Štvanice

1. 07. 2015 8:05:00
Myslíte si, že nemáte nepřátele. Nikomu jste neublížili. Je vůbec možné, aby kolem vás kroužil někdo – nebo snad něco? schopné připravit vás bez skrupulí o život i zdravý rozum?

Seděla u kuchyňského stolu a slepě zírala do talíře. Müsli, jako vždycky a trochu zalít vlažným mlékem. Zdravá strava. Zašťourala v tom lžící a potlačila nutkání na dávení. Už dlouho se necítila zrovna nejlépe. Týden? zauvažovala. Čtrnáct dní, měsíc? Cítila, že se potí, v ústech měla sucho a po celém těle pocit, že se jí do kůže zavrtávají rozžhavené jehličky.

Aspoň něco, poručila si. Musíš sníst aspoň něco. S odporem spolkla dvě lžičky té rozlemtané břečky, zbytek vylije do záchodu, jako v posledních dnech skoro vždycky. Měla bych jít k doktorovi, napadlo ji. Ale...

Sabina měla z lékařů hrůzu už od dětství, všechno, co jen trochu šlo, počínaje chřipkou a konče pořezanými prsty a vyvrknutým kotníkem, si léčila sama. A tady? Povzdechla si. Nacpali by mě na psychiatrii, to bych nevydržela. Ta ostuda. V práci – určitě by mě vyhodili.

Vstala. Cítila, jak se jí zmocňuje závrať. Jsem blázen, určitě jsem blázen a nejhorší je, že už to pomalu přestávám kontrolovat. Stála v kuchyni s nedojedeným talířem v ruce a zírala na stěnu nad kuchyňskou linkou. Kudrnatá skvrna vlhké, odfouknuté omítky v rohu, následek přeteklé myčky partaje o patro výš, měnila tvar i barvu. Rozlézala se, bobtnala. Jako krev. Tohle nemohlo být nic jiného. Sabině se neovladatelně roztřásly ruce.

Páchnoucí, temně rudá tekutina stékala po zdi a čůrkem mířila do výlevky ve dřezu. Sabině připadalo, že musí prosakovat i škvírami mezi obkladačkami. Talíř jí vyletěl ze ztuhlých prstů a rozcákl se na podlaze. Strnule sledovala, jak se jeho obsah včetně porcelánové drti střepů mísí s lepkavými krvavými jezírky v rohu podrápaného lina. V panice strhla ze židle kabelku a rychle proběhla dveřmi na chodbu.

Panebože, rozhlédla se, panebože, snad mě takhle nikdo nevidí.

- - -

Bydlela v pronajatém bytě starého smíchovského činžáku, jedné z těch zaprášených, oprýskaných a smrdutých staveb blízko nábřeží, nájemních domů, jejichž majitelé zatím nesehnali dost finančních prostředků na alespoň částečnou rekonstrukci. Jeden pokoj, kuchyň, vysoké stropy, okna do dvora. Jediné, co ji stále ještě drželo na místě, byl poměrně nízký nájem. Od smrti staré paní z protějšího bytu zůstala v prvním patře sama a stěhovat se zatím nikam nehodlala. Jinde by to finančně neutáhla, tohle jí bylo jasné - tolik zase nevydělávala.

Na posledním schodě ji zradily rozklepané nohy a musela na chvíli usednout do špíny, mezi zašlapané vajgly.

„Ven,“ zašeptala. „Chci ven.“

Tady, v průjezdu, mívala strach odjakživa. Nejen kvůli odrzlým týpkům, jaké tu občas potkávala, ani kvůli injekčním stříkačkám poházeným ve dvoře, ostře nasáklém starou močí. Celá atmosféra téhle části domu v ní vzbuzovala úzkost a vždycky tudy hleděla projít co nejrychleji. Sklepení Modrovousova domu. Na podlaze tu ležely ještě původní dlažební kostky z tvrdého, černě zašlého dřeva a vydávaly zvláštní pach, typický pro podobné neudržované domy. Blikavé pološero žárovek v nikdy neumytých krytech. Oloupané a počmárané, dávno nevymalované zdi. Řada plechových schránek, posprejovaných a porytých hřebíky. Dvířka některých z nich byla dávno vypáčená a schlíple povlávala na zbytcích zrezavělých pantů. Sabina vytáhla klíče a odemkla tu svoji, aby vyházela letáky. CHCÍPNI, četla. Bylo to vyryté na vnitřní straně dvířek, uvnitř, jak si uvědomila s pocitem ledové hrůzy. Někdo je musel odemknout, a pak... Proč? Nechala dvířka volně viset a dívala se, jak letáky kloužou ven a jako barevné listy pleskají na zaplivanou podlahu. Pořád se třásla.

