Tam venku, ve tmě

něco je a nemyslí to s vámi dobře. Ono ani uvnitř to nevypadá zrovna nejlíp. Poslední specialita z letošní letní hororové kuchařky pro milovníky děsivých příběhů.

„Myslím, že jsem z lesa slyšela havrany.“

Nesmysl, napadlo ji současně. Na havrany je brzo, vždycky přilétají až začátkem zimy. Teď byl konec léta a venku, za okenním sklem, pražilo slunce. Uvědomila si, že navzdory vedru ji znovu začíná roztřásat zima.

„Drž hubu!“ vyštěkl Erik a probodl ji ledovým pohledem. Okamžitě se stáhla. Dřív se takhle nedíval. Myslela jsem, že mě má rád. Doufala jsem… Beáta cítila, jak se jí do očí začínají tlačit slzy.

„Hlavně zas nezačni kňučet!“ Z jeho slov bublal vztek. Vybíjí si to na mě, pomyslela si. Všechen ten stres. Bezmoc. Strach. Neví, co má dělat a hledá viníka. A bojí se. Hodně se bojí. Někde hluboko uvnitř jejího hrudníku znovu procitlo opovržení, těžce se převalilo a rychle se odpíchlo ode dna. Zaťala zuby, aby ho nepustila ven.

Zíral k lesu, čelo skoro nalepené na špinavé okenní tabulce. Věděla, kam se dívá. To místo přitahovalo pohled jako magnet. Pár hustých keřů na okraji paseky. Zvláštně skvrnité listy. Potlačila nával nevolnosti. Kdybych u toho okna stála já, přiznala si sevřeně, taky bych od nich nedokázala odlepit oči.

„Za chvíli jsme na místě.“ Denisa s úsměvem napřáhla ukazovák směrem ke světlému místu mezi stromy. „Fido! Fido, k noze!“

Čenichající ratlík neochotně opustil husté křoví vedle stezky a zařadil se mezi Denisu a Libora. Špičce Erikovy připravené boty se prozíravě vyhnul. Nesnáší ho, napadlo Beátu. Erikovi jsou odporní snad všichni psi, ale takoví, jako je právě Fido, ti obzvlášť. Jak to ten čokl mohl tak rychle poznat? Přidala do kroku. Nedokázala by definovat proč, ale ani trochu se jí tady nelíbilo.

 „Ještě pár minut,“ uklidňoval je Libor, „a vyjdeme na pasece.“

„Bylo na čase,“ ušklíbl se Erik. „Za chvíli se setmí.“

Z proschlé staré trávy se zvedal prach a spadané listí jim s každým dalším krokem chřupavě šustilo pod nohama. Mezi stromy už vklouzla tma a Beátě připadalo, že černé špičky vysokých smrků se proti obloze rýsují jako vyceněné zuby. Nadhodila batoh a zmáčkla Erikovi ruku. Kdyby záleželo na ní, otočila by se, a rychle zamířila zpátky na cestu a dolů, do nejbližší vesnice. Proč jen s tím vůbec souhlasila? Týden v lese, v nějaké opuštěné boudě bez vody i elektřiny, jen s Erikem, Denisou, Liborem a Fidoušem k tomu. Ze začátku to vypadalo jako docela dobrej nápad, uvažovala. Takovej survival. Voda z pramene za chajdou, stará kamna s plechovým tálem a venku kadibudka. Žádnej počítač, to byl možná hlavní důvod. Žádný přiblblý hry. Pohlédla na Erika. Jsem na něj zvědavá. Bez signálu. Celej den v lese, večer naštípat dřevo a uvařit. Pak už jen nasávat a šoustat. Ty dvě poslední věci, tak ty ano, ty by mu šly.

„Už jsem tu před pár lety byl. Kdybych nezabloudil, asi bych ho nenašel. Srub je támhle,“ poznamenal Libor. Uprostřed paseky se zvedala jednoduchá bouda z hrubých trámů, s kůlnou na dřevo, přilepenou k boční zdi. Už z dálky působila omšele a nepoužívaně. Rozeschlá dvoukřídlá vrata dřevníku zůstala pootevřená. Beatě se zhoupl žaludek.

