Judita, královna

Nezletilí ať to nečtou, pravověrní nechť mi odpustí.Tenhle starý příběh se přímo nabízí pro alternativní verzi. Judita sama, to jak je neustále zdůrazňována její neposkvrněná počestnost, že je to až podezřelé... Předkládám prozatím první z vyjímečných biblických žen, časem tady na blogu jistě přibudou další.Prosím, nekamenujte mě příliš.

Noc byla docela temná a bez hvězd, ani měsíc nevyšel. Prošla jsem kolem stráží zcela neviděna. Věděla jsem, že to musím stihnout do rána, hned tuto noc, protože zítra by už bylo pozdě. Odnesla jsem ho na opuštěné místo v proluce mezi hradebními zdmi, místo, které jsem si předem vyhlédla, když už bylo jasné, jak to dopadne.

„Tady tě nikdo nenajde, broučku,“ pošeptala jsem mu. Nesla jsem ho pevně přivázaného na břiše, aby pod pláštěm nebylo nic vidět, kdybych přece jen někoho potkala. Teď jsem to drobné vychrtlé tělíčko jemně odvázala a položila do prachu na zemi. Vlastně už skoro nic nevážil.

„Není tady ani tráva, miláčku,“ zlehka jsem pohladila jemné vlásky a vyhublou tvářičku. „Už jsme snědli všechno, všechno, co se ještě dalo. Ale tobě to vadit nebude. Mír a klid tvým kostičkám, trápení skočilo a jsi v pokoji božím.“

Opatrně jsem se rozhlédla, než jsem v ztvrdlé zemi začala hrabat hrob. Nebylo by dobré, kdyby mě přece jen někdo zahlédl. Jedno z posledních dětí ve městě. Vlastně tu mimo něho už téměř žádné nezbyly. Děti a starci umírají první…

„Kde máš děcko?“, ptala jsem se malé Myry, svojí sousedky. Byla těhotná, ještě včera na svém vyhublém těle tahala malé nafouklé bříško. „Děcko?“ divně se na mě podívala. „Nemám dítě. Nikdy jsem ho neměla.“ Pak se začala smát. Sedla si na zem, pokyvovala se a smála, pořád se smála a tekly jí slzy. „Hospodin mě zatratil,“ řekla. „Jsem prokletá.“

„Snědli by tě, Judášku,“ políbila jsem ho na zavřená víčka. „Všechno, co by šlo, by snědli, nenechali by ani kostičku. To se nestane. Tohle máma nikdy nedovolí.“

Položila jsem ho jemně do té nejhlubší jámy, kterou mi moje zbytky sil dovolily vyhrabat a rychle ji zahrnula. Kamínky a prach nahoru, moc nechrastit. Ráno tam nesmí být nic vidět. Ale ve dne se pod hradby stejně nikdo neodváží. Narovnala jsem ztuhlá záda a zahleděla se směrem k táboru nepřátel. Vlastně se nemusím bát, že mě někdo uslyší. Od stanů nájezdníků se táhl opilý řev a vůně smaženého masa. Zvedl se mi žaludek.

„Judito,“ na druhé straně mě jeden z obránců surově chytil pod krkem. „Kdes byla? Nekurvíš se, doufám, s nepřítelem?“ Zmáčkl.

„Nešil, Jusufe,“ odstrčila jsem ho. „Za co mě máš? Jdu za tebou.“

„Nemám ti za to co dát,“ pousmál se bolestně. Ani vojsko už čtyři dny nedostalo proviant. Ještě zítra a bude konec. Pozítří je město jejich. Bylo by už dnes, kdyby tušili, že nemáme sílu ani na tohle…“ Unaveně se opřel o hradební zeď.

„Egypská láska,“ usmála jsem se na něj. „Udělám ti to zadarmo, hned teď. Hospodin ví, jak dlouho tu ještě budeme. Aspoň umřeš s hezkou vzpomínkou.“

Stál docela tiše, mačkal mě horkýma rukama ve vlasech a nohy se mu třásly jako starému unavenému koni, než skončil. Moc jsi mi toho nenechal, napadlo mě hořce. I tohle je, v době hladomoru, jeden ze způsobů, jak si prodloužit život. K čemu vlastně? Přežít svoje nejbližší, své milé, vlastní děti…