- - -

Kdy vlastně tohle všechno začalo, napadlo ji. Jestli chci časem zajít k doktorovi, asi bych si na to měla vzpomenout. Doktoři se vždycky vyptávají na všechno možné.

- - -

Ještě mrzlo, vybavila si chrupání ledu na šedivých zamrzlých loužích a depresivní ranní tmu. Ale tělo mě bolelo už dlouho před tím. Hlavně nohy. Připadala jsem si jako malá mořská víla, pousmála se. Ostré střepy zapíchané v ploskách chodidel. Každý krok stál spoustu přemáhání. Tu noc, první noc kdy...

Dlouho nemohla usnout. Bezmocně se převalovala na posteli a snažila se ignorovat rostoucí bolest. Měla pocit, že se doslova zhmotňuje v temnotě kolem jejího skrčeného těla, plíživě proniká špičkami prstů na nohou a nějakým předem nastaveným, pomalým, ale neúprosným tempem prostupuje dutým prostorem holenních kostí skrze lýtka a kolena, aby nakonec se surovou neúprosností zachvátila celé tělo. Zítra budu v práci vypadat, napadlo ji zoufale. Měla bych si vzít prášek.

Vstala. Nečekaná závrať ji smetla na zem a přirazila jí rameno na roh komody u postele. To ji probralo. Stála uprostřed místnosti a snažila se nadechnout. Vzduch měl najednou žhavou suchost finské sauny. Strnule se rozhlédla a vtom je uviděla. Vylézali ze škvír v podlaze, z rohů místnosti, chladná černá řeka šustící jako starý přeschlý pergamenový papír. Brouci. Hrnuli se zpoza lišt u zdí, kapali ze stropu, zaplavovali podlahu. Sabina zaječela hrůzou a vyskočila na postel. Uhranutě sledovala to obrněné lesklé vojsko, jak rychle vzlíná po nohách lůžka a bere ztečí její děsem ochromené tělo. Jasně viděla kovově modrozelené pruhy velkých kusadel a dlouhá, ostrá žihadla. Rozlévali se po posteli jako špinavá voda, zalézali zděšené Sabině pod noční košili, vztekle štípavě bodali a bleskově se zavrtávali přímo pod kůži. V panice začala křičet a dupat, mlátila se po obličeji i po těle, dokud neslyšela praskání jejich tvrdých krovek, chrupali jí pod nohama a rozpadali se na světélkující blátivou kaši. „Nechte mě!“ ječela zoufale, „Ne!“

Strhla ze sebe košili a najednou viděla, jak se pohybují přímo pod pokožkou, jako tmavé bulky zhoubného bujení a rozežírají její tělo zevnitř. Už to nebyli brouci ani jiný hmyz, byly to žhavé uhlíky, malé plamínky, co se slévají dohromady a Sabina vzplanula, hořela uvnitř vlastní ložnice jako otep slámy, jako kašírovaná čarodějnice v závěrečném dějství sabatu poslední dubnové noci.

- - -

Toho dne, za časného kalného rána zazvonil telefon poprvé. Seděla vyčerpaně v ložnici, uprostřed rozházených lůžkovin, povalených židlí, střepů zrcadla a rozmetaného obsahu toaletního stolku. Modřiny a podlitiny z nočního boje po obličeji i po celém těle. Pořád se jí točila hlava a žaludek měla jako na vodě. Automaticky přijala hovor. Chvíli bylo ticho, slyšela jen těžký dech na druhém telefonu. Okamžitě ji sevřela úzkost.

Chcípni, řekl studeně ten hlas. Jsi magor. Nepotřebná, odporná, vymrdaná kreatura. Nemáš tu co dělat. Chcípni.

Zavěsil.

- - -

„Ráno jsem viděla ďábla,“ řekla včera v práci. „Na hřbitově, co kolem něj jezdím tramvají.“ Zarazila se. Možná by o takových věcech zrovna v práci mluvit neměla. Ne, to by určitě neměla.

„Co žes to viděla?,“ zeptala se Marcela udiveně. „Neslyšela jsem tě.“

„Vlastně nic,“ šeptla Sabina. „Jen pár divnejch lidí u hřbitova.“ Tohle byla pravda, vídala je tam často, ošuntělé mladíky v mikinách s kapucou, co se neustále pohybovali kolem smíchovského Anděla a nejspíš nikde nepracovali. Potkávala je u plotu Malostranského hřbitova, pravidelně tam spolu postávali – možná s něčím kšeftujou, napadlo Sabinu, a legální to stoprocentně nebude – dali si cigáro a pak čekali na stanici tramvaje každý zvlášť a už spolu nemluvili, ani se na sebe nepodívali, tři naprosto cizí lidé. Ale ráno tam byl jen ON. Šokovaná Sabina lepila čelo na sklo tramvajového okna a vytřeštěně zírala do rozbředlé tmy mezi stromy hřbitova. Byl tam, seděl na náhrobku, dlouhý černý ocas ovinutý kolem paty povaleného kříže a hleděl přímo na ni jedovatě žlutýma ještěříma očima.