„Nejspíš už dávno nikomu nepatří. Nemusíme se bát, že by nás tu někdo nachytal. Tohle je zapomenutý místo. “

Dveře neměly kliku ani zámek. Libor chytil opršelé dřevěné madlo a pomalu otevřel.

„Měla jsem sen,“ řekla opatrně. Skoro šeptala. „Bílý dveře – všude. Řady bílejch dveří těsně vedle sebe, a když jsi je otevřel, stály za nima další. Byly před tebou, vpravo, vlevo, obrátil ses a měl jsi je za sebou. Mohl ses točit jako pes, pořád rvát za kliku a nic jinýho jsi nenašel. Jen bludiště, labyrint bílejch dveří, který nikam nevedou.“

Mlčel, kdyby nedokázala přečíst napětí v křivce jeho zad, měla by pocit, že jí vůbec nevnímá.

„Procvakala jsem se s nima až na samotnej okraj,“ pokračovala. „Stála jsem na pobřeží, z jedný strany souvislou lesklou zeď a z druhý nekonečnou vodní hladinu. Vlnky olizovaly břeh a mizely v hloubce pod nohama. Místo, odkud se nedá odejít.“

Slyšela, jak oddechuje, bála se pokračovat, a zároveň si nemohla pomoci. „Ale já z dálky zaslechla lidský hlasy,“ zašeptala váhavě. „To znamenalo, že tudy přece někdo chodit musí. Někdo, kdo dokáže bez problému přejít, kdo možná o všech těch dveřích okolo nemá ani tušení. Jak to dělá? Zná to tam? Třeba bydlí někde poblíž. Kudy choděj místní, víš to?“

„Ty nejsi místní,“ ucedil ledově. Ty jsi jen obyčejná píča, co tady zhebne.“

Uvnitř vládlo husté zatuchle páchnoucí šero. Beáta rychle otevřela obě starou špínou zalepená okna a sledovala, jak průvan zvedá jiskřivý oblak zvířeného prachu. Iracionální úzkost kolem žaludku příchodem čerstvého vzduchu nepovolila, naopak, měla dojem, že pořád sílí.

„Kde je Fido?“ zeptala se znepokojeně. Ne, že by ho tolik postrádala, ale navzdory svým zakrslým rozměrům, zůstával ten přihlouplý ňafal alespoň jakýmsi symbolem hlídače.

„Nějaký polena tu ještě zbyly,“ křičel Libor z dřevníku. „Budou správně vyschlý, zejtra si k nim z lesa doneseme jen pár menších klacků na rozdělání ohně.“ Vypadal spokojeně, svůj díl práce přece odvedl, nezabloudil a do srubu se mu povedlo dorazit ještě před setměním. Vymetl ohniště a než zapadlo slunce, nanosili s Erikem vodu do velkého hrnce na plotně.

Hodně pili. Kus lanšmítu z otevřené konzervy a pár krajíců chleba snědli při petrolejce, pak si na zemi rozložili spacáky a nechali kolovat lahev. Beáta se držela zpátky. Asi bych se měla taky opít, napadlo ji. Abych tady vůbec dokázala usnout. Proč už sem nikdo nejezdí? Nějakýho majitele přece ten srub mít musí.

„Fidoušku,“ zavolala tiše.

„Je zalezlej v rohu za báglama,“ řekla Denisa. „Nechce se odtamtud hnout.“ Natáhla ruku a pokusila se psíka přitáhnout.

„Au!“ vyjekla. „Co blbneš? Ohnal se po mě,“ otočila se šokovaně na Beátu. „Tohle ještě nikdy neudělal.“ Vytáhla baterku a posvítila za batohy. Fido seděl nacpaný do nejtemnějšího kouta, cenil zuby a naříkavě kňučel. „Celej se třese,“ pravila starostlivě. „Fidoušku! Možná něco špatnýho sežral.“

To zvíře má strach, došlo Beátě nevěřícně. Bojí se tolik, až mu cvakají zuby.

