Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rare

7. 08. 2017 8:08:08
Jak je máte rádi vy? Rare, medium rare, medium well, nebo well done? Surfujete nabídkami realitek? Jezdíte na zabijačky? Tak pozor...

̴

„Chčije.“ Jiří Drobný přibouchl okenní rám, až tabulky zařinčely. „Furt.“ Možná bych se na to měl vykašlat? Jestli mu něco skutečně vadilo, bylo to vlezlé mokro, voda za krkem a mokré boty. Naproti tomu... kdy naposled narazil na podobnou nabídku? Ze všech náhodně otevřených stránek realitních kanceláří ho zaujala právě tahle. Ne, že by zrovna plánoval něco kupovat. Chraň Bůh. Jen z nudy brouzdal po internetu. Ale aby člověk absolvoval prohlídku nemovitosti, spojenou s pravou venkovskou zabijačkou, a k tomu zdarma – to viděl poprvé. Možná, pohladil si orosenou pleš, do zítra přestane pršet a tu trochu vody na silnici přece přežiju. A třeba, zkontroloval foťák a pečlivě ho uložil do speciální tašky, třeba udělám i pár dobrejch fotek. Poslední dobou mi nějak chybí inspirace.

̴

„Copak se tu buduje, pane Srbovský?“ Drobný zhnuseně oklepal z podrážky kus nažloutlé jílovité hlíny. Čerstvá mělká jáma těsně vedle cesty byla plná bláta a napršené vody. Zlej sen. Možná jsem se na to měl vykašlat. Totální vidlákov. Bahno a hovna, odfrkl si. A ten realiťák? Hubenej chcípák se špatně oholenou bradou. Dokonce má na sobě džíny. Jak chce uzavírat obchody, když se neumí ani oháknout?

„Skleník,“ řekl Srbovský. Sebral ze země zablácenou lopatu a opřel ji o nejbližší jabloň. „To víte, venkov. Majitel preferuje co největší soběstačnost.“ Vlezle se zaculil, alespoň Drobnému to tak připadalo. „Samozřejmě, pokud dům koupíte, bude jen na vás, co tady postavíte. Sem – mávl rukou od jednoho konce zahrady ke druhému – by se klidně vešel i bazén dohromady s privátním golfovým hřištěm.“

Hamižnej snobák, napadlo ho. Chlupatý břicho v příliš malý košili. Drahej foťák. Bylo předem jasné, že zabere. Levná nemovitost s velkou parcelou. A žrádlo. Tomu tyhle typy, ohodnotil Drobného tučný podbradek a zavalitou figuru, nikdy neodolaj. Hlavně když je to za pakatel, nebo rovnou zadarmo. V ceně.

„Majitel ruší hospodářství,“ dodal. „Proto také ta zabijačka. Do paneláku si prase nepřestěhuje. Budete si dělat obrázky? Kvalitní aparát,“ kývl uznale.

To ti Bůh řek, burane, ušklíbl se v duchu Drobný. Jinak bys mě do týhle zakopaný prdele nedostal. Barák na samotě, půl hodiny od nejbližší vesnice? Máš mě za magora?

„Fotím jídlo,“ objasnil to Srbovskému. „Udělat dobrou gastronomickou fotku je umění.“ Co ty o tom víš, troubo, zasnil se. Polévka prdelačka, ozdobená voňavou zelenou majoránkou. Jitrničky v kameninové míse. Ještě teplé, lehounce opocené. Delikátní stín na zlatavě chřupavé kůrčičce opečeného bůčku. Ovárek, tónovaný namodralou, sladce štiplavou symfonií chuti čerstvého nastrouhaného křenu smíchaného s podušenými jablky, těsně před tím, než se rozplyne na jazyku. Tlačenka. Cibuli samozřejmě bílou i červenou. Barvy se musí doplňovat. Prejt, tmavohnědě lesklý hladkým sádlem. A chleba – kváskový, jak jinak. Čerstvě rozkrojený a zabalený do kostkované nažehlené utěrky.