Vystoupila.

- - -

„Nevypadáš dobře,“ poznamenala starostlivě Marcela. „Měla bys zůstat pár dní doma. Neboj, nic se nestane, klidně to tu zvládnu sama.“

To nemůžu, chtěla oponovat Sabina. Nemůžu zůstat doma sama. Nemůžu, protože mi hrabe.

Mlčela.

- - -

Stála na chodníku a hleděla dolů pod nohy, ale viděla jen souvislou vrstvu rozvlněné bílé páry. Něco se tam pohybuje, uvědomila si s úděsem, něco jako dlouzí tlustí hadi těsně pod hladinou ledové zpěněné vody. Někdo jí surově kroutil rukama v loktech i zápěstích a vytrhával je z kloubů. Chtěla křičet, ale nedokázala vydat ani hlásek a na malý okamžik neviděla ani neslyšela nic, vůbec nic, krom syčivého šumu, který nepřipomínal žádný známý zvuk – ne, uvědomila si – hlas, vždyť je to hlas a Sabina věděla, navzdory pevně zavřeným očím, komu patří. Poděšeně se schoulila na chodníku do zmrzačeného klubíčka a ukryla obličej v dlaních.

Nohy, viděla lidské nohy, botasky, lodičky na jehlách, sandály, míjely jí a od podpatků se jim zvedaly drobné obláčky šedého městského prachu.

„Nějaká feťačka,“ řekl někdo. „Nešahej na ní.“

Studené hrubé prsty jí neurvale šacovaly oblečení. Zaslechla kovové vrznutí zipu od kabelky a zachrastění, jak se její obsah sypal na zem. Špinavé tenisky. Surové škubnutí za vlasy. „Kdyby ses tu válela večer, budeš mrdat.“ Tma.

„Není vám něco, slečno?“ Starý pán, opřel hůl o plot a plácal Sabinu po tvářích. „Udělalo se vám špatně? Zavolám sanitku.“

„Ne,“ hlesla Sabina. „Moc vám děkuju, ale nic mi není. Jen taková chvilková slabost, víte. Nic hrozného.“ Roztřeseně se postavila a oklepala si z pláště pouliční špínu. „Nic mi není,“ opakovala do poplašených očí starostlivého důchodce. „Nic.“

Sebrala kabelku a naházela rozsypaný obsah zpátky. Peněženka s občankou samozřejmě zmizely. Klíče mi nechali, napadlo ji udiveně. Vždyť mají občanku s adresou, klidně mě mohli vybrat... Popošla na zastávku a vyčerpaně se opřela o stojan. Peněženka, její peněženka ležela rozevřená přímo před jejíma očima, usazená v koši, uprostřed nevábné hromady odpadků. Občanka se válela hned vedle, pod zmuchlanou prázdnou krabičkou od cigaret. Šokovaně je vytáhla. Peníze pochopitelně chyběly, ale kreditka k jejímu úžasu zůstala zastrčená v boční kapsičce. Proč si nevzali ani občanku? Mám novou, mohli jí střelit klidně i za dvanáct stovek. Znovu se jí udělalo slabo. Pojedu domů, napadlo ji. Lehnu si, musím si lehnout, odpočinout si.

Popošla a nastoupila do nacpané tramvaje. Tlustá žena těsně vedle páchla potem a starou špínou a z dechu jí byla cítit cibule. Sabině se okamžitě zvedl žaludek. „Chcípni,“ syčela ta ženská a tlačila jí pupek na záda. „Zhebni, už dávno si měla zkapat.“ Pak vystoupila, aniž by se otočila a nechala otřesenou Sabinu zírat na svoje tučná záda a zátylek pokrytý mastnými černými vlasy. Zmizela v boční ulici, ještě než se tramvaj znovu rozjela.

Mobil, došlo Sabině. Nechali mi i mobil.

- - -

Doma okamžitě usnula a ráno se téměř normálně nasnídala. Vločky vysypala do koše, nechala si jen jogurt. Nakonec zvládla celý kelímek, navzdory tomu, že jí poslední dobou snad cokoli, co vzala do úst, připadalo stejně odporné. Všechno, snad i vzduch, který dýchala, mělo podobnou pachuť a musela se hlídat, aby hned neběžela potupně vrhnout, ale teď konečně dostala hlad.

