Bazilišek

Dotýkat se věcí, které na místo, kde leží, evidentně nepatří, nebo si je dokonce nosit domů, se důrazně nedoporučuje – takhle to říkala už kdysi moje babička. Přinejmenším by se vám to mohlo škaredě nevyplatit.

Zabloudila jsem, napadlo Johanu znepokojeně. Já snad vážně zabloudila.

Zaskočilo ji to. Něco podobného se jí ve zdejších kopcích nestalo už léta. Vlastně si ani nedokázala vybavit, kdy se tu mohla ztratit naposledy. Jestli vůbec, muselo se to přihodit opravdu dávno, když byla ještě děcko, ale teď? Rozhlédla se. Je vůbec možné, aby právě do tohohle koutu lesa ještě nikdy nevkročila?

Kdyby se jí ráno, když vycházela z domu, čistě náhodou někdo zeptal, jestli se tu vyzná, vysmála by se mu.  Jako svoje boty, řekla by. Tenhle les znám jako vlastní autdórový boty. Mám ho prochozenej křížem krážem ze všech světovejch stran, znám v něm, jednoduše řečeno, každej kámen, co, kámen, každej pitomej oblázek u cesty, každý mraveniště. Ani nikdo z místních neví líp, kde a jaký houby má hledat, protože jsou líný zvednout ty svý vidlácký zadky. Znechuceně se ušklíbla. Navíc disponuju docela slušnou fotografickou pamětí, takže mám všechny zdejší možný i nemožný záchytný body v hlavě doslova vtištěný. Nemůžu zabloudit, brouzdám tudy od malinka už víc než třicet let, v létě, v zimě, bez ohledu na počasí, ale pro ně – hodila zhnuseným pohledem směrem, kde tušila vesnici – pro ně budu stejně pořád jen ta pitomá chatařská náplava. Jejich les. Mohla bych jim o něm klidně udělat odbornou přednášku. Mohla bych o něm napsat román. Nikdo nezná tenhle les tak dobře, jako já.

Stála v travnatém dolíku, ze všech stran sevřeném černou hradbou vysokých stromů. Husté keře mezi omšelými kmeny starých jehličnanů vydechovaly nepříjemný vlhký chlad.  Uvědomila si, jak tísnivě na ni to místo působí, vyvolávalo téměř panické nutkání otočit se na podpatku a okamžitě odtud vypadnout. Možná to bude tím šerem, napadlo ji. Slunce sem skoro nezasvítí, to je ono.  Cítila, jak se jí v zátylku ježí čerstvě ostříhané vlasy. Zvláštní, pomyslela si. Až dodnes jsem byla přesvědčená, že mám vůči podobným pocitům dokonalou imunitu.

Kovové šustění suché šedé trávy pod nohama v ní při každém dalším kroku vzbuzovalo intenzivní a docela nepříjemný dojem, že se jí ta tvrdá ostrá stébla musí každou chvíli prořezat podrážkami jako žiletky. Z vodou nacucaných kopečků mechu líně vzlínala chladná, jedovatě lepkavá pára, povalovala se těsně nad porostem a olizovala Johaniny zabahněné tkaničky. Znepokojeně zaznamenala jak rychle se proutěný košík, včetně vzorně očištěných hříbků, opatrně naskládaných uvnitř, pokrývá drobnými ledovými kapičkami. Mokro v botách. Jestli Johana od dětství něco bytostně nesnášela, pak to bylo právě provlhlé oblečení. Znervózněla. Někde přece musí prosvítat aspoň jedno světlejší místo, malá škvíra, dobře maskovaný průzor ztracený mezi okolními stromy. Představa, že každou zbylou mezeru mezi hustě propletenými spodními větvemi okolního porostu vyplňuje pichlavá skelná vata nejrůznějších ostnatých křovisek, v Johaně vzbuzovala úzkost. Dokonce i pěšinka, po které sem před chvílí přišla, v nich docela zmizela.

Skoro dokonalý, téměř prázdný kruh, napadlo ji. Jen tak se vynoří uprostřed lesa. Jak to, že jsem si ho nikdy nevšimla? Holá, temná prohlubeň, plná polehlé špičaté tuhé staré trávy. Jak nějaké monstrózní hnízdo, projelo jí zneklidněně hlavou. Uložené ve středu té holiny a střežené osamělou starou višní, možná jediným listnatým stromem v celém okolí. Otřásla se. Vylézt do koruny a rozhlédnout se, určitě na mě mezi korunami stromů vykoukne perníková chaloupka. Silné sukovité větve trčely ze začernalé kůry podobné pokrouceným pařátům nějakého zakletého netvora, ale na první pohled vypadaly docela pevně. Jen od shora až dolů ke kořenům zela uprostřed kmene černá ohořelá prasklina. Blesk, pomyslela si Johana. Ne, tady pevnost větví radši pokoušet nebudu. Navíc ji ten strom nějakým zvláštním způsobem odpuzoval, stálo jí docela dost přemáhání, aby se k němu vůbec dokázala přiblížit.

