Eva odchází

O téhle povídce jsem dlouho přemýšlela. Zveřejnit – nezveřejnit? Vlastně byla tak trochu na zakázku, erotických zase tolik nepíšu. Prý, aby se čtenář alespoň trochu červenal. Tedy...

Trvalo skoro měsíc, než znovu spatřila jasnou oblohu. Nejvyšší čas. Déšť snášela, jen pokud trval krátce. Nikdy neměla ráda to věčné šero, vodou nacucané těžké mraky, vlezlou zimu. Omezovalo ji to. Dnes se konečně ukázalo slunce. Vyklouzlo z páry na obzoru, rozsvítilo kapičky na listech a loužím propůjčilo kovový lesk roztříštěných zrcadel. Zhluboka nadechla vlahou vůni mokré hlíny, umytých chodníků a čerstvě rašící trávy. K radosti ze života, zamyslela se, toho nakonec zase není tolik potřeba, klidně stačí i jen docela jednoduché, obyčejné věci. Nastavila tváře sprše teplých paprsků, zavřela oči a ponořila se do tichého tepání vlastního těla.

~

Sluneční světlo ji rozehřívalo a bystřilo jí smysly. Nepropase jediný krok na schodech, jediné slabé povzdechnutí za dveřmi. Cítila horkost v konečcích prstů, kolem srdce i tam dole, žhavost časného léta, skrytou hluboko pod trojúhelníkem kudrnatých chloupků mezi nohama. Usmívala se. Otevřu dřív, než stačíš zaklepat.

„Svítí slunce,“ řekl. Hlas mu zněl trochu ochraptěle. „Tvůj čas. Takhle to máš ráda.“

Růže se jí rozpíjela před očima. Věděla, že ji zase nestihne dát do vázy, růži pečlivě vybíranou, nachovou až do modra a zvláštně, skoro temně voňavou, nejhezčí růži ze všech, co čekaly v chladné vodě širokých nádob na chodníku u pouličního stánku.

„Jako ty,“ šeptal, „je jako ty,“ líbal ji a odhozená květina se bezmocně zachytávala trny na hromadě rozházených svršků a pomalu klouzala dolů, osamělá mezi odkopnutými botami.

~

I ptáci milují světlo, napadlo ji nesouvisle. A teplo. Promáčené peří určitě nebude nic moc. Chvíli sledovala vlaštovky, jak krouží po obloze, lačné těch dlouho odpíraných paprsků. Možná je lapají do zobáčků jako hmyz, nebo je pijí – zlatou vodu rozlitou v mezerách chladných bílých mraků. Okřídlená, svatá žízeň věčnosti.

~

Prahla po doteku jeho rukou. Když byla sama, často si je představovala – velké horké dlaně, dlouhé, krásně tvarované prsty, pevný stisk, co ji spolehlivě dokázal zbavit posledních zábran. Mačkala se k němu a otírala se mu o stehna, vzrušená rozechvělostí, s jakou zápasil s posledním háčkem podprsenky. Pohladila mu záda, pomalu sklouzla rukama níž a rozepnula mu kalhoty. Nechápu, co na něm vidíš, říkal vždycky, jako by to nevěděl. Sklouzla na kolena a olízla malou roztouženou kapičku. „Zlobíš,“ vzdechl. Prudce ji zvedl a odnesl do postele. Poprvé nikdy nedokázal ovládnout nedočkavost. Otočil ji na břicho a sevřel jí dlaně kolem zadečku. Přivřela oči, nechala ho, aby do ní vklouzl zezadu a dopřála mu to tvrdé hladové přirážení.

~

Když stál v protisvětle, slunce mu kreslilo kolem hlavy zářivou nazlátlou aureolu. Připomínalo jí to obrazy starých mistrů. Nahý muž s vášnivým výrazem na pozadí tyrkysové oblohy. Ráda se dívala, jak postává u otevřeného okna a s úsměvem si ji prohlíží. Líbilo se jí, jak mu kaštanové chloupky na břiše přecházejí do tmavší houštiny tam dole, kolem toho, co tak ráda svírala v ruce, dráždila v ústech, co tolik toužila cítit uvnitř vlastního těla.

~

Nepřestávej, pomyslela si. Dotýkej se mě. Nechala ho, aby ji pomalu laskal, od krku a ramen dolů, přes pevná malá prsa a tvrdé skořicově hnědé bradavky až do vlahé štěrbiny mezi stehny. Tuhle něžnou hru vzdechů a doteků, prstů, rtů a jazyka si vychutnávala. Miloval vlhkost jejího klína a roztíral jí tu vůni do kůže po celém těle, nevynechal ani kousek, než se do ní ponořil, chutnal ji a vdechoval, horkou mokrou léčivou esenci lásky a sexu, uzdravující svátost šoustání.