Třeba jsem prokletá, napadlo ji se zamrazením. Co když mě někdo uhranul, jako se to dělávalo za starejch časů? Možná bych spíš, než k doktorovi, měla zajít za kartářkou.

Zapnula rozechvělýma rukama mobil, poslední dobou už ho v noci nechávala jen offline, a zkontrolovala zmeškaná volání. Nic, pomyslela si a s úlevou ho odložila na stůl. Zazvonil, ještě než se stačila zvednout. Jak to pozná? sevřel se jí žaludek. Jak ví, kdy vstávám? Nezvednu to, umiňovala si. Nezvednu.

Neznámé číslo. Roztřásla se. Nevydržím to.

Jak to, že ještě žiješ, ty svině? Přijdu si pro tebe. Bude to bolet. Radši to udělej sama.

- - -

„Měla bys s tím někam zajít.“

Plakala. Seděla v práci před počítačem a snažila se ovládnout roztřesené tělo. Měla bych jí to říct. Svěřit se. Jsem blázen, Marcelo. Vím to. Jsem paranoidní, mám halucinace.

Mlčela.

„Zase ti volal?“

Taky křeče, víš. Strašně to bolí. Vidím oheň, krev, divný lidi, bledý duše. Já nechci do cvokhauzu, ale ani nechci, to by mě zabilo. Oni to vědí, chtěj mě zničit, zdeptat, nacpat do ústavu. Chtěj, abych umřela. Co by mi na tohle asi řekla? A doktor? Hezky se posaďte, slečno a navlečte si ty pěkný bílý rukávky.

Je mi hanba...

„Co tak strašnýho jsem mohla provést, Marcelo, a komu?“

„Jaký čísla to byly, pamatuješ si to? Ukaž ten krám.“

„Já nevím,“ zašeptala Sabina. „Nepamatuju si to. Ten hlas – volá z různejch čísel. Poslední dobou,“ opřela čelo do dlaní, „hlavně v noci, je tam napsáno neznámé číslo.“ Marcelina starostlivost jí uklidňovala.

„V noci tu nic nevidím,“ podotkla. „Ani brzo ráno.“ Pátravě si Sabinu přeměřila. Už i ona si nejspíš myslí, že jsem magor, napadlo ji zdrceně.

„Vlastně,“ dodala Marcela zamyšleně, neznámý číslo se v seznamu hovorů nezobrazí, je to, jako kdyby vůbec neexistovalo. Nejlepší by bylo, kdybys tyhle hovory vůbec nepřijímala, ale jestli to nezvládneš, strč si do kapsy tužku a kus papíru a zapisuj si čas.“

„Proč?.

„Třeba pro policajty,“ pousmála se Marcela. „A neboj, klidně tam půjdu s tebou.“

Policajti. Už to vidím. Vyfakujou mě, než se nadechnu. Radši bych si měla na Googlu najít něco o schizofrenii, ušklíbla se Sabina. Jenže už se nedokážu na nic soustředit, i ten pitomej monitor se mi chvěje před očima.

Možná bys v tom bytě neměla zůstávat sama,“ poznamenala Marcela. „Co ta tvoje sousedka? Ta stará babka?“

„Jo, Malíková,“ Sabina se na chvíli celá rozsvítila. „Ta byla fajn.“ Taková hodná bábina. Nosila mi štrúdl.

„Umřela,“ řekla.“ Bude to tak dva měsíce. Najednou skoro přestala vycházet, chovala se divně. Jen se dívala škvírou mezi dveřmi. Pak jako kdyby zmizela, neotvírala... Našli jí až po tejdnu, museli vyrazit dveře.“ Smutný, pomyslela si. „Ten byt je pořád prázdnej, bytná ho zatím ani nikde neinzeruje.“

„Ta tvoje bytná,“ ucedila Marcela, „je pěkný monstrum.“

Tos ještě neviděla synáčka, napadlo Sabinu. Zírala na klávesnici, byla plná listí a mezi jednotlivými písmeny se plazili špinavě žlutí tlustí červi.

„Musím ven,“ vyjekla rozechvěle. „Na vzduch.“

- - -

Třeba bych se opravdu měla odstěhovat, uvažovala. Vypadnout někam pryč, hodně daleko, klidně i do jiný čtvrti. Kolikrát už na mě tlačili, abych to udělala. Možná i proto stará Brotánková ten vedlejší byt ještě nepronajala. Spojili by to, měli by volný celý patro. Synáček jednou něco mlel o masážním salónu. To bych teda chtěla vidět, ušklíbla se pobaveně. Ty masáže.

