tím vřele souhlasit (zvlášť když uváží, jaký ohavný tam mají ženský).

„Než tě propíchnu, budeš srát hubou!“ povídá vykrmenej holohlavej týpek ověšenej zlatejma řetězama. Jonáš vidí tu kudlu, dlouhej a určitě dost ostrej vyskakovací nůž, dojde mu, že to asi trošku přehnal a celej se orosí. Jenže v tom se ozve ten zvuk. On už tu je vlastně dlouho, jen tak lehce, ale teď zesílí, a hodně. Vibruje celým městem, lidem pod nohama, nikdo neví, co to je, lidi jsou jako zdřevěnělý, viděj svoje domácí zvířata, jak se najednou dávají na úprk, všechno to mete z města ven a nikdo si nevšímá svejch páníčků, ani ty odporný načančaný čoklové, co žerou svíčkovou a vozej se v kočárcích. Dokonce i ptáci v klecích na oknech zoufale bušej křídlama o mříže a padají umlácení na dno svýho vězení. Najednou si Jonáše nikdo nevšímá a vypukne panika. Lidi ječej, chvíli se motají po náměstí a navzájem se hledají a pak zařinčej první rozbitý výlohy. Dav bere obchody útokem, co není přibitý, hned mizí, co nejde sebrat, to rozmlátěj. Jonáš vyleze po podstavci o kousek výš a čeká. Když se situace malinko uklidní a Jonáš vidí, že si ho už skutečně nikdo nevšímá, sleze, jde do nejbližšího obchodu, pod nohama mu křupají kousky skla a kolem už pár vybílenejch krámů hoří, Jonáš si najde pěknej velkej batoh a taky se zásobí. Vezme si nějaký balený vody, chleba a konzervy, pár piv v pixle a čokoládový tyčinky a vypadne z města.

Nad městem se tyčí jedinej velkej úplně holej kopec, Jonáš tam leze, je unavenej a myslí, že to snad ani nedá, chce tam dojít před svítáním, dřív, než by si na něj mohl někdo náhodou vzpomenout. Ráno je nahoře, sedne si pod jedinej osamělej strom, co tam ještě roste, a dívá se dolů. Město hluboko pod ním se v ranním slunci topí v chaosu.

Drásavej zvuk, co to způsobil, ještě zesílil, vlastně se zdá, že je každou hodinou intenzivnější. Některý lidi se pokoušejí opustit město po moři, cpou se do lodí, přitom se navzájem schazujou přes palubu do vody, každej jen za sebe, bez soucitu s kýmkoli. Jenže moře je od minulýho večera tak rozbouřený, že odplout prostě nejde, brzo plive zpátky na břeh těla těch, co se bezhlavě vydali na cestu.  Ostatní se rozprchají do okolí, všechny silnice z města jsou totálně ucpaný a neprůjezdný, lidi tam na sebe řvou, často dojde na nože nebo se dokonce střílí.

Totální humus, myslí si Jonáš, sedí pod stromem, má tam pěknej stín a dívá se. S večerem obyvatelům města dojde, že nemají kam utéct. Přestávají se mlátit, zalézají postupně do svých domů a zabedňují se tam. „To vám bude taky houby platný,“ glosuje Jonáš. Zvuk neustále sílí. Už naplňuje celej prostor, vibruje pod nohama, duní v hlavě, nedá se před ním nikam zavřít. Jonášovi je jasný, že tohle nejspíš taky nepřežije, tak jen sedí a sleduje. Na stromě roste nějaký ovoce, Jonáš vůbec neví, co to je, možná fíky, Jonáš to jí, chutná to docela dobře a je to pro něj mezi těma nakradenejma konzervama příjemný zpestření. Druhej den je ve městě klid, nikdo nevylejzá, je tam úplně mrtvo, jen ten divnej zvuk je pořád silnější a navíc je nepředstavitelný vedro. Jonáš se potí pod stromem - ještě že ho tady mám, myslí si, balená minerálka je odporně teplá a je jí pořád míň, Jonáš přemýšlí o vaně se studenou vodou a čeká.

Třetí den slunce pálí už od rána tak nesnesitelně, jako by se úplně zbláznilo. Jonáš vidí, jak lidi postupně vylejzají ze svejch úkrytů, dívá se na ně s úžasem, všichni jsou v černým, jako kdyby si řekli, slejzají se na otevřenejch místech  v tom hrozným slunci ve svejch černej hadrech, dospělí i děti a Jonáš je slyší. Kleknou si a zpívají. Oni se snad modlí, žasne Jonáš, Copak si myslej, že s tím můžou, po tom všem, co tady roky předváděli, ještě něco zachránit? Ale oni tam zůstanou, vytrvalí, vedro nevedro, jsou tam celou dusnou noc, nejedí ani nepijou, už nemůžou ani zpívat, jsou čím dál tišší, ale zůstávají.