Chovám se jak blázen, napadlo ji. Rozhodí mě obyčejný starý bleskem poničený strom, jakých v tomhle lese musí být spousty. Jen ta tráva, zamrazilo ji kolem žaludku. Je to divný, jak leží položená směrem od kmene ven, k obvodu kruhu. Pravidelně jak obrazce v obilí. Asi to způsobil zásah bleskem, uklidňovala sama sebe. Jo, určitě to bude tím.

Johana měla ráda staré stromy, ale zrovna na tomhle se jí nelíbilo vůbec nic, a ze všeho nejméně jeho uzlovatě zkroucené a skoro černé kořeny. Kroutily se a plížily, číhaly v polehlé trávě – hadi, vynořila se Johaně v mysli nepříjemná asociace – co spletenými konci zkamenělých ocasů tvoří pod zuhelnatělou prasklinou na spodku kmene malou jeskyňku.

Co to je? promnula si Johana oči. Bílé problesknutí v mechu dole mezi spletí kořenů. Postavila košík na zem a zvědavě se k tomu naklonila.

Vejce, pomyslela si s úlevou. Dost velké, takže asi nepatří žádnému zpěvnému ptáčkovi. Spíš vypadá jako úplně obyčejné slepičí vejce. Kde by se vzalo tady, uprostřed lesa a dobře pár kilometrů od vesnice? Možná si ho sem přinesla kuna, nebo lasička. Ne – tohle je taky kravina.

Natáhla ruku a jemně se vajíčka dotkla. Zdálo se jí studené a malinko oslizlé. Z toho už se určitě nic nevyklube. Ale, napadlo ji, mohla bych ho vzít Aleně, má přírodovědeckou fakultu. Třeba mi řekne, kterej pták ho tu zapomněl. Opatrně sevřela vejce mezi prsty, uložila ho do košíku mezi houby a těžce se narovnala. Jak zaklonila hlavu, na nose ji nesměle zalechtal nazlátlý sluneční paprsek. Zmatkuju, vydechla s úlevou, a přitom stojím skoro vedle cesty. Zvedla košík. Houby vypadaly zdravě. Bude smaženice a možná i něco nasuší do bramboračky. Vytřepala jehličí ze zvlhlé větrovky a s úlevou vykročila z lesa na polní cestu. Skoro se stmívá, napadlo ji udiveně. Vždyť jsem vycházela z chalupy hned po svítání, jak jsem se mohla v tom lese motat tak dlouho? Košík strčím do auta a jedu. Houby zpracuju až doma. Abych sebou hodila, jestli se chci vymotat z těhle prdelí, než padne úplná tma.  Podezíravě si přeměřila netečnou, černě zelenou stěnu stromů, ale pěšinku, kterou les opustila, už neviděla. „A co má bejt,“ zamumlala si pro sebe trošku poplašeně. Proutěné držadlo košíku ji zastudilo v dlani a začínala se do ní pouštět zima. Otočila se k lesu zády a co nejrychleji zamířila po travnatém pásu mezi traktorem vymletými kolejemi směrem k vesnici. „Nic,“ poznamenala nahlas do chladnoucího podvečerního vzduchu. „Nic se neděje, jen jsem se dneska trochu zdržela.“

- - -

Mohla bych ho vrazit do smaženice, zauvažovala. Bude to určitě slepičí vejce. Ale bůhví, jak je staré.

Rozkrájené houby voněly rozprostřené na čistých balicích papírech uprostřed kuchyňské linky a v kastrolu slibně bublal základ hříbkové smaženice. Johana na něj nalila rozkvedlaná vajíčka, zakoupená v sídlištní samoobsluze. Vypadá jako slepičí, pohlédla nerozhodně na vejce, zachumlané v chňapce vedle sporáku. Bílé, typický tvar – jen možná o trošku větší, než jsou ta z obchodu. V podobných někdy bývají i dva žloutky. Nerozhodně ho zvedla. Taky je o něco těžší, usoudila. Mohla bych ho rozklepnout jako každý jiný vejce, jestli bude smrdět, tak ho samozřejmě nepoužiju. Ale, štítivě se zamračila, co když v něm najdu nějakej zamřelej zárodek. A…

Zarazila se. Zase… Divný pocit, jemné brnění pod prsty, jako by se uvnitř pod skořápkou něco pohybovalo. Zítra jdu do práce, rozhodla se. Vezmu ho ukázat Aleně. Jestli v něm něco je, ať se v tom hrabe ona. Bioložka přece musí být na podobné fujtajfly zvyklá.