„Jestli ten hnusnej čokl okamžitě nepřestane…“ nechal se slyšet Erik. Obrátil se na spacáku a neurvale hrábl Denise mezi nohy. „Dáme čtyřku na střídačku, holky?“

„Vysmahni!“ ucukla zhnuseně Denisa. „Ani náhodou, zrovna ty na mě nesáhneš ani bidlem, ty ubožáku!“

„Ale Bea si zakouří,“ bez skrupulí chytil Beátu za vlasy a přitáhl ji k sobě. „A ráda.“ Pili Morgana, Beáta cítila, jak z něho zkonzumovaný alkohol táhne snad všemi póry.

 „Nech mě, seš odpornej.“

„Ty mrcho!“ bolestivě ji přimáčkl k podlaze, strhl z ní kalhotky a nevybíravě do ní vnikl. „Mrcho. Tady budeš dělat, co budu chtít já.“

Zavřela oči a snažila se ho nevnímat, vypnout mozek a nic necítit. Rozplakala se, až když se odvalil.

„Vždycky jsem věděla, jakej je to kokot,“ špitla Denisa. „To jenom ty jsi to pořád nechtěla vidět.“

„Odejdu,“ šeptala Beáta. „Hned ráno. Sbalím spacák, hodím ho do báglu a vypadnu. Na cestu trefím.“ Neovladatelně se rozvzlykala.

„Fajn,“ řekla tiše Denisa. „Tak to jsme dvě. Vypadneme spolu.“

Proč jsem nezůstala vzhůru, napadlo Beátu. Možná bych to ještě stihla, možná bychom to stihly obě. Jenže jsme usnuly.

Les vypadal tak tiše. Viděla, jak se na kraji paseky tetelivě chvěje vzduch.

„Je to horkem,“ zašeptala neslyšně. „Horkem.“

Zvláštní tiché mihotání rozpáleného vzduchu pulsovalo jako mořská hladina. Beátě se zdálo, že už dosahuje nejmíň do půlky paseky a s každou další průsvitnou vlnou se neodvratně posunuje ke srubu.

„Přiblížilo se to,“ řekla. „Je to pořád blíž.“

„Sklapni konečně!“ zaječel Erik. Hrubě ji chňapl za předloktí a narazil ji na dveře. „Zavři tu hnusnou tlamu, jestli nechceš, abych tě vyšoupnul ven!“

Je možný, že jsem tohohle člověka ještě před pár dny opravdu milovala? Beáta tiše sklouzla po hraně dveří a zůstala nehybně sedět v prachu na zemi. Neplakala. Cítila, jak se v ní zvedá vlna nevole nad tím sráčem, neschopným udělat cokoli, co by mohlo pomoci jim oběma. Myslí jen na sebe, došlo jí. Mě už dávno odepsal. To, že ještě žiju, způsobuje jen strach, aby tu s tím venku nezůstal sám. Pohlédla na svoje pohmožděná předloktí, rozkvetlá řadou různě tvarovaných podlitin. Za chvíli se vybarví další, napadlo ji. Už dávno ztratil poslední zábrany.

„Ten hnusnej čokl se tady vysral!“

Erik stál uprostřed místnosti bledý vzteky. „Nadělal tady a vychcal se mi pod bágl! Kde seš, zmetku!“

Vyskočila tak rychle, že se jí nohy zamotaly do spacáku. Erik odstrčil Denisu, sáhl mezi batohy a vytáhl chňapajícího Fida za kůži na hřbetě. „Otevři dveře!“ zařval na Libora. Beáta šokovaně sledovala, jak drobné psí tělíčko letí vzduchem a dopadá do zplouhané trávy před chatou. Zakničel a chvíli se motal, než se na třech nohách belhavě rozběhl směrem k lesu. Ve chvíli, kdy zmizel v jeho stínu, uslyšela pronikavé zavytí. Zlomek vteřiny a ticho.

„Fido!“ vykřikla Denisa. „Fidoušku!“ Nevěřícně pohlédla na Libora. Copak nic neudělá, to nechá toho parchanta, aby mi klidně zmrzačil psa?

„On se vrátí,“ řekl nejistě Libor. „Proběhne se, očuchá si to tady a přijde.“ Na Denisu se nepodíval.