Ráno už Jonáš nemá nic k jídlu ani k pití. Slunce praží k nepřežití, dokonce i pod tím jediným stromem. Jonáš sleduje znepokojeně, jak mu začínají vadnout listy. Odpoledne už se z města nenese jedinej hlas. Zvuk vibruje tak intenzivně, že znemožňuje soustředění na cokoliv jinýho. Už bude brzo konec, napadne Jonáše, a vlastně už se nemůže dočkat, až ta apokalyptická zkáza konečně dorazí a smete tohle místo ze zemskýho povrchu a ten zbytek, co ještě zůstane, spláchnou mořský vlny. Jonáš se dívá dolů, do města, na jeho ztichlý obyvatele, zhroucený ve vedru v ulicích města, malý černý tečky ztuhlý hrůzou ve vzduchu, kterej se tetelí horkem. Najednou je mu líto sebe sama, že tu nejspíš zařve spolu s tou verbeží tam dole a že s tím nemůže vůbec nic dělat.

Jonáš zavře oči. Sedí a čeká, a najednou cítí, že se něco pronikavě změnilo. Ten zvuk je pryč, je prostě pryč, slunce svítí a Jonáš cítí, že žije, slyší šustit pohyb v suchý hlíně kolem svejch nohou, otevře oči a vidí zvířata, jak se vracejí zpátky do města. Nestalo se nic. NESTALO SE NIC!!! Lidi na náměstích pomalu vstávají, objímají se, Jonáš slyší ten radostnej křik, tancujou a zpívají a strkají ven sudy s chlastem, večer bude určitě ohňostroj, napadne znechuceně Jonáše, za krk mu padá uschlý listí a Jonáš vidí, že ten strom, jedinej zdroj stínu totálně uschnul, taky cítí, že má z mořský soli v hadrech hnusnou vyrážku, má hroznej hlad a žízeň a je mu nehorázně vedro, je daleko od domova a najednou ho popadne hroznej vztek.

„Co si vůbec o sobě myslíš?“ ječí na ten Hlas „Já se tě o nic neprosil, já sem vůbec nechtěl, do týhle nehorázný prdelní díry plný hnusnejch úchylů. Ty ses mě na nic neptal, vytáhs mě z mý práce, z mýho domova, vymáchals mě ve sračkách, nechals mě sežrat nějakou slizskou potvorou, rozbili mi tu hubu, na náměstí jsem se málem podělal strachy, myslel jsem, že tady umřu, jsem nasolenej jako treska, špinavej jak prase, nemám ani korunu a vůbec nevím, jak se na konec dostanu domů, tam už mě stejně asi vyhodili z práce, navíc jsem ZASE za totálního idiota a KAŽDEJ se mi tu vysměje! Jdi do hajzlu, jdi do hajzlu!!!“ ječí Jonáš a vztekle kolem sebe rozkopává rozpálený oblázky.

„Jonáši,“ řekne jemně ten Hlas a nezní to ani naštvaně, spíš tak nějak zklamaně. „Tobě je líto toho jedinýho stromu, že dával stín a rostlo na něm celkem poživatelný ovoce. A všech těch lidí tam dole, dospělejch i dětí, všech těch životů by ti líto nebylo? O co si myslíš, Jonáši, že jsi lepší, než všichni ti, cos je dole opustil? Já mám rád všechny svoje tvory,“ povídá ten Hlas a jeho jemnej smutek tlačí Jonášovi hlavu k zemi mezi zaprášený kamínky. „Neopustím ani nezničím nikoho, kdo mě prosí. Vrať se domů, Jonáši, vrať se domů.“

A Jonáš jde, kupodivu se docela snadno dostane zpátky domů, najde si novou práci, zase sedí v kanclu v trochu jiný odporný budově ve velkoměstě, dřepí ve svý kóji, datluje do počítače a prudí lidi, ale už mu to vůbec nepřináší potěšení. V noci nemůže spát, žádný prášky nebere, leží v posteli, třeští oči do tmy a čeká, čeká, jestli se zase ozve ten Hlas, jen jednou, ještě jednou, znova...