- - -

Spala jako na vodě. Několikrát se vzbudila celá zpocená s úlekem, že něco důležitého přeslechla, jakýsi slabý tříštivý zvuk, spojený s intenzivním pocitem přítomnosti čehosi cizího, co do její ložnice v žádném případě nepatří. Přistihla se, že sedí na posteli s očima široce rozevřenýma do tmy a tají dech. Jsem jako malý dítě, napadlo ji zahanbeně. Vždyť tu mimo mě nikdo není. Ani tu nemůže být, mám přece zamčeno. Rozechvěle si kapesníkem otřela zpocené čelo a na chvíli zavřela oči, aby zaplašila zdivočele pestrobarevné mžitky. Točí se mi hlava. Nejspíš jsem na noc neměla jíst ty houby, pak to zákonitě musí takhle dopadnout. Těžký jídlo… Těžkej vzduch. Je tu nějak horko, nadechla se. Jako když člověk otevře dvířka od kamen.

Potácivě vstala a než doširoka rozevřela okno a zhluboka nasála studený vlhký vzduch, pečlivě zkontrolovala zámek u dveří. Venku mrholilo. Náhlý poryv větru vmetl Johaně do tváře hrst drobných ledových kapek. Třesou se mi nohy, pomyslela si zmateně. Zalezla zpátky do postele a přikrytá až po bradu konečně tvrdě a bezesně usnula.

- - -

Chňapka byla prázdná. Johana stála vedle sporáku s konvicí na kávu v ruce a nevěřícně zírala na svoje, večer tak pečlivě nakrájené, houby. Papíry i hříbky se válely chaoticky rozházené kolem kuchyňské linky a rozmetané po celé ploše podlahy. Štítivě zvedla z pracovní desky úlomek bílé skořápky. Něco se mi tu vylíhlo, došlo jí užasle, v noci, zatímco jsem tak špatně spala. Nadělalo to kolem sebe svinčík a teď tady někde běhá, nebo to spíš někam zalezlo. Zachvěla se. Kuře, nebo ptáče? Musím ho najít, než mi tu zasmrádne.

„Na, pipipi,“ zaklekla mezi houbové křížaly a nahlédla pod stůl. „Pipi!“ Připadala si jako hlupák. Jak to dělala babička, když lákala kuřata k jídlu? Vytáhla z kabelky propisku a zaťukala ostrým hrotem na podlahu. Jestli je to kuře, tohle ho třeba přiláká. „Pipi – pitomost,“ ocenila vlastní snažení. Čerstvě vylíhlé kuře. Nejspíš už někde za linkou podléhá prvnímu stadiu rozkladu. Smetla houby na lopatku a bezmocně pohlédla na hodinky. Najdu ho večer, až se vrátím z práce.

- - -

Strnula za dveřmi s klíčem v zámku a papírovou taškou z obchodu opřenou o holá lýtka. Tohle je zase co? Drobné šustění, nebo chrastění těsně za druhou stranou dveří, z předsíně. Přemohla nával úzkosti a odemkla. Boty ve skřínce jí připadaly trošku rozházené, ale to mohla být náhoda. Prostě jsem si toho ráno nevšimla, ujišťovala se, ačkoli jasně věděla, že něco podobného zrovna u ní nepřichází v úvahu. Johana byla od dětství perfekcionistka a svůj pořádek si ostře hlídala. Možná hlavně proto, ačkoli by si to nikdy nepřiznala, zůstávala ještě ve čtyřiceti sama. Popošla. Sako na ramínku se lehce pohupovalo jako v průvanu, nebo, napadlo Johanu, jako by do něho před chvílí někdo strčil. S botami v ruce pomalu prošla předsíní, našlapovala bosými chodidly co nejtišeji a opatrně otevřela dveře do kuchyně.

„Nic,“ vydechla s úlevou. Kuchyň byla čistě zametená a prázdná jako ráno, když odcházela. Jen ten pach Johanu zarazil. Divný horký závan, ale rozhodně ne zápach rozkladu z nějakého písklete, osaměle hnijícího kdesi za nábytkem. Tohle bylo cítit ohněm. Něco se tu pálí? Rychle doběhla k oknu a pustila dovnitř voňavý podvečerní vzduch. Ještě pečlivě zkontrolovala ložnici, dokonce odstrčila skříň, ale nenašla nic.

Zavrhla myšlenku, že zavolá Aleně. Jen by si ze mě zase dělala blázny. Prej plivníka. Ušklíbla se.

„Moje babička,“ smála se Alena, „by ti řekla, že sis z lesa přinesla vajíčko plivníka. To je takovej zlomyslenej rarach, co pořád vypadá jako zmoklý černý kuře. Jakou mělo to vejce barvu, bylo černý? Snese ho černej kohout a musíš ho nosit čtrnáct dní v podpaždí, aby se ti vylíhlo.“ Očividně se dobře bavila. „A nesmíš se přitom ani jednou pomodlit a hlavně ani jednou umejt,“ začichala. „Ale to jsi asi nedělala, co? Že ty ses modlila?“

„Bylo bílý,“ Johana potlačila nutkavou touhu ji praštit. „Bílý slepičí vejce.“ Krávo, pomyslela si. Plivník. Zrovna jí budu určitě vykládat něco o smradu. O šustění za dveřmi. O kabátech na věšáku. Doporučí mi tak leda psychiatra.