Beáta upírala oči na kraj paseky, mezi keře, kde před chvílí zmizel Fido. Najednou si uvědomila, jak les ztichl. Docela naráz, v jediném okamžiku. Ledové prsty úzkosti jí stiskly žaludek.

„Musel někam spadnout!“ zakvílela Denisa. „Jdu pro něj!“

„Ne,“ zarazila ji Beáta. „Počkej!“ Zírala mezi nízké keře a první vysoké stromy za pasekou a v tu chvíli to poprvé uviděla.

„Něco tam je!“

„Přines vodu,“ vrazil jí do ruky otlučený smaltovaný kbelík. „Co čumíš, v hrnci je na dně.“ Opatrně otevřel dveře. „Dělej, ty“ – přidal nereprodukovatelnou nadávku a neurvale Beátu vystrčil ven. Chvíli stála na prahu a snažila se ovládnout roztřesené nohy. Pohledem zkontrolovala les. Dneska je to daleko, snažila se uklidnit. Skoro se to nehýbe. Přejela očima drobné červené tečky, rozstříknuté po sytě zeleném listoví borůvek. Začínaly hnědnout, vzbuzovalo to dojem, jako by ty listy najednou zrezavěly, ano, pomyslela si, vypadá to docela jako rez. Se zatajeným dechem obešla dřevník, postavila kbelík pod kovovou trubku a teprve pak se konečně pořádně nadechla. Nikdy dřív ji nenapadlo, jak pomalu může natékat voda z pramene. Přidej, povzbuzovala ji pohledem, snaž se, prosím.

Co se vlastně stalo, uvažovala. Kde se to vzalo právě tady? Vždyť je to úplně obyčejnej les, v sezóně tudy musí procházet spousta lidí, turisté, houbaři, milenci, děti na prázdninách. Proč se to muselo stát zrovna nám? Mohli jsme tu věc nějak přivolat? Co když ji přitahuje negativní energie, zloba, nenávist, sobectví, strach. Úzkost. Zbabělost. Čekala tady, dokud jsme ji nenakrmili právě my? Zhmotnila se jako noční můra a pořád roste. Možná…

„Beáto,“ syčel Erik z pootevřených dveří. Na co civíš? Jestli se to hne, zavřu, je ti to doufám jasný?“

Taky to krmím, uvědomila si s hrůzou. Protože ho nenávidím. Nenávidím ho. Opatrně sundala kbelík, nabrala do dlaní písek, ponořila ruce pod vodu a zuřivě je drhla. Nezbavím se toho. Pořád ho budu cítit, zůstane na nich, i kdybych je vydrhla louhem. Ten pach…

„Co?“ vydechla strnule Denisa. Vzduch na konci paseky se zachvíval. Vypadalo to, jako když mezi stromy, keři a vysokou suchou trávou něco velkou rychlostí prokmitává. Sem tam, z jednoho konce mýtiny zpátky na druhý, rychlým, téměř nepostřehnutelným pohybem. Drželo se to zavěšené v těsné linii se zemí a nejvyšším okrajem to téměř olizovalo vrcholky starých smrků.

„Běhaj tam nějaký zvířata?“ řekl Libor. Znělo to jako otázka.

„Žádný zvíře nemůže bejt tak rychlý,“ poznamenal Erik. Hlas se mu trošku chvěl. „Je to jen optickej klam, co jinýho.“

„Tak tam běž. No běž tam, a koukej přivést Fida zpátky,“ provrtala ho Denisa pohledem.

„Proč?“ ušlíbl se. „Mně ten zasranej čokl nechybí.“

Kudy choděj místní. Kudy sakra choděj. Sen o bílých dveřích Beátě stále strašil v hlavě. Stala se z něho utkvělá myšlenka. Možná, uvažovala, je právě on ta poslední věc, co mě drží, že jsem se ještě nezbláznila.

Bílé dveře. Místní si jich nevšímaj, protože dávno vědí, že se jimi nedá nikam dojít. Možná se za nimi sem tam i nějaká místnost najde, ale její obsah bude jistě lepší nespatřit. Jenže voda, její černá hladina, je hluboká a zrádná.