Měla jsem dva maličké syny. První umřel na nějakou infekci hned na začátku obléhání. Děti umírají často, ani nemusí být válka. Málokteré se dožije dospělosti. Ale Judášek, pořád jsem doufala – byl silný, vydržel přece tak dlouho. Dokud ještě život šel, jak má, dařilo se nám dobře. Menase, můj manžel, byl vážený občan a  zůstal mi  po něm velký a docela honosný dům. Byl to on, kdo mě naučil číst a psát a vyznat se v Písmu, a uvedl mě do společnosti. Po jeho smrti se našlo ještě mnoho jiných úspěšných a majetných mužů, kteří moje služby štědře ocenili. Bývala jsem velmi krásná, než před hradby mého města přitáhli Holofernovi nájezdníci. Rychle pochopili, že neprojdou přes hory a nepřiblíží se k Jeruzalému, dokud nepokoří hradby Betulie a po několika marných pokusech  o její dobytí se rozložili dole pod městem a odřízli nás od vody a jídla. Když začátkem obléhání udeřil hlad, a dokud ještě bylo za co vyměnit peníze, prodala jsem spoustu šperků, kterými mě moji milenci zahrnovali. Ty zbylé zůstaly ležet jak nepotřebná veteš na dně truhly v ložnici mého domu. Co s nimi, když se nedaly sníst, nikdo je nechtěl. Potom jsem chodila za jídlo a vodu, nechtělo se mi umřít. Nechtěla jsem, aby umřel Judášek. Ty jeho hluboké, sladké důvěřivé oči…

Noemi byla doma. Musela se vrátit chvíli přede mnou. „Na,“ řekla a vrazila mi do ruky kus chleba a sýra.

„Tys tam zase byla.“ Snažila jsem se, aby to znělo nesouhlasně, ale rychle jsem hrábla po chlebu a hltavě se zakousla. „Děkuju ti.“

„Za nic,“ usmála se. „Víš, já vážně nehodlám umřít. Doufám, že si mě budou pamatovat, až vtrhnou za hradby. Třeba mě nezabijou, možná si mě odvedou s sebou…“

Byla pořád naivní. Až se to stane, děvenko, nezůstane tu kámen na kameni. A vyhladovělé město se nebude vůbec bránit. Vůbec. Radši na to nemysli.

„Pohřbila jsi ho?“ zeptala se s pohledem na prázdnou postel. „Nenajdou ho?“

Položila jsem zbytek chlebové placky a schoulila se na zemi. „Vyplakej se,“ přilehla ke mně. Hladila mě a hrála si se mnou, jak to umí jen opuštěné ženy mezi sebou, a tak jsme usnuly.

„Ještě dva dny,“ řekla zadumaně, když jsme se ráno probudily. „Dva dny, jedna noc. Pozítří ráno přijde konec.“ Stiskla mi ruku. „Bojím se. Ale pořád věřím, že se nás Hospodin zastane, jsme přece jeho národ. Nemůžeme zahynout. Že ne?“ Měla v očích úzkost. Bůh udělá zázrak… Je ještě tak mladičká. Kolik jí mohlo být, když ke mně před dvěma lety přišla, dvanáct? Přivedl ji jeden z mých mecenášů. „Je malá,“ postrčil ji ke mně,“ ale hodně už toho umí, a je šikovná. Vyuč si ji, ať máš pomocnici.“

„Chci žít,“ šeptala tiše. „Omotat si kolem prstu jednoho z těch nadrženejch dědků a vdát se. Mít děti…“ Její horké slzy mi stékaly do dlaní. „Oni s tím počítají, řekli mi to. Pozítří tu už nebude nikdo, kdo by proti nim zvedl kopí. Dobudou město beze ztrát. Zahyneme, Judito. Všichni umřeme.“ Vzlykala jako malá holčička, která si natloukla koleno – navzdory všem svým zkušenostem  vlastně pořád ještě byla nedospělé vystrašené dítě.

„Neplač,“ pohladila jsem ji. „Něco mě napadlo.“ Vlastně nemáme o co přijít, pomyslela jsem si.  Ale to ti vyprávět nebudu. „Dneska večer,“ řekla jsem, „se prostě jako vždycky prosmekneš kolem stráží a vetřeš se dole do jejich tábora. Navnadíš je, a řekneš jim, že máš paní, která tě všechny ty finty naučila. Moje paní, podotkneš jen tak, je mnohem lepší než já. Zná takový taje lásky a milování, o jakejch se vám ani nezdá. Ještě mě ani nestačila všechno naučit.