- - -

Ulevilo se jí. Šla pěšky, telefon vypnula. Přesto pořád cítila, jak ji tíží v kabelce, věc z jiné dimenze, plná hnusného slizu. Jen doufala, že zase nenarazí na toho hajzla Brotánka. Jako by ho slyšela:

„Ale, ale, to je milý překvapeníčko, Sabinko. Dneska nejsme v práci?“

Slizoun, pomyslela si Sabina. Mamánek, co ještě po čtyřicítce bydlí doma a nechá se dirigovat od matinky.

„Mám dovolenou,“ řekla a bezmocně strpěla dotek jeho studeně lepkavé dlaně.

„Kdybyste se třeba cítila osaměle, Sabinko,“ vycenil zažloutlé zuby, „můžu se zastavit. Kdykoli, cukrátko,“ zamrkal z oblaku laciné kolínské. „Kdykoli.“

Odprejskni, pomyslela si Sabina. Vysmahni, ojeď se sám u počítače a pak si běž oprášit tu hnusnou chamtivou čarodějnici, svojí drahou máti. Hlavně už na mě nechmatej, nebo se tu pozvracím a ohodím ti tu tvojí navoněnou košili.

„Promiňte,“ řekla nahlas a rychle se kolem něho prosmekla ven. „Pospíchám.“ Jak se díval, blesklo jí ještě hlavou, než za sebou zabouchla vrata. Jako had.

- - -

Co Zdeněk?“ Marcela šla vždycky přímo k věci. „Rozešli jste se docela ve zlým. Ještě si pamatuju, jak zuřil a chodil tě sem urážet. Egocentrický hovado, co nesnese odpor.“

„Ne,“ tímhle si byla Sabina jistá. „Zdeněk,“ srdce se jí při té vzpomínce divoce rozbušilo. „Kdyby mi volal on, poznala bych to. Podle způsobu řeči, a taky podle jeho oblíbenejch slov.“ Nesahej na moje věci, nechoď za mnou, jsi nečistá (proboha, komentovala to Marcela, co je to za kokota, kde na ty kecy chodí?), ničemná, nemožná. Jo, slovní zásoba je podobná, ale intelektuálně zapadá úplně někam jinam, a tím nemyslím jen slovosled. Ne, tohle nemá se Zdeňkem nic společnýho. I když...

Nikdy mě nebral s sebou, když se scházel s kamarády. Co bys tam dělala, řekl mi, to jsou chytrý kluci. Posluhovala jsem mu, dokonce jsem mu obouvala boty. Tohle nikdo neví, dokonce ani Marcela ne. Zahanbeně se pousmála. Pořád mě urážel, a já mu věřila... Až když jsem si našla vlastní bydlení – byla to náhoda, jeden volnej byt ve starý ruině, úplně vybydlenej. Všechno jsem si tam musela udělat sama. Nevím, kde jsem nakonec sebrala tu sílu, možná mi pomohla Marcela. Nemohl rozdýchat, že jsem ho nechala, dlouho mi volal, vyhrožoval. Pak si, zaplaťpánbu, našel jinou chudinku. Dávej si pozor, taková subinka, jako ty, říkala Marcela, bude podobný typy přitahovat pořád. Možná má pravdu, a já na tyhle šmejdy funguju jako magnet...

- - -

Oheň, krev, hadi. Ani zavřít oči nemá cenu, napadlo Sabinu. Stejně ty věci budu vidět pořád. Zdeněk měl pravdu, jsem cvok. Rozhrnula hlouček bezdomovců na schodišti a bezmyšlenkovitě vykročila k domovu.

Jsem posedlá ďáblem.

- - -

Jako dítěti se jí líbil klapot podrážek na dlažbě průjezdů starých domů. Zatuchlý pach levných jídel na pavlačích. Rajská, bramborák, topinky. Na prošlapaných schodech skvrny od piva rozbryndaného ze džbánku. Chodívala do takového domu za babičkou. Možná proto se jako dospělá do podobného nastěhovala a odmítala se z něj hnout. Vzpomínky.

Mám smlouvu. Rekonstrukci bytu jsem si uhradila. Takže smůla, Brotánková.

Jenže teď... stejně nejspíš skončím někde v léčebně a mezitím mě vystěhujou. Ale je to divný. Ty telefony. Že ten člověk začal volat skoro současně. Jako kdyby věděl, že nejsem v pořádku. Co když je to opravdu Zdeněk? Ne, to je blbost. Odstěhoval se až někam na Slovensko. Oženil se tam.

- - -

„Zavoláme mu,“ řekla Marcela. „Dej sem telefon.“

Jednou za mnou přišel do práce, vzpomněla si Sabina. A zkoušel to i na ni. Třeba v tom jedou spolu?