Co, kromě kuřete, se může vylíhnout z takovýho vejce?

Osprchovala se a do postele šla bez večeře. Dala si jen panáka na spaní, ale stejně nemohla zabrat. Naslouchala. Šálí mě sluch, nebo se tu opravdu něco pohybuje? Obezřetně, tiše, kolem stěn, pod nočním stolkem.  Cítila jemný tlak na volném, špatně zastrčeném cípu prostěradla. Něco se nehlučně prosmeklo kolem nohou od postele. Má hlad, uvědomila si s hrůzou. To něco má hlad.

Mlíko, vzpomněla si. Alena říkala, že podle babičky se takovejm tvorům dává na noc do mističky mlíko.

Vstala a vytáhla z lednice krabici. Jen trochu, omlouvala se zahanbeně sama před sebou. Jinak bych se zase nevyspala. Ráno ho vyliju a už se tím dál nebudu zabývat. Ulevilo se jí. Konečně dokázala, zachumlaná do deky až po temeno hlavy, klidněji ulehnout. Usnula kolem půlnoci, zdály se jí sice jen samé děsivé sny, ale většinu z nich naštěstí do rána zapomněla.

- - -

Vzbudila se zpocená. Pootevřeným oknem sem zvenku pronikal ledový ranní chlad, ale v místnosti bylo vedro jako v sauně. Necítila se zrovna nejlépe. Špatná noc, napadlo ji. Ještě jedna taková a v práci nebudu stát za nic. Nahlédla pod sporák a vytáhla mističku. Byla prázdná. Johaně se zkroutil žaludek. Miska jí připadala čistá a dokonale suchá, jako vylízaná.  Roztřeseně doběhla na záchod a křečovitě se vyzvracela.

- - -

„Už jsi ho našla?“, zajímala se Alena. „To kuře.“

„Ne, asi někam zalezlo a chcíplo.“

Nechci o tom mluvit, projelo Johaně hlavou. Nechci na to myslet. Už ne.

„Plivník ti prej domů nosí věci – takovej malej zlodějíček to je, víš,“ culila se zlomyslně Alena.  „Ale když ho člověk naštve, dokáže i zabít.“ Zarazila se. „Co je? Vypadáš strašně.“

„Nic,“ hlesla Johana. „Jen jsem se moc nevyspala, to je všechno.“

„Přinesu ti od našich kotě.“

„Nechci žádný zvíře.“ Pomyšlení na něco takového nahánělo Johaně husí kůži. Chlupy po bytě, kočičí záchod. Od zvířat se držela dál.

„Nesnáším zvířata.“

„Necukej se.“ Alena si nepřipouštěla pochybnosti. „Kočka takovýhle problémy vyřeší nejlíp. Ňáký ptáky.“ Smála se.

- - -

Vrátila se pozdě, už se šeřilo. Rozsvítila a než za sebou zaklapla vchodové dveře, obezřetně se rozhlédla. S úlevou zaznamenala, že nebýt toho pachu, nevidí nic neobvyklého. Zdálo se jí, že smrdutě horký vzduch od včerejška ještě zhoustl. Začichala a všimla si nepatrného rozdílu někde na dně toho nechutného zápachu. Něco podobného, uvažovala, jsem možná cítila ve škole při hodinách chemie. Co to, sakra, mohlo být za pokus? Otevřela okno i dveře na chodbu a větrala průvanem. Třeba to, co se tady zabydlelo, jen čeká, až otevřu a bude moci prchnout ven, zadoufala v skrytu duše, ale sama tomu nevěřila. Dveře zaklapla, až když uslyšela kroky na chodbě. Hlavně, ať si ten smrad nikdo nespojuje se mnou, napadlo ji poplašeně. To bych asi nerozdejchala.

Dala si lehkou večeři a sprchu, a než ulehla do postele, nalila do mističky mléko. Tentokrát ji nechám u zdi vedle dveří do ložnice, napadlo ji. Abych na ni viděla z postele. Stejně nebudu moct usnout. Jestli si pro to mlíko nějakej prevít přijde, chci si ho prohlídnout.

- - -

Může člověk usnout, aniž by zavřel víčka? Johana měla pocit, že celou noc nezamhouřila oči. Hlava jí třeštila a rohovku měla úplně oschlou, dotápala do koupelny pro kapky a chvíli seděla na hraně vany, než oči přestaly pálit a slzet a zase normálně viděla.

Asi jsem vážně spala, napadlo ji při pohledu do rohu místnosti. Miska byla převržená dnem vzhůru, ale podlaha zůstala suchá. Je to tu pořád. Sežralo to mlíko, uvědomila si Johana, převrhlo misku a odkutálelo ji až do rohu. Je prasklá, všimla si. Muselo to s ní praštit. Jak to, že jsem nic neslyšela? Nervózně zaryla prsty do vlasů. Hraje si – nebo, otřásla se, nebo je to tím, že má málo?