̴

„Dům si zřejmě vyžádá malou rekonstrukci,“ nadhodil realitní agent a zadumaně otřel z boty slepičí trus. Spíš strhnout, pomyslel si Drobný, ale prozíravě mlčel. „A kde máme majitele?“

„Pravděpodobně jel pro řezníka,“ odtušil Srbovský. „Stodola je tady.“

„Pěkné.“

Drobný musel uznat, že na rozdíl od obytné části, je ta hospodářská v překvapivě dobrém stavu. Čistá dlážděná podlaha. Dveře do chlívků i do sklepa vypadají docela nově. Pomalu přejel pohledem háky visící z trámu a připravené vydrhnuté necky.

„Děláte to takhle často?“ zeptal se, aby řeč nestála. „To jako realitka krachujete, nebo se zkoušíte přeorientovat na zážitkovou agenturu?“

Drobný byl přesvědčený, že je výborný diskutér. Zakládal si na své, jak říkal, břitké vtipnosti. Rád sekl a pak spokojeně sledoval, co to s protistranou udělá. Lidé na jeho neomalenosti reagovali různě. Zlost. Šok. Uhýbavost a opatrnost. Četl je v jejich pohledech, výrazech tváře. Ponížení – to bylo nejlepší. Někteří se ho možná i trochu báli, kdysi. Dělalo mu to dobře. Ale zrovna Srbovského nedovedl nikam zařadit. Zdál se naprosto lhostejný, imunní vůči všem promyšleným bonmotům. Výraz jeho očí nedokázal dešifrovat. Tenhle bezvýrazný realitní agent neurčitého věku ho vyváděl z míry. Nedokázal to rozdýchat.

„Mohu vás požádat,“ otázal se nevzrušeně Srbovský, „zda byste nenaloupal ještě pár stroužků česneku? Připravím kotel. Voda by se měla vařit, než přijedou.“ Zamilovaně pohladil naleštěnou hlaveň jateční pistole. Jeho archaicky spisovná čeština Drobného dráždila. Co si o sobě myslí? Že je snad nějaká modrá krev?

„Jistě,“ opáčil trochu otráveně. „Člověk přijede na zabijačku a nakonec aby si snad i to prase picl sám.“ Ale nářadí má vážně pěkný, znalecky potěžkal ostrý řeznický nůž. To se musí nechat. Nakonec, proč bych se měl jen dívat? Jak dlouho už jsem nebyl na pravý venkovský zabijačce. Třicet let?

„Budete si přát také tlačenku? Přítelkyně dává přednost černé,“ poznamenal Srbovský. „I bifteky jí na způsob rare, skoro syrové. Zbožňuje, když kousne a na jazyku se jí rozlije ta neopakovatelně lahodná chuť horké krve. Klidně tak může i vepřové.“

Nechutné, pomyslel si Drobný. „Trochu ordinérní ne? Ta vaše přítelkyně. Doufám, že jste ji sem nezval?“ Ženy obecně nemusel, obzvlášť nesnášel ty mladé a namalované, s dlouhými nehty, nohama na jehlách a sukněmi tak krátkými, že jim z toho div nelezou ty jejich – frndy. „Tyhle naparfémovaný slepice dokážou chlapovi zničit každej kulinářskej zážitek,“ zafuněl zhnuseně.

Bezohledný, samolibý tlustý dědek. Citron v rypáku, ten by ti slušel. Srbovský se pousmál, a zrovna tenhle úsměv se Drobnému ani trochu nelíbil. Zdál se mu nějak divný, rozhodně ne servilní, jak by se na agenta, co chce dobře prodat, slušelo. Byl takový – ostrý? Špičky zoubků jen v koutcích, jako když zavrčí pes. Jemný závan luxusního alkoholu. Chlastá hennessy, aristokrat. Na co si hraje? Je na zabijačce. Měl by tam lejt fernet.

„Doufám, že jste nezapomněl na pivo,“ utrousil přes rameno, i když si připraveného sudu dávno všiml. Chlazení běží, fajn. Lednice a mrazák taky. Sebral ze stolu naleštěný půllitr a natočil si.

„Kozel,“ řekl Srbovský.

