Samota

7. 09. 2017 8:07:08
Otočil se zády ke kolejím a pomalu vykročil. Každé došlápnutí na pochroumanou nohu ho ostře zabolelo. Tohle rozejdu, nařídil si Arnošt. Jen ještě vědět, kde jsem.

̴

Nebylo to poprvé, co ho vyhodili z vlaku, ale tentokrát se průvodčí choval obzvlášť neurvale. „Jízdenku!“ sykl nekompromisně. Arnošt zavrtěl zadkem na sedadle a předstíral, že se právě probudil. Bylo mu jasné, že ho čeká problém, ale déle než hodinu na smrduté vlakové toaletě zašitý nevydržel.

„Já – nemám peníze. Potřebuju jen do nejbližšího města,“ nasadil bezmocný úsměv. Je noc. Třeba mě nechá? Jasně, zahlodal uvnitř jedovatý hlásek. A na příští stanici ti rovnou přinese horký kafe a koláč. Mohl by aspoň předstírat, že mě nevidí, zadoufal. Co by mu to udělalo?

„Občanku!“ vyštěkl průvodčí. Z rozepnutého saka mu přetékalo břicho, nadité v pocintané erární košili. „Vaše jméno?“ znechuceně se zahleděl do Arnoštových stařecky vybledlých očí. „Nějaký doklady – máte?“

„Nevím. A... A... A...“ Kulometná palba otázek zcela vyčerpala Arnoštovu teplem utlumenou pozornost. S lehkým úděsem mu došlo, že si už opravdu nevzpomíná, jak se jmenuje. Je to tak dávno. Třesoucíma se rukama prohledal kapsy, jako by v nich ještě mohl něco najít. „Nemám,“ dodal schlíple. Tohle nedopadne dobře, projelo mu hlavou. To teda fakt ne.

̴

Opatrně osahal čerstvou trhlinu mezi podšívkou a prořídlým vatelínem uvnitř. Spoléhat na pohodlnost – nebo snad dobré srdce? – průvodčích se holt občas nevyplatí. Navíc, tenhle byl naprdnutej už předem. Arnošt zakroutil kotníkem a sykl bolestí. Stačilo jen počkat na správnýho troubu. Z každého slova toho otylého nádražáka čišelo surové uspokojení. Typická uniforma, a že už jich Arnošt pár viděl. „Tak si vystoupíš, dědku. Nebo mám radši na stanici zavolat policajty?“ Skřípění brzd na nejbližší zastávce znělo Arnoštovi v uších ještě teď. Surové chňapnutí za límec. „Vypadni, hnido! Zdržuješ.“ Kluzké kovové schůdky. Pravá noha se zkroutila pod sebe a v kotníku to zachrupalo. Zima.

̴

Odřené betonové panely mizely v husté tmě. Arnošt nedokázal přečíst ani ceduli s názvem zastávky. Rozeznával jen špičky vysokých smrků, černě zakrojené do studeného nebe. Sevřel prsty a schoval je co nejvíc do rukávů. Možná jsem neměl nikam jezdit. Klidně jsem mohl zůstat na svojí lavičce v parku u nádraží, napadlo ho. Co mě vlastně donutilo se zvednout a vlézt do toho vlaku? Strach z blízkosti zimy? Místní smažky, který si mě pravidelně pletou s fackovacím panákem? Povzdechl si. Ostrý vítr proletěl chatrnou šusťákovinou a zvědavě mu prošacoval vystouplá žebra. Arnošt zvedl límec a zabořil bradu za zip bundy. Chtělo by to kapuci. Nebo pořádnou čepici. Od nejútlejšího dětství byl nucen přijmout prostý fakt, že nikdy nebude mít to, co zrovna nejvíc potřebuje. Dnes, tváří v tvář mrazivé temnotě začínal podobný fatalizmus lehce pokulhávat. Opuštěnost místa, spolu s všudypřítomnou sviňskou kosou, ho odfoukla jako osamělé peříčko. Zbyl jen neidentifikovatelný pocit prázdnoty. Tetelivá loužička čehosi, na co už skoro zapomněl. Že by strach? Pud sebezáchovy? Arnošt se opřel o zábradlí a donutil nohy k pohybu. Les za zastávkou sice nevyhlížel zrovna přátelsky, ale určitě by v něm nemělo tolik foukat. A navíc – pomyslel si rezignovaně – jestli nechci do rána zmrznout, stejně nemám na vybranou.

̴

Cesta byla úzká a strmá a pořád stoupala. Spíš než pěšinu, která by měla vést někam k lidským obydlím, připomínala stezku vyšlapanou lesní zvěří. Arnošt s nadávkami klouzal po omrzlých kamenech, chňapal kolem sebe zkřehlýma rukama a otloukal si prostydlá kolena o kořeny. Trny suchých ostružin se mu pletly do vlasů, chytaly ho za promáčenou bundu a zákeřně mu drásaly dlaně. Uprostřed neproniknutelné tmy přestával rozlišovat, jestli ještě stojí na cestě, nebo už dávno zabloudil v hloubi lesa. Jak dlouho to může být, co opustil nástupiště a zapadl mezi stromy?