„Proč?“ otevřela doširoka temné oči. Chceš tam snad jít taky?“

„Mlč,“ položila jsem jí ruku na ústa. „A poslouchej. Moje paní, řekneš, nechodí jen tak s nějakým póvlem. Je hostem jen v palácích těch nejbohatších a nejvýš postavených. Zná všechna jejich tajemství. Neučila by šukat vás. Ani váš pán, Holofernes, jistě nikdy neměl takovou milenku. Všechny jeho milostnice jsou proti mojí paní jen obyčejný druhořadý štětky. Ona je velekněžka našeho lidu v chrámech boha šoustání. Ti pitomci,“ stiskla jsem jí ruku, „nevědí skoro nic o naší víře, o našem Bohu. Nezajímá je to. Namluvíš jim cokoli. A to ty umíš,“ usmála jsem se na ni. „Jsi v tom dobrá. Napneš je,“ pokračovala jsem. „Nažhavíš je. Moje paní,“ řekneš, „je za patřičnou odměnu ochotna věnovat svoji poslední noc vašemu pánu a všechna svoje tajemství mu odhalit.“

„Cože?“ koukala na mě s otevřenou pusou. „To myslíš vážně?“

„Je to naše poslední naděje, miláčku Noemi, nás všech,“ pohladila jsem ji lehce po vlasech. Má je tak krásné, husté a vlnité. Černé jako noc. Byla by jí škoda.

„Co chceš udělat?“ zeptala se opatrně. Snad nedoufáš, že si zrovna nás dvě nechají v táboře, než vytáhnou vyvraždit město?“ Nevěřícně pokývala hlavou.

„Na to nemysli,“ povzbudila jsem ji. „Jen udělej, co říkám.“

„Zaberou,“ pousmála se. Jsou to primitivové, co se pářej jako koně. Nový techniky je dost zajímaj.“ V očích jí tančily jiskřičky.

Odešla večer po dlouhém žhavém dni. Ležela jsem venku a zírala do těžké zatažené oblohy.  Zvolna se rozpršelo, chytala jsem ty kapky do úst a na vyplazený jazyk jako dítě a přemýšlela, co udělám, jestli se Noemi vrátí. S čím se vrátí. Myslela jsem na Judáška, na jeho mělký hrob dole pod hradbami. Zavrhl jsi snad, Hospodine svůj lid? Existuješ vůbec? Může existovat Bůh, co se dívá na takové utrpení svého národa a nic neudělá? Kde jsi, ty, co si říkáš dobrý, nadobro jsi od nás odvrátil svou tvář? Jak by nás mohl milovat, napadlo mě. Národ, kde matky z hladu vraždí vlastní novorozence. Možná ani žádný bůh není, ani žádní jiní bohové. Jen lži k otupení strachu ze smrti, strachu vlastního všem národům. Jestli nějaký je, už nás nechce znát…

„Dneska večer,“ smála se Noemi, když se po ránu vrátila naložená jídlem a vonnými mastmi, „tě jejich vojevůdce očekává ve svým stanu. Tohle ti posílá, aby ses hezky upravila.“ Trochu pohrdavě se usmála. „Smrady,“ odfrkla si. „Má nás za obyčejný kurvy.“ Budou se hodit, napadlo mě. Čím silnější vůně, tím líp. Nahlas jsem neřekla nic.

Ten večer jsem se pečlivě umyla posledním zbytkem dešťové vody a natřela celé tělo vonnými oleji. Noemi mi rozčesala vlasy, zručně je propletla stříbrnými rolničkami a jemně mi podmalovala oči. Náramky na každou paži a ty nejdražší šaty, jaké jsem doma měla. Vzácný egyptský nákrčník. Nastavila mi zrcadlo. Ještě nejsem tak vychrtlá, jako většina žen ve městě. Přece jen mi nějaké tvary zůstaly.

„Jsi nádherná,“ šeptla Noemi. „Jednou bych chtěla vypadat jako ty, jestli se toho dožiju.“

„Budeš,“ políbila jsem ji. „Jen se neboj.“

„K čemu jste se tak vymódily,“ odfrkl si Jusuf, když jsme kolem něho procházely. Nepohnul se, neudělal k nám ani krok.

„Krysy opouštějí město?“ ušklíbl se. „Měl bych vás obě zabít, ale šetřím síly. Chci ještě na kopí namotat střeva aspoň jednoho z těch šmejdů, až se zítra přes nás poženou. Vypadněte,“ měl v očích slzy. „Kurva zůstane kurvou.“ Otočil se k nám zády.

„Hodně štěstí, holky,“ řekl tiše, skoro jsme ho neslyšely.

Na okraji tábora si nás vyzvedli Holofernovi osobní strážci, aby nás doprovodili do jeho stanu. Šla jsem schválně pomalu a vzpřímeně a nenechala jsem ani jednoho, aby mi sáhl na zadek.