Marcela je úplně jiná, než já. Jde si tvrdě za svým. Když něco chce, taky to dostane a je jí jedno, jakým způsobem.

„Doufám, že si uvědomuješ,“ vybalila na něho, „že jestli se Sabině něco stane, ty budeš první, o koho se policajti budou zajímat. A buď bez obav, že já se o to postarám.“

Ne, Marcela se mi snaží pomoct. Tak kdo? A proč?

Paranoia je prý pro schizofrenii typická. Načetla jsem si to na netu. Člověk nikomu nevěří, má neustále pocit, že ho někdo pronásleduje. Tady, v týhle pražský čtvrti, to nakonec ani nemusí být moc od věci.

- - -

Sabina starý Smíchov milovala. Vyrostla tam. Skoro celé dětství, puberta.

Nechci nikam jinam. Nábřeží. Všechny ty špinavé ulice kolem Anděla, otlučené domy. Barevné mozaikové zdi kostela. Lidická ulice, kde seženeš, co potřebuješ. Tramvajové koleje, spousta špíny a potkani, beze strachu pobíhající pod obrubníky chodníků. Ale zvedneš hlavu a pod modří oblohy vidíš dokonalé štuky starých fasád, kované balkony. A souběžná Na Bělidle, všechny ty hospůdky. Se Zdeňkem jsme chodili do Hells Bells. S Honzou k Bílýmu lvovi na smažený grundle, nebo naproti do vinárny, na dvojku dokonalýho stáčenýho vína. Občas jsme si koupili i nějakou lepší lahev, doma ji spolu vypili a pak jsme se milovali... Všechno jednou skončí. Proč? Proč vlastně se lidi rozcházejí...

- - -

Ten týpek od hřbitova, napadlo Sabinu. Už vím, kde jsem ho taky viděla. Na nádraží. Poflakoval se po nástupišti, očumoval a najednou si to šine po druhý straně, kapucu na hlavě a táhne jednu z těch kovovejch zábran, co tam stojí, aby tudy lidi nelezli na koleje. Je to jen obyčejnej zlodějíček. Obyčejnej zlodějíček. Ale stejně je zvláštní, jak často ho teď potkávám. Skoro každej den, někdy i víckrát. Je na mě jak přilepenej.

Paranoia.

Jak se mi to stalo? Schíza se přece nechytí jen tak, jako rýma.

- - -

Odemkla. Byt jí připadal nějak jiný. Rozlehlý a prázdný. Tichý. Kuchyňský stůl byl odstrčený stranou, místo něho stála pod lampou osamocená židle. Zatajila dech.

Had tentokrát visel ze stropu. Vinul se po šňůře od lustru, s hlavou na konci zatočenou do široké smyčky. Vítej doma, syčel. Neboj se mě, jsem tu pro tebe. Pojď ke mně, Sabino, no tak, blíž, ještě blíž...

Sabina si roztřeseně stoupla na židli. Plazovu hlavu teď měla přímo ve výši ramen a dívala se do jejích uhrančivě jedovatých očí. Touží se mi omotat kolem krku, pomyslela si, a zmáčknout. Potlačila nával nevolnosti a dotkla se špičkami prstů jeho zakrouceného těla. Překvapilo ji, jak suchou a hrubou má kůži. Ovíjel se jí kolem zápěstí a rozeklaným jazýčkem zkoumal jemnou prohlubeň na krku.

Udělej to, syčel, určitě to bude pořád horší. Vždyť po tom toužíš... nechceš nic jinýho. Pomůžu ti k tomu. Stejně nebudeš nikomu chybět. Neschopnej, všem odpornej nepotřebnej blázne... udělej to, skoč, konečně se ti uleví...

Uleví se ti. Znělo jí to, jako ten studený hlas z telefonu.

Ne, řekla si v duchu. Já se budu bránit. Budu bojovat.

- - -

Pomalu slezla ze židle. Nohy se jí třásly, že si musela sednout. Na hada nad hlavou se nedívala.

Šeří se, napadlo ji. Ve dvoře je vždycky dřív tma. I tady, v bytě. Působí to trochu depresivně. Babička měla okna ven, na ulici, to je hezčí. U ní jsem se před usnutím mohla dívat, jak na stropě tancují žluté odrazy pouličních lamp a poslouchat rachocení tramvají.

Kuchyň pomalu mizela v temnotě. Sabina seděla jak přilepená, ani se nepohnula. Cítila, jak se jí ježí chlupy na zádech.