„Moc vám to pění.“ Drobný seřízl pivním táckem načechranou čepici. „Vy to s pivem taky zrovna neumíte, co?“ Zhluboka se napil.

„Doufám, že to prase nakonec nebudeme bourat ve dvou?“ rýpl. Venku konečně přestává cedit a majitel s řezníkem pořád nikde. Způsob, jakým si ten kupčík s realitami navlékal pogumovanou zástěru, v něm vyvolával jisté, blíže nedefinovatelné, znepokojení. Vlastně až teď mu došlo, že se v přítomnosti Srbovského necítí zrovna nejpříjemněji. Něco tu nesedí. Slepice řvou jako vždycky, ale – prase by přece mělo být aspoň cítit? Z chlívku se neozvalo ani zachrochtání. Třeba ho ten řezník přiveze s sebou. Kdo by sem chodil krmit prase, když majitel celej tenhle objekt prodává? Taky je možný, že jsem naletěl. Upletli snad na mě boudu? Zvenku, před stodolou zaslechl zaskřípění kamínků pod něčíma nohama. Konečně. Na okamžik se mu ulevilo. Podpatky, došlo mu vzápětí. Podle zvuku určitě dlouhé s kovovými hroty. Zmetek. Přesně tohle jsem čekal, zuřil Drobný. Že by zrovna tenhle budižkničemu nechal svou ženskou doma? Teď abych celej zbytek dne snášel nějaký kdákání.

Poslouchal, jak se kroky přibližují a pomalu se nadechoval. Čekal, dokud kalnou oblohu ve vchodu nerozčísla štíhlá silueta mladé ženy. Něco jim řeknu a za rámeček si to rozhodně nedaj.

„Co?“ Drobný ohromeně zamrkal. „Co má znamenat zase tohle?“ Nejdřív si myslel, že se mu to zdá. Že proti slunečnímu světlu špatně vidí. Vždyť, ta ženská je, až na jasně rudé lakované lodičky, úplně nahá. Pevné tělo se lesklo jako by si ho natřela olejem. Nakrátko ostříhané světlé vlasy, přilepené tím gelem, nebo co to bylo, těsně lnuly k jemné lebce. „Sádlo, brouku,“ olízla si rty. „Z našeho posledního kousku.“

Drobný těžce polkl s pocitem, že ho každou chvíli skolí infarkt. Je tohle ten nonsens, kterému se říká osudová chyba? Nechat se nalákat na tak očividnou kravinu, jako je realitka, co pořádá zabijačku? O co jim jde? Obvinit mě ze znásilnění, obrat o peníze? Co si na mně vezmou? Copak neviděj, že jsem jen obyčejnej, skoro čerstvej důchodce, co se doma akorát tak nudí? Chtělo se mu ječet, ale nevypravil ze sebe ani slovo.

Žárovka bez krytu se na stropě v průvanu komíhala a světlo házelo sametové stíny na ženinu sytě krémovou pokožku a kudrnaté chloupky mezi dlouhýma nohama. Dekadentní bestie, napadlo Drobného s úděsem, co se mi bezostyšně směje do očí.

U stolu se žena na chvíli zastavila, měkce se prohnula v bedrech, přejela Drobného pohledem a zkontrolovala stojan na nože. Vybrala jeden, asi dvacet centimetrů dlouhý a zkusila ostří. „Ten postačí,“ řekla. Z jemně chraplavého hlasu čišela nedočkavost.

„Tady už přestává legrace,“ zakvičel Drobný. „Už toho nechte. Já... já nic nechci. Já ten barák koupím. Řekněte si, kolik chcete.“ Nedokázal se pohnout. V zádech ho pálil Srbovského koňakem páchnoucí dech, až mu naskočila husí kůže.

„Čekal jste na řezníka,“ konstatoval Srbovský suše. „Právě dorazil.“

Kovově chladný tlak jateční pistole v zátylku. Dělá si srandu. Tohle ne, jsme v Čechách, tohle přece nemůžou myslet vážně?

