Berenika chce štěně

První z letošních nových děsivých příběhů. Podobný se nejspíš nikdy nestal, ale – kdo ví? Klidně by i mohl.

„Vlčáka,“ nadhodila u večeře opatrně. „Alena má štěňátko, je nádherný,“ rozplývala se. „Taková chlupatá kulička.“

„Ne,“ řekla matka suše.

„Vypadá jak plyšák, mami, fakt. A je strašně hodnej.“

„Neškemrej! A jez. Vystydlo ti to už před půl hodinou. Děláš, jako kdyby to bylo jedovatý.“

„Chodila bych s ním ven. Doprovázel by mě. Moh by mě hlídat před zlejma lidma. Paní učitelka říkala, že…“

„Ani pinčla,“ konstatoval otec nekompromisně. „Psa? Tady, v paneláku?“ Ulomil kus chleba a vytřel z talíře poslední zbytek guláše. „Aby tu ňafal a kňučel, až budeme v práci? Jako kdyby nestačilo tohle,“ zhnuseně mávl rukou ke dveřím do chodby, odkud se neslo vzteklé ječení sousedovic půlročního Pavlíka. „Spratek.“

„Už tě vidím, jak se staráš,“ usadila Bereniku matka. „Jak utíráš loužičky a pravidelně to zvíře venčíš. Vstáváš brzo ráno. I v sobotu, miláčku. V neděli taky. Za chvíli by to všechno zase zbylo na mě. Už si nepamatuješ, jak to loni dopadlo s morčetem, co? Nedalas mu ani nažrat. Pes – kristapána. To je závazek, chápeš? Povinnost. A to ještě nemluvím o tý spoustě peněz za granule, veterináře a cvičák,“ nekompromisně uťala monolog.

„Budu se učit!“ poslední zoufalý pokus. Někdy to zabere, zadoufala Berenika. „Vážně. Mami! Budu nosit samý jedničky!“

„Zapomeň na to,“ řekl otec. „A mazej spát.“

~

„Je to hrozný,“ povzdechla si matka. „Vůbec si neumím představit, že by se mi stalo něco podobnýho. Zbláznila bych se.“ Pohlédla na Bereniku. „Dobře, že holka nechodí do školy sama. Taková chvíle. Stačí okamžik a…“

„Ještě ho nenašli?“ Otec si zamyšleně otevřel pivo a usedl před televizi. „Ne, že by…“ nedořekl. Ne, že by mi ten zmetek zrovna chyběl, chtěl dodat. Je tady svatej klid; ale včas si uvědomil, že podobná glosa by mu asi neprošla.

„Jen ho dala ráno do kočárku, aby se trochu prospal, když prořval celou noc. Prej taky usnula, a když pro něj za hodinu přišla, byl pryč. Prázdnej kočárek,“ řekla sevřeně. „Někdo ho musel odnýst.“

„Nějaká praštěná ženská, co nemůže mít vlastní děti,“ uklidnil ji otec. „Hráblo jí a sebrala ho. Zrovna tohohle ještě ráda vrátí sama,“ ušklíbl se.

„Hledá ho půlka sídliště,“ poznamenala matka trochu klidněji. „Udělali rojnici, hele, je to i ve zprávách.“

„Furt nic.“ Otec zmáčkl ovladač a přidal zvuk. „Jako kdyby se vypařil.“

~

„Běžte s Alenkou,“ řekla matka a starostlivě Berenice zapnula školní tašku. Jsou čím dál těžší, napadlo ji. Já toho nikdy tolik nosit nemusela. Možná bych jí tam neměla strkat tak velkou svačinu, stejně to nikdy nesní. „A kdybyste potkali nějakýho divnýho člověka, hned to ve škole řekněte!“ křikla za štěbetající dvojicí.

Vynesu smetí, napadlo ji doma. To ještě stihnu, než půjdu do práce. Je to sice Bereniky práce, ale po včerejšku už ji samotnou nepustím ani k popelnici.

Vždycky ho postaví do bláta, pomyslela si rozhořčeně s pohledem na bahnem obalené dno odpadkového koše. A pak mi s ním v klidu flákne tady. Ometla zaschlou hlínu a přidala ji mezi odpadky.

Venku foukal ostrý listopadový vítr a drobně pršelo. Dávala pozor, aby nenašlápla některý z mokrých kaštanových listů, co se povalovaly na rozbláceném chodníku kolem kontejnerů, a nesklouzla do kaluže. Než přebrodila zpátky k domovnímu vchodu, stejně měla mokré pantofle.