Posunula se pod něho a pevně ho sevřela nohama, pohyboval se pomalu a jemně, a když už skoro ztrácela dech, vsunul jí ruce pod zadeček a pevně ji k sobě přitiskl. Tvrdý žhavý oheň vystřelil uvnitř těla a vyplnil ji až k závrati, otáčela se a padala, oslněná vírem zářivého hvězdného prachu, nová Eva, právě zrozená z náruživého spojení živého plamene a vůně červených růží. Nejspíš křičela, ale v tu chvíli jí to bylo jedno. Nikdy neřešila, jestli je někdo uslyší.

~

Stát se ptáčkem, vyletěla bych vysoko nahoru a dívala se na tebe z výšky. Napadlo by tě, zvednout oči a hledat mě uprostřed oblohy? Rozhlížel by ses, zmatený mým náhlým zmizením? Plakal bys, že tu nejsem? Cítil bys bolest uprostřed srdce, prázdno, hledal bys mě vůbec? Láska, povzdechla si. Kde se v nás bere? Z jaké záhadné, utajené hlubiny se vynoří, a proč? Vždyť je tak iracionální, nebezpečná a neuchopitelná, tak nepochopitelná. Zamotá nám hlavu, aniž by se ptala. Touha. Tajemně sladká, bodavá i konejšivá, do krve drásavá, chladivá i hřejivá, omamná, temně rudá jako staré víno.

~

Pomalu upila. Silné červené měli rádi oba. Dozrávalo na sluníčku, husté, tmavé, kořeněně voňavé. Seděli mezi rozházenými polštáři, schumlané prostěradlo skopnuté pod nohama. Prstem namočeným ve sklenici maloval ornamenty na její bílá stehna. „Řekni to,“ bryndal víno do škvírky mezi nazlátlými kudrnkami. „Chci to slyšet,“ šeptal a oči mu v hubeném obličeji žádostivě svítily. Vzrušovalo ho to. Stydíš se, a zároveň to chceš, vyslovit těch pár slov, co bys normálně nikdy nedokázala vypustit z úst. Strašně se jí líbil, když se takhle díval. Schoulila se k němu a stiskla ho mezi rty. „Vypiju tě,“ řekla. „A ty mě vylížeš.“

~

Ochladilo se. Slunce, zatavené do planoucí oblohy, začínalo pomalu mizet za hradbou protějších domů. Dala se do ní zima. Ztěžka vstala, zvolna složila lehoučkou rybářskou stoličku s duralovým rámem a opatrně ji uložila do tašky.

„Hezky jsme si to dneska užili, co, Arnošte?“

Napřáhla hůlku a smetla z náhrobní desky několik čerstvě opadaných listů. Letos asi přijde podzim dost brzo, pomyslela si zklamaně. Přidřepla, jak jí to kolena dovolila, sundala torzo uschlé květiny a zlehka otřela kámen měkkým hadříkem. Nová čerstvá tmavá růže se v zapadajícím slunci ohnivě zatřpytila.  Pěkně šikmo do středu, usmála se pro sebe, když ji pokládala na hrob. Ať to trochu vypadá. Teprve potom zapálila svíčku.

„Ani nevíš, jak ráda bych si vedle tebe zase lehla,“ řekla ještě, než zamířila na cestičku a drobnými krůčky ven ze hřbitova. „Ty kozle.“

~

„Koho tam má?“ řekla drobná pihatá dívka, co právě uhrabovala cestičku. Na co asi myslí, když zavře oči a jen tak sedí na sluníčku? Nejspíš na nic. Jen podřimuje.

„Bába,“ ušklíbl se vrátný. „Koho by tu měla? Dřepí tady každý léto, dokud je pěkně. Takovejch tu jsou mraky… Koho to zajímá.“ Leda brigádnici, pomyslel si s despektem. Vyzáblý jelito, který nemá co na práci. Studentku.

 „Se běž podívat, jestli tě to tak bere,“ ucedil.

„Manžela?“ nadhodilo zvědavě děvče. Možná nějaký dítě, nebo dokonce milence. Nakonec, uvažovala, proč by měla chodit zrovna na hrob? Tohle předpokládá automaticky každej, když vidí babku na hřbitově.  Zažitá fikce. Zacukalo jí v koutcích. Ta její skládací židle. Třeba si doma jen nemá kde sednout na sluníčko, tak čapne sesli a zapadne na hřbitov. Existuje snad příhodnější místo, odkud vás stoprocentně nikdo nevyžene? Dívka si zamyšleně prohrábla vlasy. Věci přece vždycky nemusí být tak jednoduché, jak je vidíme, nebo spíš vidět chceme. Jen – taková krásná růže, napadlo ji zamyšleně, ta teda musela stát peněz. Komu bych podobnou přinesla já? Od koho bych ji chtěla dostat?

„Jak říkám,“ rýpl vrátný. „Nic jednoduššího. Copak si to nechceš přečíst?“

Jak se jí zvláštně leskly oči, pomyslela si dívka. Když házela do kontejneru u cesty tu uschlou kytku. Jako nějaký mladý holce.

„Ani ne,“ pousmála se. Co bych tam asi našla. Jména. Cizí příjmení, jaká mi stejně nic neřeknou. „Je to tajemství.“