„Tohle nedělejte,“ poučila jsem je. „Jednak jsem tu pro vašeho pána,“ zvedla jsem významně obočí, „ a jinak,“ otočila jsem se na toho drzejšího. „Sáhneš na mě, a už se ti nikdy nepostaví. Mám na to zaklínadla. Jsem kněžka.“ Rychle se stáhl. Měla jsem pravdu, jsou to pitomci.

Holofernes stál uprostřed velkého stanu, úplně nahý a nechal se masírovat vonnými esencemi od dvou sošných núbijských otrokyň. Vypadá docela mile, napadlo mě překvapeně. Zrůdu, která k smrti vyhladověla víc než polovinu mého města a tu druhou se zítra chystá bez skrupulí vyvraždit, jsem si představovala jinak. Měl to být obrovský, smrdutý, odporný chlap. Ale tenhle měl krásné světle modré oči a kolem obličeje sluncem vyšisované plavé kučery. Obilí, pomyslela jsem si, obilí před sklizní. Byl vysoký a šlachovitě nasvalený, jako muži, kteří jsou pořád na koni a neustále v pohybu. Světlé chloupky. Dospělý muž, co bude pořád působit téměř chlapeckým dojmem. Nevypadal vůbec primitivně. Bude to horší, mnohem složitější, než jsem si představovala. Cítila jsem, jak mi Noemi vedle mě pod záhyby pláště ždímá konečky prstů.

„Padněte na zem, děvky,“ houkl na nás jeden ze strážných, ale dotknout se mě neodvážil. „Ty, a ta tvoje otrokyně!“

Jsou to modláři, přesně, jak vyprávěla Noemi, pověrčiví hlupáci s příbytky plnými sošek nejrůznějších božstev se zvířecími hlavami. I Holofernův stan byl té veteše plný.

„My se neskláníme před žádným z lidí,“ narovnala jsem se. „Jen před tváří našeho Boha. Jsme svobodný národ. Ani Noemi není otrokyně..."

Holofernes si mě zvědavě prohlížel. Vypadal, že se baví.

„Jsi drzá,“ stáhl obočí, Bylo světlé, jako jeho vlasy. „Mohl bych tě hned teď zabít. O jednu děvku míň.“

„Nemám co ztratit,“ řekla jsem. „A ty bys nepoznal hloubku mého umění.“

„Předveď se,“ usmál se. „Jsi moc pěkná,“ rozhrnul mi tuniku a jemně stiskl ňadro. „Doufám, že dostojíš pověsti, kterou tady  tvoje otrokyně roztrousila. „Chci vědět, jestli jsi opravdu tak dobrá.“

Ulevilo se mi. Zabral. Pomalu jsem odložila plášť a vyklouzla z tuniky. Nechala jsem ji padnout na zem a zůstala ozdobená jen svými šperky. Sledoval mě, viděla jsem, jak tuhne.

Ty jeho holky se mi tam vůbec nehodily.

„Pošli je pryč,“ ukázala jsem na ně prstem. Ať je učí moje služebná, dole v táboře. Ty nejjemnější věci před nimi nebudu ukazovat. Je to tajemství jen těch nejlepších.“

„Jsi vážně drzá,“ dotkl se nožem mého nákrčníku. Pořád se bavil, to mě uklidňovalo. „Běžte,“ vyexpedoval svoje krasavice. Ulevilo se mi.

Posaď se,“ ukázal ke stolu. „Nejdřív se najez. Nechci, aby ses mi tu složila hlady, než začneme.“

Jedli jsme společně, nalil mi víno. První pohár jsem vypila, aby to viděl, další už budu muset nějak zakamuflovat. Pít musí hlavně on.

„Ukážeš mi egyptskou lásku?“ zeptal se jako natěšené dítě. Oči mu hladově svítily.

„Až potom,“ hnětla jsem v dlaních jeho tvrdé kopí a masírovala ho vzácnou mastí, kterou jsem před pár lety doslova vyvážila zlatem. „Po tomhle vydržíš až do rána. Je toho dost, co ti chci ukázat. Nejlepší nakonec.“

Nalila jsem víno jen do jednoho poháru a pili jsme společně.