Klika vchodových dveří se pohnula. Přece jsem zamkla, pohlédla na klíče, pořád ještě sevřené v pěsti pravé ruky. A vyndala jsem je. Sledovala, jak se škvíra ve tmě u vchodu pomalu zvětšuje. Rychle shodila botu a mrštila jí přímo proti dveřím. Zadunělo to, jak plocha podrážky tvrdě narazila do dřevěné výplně. Sabina zaslechla z chodby slabé vydechnutí a hned potom cvaknutí západky zámku.

Nemůžu tu zůstat, proběhlo jí poděšeně hlavou. Rozhodně ne v noci. Najednou si uvědomila, že poprvé za celou tu dlouhou dobu necítí žádnou bolest. Jen takový nesmírně zvláštní tlak v obličeji kolem lícních kostí, a také mezi lopatkami. Brnění v zubech. Narovnala se. Vše prostupující strach minulých dní zmizel.

Odstrčila židli a pomalu se převlékla. Tmavozelené pouzdrové šaty vysoko nad kolena, skoro zapomněla, že je má. Zhubla a byly jí velké, ale i tak v nich pořád ještě vypadala dobře. Lodičky se vzorem hadí kůže na vysokých úzkých kovových jehlách. Do zrcadla se nepodívala. Vyšla ven.

- - -

Hluboká noc. Sabina se nadechla studeného vzduchu. Nevzala si nic, ani peníze, doklady, ani klíče, všechno zůstalo za zavřenými dveřmi. Jen telefon. Nesla ho pevně sevřený v levé ruce, dost daleko od těla. Necítila zimu, přestože se jí od úst vznášel jemný proužek bílé páry. Prošla kolem Anděla a zabočila do temných uliček směrem k nábřeží. Ostré hroty jehlových podpatků se zabodávaly do mezer mezi dlažebními kostkami. Jak dlouho už jsem je neobula? Možná bych si mohla zajít na víno, napadlo ji. Dát si dvojku červeného ve společnosti stálého osazenstva vinárny Na Bělidle. Usmála se. Dřív se tam ráda zastavila. Jak se máte, slečno? Dlouho jsme vás neviděli. Většina návštěvníků si už dávno tykala, kdybych tam chodila častěji, pomyslela si...

Dřív. To jsem byla ještě zdravá. Normální. Ale dnes už je nejspíš stejně pozdě, jistě mají zavřeno.

Byla už skoro na nábřeží, když v zádech uslyšela kroky. Klapaly pozvolna, zastavili se, když se zastavila i ona. Potlačila touhu se rozběhnout. Neohlížela se.

- - -

Železniční most. Přešla výpadovku a zamířila na pěšinku za pilířem. Velké kamenné kostky se ve světle lamp mokře leskly. Cítila jemné brnění v zátylku.

Most měla ráda. V noci se z něho chodívala dívat na Vltavu, osvětlenou bílými i žlutými výbojkami. Labutě vypadaly na stříbrné hladině jako černé stíny. Jako negativ, strašně se jí to líbilo. Pomalu rozevřela prsty a nechala mobil spadnout do Vltavy. Lehounké, skoro neslyšitelné šplouchnutí. Zula se a s botami v ruce se vrátila na chodník u silnice.

Most byl její přítel.

- - -

Jeden přicházel shora, slyšela dunění jeho kroků na dřevěné lávce. Další dva měla v zádech, právě se vynořili ze tmy přilehlého dvorku a zamířili přes silnici. Nechali si mezi sebou malý rozestup. Jako lovci, když si nadhánějí kořist. Nebála se.

„Něco jsem ti slíbil.“ Tvrdá ruka přirazila Sabině záda ke zdi. Surově jí hrábl pod šaty a serval kalhotky.

„Na tohle ti seru, vole.“ Jeden z těch týpků se otočil a zmizel v postranní ulici za silnicí.

Nekřičela. Tlak kolem lícních kostí a lopatek už stačil zesílit skoro na hranici bolesti. Sabina cítila, jak se jí protahuje obličej i čelisti. Rostou mi zuby, přejela jazykem ostré, děsivě dlouhé tesáky. Sevřela dlaně a světlo sodíkových lamp se zachvělo na černých špičatých drápech. Už mi nebudeš ubližovat. Temně zavrčela.

„Co to je, vole?“ Druhý z těch srabů uskočil a nevěřícně na Sabinu zíral. Udeřila. Viděla, jak se drápy noří násilníkovi do obličeje, roztrhly mu tvář a zabodly se přímo do očí. Zaječel. Otevřela ústa, zakousla se mu do krku a trhla. Ten druhý se trochu vzpamatoval a pokusil se po ní sáhnout. Prudce se ohnala a probodla mu drápem průdušnici. Zhroutil se na kolena, z koutku úst mu bublala zpěněná krev. Sabina roztáhla obrovská, temně zelená blanitá křídla a vzlétla. Řeka se hluboko pod ní černě leskla, labutě, nábřeží i most, světla, studený vítr v obličeji. Letěla.