„Kde seš?“ zařvala. „Kde seš zalezlá, ty hnusná smradlavá potvoro?“

Strnula. Cítila, jak cosi nesmírnou rychlostí rozhrnulo horký vzduch za jejíma nohama a než se stačila otočit, lehce se jí to otřelo o kotníky a proklouzlo mezi zdí a sedačkou. Vyjekla. Když se naštve, dokáže i zabít. Popadla kabelku a spěšně vycouvala do předsíně. Boty. Klíče. Zaklapla dveře a zamkla.

- - -

„Že je hezký?“

„Ne,“ zasípala neslyšně Johana. Koťátko už bylo větší, chlupaté a krásně mourovaté.  Zapředlo a položilo se na záda. Johana přemohla nechuť a podrbala ho za ušima.

„Vypadá jak dikobraz,“ okomentovala nepravidelně dlouhou, naježenou srst. Chvíli slepě zírala ne jeho krásně oranžově puntíkované bříško. Bylo hezké, tohle musela, byť nechtě, uznat. Možná mi pomůže, pomyslela si rezignovaně. Co když ten nevítanej návštěvník taky nesnáší kočky? Možná se jich bojí. Třeba kočky dokážou sežrat i něco takovýho? Ale… Další přemýšlení na tohle téma si zakázala.

„Přinesla jsem ti pro něj pytlík kočkolitu. Nasyp ho zatím třeba do nějakýho starýho plastovýho umyvadla, než mu koupíš záchůdek.“ Alena si znepokojeně prohlížela temné kruhy pod kamarádčinýma očima. „Je to kočička,“ dodala zneklidněně. „Sisina, ale klidně si ji přejmenuj. A je čistotná, jen ji časem budeš muset nechat vykastrovat.“

Aspoň nebude pořád tak sama, napadlo ji. Sedět po večerech doma na zadku a leštit skleničky ze kterejch mimo mě nikdo nepije, taky by mi hrabalo.

- - -

„Koukám, že jdete s koťátkem,“ řekla podezíravě sousedka. „Poslední dobou se tady barákem táhne teda opravdu divnej smrad.“ Nakoukla do tašky. „Jiný zvíře náhodou doma nemáte?“

„Proto si nesu kočku,“ odsekla Johana. „Taky to cítím. Nejde to náhodou od vás?“

Chcípni, pomyslela si. Babo jedovatá. Sledovala uraženou sousedku, dokud nezapadla do vlastního bytu, a teprve potom odemkla.

Dusivý zápach v předsíni tentokrát překonal všechno očekávání a skoro Johaně podrazil kolena. Kotě, dosud klidně odpočívající v nákupní tašce na dně ručníkem vystlané krabice, zběsile vystartovalo, posekalo Johaně ruce, proletělo předsíní skrz kuchyň až do ložnice a vyšplhalo po záclonách do nejvyššího bodu garnýže.

„Sisinko,“ řekla bezmocně Johana. „Sisi, čičiči…“ Otevřela kuchyňské okno smířená s tím, že kotě určitě využije příležitosti a navzdory výšce druhého patra bleskově pláchne, ale Sisi se ani nepohnula. Seděla s vykulenýma očima, naježená a úplně strnulá, drápy zaseknuté do dřevěné desky. Syčela.

„Čiči,“ zašeptala Johana. Cítila, jak se jí zmocňuje strach. Vybalila nákup a naučenými pohyby ho nacpala do ledničky. Myslet na něco jiného. Nemyslet na nic. Uvědomila si, jak opatrně a obezřetně se pohybuje a neustále nenápadně kontroluje prostor kolem sebe. Dnes už ho skutečně nemohla ignorovat. Slabé šustění, které nepřipomínalo nic dosud slyšeného. Jemné cvakání. Drápky? napadlo ji. Jestli plivník vypadá jako zmoklý černý kuře, tak tohle musí být určitě něco docela jiného. Protože to, co ráno jen letmo koutkem oka zahlédla, když se jí to otřelo zezadu o nohy, rozhodně žádné peří nemělo. Spíš něco jako šupiny, antracitově tmavošedé, suché a hrubé. Dotek dlouhého pružného ocasu.

Co to je? uvažovala. Vylíhlo se to z vejce. Že by nějakej druh hada? Ale plazí vejce přece vypadají jinak, jsou kožovitá. Navíc, ten zvuk drápků na hladkém linoleu. Určitě má nohy. Uklidni se, Johano, nařídila si. Je to nepochybně jen zvíře. Bůhví jaký, ale zvíře. Mohla bych zavolat do ZOO a zeptat se. Ne – tam mě budou mít za pošuka. Tak co?

Automaticky nalila mléko do misky a šoupla ho tentokrát pod sporák. Kotěti nasypala granule vedle připraveného pelíšku. Ani se nehnulo. Trčelo v polotmě nad oknem jak vycpaná figurína z kočičího panoptika a výhružně mručelo.