„Víno ti rozpálí krev,“ řekla jsem. „Budeš jako bůh lásky.“

Pořád si dával pozor. Ještě mi nedůvěřoval. Pil, ale hlídal si, jestli také piju, dokonce kolik. Takhle to nepůjde. Sklonila jsem se a lehce olízla jeho žezlo a několikrát mu ho jemně stiskla mezi zuby. Pak jsem ho nechala, aby do mě vstoupil. Přirážel divoce, jako mladý hřebec. „Křič,“ sténal a kousal mě do ramen. „Křič!“

Tohle byl jen začátek,“ řekla jsem potom. „Noc sotva začala, a mám toho pro tebe ještě hodně.“ Pomalu začínal ztrácet ostražitost. Byl už trošku opilý, ale pořád se ovládal. Nasedla jsem mu do klína, pomalu se pohybovala, a nalila mu přitom další pohár. Bylo neuvěřitelné, kolik toho snesl.

„Ukážu ti,“ dotýkala jsem se ho špičkou jazyka, „jak může i muž používat ústa a jazyk, aby potěšil svou milenku. Klečela jsem nad ním, snažil se a dělal přesně a jemně, co jsem mu říkala. Byl by z něho dobrý milenec. Na chvíli jsem skoro zapomněla, proč v jeho stanu vlastně jsem, a nechala se od něho ponořit do samotné propasti lásky.

„Zůstaň tady,“ mačkal mě, „tu malou služku si můžeš nechat. Vezmu vás obě do svojí vlasti.“ Ležela jsem vedle něho, hlavu položenou na jeho rameni. Ponořil mi obličej do vlasů. „Jsi nádherná,“ šeptal mi do ucha. „Staneš se mojí první ženou a tvou otrokyni dobře provdám. Udělám ti syna,“ zasnil se, „bude mít tvoje hluboké oči a po mě světlé vlasy. Žádný pastevec, jako tihle tady. Vychovám z něho největšího válečníka všech věků, Krále králů…“

„Máš rodinu?“ zeptala jsem se, skoro proti své vůli. Přece o něm nechci vědět nic. Neměla bych, to bych rozhodně neměla.

„Mám dvě ženy,“ povzdechl si. „A spoustu souložnic – žádná z nich není ani z poloviny tak dobrá, jako ty,“ zašklebil se.

„A děti?“ vyjelo ze mě. Co to, proboha, dělám. K čemu mi bude, ptát se ho na takovéhle věci.

„Ani nevím, kolik synů vlastně mám,“ usmál se nepřítomně. Už je slušně opilý, napadlo mě. Ale snese skutečně hodně.

„Taky holky,“ dodal. „Sachme… je tak droboučká. Obrovký modrý oči. Malá bohyně, úplně si mě omotala.“

„Stýská se ti?“ Hospodine, zavři mi pusu. Mluví ze mě víno…

„Ano,“ přiznal zamyšleně. Přivřel oči, položil se na pokrývky a natáhl nohy. Je tak dlouhý a ramenatý. Vlasy se mu ve světle olejových lamp narudle třpytily. Bolelo mě srdce.

 „Jsme nájezdníci,“ povzdechl si, „nikdy jsme nežili jinak. I nejstarší z mých synů jednou povede naše bojovníky drancovat okolní osady.“

„Napij se,“ podala jsem mu pohár. Oči už měl úplně zastřené.

„Zůstaň tu,“ opakoval ztěžka. „Jestli se vrátíš, nemůžu ti zaručit, že se ti nic nestane. Mí chlapi jsou válečníci, povalují se tu už dlouho a nemůžou se dočkat, až vtrhnou do města a ošukají každou díru, kterou tam najdou. Nepřestanou, dokud se prach pod jejich nohama nenaplní krví tak, že se budou brodit v blátě. Nic netouží slyšet víc, než křik vražděných, nic je neuspokojí tolik, jako znásilňování žen, rabování domů, otvírání těhotných břich a napichování plodů na hroty svých kopí. A oheň, co potom všechno smete. Plameny a žár.“

Stiskl mi ruku. „Pach krve, Judito, muže vzrušuje a dělá z nich zdivočelá zvířata.“ Mlčela jsem.

„Čekají dlouho,“ opakoval. „Moc dlouho na to, aby ve městě zbyla byť jen jediná živá duše. Rozmysli si to,“ dodal suše. „Do rána máš čas.“

Čas, napadlo mě. Brzo se rozední, a on pořád ještě nespí. Nakonec, vzala jsem jeho panovníka pevně mezi rty a jemně stiskla, nakonec bych tu mohla zůstat. Jsem na světě sama, všichni mí blízcí, kromě Noemi, zemřeli. V Betulii nemám nikoho. Přečkaly bychom útok v Holofernově stanu, a pak odtud odjely pryč, do daleké země a začaly mezi kočovníky nový život. Proč bych se měla obětovat zrovna pro tohle město. Nic dobrého mi nedalo. Sevřela jsem ústa a vypila až do konce jeho hustou šťávu.