- - -

„Doufám, že jsi všechno pořádně uklidil.“

„Jistě, máti. Přece nejsem žádnej blbec.“ No, pomyslela si Brotánková. O tom teď nebudeme diskutovat. „Na co se tě ptali?“

„Jestli prej vím, co to je paličkovice nachová,“ uchechtl se. „Máte zemědělku, řekla ta policistka, „Tak určitě víte, co dokáže námel.“

„Cos jí odpověděl?“ Sebestřednej pitomec, napadlo Brotánkovou, měla bych si ho líp hlídat.

„Máti,“ zaculil se. „Za co mě máš? To snad ví každej středoškolák, řekl jsem jí. Alkaloidy. Má podobný účinky, jako LSD. Ale tady nic podobnýho nehrozí. Lidi sice rádi kupujou žitnej chleba, ale od tý doby, co existujou pesticidy...“

„Z práce jsi to doufám, taky odnes. Její skřínky jsem vyklidila, ještě než přišli. Dala jsem jí tam samý nezávadný věci. I kdyby zjistili, jak se to do ní dostalo, nic nám nedokážou.“

Jistě, pomyslel si Brotánek junior. Marcela je v klidu nasměruje na toho pitomce Zdeňka. Chytrá holka. Až tohle všechno utichne, otevřeme si spolu erotickej salón. Budou prachy, spousta prachů.

„A ty fetky, co pro tebe dělaly?“

„V klidu, matko. Jednal jsem vždycky jen s jedním a toho sejmula Sabina. Podpatkem,“ nevěřícně se zašklebil. „Druhý dva mě nikdy neviděli. Ani ta stará cigoška. Jak říkám, na nás nic nevyštrachaj, kdyby se rozkrájeli.“

Matka, napadlo ho. Mohla by se míň malovat, doslova se to z ní loupe. Všechny ty plastiky, řasy. Stará čarodějnice. A začíná bejt dost podezíravá. No, má už věk. Taky by mohla brzo natáhnout brka...

Má divnej kukuč, už ho znám, blesklo Brotánkové znepokojeně hlavou. Bůhví, co se mu v tý palici honí. Jestli si najde ženskou, klidně mě hodí přes palubu. To teda ne, milánku. Sladce se pousmála.

„Nic nám nedokážou.“

„Fajn, miláčku, už jsi mě uklidnil.“ To si piš, že si na tebe dám pozor.

- - -

Pozdě večer zazvonil mobil. Tohle číslo neznám, pomyslel si Brotánek. Asi zase nějakej blbej operátor. Vyfakuju ho a ještě si to užiju.

„Ano?,“ zavrkal.

Jsi vrah, ozvalo se ze sluchátka. Jak se cítíš? Dobře? To bys neměl, protože taky brzo zhebneš...

„Kdo je to?“ zachraptěl.

Smích. Takový drobný, skoro dětský. Řezavý. Brotánek cítil, jak mu mobil klouže ze zpocené dlaně.

Sabina to být nemůže. Leží v nemocnici, a jestli se vůbec probere, sem už se určitě nevrátí. Kšiltovka je na patologii. Možná ta policistka, když vidí, že se na mě nedostanou – ne to je blbost. Že by Marcelka? Ale ta mě přece potřebuje.

„Mami?,“ hlesl.

Hlupáku, syčel ten hlas. Chcípni.

Chcípni.

Autor: Ludmila Svozilová | středa 1.7.2015 8:05 | karma článku: 14.84 | přečteno: 842x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 69 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.21 | Přečteno: 194 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 129 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.09 | Přečteno: 191 | Diskuse
Počet článků 123 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 815

Píšu.

Pořád ještě mě to hodně baví. Tohle mám zatím za sebou:

Hledá se autor bestselleru 2015 (nakl. Fragment), Černá série (Pusinky), po povídce též v 6. a 7. antologii českého hororu, 3. a 4. českém thrilleru (Ladislav Kocka), Hřbitov bílých králíčků (21 povídek, Viking), mysteriózní román s nádechem hororu Sběračka kostí (Krigl), Achernar, horor, lehce šmrncnutý mystikou a fantasy a hororový thriller Zemři, Kaine: Svatyně (obě Golden Dog). Kratší povídku sem tam potkáte i v nějakém tom sborníku. Kolem stovky dalších dokončených příběhů a dva mysteriózní romány zatím čekají na svého nakladatele.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...