Proč jsem to včera ještě tak zřetelně neslyšela? uvažovala Johana. Taky čím dál silněji páchne. Roste, napadlo ji s hrůzou. Určitě rychle roste.

Uklízela nádobí a ruce se jí třásly, oblíbený talíř jí vyklouzl ze ztuhlých prstů a rozcákl se na zemi. Nenašla sílu sklonit se pro smetáček a nechala střepy ležet na podlaze.

Bojím se ohnout, došlo jí. Protože to slyším, vidím ty číhavé stíny. Mám strach, že když se přiblížím k zemi, skočí to na mě. Jsem blázen?

Připadala si úplně ochromená. Nepůjdu si lehnout, napadlo ji, dokud někde nezjistím, co za tvora tohle může být. Usedla k počítači. Neobvyklé zvíře, určitě málo známé, možná bájné zvíře, jaké se v každém případě líhne z vejce. Hledej, holka.

… kniha Ulissa Aldrovandiho – Dvé přírodozpytných knih o plazech a dracích – mu přisuzuje šupiny, nikoli opeření, a osm noh. A tady, četla dál – ohavná a strašná bájná bytost, smíšená z ptáka a plaza. Pouhým dechem, plným sžírajícího ohně hubí rostliny a tříští kameny, sám prostoupen jedem tak mocným, že dokáže zabít pouhým dotekem. Ptákoviny, usmála se Johana. Středověk už máme dávno za sebou. Pohlédne-li člověku do očí, ten musí zemřít. Jeho vejce vysedí ve tmě ošklivá ropucha… Bylo nějak slizký, když jsem ho našla, napadlo Johanu s lehkým úlekem. Studený a oslizlý. Tento tvor umírá, uzří-li sám sebe…

Probudila se s hlavou v klávesnici. V místnosti byl klid a tma. Kotě nad oknem neviděla ani neslyšela. Možná už se uklidnilo a zapadlo do pelíšku, řekla si. Rychle se svlékla a zalehla pod peřinu. Okno nechala otevřené. Pořád je tu naděje, že ta potvora vyleze a začne otravovat vzduch pro změnu někde jinde. Třeba u sousedky, pomyslela si škodolibě. Usnula skoro okamžitě.

Tlak na deku u kotníků. Divné zvuky kolem postele. Dech, co je cítit jak rozžhavené železo. Vytřeštila oči a zase je rychle zavřela. Možná bych se neměla dívat, pomyslela si, ohlušená tlukotem vlastního srdce. Neměla bych ho vidět. Spatřit baziliška, znamená smrt.

Ležela, natažená a ztuhlá bez jediného pohybu, dokud tmu za víčky nerozptýlilo denní světlo, teprve pak otevřela oči.

Byt byl plný pachu spáleniny. Cíp deky, který v noci volně visel z její postele, na několika místech vypadal, jako když do něho něco zaťalo drápy a nedočkavě škublo. Pomalu vstala. Točila se jí hlava.

„Čiči,“ řekla. „Kočičko, kde jsi?“

Prázdná miska, do které večer nalila mléko, ležela pohozená na druhé straně kuchyně. Kotě nikde neviděla. Možná zdrhlo, zadoufala. Jo, slezlo ze záclony, a vyskočilo kuchyňským oknem ven. Jiný scénář si vůbec nepřipouštěla. Uteklo, tak to je.

Prostředkem předsíně se až do koupelny táhla klikatá škvíra, jako propálená do podlahy. Rozechvěle otevřela dveře a rozkašlala se. Koupelna byla plná rozžhaveného kovového zápachu a smradu ze seškvařeného plastu. Zrcadlo, došlo jí s úděsem. Celá jeho plocha byla roztavená a spálená, zůstalo úplně slepé. Pomalu za sebou zavřela a vrátila se do ložnice. Nebudu ječet, nařídila si. Já tohle přežiju. Dostanu se odsud. Zvolna se oblékala a neustále při tom mluvila na kotě, jako by tam pořád bylo. „Čičinko, dám ti snídani. Vylez, Sisi, no tak, číčo…“

Stiskla kabelku a tiše proklouzla do předsíně. Boty do ruky. Chodba. Zavřela.

- - -

„Co číča?“ Alena se usmívala, ale pátravě si Johanu prohlížela. Vážně nevypadá dobře. Takhle ji neznám. Ani se nenamalovala?

„Jo,“ řekla Johana stísněně. „Trošku plašan, ale to se spraví. Už se začíná uklidňovat.“ Snažila se nedívat přítelkyni do očí. Kočička byla jen trochu vystresovaná, to je přece pravda. Určitě leží v kuchyni ve svém pelíšku a hraje si s papírovou myškou. Nemyslet na nic, hlavně nemyslet na tu divnou hromádku u zdi, tu věc, ke které se ráno ani nedokázala přiblížit, které se nedokázala dotknout, věc, co vypadala jak mokrý chuchvalec čerstvě vydávených chlupů.