Prohnul se v zádech a nohy se mu napjaly skoro jako Jusufovi. „Bohové,“ vydechl. „Ty přece nesmíš umřít, Judito.“

Oni nespí, napadlo mě. Čekají za hradbami na svůj poslední ranní rozbřesk. Zavřela jsem oči a viděla za víčky malou Myru se splasklým břichem, jak stojí na hradbách, a potom skáče, padá jak ptáček s rozpaženýma rukama, s křídly rozlámanými v kamenech a hlíně příkopu. Jusufa, opřeného o hradební zeď, protože nohy už ho nenesou, všechny ostatní, co ještě zůstali naživu, jak leží v prachu dusných ulic před svými domy a zírají do prázdné černé oblohy. Bůh nás opustil. Až vyjde slunce, zemřeme.

„Málo piješ,“ řekla jsem. Nalila jsem poslední pohár a po straně do něho ukápla trochu čisté makové tinktury, vyvážené kdysi zlatem ještě mnohem víc než mast, se kterou jsme začínali noc. „Spláchni to, než začneme další kolo. Ještě jsem ti nepředvedla všechno.“

Usnul skoro okamžitě. Zabalila jsem ho do pokrývek, ruce k tělu, aby se moc necukal a nedělal rámus. Ležel úplně klidně, ve spánku se mu obličej vyhladil, vypadal bezbranně, skoro jako kluk. Seděla jsem vedle něho, a nemohla se od toho pohledu odtrhnout. Musela jsem na okamžik sepnout dlaně na srdci, abych zklidnila chvějící se  ruce. Potom jsem zvedla nůž.

Zaškubal se, když jsem mu podřízla hrdlo a otevřel oči. Díval se na mě dětsky udiveně, jako by nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Rychle jsem přes něho přehodila tlustou pokrývku z velbloudí srsti, aby se krev nerozstříkla všude kolem. Nohy se mi třásly jako v horečce. Když jsem deku zase odhrnula, ještě měl ten zvláštně zastřený pohled, možná právě někde daleko hleděl do spících tváří svých dětí. Pak ty oči najednou ztratily výraz. Nezavřela jsem je. Pach smrti a krve mi zvedl žaludek. Vyndala jsem z kapsy pohozeného pláště vonné oleje, které mi poslal, a rozlila je všude kolem. Kadidlo a byliny do ohně, dokud jeho dým nepřekryl smrt těžkou vůní laciného nevěstince.

Noc začínala pomalu ustupovat, zdržela jsem se.

„Měl jsi hezkou smrt,“ usmiřovala jsem si ho, zatímco jsem uřezávala hlavu. Ruce se mi už netřásly. „Jestli existuje nějaká země stínů, budeš tam mít co vyprávět.“ Než jsem hlavu zamotala do kusu jemného přehozu a vložila do vaku, odstřihla jsem kadeř těch krásných vlasů a přiložila ji k jeho zakrytému tělu, na místo, kde ležela v kusu hedvábí zamotaná poduška. V přítmí stanu to vypadalo, jako když leží na boku s hlavou v ohbí lokte a tvrdě spí. Pak jsem se celá omyla, hlavně ruce, na těch nesmí zůstat ani šmouha od krve, až budu vycházet ven, a oblékla si svoje šaty.

„Děkuji, můj pane,“ klaněla jsem se směrem dovnitř stanu, když jsem pozpátku couvala ven. „Nechť ti bohové požehnají za tvoje štědré dary.“ Jeden ze strážců podezíravě odhrnul závěs a nahlédl dovnitř. Srdce mi prudce bušilo. Připadalo mi, že nic na světě nemůže vypadat mrtvěji, než tohle tuhnoucí tělo, natažené na svém zkrvaveném loži. Strážce chvíli zíral dovnitř a krčil nos. „Kurví smrady,“ odplivl si. V mihotavém světle kadidelnice se na okamžik zdálo, že Holofernes slabě pohnul rukou.

„Běž, hebrejská děvko,“ ušklíbl se strážce, ale dotknout se mě neodvážil. „Až se rozední, najdu si tě.“

Odcházela jsem zvolna a hrdě s hlavou vztyčenou jak královna, a nutila do klidu nohy, které se toužily rozběhnout, vak s Holofernovou hlavou přitisknutý zlehka na prsa s nadějí, že krev nezačne prosakovat ven.