„Pane Srbovský,“ zkusil to ještě. „Kde vlastně máte to čuně?“

̴

„Myslím, že zatím to neprodáme,“ řekla dívka. „Byla by to vážně škoda.“ Už se umyla a v krátkých bílých šatech roztápěla gril. „Možná jsi tu jámu měl trochu zvětšit,“ pohlédla na Srbovského zablácené holínky.

„Tam se toho ještě vejde,“ usmál se a pohladil ji po zadku.

„Samý sádlo,“ konstatovala dívka. „Tentokrát nic moc.“

Je nádherná, povzdechl si. Přitažlivá. Smyslná. Nebezpečná. A přitom vypadá pořád nevinně, skoro jako děvčátko. Jak to dělá? Díval se, jak hází maso na grilovací kámen. Zbytek naložím, uvažoval. Zkřehne a bude měkčí.

„Rare,“ řekl. „Minutu po jedné, minutu po druhé. Ani o chvilku dýl.“

̴

Autor: Ludmila Svozilová | pondělí 7.8.2017 8:08 | karma článku: 18.54 | přečteno: 494x

Další články blogera

Ludmila Svozilová

Samota

Otočil se zády ke kolejím a pomalu vykročil. Každé došlápnutí na pochroumanou nohu ho ostře zabolelo. Tohle rozejdu, nařídil si Arnošt. Jen ještě vědět, kde jsem.

7.9.2017 v 8:07 | Karma článku: 18.26 | Přečteno: 342 | Diskuse

Ludmila Svozilová

Jen si tak trochu poskoč

Staré domy. Plné vzpomínek. Starých tragédií. Nikdy nevíte, s čím se v nich potkáte. Možná už nedokážete vyjít ven. Možná...

18.7.2017 v 8:00 | Karma článku: 20.19 | Přečteno: 341 | Diskuse

Ludmila Svozilová

Kruh

Malé kopečky skrčené v suché trávě. Musela popojít až do středu, aby je uviděla. Přikrčila se a ometla z nich vrstvu navátého listí. Vlásky, světlé i tmavé, plné drti z odumřelých rostlin. Krovky brouků. Hlína v očních důlcích.

13.6.2017 v 8:08 | Karma článku: 18.65 | Přečteno: 352 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Filip Rychly

Satori v Podolí

Na plavecký stadion v Podolí docházím více či méně pravidelně již sedmnáct let. Za tu dobu se tam toho moc nezměnilo - nové šatní skříňky, místo kovových zámků čipy, z restaurace s výhledem na plavecký bazén posilovna.

23.10.2017 v 0:18 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 4 | Diskuse

Vojtěch Fišera

V rukojeti

Aarskogův-Scottův syndrom je vzácné onemocnění, u kterého dochází k narušení vývoje některých částí lidského těla. třeba abnormální vzhled, oči daleko od sebe, divný nos,krátký krk, malý vzrůst, vlastně to ani nesouvisí s článkem.

22.10.2017 v 11:07 | Karma článku: 6.80 | Přečteno: 118 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Rolling Stones a jejich cesta ke hvězdám v obraze

Pětice kluků tvořící legendární Rolling Stones začínala tak, jako mnoho jiných kapel 60. let. Přesto se velmi rychle ukázalo, že právě oni se od většiny něčím odlišují.

22.10.2017 v 8:01 | Karma článku: 7.16 | Přečteno: 118 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVII.

Nezapomínejte, že málokdy a máloco je doopravdy tak, jak to na první pohled vypadá. A pak - každý má svou pravdu.

21.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 9.72 | Přečteno: 338 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Čest a sláva Rudé armádě

aneb urban sketcherovo mlhavé sobotní ráno nad Prahou. Zdá se, že podzim už začíná být melancholický.

21.10.2017 v 16:46 | Karma článku: 14.08 | Přečteno: 557 | Diskuse
Počet článků 117 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 777

Píšu.

Moc mě to baví.

Hledá se autor bestselleru 2015 (nakl. Fragment), Černá série (epusinky.cz/knihy, Palm knihy), po povídce též v 6. a 7. antologii českého hororu, 3. a 4. českém thrilleru (Palm knihy) a sem tam v nějakém tom sborníku. Kolem stovky dalších povídek a dva mysteriózní romány v šuplíku.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.