„Bude to dobrý,“ řekla. „Dobrý.“

Měla bych se vrátit do lesa, napadlo ji. Třeba tam něco najdu a pomůže mi to se s tou věcí, s tím zrůdným tvorem vypořádat. Možná tam někde leží ještě pár dalších vajec, která bude zapotřebí zničit.

„Beru si dovolenou,“ řekla. „Jen dva dny, to mi stačí.“

„Dobrej nápad,“ odtušila Alena. „Hlavně se dej do pořádku.“

- - -

Jestli je v tomhle baráku člověk, co si určitě ničeho nevšimne, je to paní Fejfarová pomyslela si Johana. Zazvonila. Fejfarka má u sebe v bytě takovej smrad, že ji ten můj nemůže vyvést z míry. Stará čičibába.

„Samozřejmě, že vám kočičku nakrmím,“ předla, když otevřela. „To je pro mě maličkost.“

Johana zhnuseně sledovala hemžení v kočkami přeplněném bytě a snažila se nedýchat. „Granule jsem jí nasypala,“ řekla. „Ale Sisinka je zvyklá na mlíčko. Plnou mističku, prosím, každý večer. Asi nevyleze, je zatím hodně plachá, ale určitě si ho vypije, až odejdete.“ Chvíli mlčela, rozvažovala, jak dál. „Hlavně,“ poznamenala jako mimochodem, „hlavně tam nezůstávejte moc dlouho. Ať se nevystresuje. Nalít mléko a pryč. Vrátím se za dva dny.“

„Spolehněte se, drahoušku,“ Sousedka natáhla prsty s olámanými černými nehty a Johana jí do nich nejistě vložila klíče. „Nemusíte se bát,“ zaculila se Fejfarová. „Na kočky neexistuje větší odborník, než já.“

- - -

Možná jsem neudělala dobře, když jsem jí dala klíče. Johana stála na kraji lesa a masírovala si namožená lýtka. Nemohla se zbavit ledové úzkosti kolem žaludku. Fejfarka s jejíma kočkama. Představovala si sousedčinu zavalitou, umaštěnou figuru, jak sedí na bobku uprostřed její potemnělé kuchyně. Čičinko, kde jsi? Pojď, dostaneš dobrůtku. Pane Bože! Skoro to viděla před očima, Fejfarku a stín, co krouží kolem, obrys něčeho smrtelně nebezpečného, jak si měří tu nenadálou společnost, zvažuje svoje šance a číhá. Uprostřed noci vytočila sousedčino číslo.

„Nemusíte se bát, miláčku,“ slyšela s úlevou mezi vzdáleným mňoukáním desítek vlezlých micin. „Mlíčko jsem nalila. Číču jsem neviděla, asi mi nedůvěřuje. Granulky nespapala.“ Kristepane, ulevila si Johana v duchu. Nespapala. Jak s dítětem. „Asi neměla hezký dětství a bojí se lidí, já tohle poznám. To víte, pracuju s kočkama…“ mlela a mlela. Johana cítila, jak jí, alespoň pro dnešní večer, padá kámen ze srdce. „Přijedu pozítří,“ řekla a svalila se do postele tak, jak přišla z lesa. Nežere granulky, hajzl. Poprvé od chvíle, co našla vejce, spala celou noc téměř klidně.

Neobjevila nic. Žádnou další snůšku, dokonce netrefila ani na místo původního nálezu. Jako by se docela propadlo. Jako kdyby se ztratilo v čase. Celý další den marně bloumala po lese. Telefon v kapse ignorovala. Fejfarka půjde krmit až večer.  Doufala, že ji nenapadne slídit po bytě a hledat chudinku vyplašenou kočičku. Asi by se divila, napadlo ji trošku zlomyslně. Překvápko. Takový kotě ještě nejspíš neviděla. Ubohej frustrovanej mazlíček. A hladovej. Hladovej. Hrůza jí znovu neovladatelně sevřela žaludek. Od začátku roste. A jedna miska mlíka… Jedna mrňavá miska… Roztřásla se.

- - -

„Copak je s vámi?“ Fejfarová byla očividně v dobré náladě. A celá, oddechla si Johana. Živá, všechny špeky pohromadě. Trochu štítivě převzala ze sousedčiných ulepených rukou klíče.

„Spřátelily jste se?“ zeptala se s nadějí. Možná je kočička pořád naživu a všechno se mi to jen zdálo. Obyčejná fóbie z přepracování a ze samoty.

„Ani se neukázala,“ usmála se sousedka. „Ale to mlíko,“ zvedla káravě ukazováček. „Naštěstí mě napadlo, co asi potřebuje. Dala jsem jí to na talířek vedle misky. Ráno byl jak vyleštěnej.“

„O čem to mluvíte?“ Závrať za krkem. Johana sevřela klíče, až jí zbělely klouby.