Vodou dokážou projít jen mrtví.

Erik dojídal chleba s posledním zbytkem konzervované paštiky. Beátu ignoroval. Už celé tři dny jí nedovolil sáhnout na jídlo a napít vody se směla jen dvakrát za den. Seděl u stolu a minimálně dvě hodiny zapichoval otevřený nůž do upatlané zadrobené desky. Až dojdou zásoby, možná přijde řada na mě, napadlo ji s úděsem.

„Počkáme,“ navrhl stísněně Libor. „Až se to někam přesune. Fido třeba mezitím přiběhne sám.“ Chytil Denisu kolem pasu a ohleduplně ji vmanévroval dovnitř srubu. Copak nic neslyšel? Jestli tomuhle věří, pomyslela si Beáta, tak je to dokonalej blb. Možná si jen nechce rozházet Erika. Libor jí vždycky připadal  snadno manipulovatelný. Je to prostě srab, změřila si ho opovržlivě. Stačí houknout a srazí patky.

Mlčky zatopili v kamnech, seděli u stolu, jedli, sem tam bezmyšlenkovitě plkali, popíjeli a mezitím nervózně mastili karty, nic složitého, jen samé nejprimitivnější varianty. Občas někdo vyhlédl z okna, jen tak, jakoby nic.

„Klídek,“ řekl Libor pozdě odpoledne. „Je to pryč. Musel to bejt nějakej optickej klam, to je jasný, Erik měl pravdu.“ Z hlasu mu zněla úleva. „Fidouše ti najdu,“ usmál se na Denisu. „Ten trouba je jen vyplašenej a bojí se vrátit. Přivedu ho.“

Stáli mezi dveřmi a sledovali, jak se Libor brodí vysokou přeschlou trávou a míří k okraji paseky. Občas zakopl a s klením otrhával z nohavic ostny všudypřítomného bodláčí. „Fido, kde jsi? K noze, ty blbečku.“

Beáta s úzkostí sledovala, jak pomalu mizí v náletech nízkých keřů, najednou zařval a vymrštil ruce nahoru, je to zpátky, došlo jí s hrůzou, bylo to tu pořád, jen se to na chvíli přestalo pohybovat. Libor ječel a mlátil rukama kolem sebe a najednou zmizel, prostě byl pryč, jen ta mlha, co se kolem zvedla, rudá mlha, spousta drobných nachových skvrnek, Beáta zavřela oči, koupíš si sprej, stiskneš tlačítko a barva se rozprskne všude kolem, po zdech, po rukávech, po nohavicích, kapičky jako mikroskopické tečky, jako špendlíkové hlavičky, velké rudé cákance. Ty listy, napadlo ji otupěle. Jsou celé kropenaté.

„Libore!“ zaječela Denisa. „Libore! Libore!“

Erik jí zacpal pusu a společně s Beátou ji vtáhli dovnitř srubu, přibouchli dveře a zastrčili závoru. Zhrouceně usedli na podlahu, strnulí a bez dechu jako voskové figuríny. Venku před srubem něco bylo, něco, co se nedalo přehlédnout ani skrz špinavé okenní tabulky. Beáta jasně postřehla ten vlnivý bleskový pohyb, ze všeho nejvíc podobný kmitání světla nebo zvuku. Co jiného to vůbec mohlo být? Jako by to  n ě c o  v nárazových vlnách naplnilo celou paseku a srub s Beátou, Denisou i Liborem se jakýmsi fatálním nedopatřením ocitl přímo uprostřed jeho smrtícího chvění.

Nesmím se pohnout, napadlo Beátu. Nesmím ječet. Nesmím na nic myslet.

„Budu potřebovat dřevo,“ poznamenal Erik suše. Pořád si hrál s nožem. „V noci je zima a – nemám na čem vařit.“ Nespouštěl z Beáty studený pohled. Je na konci, napadlo ji. Už je mu všechno jedno. Jediný, co ho zajímá, je vlastní přežití.