Pašková včera zase nevytřela, sykla rozhořčeně, když zamykala vchodové dveře.  Z šera u zadního východu svítil žlutý list, přilepený k podlaze. Hromádka hlíny před vestavěnou úklidovou skříní. Budu jí to muset říct, předsevzala si. Ta ženská je neuvěřitelná lemra. Rozsvítila. Něco, jako poplašné zvonění, se jí rozdrnčelo kolem srdce. Kroužek bláta na dlaždicích, uklidňovala se, je to jen kroužek zaschlýho bahna, jak sem někdo postavil… koš? Rozechvěle zvedla odpadkovou nádobu a opatrně ji přiložila k obrazci. Padla přesně. Třesou se mi nohy, napadlo matku. Opřela se o zeď.

Včera tady byla. Berenika tady včera byla. Ráno přece odnášela odpadky. Co když tu toho člověka potkala, co když se tu před ním dokonce schovávala? Těžce polkla. Jestli ano, proč mi nic neřekla?

Ta skříň. Mžitky před očima. Zámek, visací zámek. Zacloumala jím. Zamčeno – samozřejmě. Nahmátla v kapse klíčenku a vylovila ze svazku malý plochý klíček. Jak to, že nepasuje? Možná se mi jen tak klepou ruce. Ne, opravdu nejde odemknout. Někdo ho musel vyměnit. Proč?

Vrátila se domů a vyklopila z kabelky mobil. Je to asi hloupost, ale stejně tam zavolám. Jen…

Odložila telefon na kuchyňskou linku a ztěžka se posadila. Červenej zámek, uvažovala. Stejnej, jako… stejnej červenej zámek. Ta čárka, vyrytá od paciček kolmo dolů. Tohle není možný. Vytáhla šuplík a rozklepanýma rukama vytáhla jeden z malých náhradních klíčků. Na chodbu vyšla jako ve snu, bezmyšlenkovitě zabouchla, sedla do výtahu a sjela do přízemí. Špatně se jí dýchalo.

No tak, ubezpečovala sama sebe, přece víš, že je to nesmysl, tak čeho se bojíš? Připadalo jí, že se jí ten odřený, červeně lakovaný zámek surově vysmívá. Pevně ho chytla a zasunula klíč.

Je to on, došlo jí nevěřícně. Hukot v uších, ledový vír v žaludku. Je to on. Odemkla.

Malou chvíli myslela, že ji neunesou nohy. Stála jako vrostlá do podlahy a zírala do skříně, roztřesené kotníky ochromené ledovým chladem dlaždiček. Srdce, zastaví se mi srdce. Sevřela rty. Nesmím omdlít. Nesmím omdlít.

Zavřela dveře, pomalu navlékla zámek a zamkla. Chvíli páčila, než se jí podařilo klíček v zámku ulomit. Zbytek uložila do kapsy. K výtahu. Chodba, dveře. Projít předsíní. Do kuchyně. Pohybovala se jako automat. Klapnutí židle, zašustění ubrusu pod rukama. Bílé ticho před očima. Co budu dělat?

~

„Dneska nepřijdu,“ zavolala do práce. „Není mi dobře. Ano, horečku. Ne, chřipka to snad nebude. Zítra se ozvu.“

Přinutila se zvednout. Zkontrolovat kabelku. Mobil, peněženka, doklady. Klíče. Vyšla z domu.

Tramvají dojela téměř na druhý konec města. Vystoupila na konečné. „Je vám něco?“ slyšela jako v mlze. „Ne, děkuji,“ odmítla milou starší paní na zastávce. „Je to jen únava.“ Mám úplně bílé rty, došlo jí při pohledu do odrazu výkladní skříně. Narovnala se, zapnula bundu až ke krku, čepici stáhla do čela a opatrně sešla tři příkré, ošlapané schůdky.

O tomhle železářství věděla už dlouho, před pár lety v něm nakupovala jakési nářadí do domácnosti a krom té jedné jediné věci si ani přesně nepamatovala, co to bylo. Obchůdek, zapadlý v suterénní místnosti, naštěstí zatím nezkrachoval. Ulevilo se jí – pořád tam ležely, zastrčené v drátěné krabici u zadní stěny obchodu. Nespěchej, nařídila si. Žádná nervozita. Ledabyle pohodila do košíku tři pastičky na myši a trpělivě čekala mezi regály, až další zákazník zaměstná prodavačku u pokladny. Pak nenápadně zastrčila do kapsy jeden malý červený zámek.