„Proč se mě nezeptáte, děvče? Kdybyste se svěřila, že si chcete pořídit kotě… Každej chovatel vám řekne, že mlíko není pro odrostlejší kočky zdravý. Granule nejedla, tak jsem jí přinesla to, co v takovejch případech dávám svejm holčičkám,“ zaculila se.

„A co?“ vypravila ze sebe Johana. „Co teda dáváte těm svejm holčičkám?“

„Husí krev, miláčku,“ usmála se vítězně Fejfarová. „Mám ještě pár konzerv v zásobě, to víte, dneska je to nedostatkový zboží, ale za totáče se dala sehnat za pár šupů. Kočky ji milujou.“

„Vy jste tomu dala husí krev?“ ujelo Johaně. Měla pocit, že omdlí.

„Nebojte se, drahoušku,“ řekla sousedka pobaveně. „Určitě jí to chutnalo. Všechno snědla, celou jednu konzervu. Po mlíku by vám nevyrostla…“

„Jo,“ vydechla Johana. Neslyšela nic, než zběsilý šum krve ve spáncích. „Děkuju.“

- - -

Husí krev. Celá konzerva.

Stála na odpočívadle přede dveřmi a zírala na zámek. Klíče se jí ve ztuhlých prstech cinkavě chvěly. Něco vypadalo jinak. Zámek, došlo jí. Sklonila obličej ke klíčové dírce a okamžitě ji ovanul ostrý závan žhavého vzduchu. Klika byla do běla rozpálená, dotknout se jí, napadlo Johanu, určitě si spálím prsty.

Stojí za dveřmi, došlo jí. Číhá. Čeká, až se vrátím. Až odemknu a vejdu.

Kdo jednou ochutnal krev, mléko už pít nebude.

Otočila se a bez ohlédnutí sešla po schodech dolů. První patro, přízemí, ven. Do auta. Nastartovala a odjela. Co to dělám? napadlo ji. Copak to tam můžu jen tak nechat? A když to udělám, co se stane? Okna má otevřená, uvažovala. Bude mít hlad a nic nenajde. Třeba se sebere a odletí někam pryč. Bazilišci prý mají křídla, tak jsem to četla. Prostě zvedne zadek a změní revír. Dělalo se jí špatně od žaludku, několikrát musela zastavit u krajnice a projít se kolem auta, aby vůbec dokázala pokračovat. Zpátky do chalupy dorazila pozdě večer.

- - -

Seděla u okna navlečená do pyžama a zírala ven do tmy. Nemohla jíst ani spát. Nedokázala se umýt, ani si docela obyčejně vyčistit zuby. Připadala si jako napůl mrtvá.

Co se asi děje doma?

Nechala jsem to tam, já to tam nechala. Přece jsem nikdy nemohla doopravdy věřit tomu, že se jen tak zvedne a odejde někam jinam. Kam by to šlo?

Bazilišek. To já jsem ho přinesla z lesa. Možná mě bude hledat. Až ukojí hlad, určitě si na mě vzpomene.

Dokáže usmrtit pouhým pohledem svých světélkujících rudých očí.

Ztěžka vstala a podala si ze stolu tmavé brýle. Může mít takový tvor něco jako navigační systém, podobný třeba tomu, který vede ptáky, když se vracejí do svých hnízdišť?

Co budu dělat?

Zvedla mobil a poněkolikáté marně vytočila číslo sousedky na patře. Pak Fejfarovou. Malíkovou ze třetího. Jirákovou. Solařovou z přízemí.

Volaný účastník není dostupný. Prosím, zavolejte později.

Vrátí se.

Má křídla. Určitě se v noci dobře orientuje.

Volaný účastník…

Zkontrolovala zámek na dveřích a pečlivě zavřela a utěsnila okna.

Prosím, zavolejte později...

Najde mě.

Poznám, až přijde. Uslyším ho šramotit kolem dveří. Ucítím jeho rozžhavený páchnoucí dech. Vyrostl, už se neschová.

Bazilišek umírá, uzří-li sám sebe.

Zrcadlo, blesklo jí hlavou. Proto mi v koupelně zničil zrcadlo. Rychle se zvedla a strhla ze zdi kulaté toaletní zrcátko. Chvíli přemýšlela a pak si ho zastrčila za kabátek od pyžama. Knoflíky nezapnula.

Je to jako sedět se samopalem na stráži, ušklíbla se. Vlastně už nemám, co ztratit. Kromě vlastního mizernýho života, že ano.

Viděla před sebou zaprášené schodiště sídlištního domu, slyšela křik a znovu cítila spáleninu, kouř i krev, dusivý pach předsmrtné úzkosti. I kdybych přežila, jak budu dál žít s tímhle? Hlavně nesmím usnout. Nesmím usnout.

Budu čekat, zahihňala se. Jen přijď. Jsem voják na stráži. Jsem drakobijce.

Zůstanu vzhůru.

Počkám si.