„Stejně nikdo nepřijde,“ upozornila ho pohrdavě. „I kdyby chtěl, sem se nedostane.“

„Sklapni,“ sykl chladně. „Nesnaž se.“

„Nepřijde,“ odsekla. „Nepřijde, nepřijde.“

Přestávám se ho bát, napadlo ji. Co to znamená?

Ani Denisa se ho nebála, vzpomněla si.  Možná to neměla dávat najevo tak okatě. „Jsi šmejd!“ ječela na něj. „Zasranej ubohej psychopat! Kdybys nevykopnul Fida, nic takovýho by se nestalo!“

„Ty jedna mrňavá kurvo,“ ucedil studeně. „Už dlouho si koleduješ. Moc dlouho.“ Chytil ji pod krkem a praštil s ní o stůl, vykřikla a zaťala mu prsty pod oči. Zařval a smýkl jí obličejem ke zdi. Beáta viděla, jak jí z nosu proudem teče krev. Přitiskl ji břichem na desku stolu a serval jí kalhoty.
„Co sakra děláš!“ vykřikla Beáta. To, co viděla v jeho očích, ji děsilo. Chtíč smíchaný s nejhrubší nenávistí. Chytila ho za ruce a pokusila se ho od Denisy odtrhnout. Uhodil ji. Surově, sevřenou pěstí přímo do obličeje. Tvrdě dopadla na zem a bezmocně sledovala, jak Denise mlátí hlavou o zeď a desku stolu a zuřivě při tom přiráží. „Ani bidlem,“ supěl. „To si budeš pamatovat, svině!“

Najednou bylo ticho. Bože, pomyslela si Beáta. Všechno je lepší, než takovýhle ticho. Erik se narovnal, rozevřel prsty a Denisa se bezvládně sesunula na zem.

„Divadlo,“ nakopl ji znechuceně Erik. „Divadlo.“

„Deniso!“ Beáta se zvedla na kolena a opatrně se doplížila ke stolu. „Denisko!“ rozplakala se. Bylo to v jejím životě poprvé, co viděla mrtvého, poprvé, co viděla někoho umřít tak najednou a blízko, sotva dva metry od sebe. Libor, to bylo něco jiného, ten jen zmizel v růžovém oblaku krvavé mlhy a nezůstalo nic, čeho by se člověk mohl dotknout.

„Deni,“ řekla otřeseně. Velké modré oči zůstaly otevřené v nevěřícném údivu. Pokusila se ji posadit, ale bezvládná hlava se zvrátila dozadu v nepřirozeném úhlu. „Bože, panebože,“ zašeptala.

„Vypadni!“ zaječel Erik. „Na druhou stranu!“ Špičkou boty se pokusil obrátit tuhnoucí tělo. „Taky přijdeš na řadu.“

Svítalo. Jak je to dlouho, napadlo ji. Kolik dní? Týdnů? Vzhlédla. Nespal. Usne vůbec někdy? Seděl na podlaze u skříně a sledoval ji zuřivě nenávistným pohledem. „Ty svině,“ zasyčel. „Všechno je to kvůli tobě.“

Mlčela.

Nadzvedl se a pokusil se posunout směrem k ní. Ukázala mu nůž. Udělal jsi chybu, usmála se v duchu. Nebyl jsi dost ostražitej. Smůla, brouku.

Jak dlouho to vydržím? napadlo ji. Nespat a hlídat.

Venku pálilo slunce. Už druhý den se ten zápach nedal ignorovat. Denisa, schoulená pod stolem vedle kamen, vypadala, jako by se nějak divně zvětšila. Dřív jemnou dívčí pokožku pokrývaly tmavé fleky. Otevřené oči dávno ztratily lesk i barvu, byly to divně bílé oči a celá Denisa si už přestávala být podobná. Beáta, která u ní doposud držela něco jako stráž, s marnou nadějí, že se kamarádka třeba ještě přece jen probere, si musela, chtě-nechtě odsednout.

„Zvedni zadek,“ řekl tvrdě Erik. „Odneseme ji do dřevníku.“ Chytil Denisu pod rameny a rozehnal mračno lačných tlustých much. „Vem ji za nohy.“

„Nemůžu,“ vzlykla Beáta.