„Myši?“ zeptala se prodavačka nezúčastněně, ani nevzhlédla. „Ano,“ odvětila matka. Samotnou ji překvapilo, s jakým klidem to zvládla. „Snad už se konečně chytnou.“

~

Škola končí ve 12:40. Pak půjdou na oběd. Měla bych tam dorazit o chvilku dřív, než se začnou vracet.

Chvatně vystoupila a pokračovala pěšky. Ulice byla špinavá a pokrytá žlutým blátem a v hospodě na rohu to někdo v noci určitě dost přehnal. Obezřetně se vyhnula dvěma zvratkům přilepeným na zdi tak metr od sebe. Jejich zvláštní souměrnost byla až absurdně zarážející. Jako kdyby tu stála dvojčata a opřená čelem o omítku ohodila tu oprýskanou stěnu dokonale identickou šavlí přesně v té samé vteřině. Zapotácela se. Možná vidím dvojitě. Možná mám halucinace a nic z toho, co se dneska stalo, není skutečné. Je to jen ráno jako každé jiné, ráno, ve kterém se nic zvláštního nepřihodilo. To jen já jsem přetažená a docela normálně mi hrabe. Bože, kéž by to tak bylo.

~

Tlak na prsou. Žaludek se jí kroutil. Na kraji parku potupně vrhla do odpadkového koše. Nikdo si jí nevšímal.

U řeky byl klid. Pár důchodců, co z laviček krmilo kačeny. Matka s kočárkem. Cítila, jak se jí znovu zvedá žaludek. Potlačila touhu sednout si na bobek někde u zdi, mezi nedopalky, prázdné petky a papíry od cukrovinek a už nikdy nevstat. Nic neřešit, zapomenout. Umřít. Zhluboka se nadechla. Labutě, nutila oči i mysl přehodit výhybku. Počítej labutě. Čas. Hlídej čas.

~

„Jdu pro dcerku,“ oznámila ve vestibulu. „Nechci, aby zrovna teď chodila domů sama.“

„Chápu,“ zaculila se školníková. „Je to hrozný, co se dneska děje. Sedněte si v šatně, venku prší.“

Zámek studil pod prsty. Chvíli trvalo, než je uklidnila natolik, aby dokázala odemknout. Jak otevřela, vysypalo se několik ušmudlaných učebnic. Svetr, bunda, mezi sešity několik sáčků zplesnivělých nedojedených svačin. Zchumlaná čepice. Vnitřní strana dvířek polepená barevnými obrázky psů, vystříhaných z časopisů. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Vytáhla zámek z očka a vyměnila ho za nový, odcizený ve vzdáleném železářství. Ještě přidat škrábanec – zaryla klíčkem do zatím nedotčeného laku. Zamkla a starý zámek uložila do boční kapsy kabelky.

„Ahoj mami,“ řekla Berenika trochu nejistě. „Co tu děláš?“

„Máš špatnej klíč.“ Nutila se do klidu. Natáhla ruku, sundala Berenice z krku šňůrku, odstrčila čip na obědy a vykuleného plastového poníka a prohodila klíčky. Knedlík v krku. Kdy je vyměnila? Nejspíš včera odpoledne, když přišla ze školy. A dneska ráno jen na skřínku zavěsila ten od nás z chodby. Co se stalo? Nejspíš dostala strach. Proč? Mžitky před očima, bolest ve spáncích. Vždyť je teprve ve druhý třídě. Je to jen dítě, proboha.

„Oblíkni se,“ řekla hluše. „Jdeme pěšky.“

~

Přestalo pršet. Voda pod mostem se matně cínově třpytila. Rackové proti šedé obloze. Bílé, jako právě umyté peří labutí. Skřípot vlhkého písku na prknech pod nohama. Asfaltová poušť nad náplavkou mizela v jemné mlze. Tíživá osamělost. Jméno života je úzkost, napadlo ji nesouvisle.

Uprostřed mostu se zastavila, zavěsila zámek na ozdobné kování zábradlí do hroznu ostatních barevných zámečků a klíč i s ulomeným zbytkem hodila do vody. I kdyby si všimli, uvažovala, i kdyby je něco napadlo, tady ho nikdo hledat nebude. Sem přece lidé věší tyhle věci jen z lásky.

Moje dítě.