Noemi čekala na okraji tábora. „Trvalo ti to,“ vysmekla se z hloučku unavených mladíků. Jsou si tak jistí, napadlo mě. Tak jistí, že město už je jejich, bez námahy a ztrát. Vlastně se ráno půjdou jenom pobavit...

„Už jsem dole celá odřená,“ postěžovala si Noemi. Pak se zarazila. „Vracíme se?“ V očích se jí zaleskly slzy. „A co to neseš?“

„Tiše,“ řekla jsem. „Pojď.“

„Vrátila ses,“ Jusuf mi opřel nůž o hrdlo. „Brzo se rozední. Přijdou. Můžu ti udělat službu a zabít tě rychle a milosrdně. Bylas na mě vždycky hodná.“

„Nemluv,“ odstrčila jsem ho. „Nesu něco, co zachrání všechny, kdo tu ještě zbyli. Běž, a rychle přiveď starší města.“

Vzal vak z mých rukou, odhrnul látku a chvíli nevěřícně zíral. „Judito,“ řekl pak šokovaně. „Už se ke mně nikdy nepřibližuj.“

Spala jsem. Dlouho, téměř tři dny a tři noci. Možná jsem nespala, jen jsem nechtěla vidět některé věci. Slyšet ten křik, jásot, s jakým nosili kolem hradeb Holofernovu hlavu nabodnutou na kopí. Měla jsem pocit, že mě něco minulo, těsně a nenávratně. Něco důležitého, zásadního. Jaké to je, položit ruku do dlaně muže, kterého bych byla schopná milovat…

Noemi mě chodila informovat. Přibíhala plná energie, natěšená a šťastná. Vyprávěla mi, jak brzo ráno toho osudného dne zíralo Holofernovo vojsko nevěřícně na naše hradby, na světlovlasou hlavu naraženou na špici kopí. Zmatek v jejich táboře. Žal a hrůzu. Bez velitele zbyli jak rozprášený shluk králíků.

„Poslali jsme mezi ně pár šípů.“ Smála se. „Úplně zpanikařili. Běhali po ležení jako smyslů zbavení. Nevěděli, co dělat. Nakonec sebrali jeho tělo a vypadli. Všechno tady nechali. Jsou pryč.“ Oči jí zářily. „Už se nevrátěj, Judito.“

Jak vypadá prázdno. Dřív jsem si ho neuměla představit. Vždycky tu někdo byl. Něčí velké oči, malé teplé ruce, něčí důvěra. Zůstala jsem sama, Noemi. Překročila jsem hranici stínu, a nikdo mi už nemůže věřit, nikdo…

Ráno čtvrtého dne dorazil představitel starších města Uzijáš. Přivedl si s sebou ceremoniáře a několik mladých dívek, oblékaček. Vstala jsem.

Hluboce se přede mnou uklonil, hlavou skoro otíral sešlapané dlaždice místnosti.

„Judito,“ řekl pevným hlasem. „Z Hospodinovy milosti jsi zachránila náš národ. Sám Bůh ti vnukl myšlenku, se kterou jsi odešla do ležení nepřítele. On sám vedl tvou ruku a ochránil tě.“ Chvíli mlčel.

„Náš lid,“ odkašlal si. „A naši starší rozhodli, že se staneš královnou.“

Nedocházelo mi to. Nechtěla jsem to poslouchat.

„Judito,“ díval se mi přímo do očí. „Jsi z Hospodinovy milosti královna našeho lidu, celého našeho města…“

"Bůh vedl moje kroky," odpověděla jsem. "Nemám na tom žádnou zásluhu."

„Oblečeme tě,“ řekl. „Pak půjdeš pozdravit svůj lid.“ O krok poodstoupil a nechal služebnice, aby mě vykoupaly a ustrojily. Necítila jsem se dobře. Nikde jsem neviděla Noemi…

„Insignie,“ řekl obřadně. Natáhla jsem ruce, ženy mi navlékly zlatem vyšívanou kazajku a pevně ji sešněrovaly na zádech. Těžké náramky na předloktí i paže. Zlatý nákrčník. Tížilo to. Příliš to tížilo.

„Ta tvoje holka,“ díval se mi do očí. Hlas se mu ani trochu netřásl. „Moc mluví. Jazyk se jí nezastaví.“ Nedívala jsem se na něj. Měla jsem pocit, že se mi podlaha propadá pod nohama.

„Jsi královna,“ řekl. „Hrdinka…“ Jsi ctnostná žena, dobrá manželka.“ Ušklíbl se. „Vždycky jsi byla…“

„Ne,“ řekla jsem.

