Liga na ochranu virtuálního světa

„Je zajímavej,“ poznamenala dívka. „Docela zábavnej, na takovýho dědka.“ „Teprve začal,“ zaculil se chlapec. „Počkej za chvíli.“ Profesor rázoval po vyvýšeném podiu posluchárny hluboko pod nimi a divoce gestikuloval.

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech,“ vykřikoval. „Listina, článek jedna, jistě. A co třeba článek tři?“

„Dostává se do varu,“ zašeptal chlapec a nenápadně položil děvčeti dlaň na koleno. Neucukla, pomyslel si, nechala mě, to je dobré.

„A co teprve článek tři?“, zopakoval profesor s hlasitým dupáním. „Zaručenost základních práv a svobod všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka,“ nadechl se. „Víry a náboženství, dokonce politického či jiného smýšlení, bez ohledu na příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, bez ohledu na majetek, rodinu nebo postavení!“

„Nechtěla bych sedět dole,“ zašklebila se dívka s odporem. „Určitě prská.“

Chlapec nenápadně posunul ruku výš a s pohledem upřeným do rozsvíceného displeje notebooku hnětl v šeru pod deskou stolu dívčino horké stehno.

„Nesoustředíš se,“ nervózně se zachichotala. „Nebo možná ano, ale určitě ne na přednášku.“

„Lidé!,“ vykřikl rozhořčeně profesor. „Lidé mají všechna práva zaručená ústavou. Dokonce ani zvířata, podle nového občanského zákoníku, už nikdo nesmí brát jako věc.“

„To jsem zvědavá…“ hlesla dívka, lehce chlapci odstrčila ruku a upřela pohled na rozvášněného přednášejícího.

 „Blbá morčata. Čoklové,“ řekl s despektem. „A virtuální svět?,“ dramaticky se odmlčel a dvakrát prošel plochu před lavicemi tam a zpět. „Všichni ho využíváte. Jak ten k tomu přijde?“

„Cvok,“ poznamenala dívka.

„Dneska jsem na koleji sám,“ zašeptal chlapec vemlouvavě. „Co kdybys?“

„Žádné právo na život, na důstojnou, zdůraznil profesor, důstojnou smrt, žádný nárok vyrovnat si účty s nezodpovědným jedincem, co u svého počítače tak snadno ničí jejich vzácné životy. Co má říkat třeba takový Gordon Freeman, co všichni ti ubozí mutanti a Vortiguanti třeba v Halflifu?“ Skoro chraptěl. „Ptá se jich někdo?“ Těžce si odkašlal a probodl osazenstvo posluchárny smrtícím pohledem.

„Táži se vás, zajímá se někdo, co cítí takoví Ghulové, když je masakrují vojáci v přiblblé slátanině jménem Doom? A co Carl Johanson a Big Smoke, neměli by si radši podat ruce a zlikvidovat toho omezence za displejem, zrůdu která ovládá jejich životy, aniž by o nich cokoli věděla?“

„Ten chlap je blázen,“ poznamenala dívka znepokojeně.

„Ne,“ chlapec ji jemně kousl do ušního lalůčku a nenápadným hmatem odborníka zasunul prsty pod krajkový lem kalhotek. „Je to hlína.“

„Zakládám ligu na ochranu virtuálního světa,“ pokračoval rázně profesor. „Už toho bylo dost! Budu důrazně požadovat, aby byla Listina základních práv a svobod v tomto smyslu patřičně rozšířena!“

Chvíli sledoval pobavený šum v posluchárně.

„Nevím, čemu se smějete, tupci,“ zařval rozhořčeně. „Článek deset – každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Ano. Jen virtuální svět, ačkoli je prožíván stejně intenzivně, možná mnohem intenzivněji, než ten skutečný – ten nikoli.“

„Nech mě,“ sykla dívka. „Mně se to nelíbí. Ten chlap, zdá se mi docela nebezpečnej.“

„Měli by povstat,“ profesor rozhodil ruce s fanatickým výrazem ve tváři. „Zvednout se, ovládnout vaše počítače a s konečnou platností vás zničit, vy bando natvrdlejch ubožáků!“

„Říkal jsem ti, že až se dostane do ráže, bude to nářez,“ šklebil se chlapec.

„Ne,“ dívka ho odstrčila tak prudce, až shodila na zem všechny svoje věci. „Tohle už vůbec není legrace. Měl bys…“

„Zakládám ligu na ochranu virtuálního světa,“ zopakoval profesor o poznání klidněji. „Budu požadovat stejná práva, jaká zaručuje obyvatelům této země Listina základních práv a svobod. Stejná práva lidem, i virtuálním bytostem. Kdo chce, podpisový arch je tady na stole. Končím přednášku.“

„Neměl jsi mě sem brát,“ ucedila dívka studeně. Seděli v zadní řadě a dívali se, jak ostatní pomalu odcházejí. „Vážně jsi to trochu přehnal.“

Pozorně sledovala profesora, chvíli podupával na místě a pak zamířil strojově klidným, ale rázným krokem přímo k nim, nahoru.

„Jde sem!“ vyhrkla dívka poplašeně a chytila chlapce za ruku.

Vyděsil ji, napadlo ho. Má strach. To je dobře.

„Máš tady mě,“ otočil se na ni. „Se mnou se ti nic nestane.“

„Vypni to,“ už skoro křičela. Profesor se přibližoval, s hrůzou zaregistrovala vražedný svit v jeho očích.

„Tak už to sakra vypni!“

Hmátla chlapci po notebooku a stiskla: odstranit charakter. Opravdu chcete odstranit… „To si piš, že jo,“ sykla nervózně. Prsty se jí třásly. „Dělej, ty křápe.“

Veškerý postup spojený s touto postavou bude ztracen…

OK, „do prdele, OK!“

„Škoda,“ řekl nezúčastněně chlapec. „Byl docela slibnej. „Dal mi hodně práce.“

„Jsi vážně blázen, Tomáši,“ dívka si s úlevou otřela čelo a pohledem zkontrolovala prázdnou posluchárnu. „Vůbec si neuvědomuješ co,…“

„Dneska zůstanu na koleji sám,“ zkusil to znovu. „Celou noc a žádný počítačový monstra. Žádný fyzikálně virtuální pokusy.“ Usmál se. „Jen nehoráznej hustej a zvrácenej sex,“ chytil rozechvělou dívku kolem pasu. „Jdeme?“