Dívala se, jak Berenika poskakuje drobnými krůčky kolem zábradlí. „Kačeny!“ pištěla radostně. Praštila na zem školním batůžkem a vytáhla nesnědenou svačinu. Matka strnule sledovala, jak se drobné kousky rozlámaného chleba snášejí na hladinu. Je vůbec možné, že by si nic neuvědomovala? Na nějaké náhlé hnutí mysli je tohle až příliš dobře zinscenované. Porodila jsem zrůdu, napadlo ji s hrůzou. Nebo ne? Děti přece jsou kruté. Jsou bezohledné.

Proč jsi to udělala, chtěla říct. Proč? Mlčela.

Milujeme je víc, než vlastní život. Opatrujeme je. Bojíme se o ně. Nic o nich nevíme.

Jaká bude, až vyroste? Zapomene na to někdy? Co všechno se od někoho takového ještě dá čekat? Dokážu s tím žít?

Cítila, že se potí, i prsty měla vlhké a ledové. Roztřásla jí zima. Možná bych to měla skončit, pohlédla dolů, fascinovaná kovovým třpytem řeky. Postavit ji na zábradlí. Kachny jedny, koukej, jak se o ty drobky perou. Podržím tě. Jen na chvíli uvolnit stisk. Nešťastná náhoda. Utekla mi, nestihla jsem ji zachytit. Nikdo by to neviděl.

Dítě za dítě, a pak někam zalézt a umřít.

„Mami?“

Nic už nebude jako dřív. Nic.

„Půjdeme domů, mami?“ Studená malá ručka v dlani.

„Máš promáčený boty,“ řekla matka. „Popoběhneme si, abys nenastydla.“

~

Už z dálky viděla srocení před domem. Blikání majáků. Sousedka z vedlejšího bytu podupávala na protějším chodníku. „Nevoďte ji tam,“ ukázala na Bereniku. „Nic pro ní. A barák je plnej policajtů.“ Oči jí hladově svítily. Konečně dorazil někdo, komu tu čerstvou informaci může předat. „Našla ho uklízečka,“ dodala rychle, aby jí neutekly. „Představte si – byl v tý úklidový skříni dole. Celou tu dobu, chudinka. Někdo ho tam zamknul a ulomil klíč. Kdyby ta líná ženská, ta Pašková, chodila vytírat jak má, nejspíš by ho našla ještě včas. Stejně mi to hlava nebere.“  Odfrkla si. „Kdo moh něco takovýho udělat, víte?“ Lačně si zapálila cigaretu. „Věšet by je měli, takový svině,“ vyfoukla kouř.

„Kdyby třeba,“ obrátila Berenika na matku svoje velká, nevinně modrá kukadla. „Kdyby měli pejska, hlídal by u kočáru a nikdo by jim to dítě neukrad.“

„Svatá pravda,“ sousedka našpulila nikotinem vysušené rty a třepla děvčátko po čepici. „Jo, jo. Vycenil by zuby a začal by řvát. Pes.“ Shovívavě se ušklíbla. „Jasná věc. Takovýho psa se každej bojí.“

„Vidíš mami,“ Berenika zatahala matku za rukáv.

„Koupíš mi pejska, mami?“

„Já…,“ hlesla matka. Nepoznávala vlastní hlas. Někde uprostřed srdce se odtrhlo cosi kovově studeného. Cítila, jak se ta ledová hrůza nezadržitelně rozlévá do celého těla. „Já,“ polkla ochromeně a opřela se o lampu.

„Nemusí bejt velkej,“ slevila Berenika. „Stačil by i malinkej, jako má ta pani dole v přízemí.“

„Ne,“ řekla matka ochraptěle. „Nevím.“ Sousedka se na mě divně dívá, došlo jí. Musím vypadat opravdu příšerně.

„Promiňte,“ vypravila ze sebe. „Je to hrozná představa, jak… Jsem na to citlivá.“

„No jo,“ ucedila sousedka a zamáčkla špačka o víko popelnice. „Kdo by nebyl. Kupte jí toho čokla,“ sykla zlomyslně. „Ať máte klid.“        

Jak je tu najednou ticho, pomyslela si matka otupěle. Je to vůbec možný? Jako by ta ulice končila přímo někde ve vesmíru. Černá díra, co všechno vcucne. Roztrhá a semele. Nezbude nic, než tma. Prázdno a chlad.

„Půjdeme,“ řekla skoro neslyšně. „Půjdeme domů.“