„Ty to uděláš,“ utrousil chladně Erik. „Nechce se ti ven, že ne?“

Položili ji až dozadu ke zdi, Erik sebral pár prázdných pytlů na obilí a bezvládné tělo co nejvíc zaházel. Beáta se snažila nedívat na nateklé prsty a nafialovělý nárt vykukující zpod okraje zaprášené látky. Zvedl se jí žaludek. Otočila se k Erikovi zády a bezmocně dávila. Neměla co zvracet a dnes poprvé za to byla skoro ráda.

Nikdy se toho nezbavím, blesklo ji hlavou. I kdybych přežila, pořád to budu cítit, ten pach, jak jsem ji zvedala, lepkavou rozpadlou kůži, závan rozkladu, co mi zůstane v dlaních až do mojí vlastní smrti.

Zdálo se jí, že se propadá. Letěla hlavou dolů, padala jako kámen a neustále nabírala rychlost. Probudila se s bolestným škubnutím. Byla jí zima. Erik, poté, co vyhrabal z batohů všechny zásoby jídla, hodil ten její i s teplou mikinou do jediné skříně v místnosti a nedovolil jí na něj sáhnout. Možná má radost, když vidí, že trpím, blesklo jí hlavou. Líbí se mu, jak se třesu chladem.

Erik seděl u stolu a holil se, ale koutkem oka ji neustále kontroloval. Co chce udělat, uvažovala znepokojeně, že se na to potřebuje oholit? Těžce vydechla. Nůž, její ukořistěný nůž ležel na stole vedle zrcátka. Zvedl ho a prudce zabodl do dřevěné desky. Zadrnčelo to. Fascinovaně sledovala třpytivé chvění ostří v kalném ranním světle. „Spalo se ti dobře?“ cynicky se zašklebil.

Chodila jsem s psychopatem, napadlo ji. Jak je možný, že jsem tak dlouho vůbec nic nepoznala? A teď je pozdě, pro mě je pozdě už dávno… I kdyby se to venku čirou náhodou rozhodlo, že ho tahle hra dál nebaví, kdyby to najednou, z čista jasna zmizelo, Erik mě nikdy nenechá odejít. Viděla jsem přece, jak zabil Denisu. Jsem odsouzenec k smrti, jediné, co se ještě může změnit, je způsob popravy. Paradoxně se jí ulevilo. Vlastně nemám co ztratit, pomyslela si. Ať se tu stane cokoli, pro mě v tom velký rozdíl nebude.

„Nejdřív přineseš dřevo,“ řekl tvrdě. „Pak vodu. Jeden kýbl navíc.“ Oči měl plné chladného vzteku.

„Eriku, prosím…“

„Pak zúčtujeme.“

Pro dřevo ji nutil chodit pravidelně. Tušila, že se sám bojí do kůlny vstoupit. Vždycky čekal ve dveřích, prozíravě pootevřených jen na škvíru. Snad není tak naivní, napadlo Beátu, aby věřil, že by těch pár shnilých prken se závorou dokázalo  t o h l e  zadržet? Že by ta věc venku neuměla proniknout mezerami mezi rozeschlými trámy dřevníku kdykoli se jí zachce, že by si neporadila s ubohými rozvrzanými nahrubo sbitými dveřmi srubu, zavěšenými na dávno zrezavělých pantech? Ne, něco podobného nemůže zarazit ani tlustá kamenná zeď a Erik to tuší také, jen si to pořád odmítá připustit. Proč ještě žijeme? Ta  v ě c  si hraje, tak to bude. Baví se. Chvíli se drží na kraji lesa, chvíli se otírá přímo o prkna srubu. Je to jako příliv a odliv. Čím se řídí? Potřebuje naše emoce, alespoň zatím. Co udělá, až bude dost silná?