„Moc mluví,“ opakoval. „Chodí po městě a vypráví.“ Položil mi ruku na rameno. „To nejde, Judito.“

„Korunu,“ otočil se na ceremoniáře. „Je těžká,“ řekl tiše, „ale ty ji uneseš, Judito. Jsi silná žena.“

Mlčela jsem.

„Už nejsi Judita od chrámové brány. Takovou nikdo nezná, nejspíš ani nežila v tomto městě, nepřekročila jeho práh. Jsi zosobnění hrdinství,“ pokračoval. „Bude se o tobě vyprávět, ano, bude se o tobě psát… Ještě tisíce let po tvojí smrti, Judito, se budou naše děti učit o tom, co jsi z boží moci učinila.“

Dívala jsem se ven, přes jeho hlavu. Prázdné oči, nevidoucí pohled. Bylo mi úzko.

„Stala ses symbolem národa, Judito. Zbožnou ctnostnou ženou. Z Hospodinovy vůle jsi šla, a zabila utlačovatele. Královna z Boží milosti. Nejde to jinak, věř mi.“

„Až se zase zaoblím,“ klečela ještě včera u mojí postele a oči jí zářily, „až se znova vrátí mé dny, provdám se a budu mít děti, syny i dcery ano, hodně krásnejch dětí s velkejma očima…“

„Provdáme tě,“ dodal nevzrušeně. „Za někoho z vážených mužů, a až se tvoje tělo vzpamatuje z hladu, budeš mít ještě spoustu synů…“

„Nesmí jí to bolet,“ řekla jsem hluše. „Nesmí nic poznat, nesmí se bát…“

Lehce kývl hlavou, viděla jsem, jak se jeden strážce oddělil od ostatních a rychle odešel. Nic nevíš, Uzijáši, pomyslela jsem si. I tvůj čas ubíhá, a krátí se tak rychle. Je jedno, kdo ho ukončí, jestli ruka vojáka, nebo sešlost věkem.

„Nelpím na životě, královno,“ věnoval mi kalný pohled. „Je mi lhostejné, kolik dní ještě strávím na tomto nespravedlivém světě. Přežil jsem příliš mnoho svých milovaných a moje oči toho spatřily tolik, že mi nedovolí litovat jedné prostořeké holky. Hospodin mě nenechal zemřít možná jen proto, abych tě uvedl do úřadu.“

Shrbený stařec s vodnatýma očima. Vrásčité tváře. „Žil jsem příliš dlouho…“

Nedokážu už ani cítit nenávist.

Popošla jsem k oknu a vyhlédla ven. Horké odpolední vedro mi vrazilo do obličeje a osušilo mi zpocené čelo. Holofernova hlava naražená na kopí přímo nad bránou pořád ještě zdobila hradební zeď. Ptáci už vyklovali modré oči a obrali skoro všechno maso z tváří a žhavý pouštní vítr rozfoukával zbytky plavých kadeří kolem prázdných očních důlků.

„K čemu to všechno je,“ obrátila jsem se na starce vedle mne. „Lidské tělo je tak křehké a život krátký a plný utrpení. Dřív nebo později všichni zemřeme. Pár let navíc…“

Mlčel. „Moudrá žena,“ tiše pak poznamenal, „se neptá na věci, na které není odpověď.“ Odvedl mě od okna.

„Možná jsi jim neprodloužila život o mnoho dní," otočil se na mě. "Ale uchránila jsi je utrpení. Dala jsi jim naději. Musíš se jim ukázat,“ řekl.

Dlaždice pod nohama, hladká mozaika z růžového, černého a šedého mramoru, přivezeného z dalekých krajů na hřbetech velbloudů. Vidím, jak po nich poskakují, moji synci a za nimi ještě jeden chlapeček, za běhu na mne upře hluboké temné oči a rozhodí dlouhé vlny zářivě světlých vlásků, dítě, které jsem možná mohla mít, utkané z prachu a větru a vůně hlíny a mezi nimi tančí Noemi, náramky a rolničky na štíhlých snědých pažích a útlých kotnících, pás cinkajících penízků kolem lahodných křivek boků, točí se na špičkách henou natřených chodidel, jakoby se ani nedotýkala země a lesklé černé vlasy jí vlají kolem obličeje a zakrývají tvář. Protančí kolem mne a minou mě, daleko přede mnou si je vezme vítr a rozpustí je v žáru dne, ty, které už nikdy nespatřím.

Ceremoniář mi jemně položil dlaň na předloktí. „Čekají na tebe, královno z Hospodinovy vůle, Judito.“

„Setři slzy z očí, královno,“ řekl ztěžka stařec.

„Půjdeme.“