Sbírala rychle ubývající polínka do roztažené plachty a snažila se nedýchat. Hlavně nepohlédnout do rohu. Zápach, co se linul z hromady naházených pytlů, prosáklých mokvavými skvrnami a obložených roji hodujících kovově zelených much, byl nesnesitelný. Dole, po ušlapané hlíně, se pod tím, co kdysi bývalo Denisou, pomalu rozlévala černá lepkavá kaluž.  Jako by se roztékala, pomyslela si s hrůzou Beáta a zhrouceně se otočila ke zdi. Zvracela. Vždycky zvracela, zatímco Erik stál skrytý za dveřmi a sledoval ji bezcitným pohledem, prostým jakýchkoli emocí.

„Dělej!“ křikl vztekle.

Je si jistý, pomyslela si Beáta. Touhle jedinou věcí si je dokonale jistý. Mojí bezmocností.

Surově ji mačkal vzadu za krkem a manévroval jí směrem ke dveřím do kůlny. Tušila, že ho to vzrušuje a připravila se na nejhorší. Otočil ji k sobě obličejem. „Miláčku,“ řekl najednou téměř něžně. Cítila chladné ostří nože na obličeji, kolem spánkové kosti. Bolest u ucha. Horký čůrek krve, stékající přes bradu do vlasů na krku a za lem trička. Rozplakala se.

„Ještě si pohrajeme,“ zašeptal a postrčil ji dovnitř.

Upadla. Klečela na kolenou a pomalu se posunovala směrem k poslední zbylé hromádce dřeva.

„Sbírej,“ ucedil zastřeně. Posadila se na paty a přitáhla plachtu k sobě. Stál mezi dveřmi, jako černý stín. On sem nepůjde, došlo jí. Nikdy nepřekročí práh. Co je lepší, vrátit se k němu, nebo umřít rychle, v pár vteřinách jako Libor?

„Ne,“ řekla klidně. Strach zmizel. „Ne.“

Zuřil. Přišel o hračku, ale vkročit do dřevníku, aby si ji přivlekl zpátky, neměl odvahu. Zhluboka se nadechla. Teprve teď jí to došlo. Vzduch byl cítit jen starým senem a smůlou sluncem rozpáleného dřeva. Tělo zmizelo, jako by tam nikdy neleželo.

Nezvedla se. Zůstala sedět, ruce obepnuté okolo otlučených kolen. Čekala.

„Zpátky,“ syčel vztekle. „Padej zpátky!“

Dívala se do místnosti za něj, sledovala to tříštivé mihotání, tu tepající vlnu, a když začal ječet, položila hlavu na kolena a zavřela oči. Nebála se. Necítila strach, ani bolest, ani úzkost, seděla úplně klidně a necítila nic, vůbec nic, možná i chvílemi usnula, protože když otevřela oči, v prachu mezi úlomky kůry a odštěpky nasekaného dřeva si už hrálo měkké ranní světlo.

Pomalu se zvedla a vešla otevřenými dveřmi do srubu.

„Eriku?“

Dveře srubu zůstaly zavřené na závoru, ale místnost byla prázdná, zakletá v růžovém světle okenních tabulek, souvisle zacákaných kovově páchnoucím jemným filmem. Zasychající rudé kapičky pokrývaly stěny, podlahu i strop, jako dílo šíleného sprejera. Zvolna přešla ke skříni, vytáhla svůj batoh a hodila si ho na záda. Otevřela.

Kudy chodí místní. Pískem a vodou po úzké hraně mezi ostrou bělí a tlamou propasti. Možná ani netuší, jak hluboká ta voda je. Nebo si to nepřipouštějí.

Na okamžik se zastavila na prahu a nastavila tváře slunci. Jemně a teple hřálo, jako to dokáže snad jen na krátkém přelomu léta a podzimu. Slyšela zpívat ptáky. Motýli, natáhla rozechvělé prsty, ještě pořád tady poletujou motýli.

Vkročila do suché trávy a beze spěchu zamířila napříč pasekou. Kráčela po žhavém uhlí, na hraně strže, po ostří nože, pohybovala se pomalu a klidně, neotáčela se ani nerozhlížela, šla bez lítosti, bez očekávání, bez touhy po čemkoli, nikam nepospíchala a nemyslela na nic, vůbec na nic, šla, pokojná a dokonale prázdná, nechala se laskat sluncem, a kolem ní se k zemi tiše snášely první barevné podzimní listy.