„Pomalu, Arnošte,“ poručil si roztřeseně. „Zvolni, starej vole. Žádnou paniku.“ Měl sucho v ústech a třásla jím zima. Opatrně se přesunul na jediné viditelně světlejší místo a usedl na povalený kmen. Lhostejné ticho lesa ho drtilo. Úzkost se určitě rodí v žaludku. Stiskl rty a schoulil se do klubíčka. A z toho mýho se za chvíli vyklube pořádný monstrum. Slyšel jen šustění drobných zmrzlých vloček, podobných ledové krupičce. Něco mu přeletělo nad hlavou tak bezhlesně, že nebýt zvířeného vzduchu, ničeho by si nevšiml.

Dnes večer máš asanační den

hospoda spočítala účty, vypadni ven.

Dřív, v životě, co už nebyl pravda, psal básně. Pro svoje holky, spolužáky, manželku, pak už jen pro kamarády v hospodě. Za pár piv, za panáka...

Ne abys zkoušel brečet, kámo

už máme zavřeno, je zinventarizováno.

Přivřel oči. Místo zimy se mu tělem začínala rozlévat tichá otupující rezignace. Seškrtáno a sečteno. Jestli zůstanu ještě chvíli sedět, uvědomil si s hrůzou, usnu. A už se nikdy neprobudím. Není to nakonec jedno? Na životě starce není nic lákavého, dokonce, ani když člověku nechybí domov. Copak je rozdíl mezi umrznutím v lese a osamělou smrtí v nemocniční posteli? Ta s kosou bude pořád stejná.

Konečně vyšel měsíc. Arnošt zaklonil hlavu, pohladil pohledem tmavé vrcholky smrků a najednou ji uviděl. Ostrou linii na pozadí roztřepených korun jehličnanů. Černou a téměř ztracenou v dolíku mrznoucí tmy, ale skutečnou. „Střecha?“ zašeptal. Ve spáncích cítil tlukot vlastního srdce. Špičatý štít vzdáleného domu. Jako by ho někdo právě vybalil ze stříbrného staniolu měsíčního světla.

̴

Z lesa se vypotácel u zadní části chalupy. Zmrzlé nohy už ho téměř neposlouchaly. Protáhl se plaňkami rozpadlého plotu a strnul. Poprvé ho napadlo, co si asi pomyslí obyvatelé téhle ztracené varty, když jim uprostřed noci zabuší na dveře zjev jako on. Iluze si nedělal. A v žádném případě nechtěl skončit s hrstí broků v zadku. Ale, zmrznout na prahu jediného domu v celém okolí by tedy byl vážně pech. Vypadá dost opuštěně, ohodnotil stavbu po chvíli přemýšlení. Zahrada působila zanedbaně. Samotný domek mizel uprostřed přerostlých ostružin. Mechem obrostlé, azbestové tašky střechy se pod zmrzlou jinovatkou ledově třpytily. Všiml si, že zdi jsou až po střechu obložené vyschlým dřevem, ale z komína se nekouřilo. Za studenými okny se rozvalovala tma. Arnošt došel ke vchodovým dveřím, váhavě zaklepal, ale krom chrupání zmrazků pod nohama neslyšel nic. Žádné štrachání z hloubi domu, tápavé kroky v chodbě, hlas, co by se opatrně tázal, kdo je tam. Jsou snad hluší? Spí, bojí se? Znovu zabušil, tentokrát pořádně. Co když uvnitř nikdo není? Od vchodu se táhl souvislý pás neobdělaného pole. Náznak silnice daleko vzadu. Temnotu na obzoru nerušila žádná světla vzdálené vesnice. Musel bych šlapat několik kilometrů, než bych se dostal mezi lidi, uvažoval. A klidně by to mohlo trvat až do rána. To nedám. Bolestně přešlápl. Prsty na nohou měl úplně odkrvené. Zacloumal klikou a celou vahou se opřel o sedřená prkna. Luplo to, jak se namrzlá deska dveří odlepila od zledovatělého prahu a s těžkým zaskřípěním povolila. Arnošt na chvíli zaváhal, potom zatlačil a protáhl se dovnitř. Zašátral po zdi a stiskl vypínač. Kdyby se teď někdo probudil, snad mě nebude mít za zloděje. To bych přece nerozsvěcel, nebo ne? Odstrčil provlhlé hadry, které dveřím bránily v pohybu, a zabouchl. Chodba byla úzká a zatuchlá a stejně jako zahrada vyhlížela opuštěně. Světlo slabé žárovky, zavěšené ze stropu na šňůře bez stínidla, barvilo na žluto dávno nenabílené zdi. Papírové lino na podlaze. Kostičky starého bláta. Všiml si špínou ztuhlé pláštěnky na věšáku. Vaťák, pokračoval v obhlídce. Taky dost jetej. Rozpínací svetr bez jednoho knoflíku. Holiny a sešlapané boty, evidentně určené na zahradu, stály vzorně srovnané u zdi. Kbelík s hadrem. Březové koště. Arnoštovi proběhla žaludkem vlna chladu. Nebylo zamčeno. To je přece divný, ne?

„Haló!“ zakřičel stísněně. „Je tu někdo?“

Přímo proti očím měl schody na půdu. Byly to obyčejné, dřevěné a sešlapané mlýnské schody a byly pokryté nedotčenou vrstvou prachu. Nahoře si všiml úzkých bílých dveří. Nejspíš půda, napadlo ho. Nebo ložnice? Vybavil si jediné podkrovní okno, které bylo zvenku vidět. Další dveře, na škvírku pootevřené, postřehl dole pod schody.

„Jenom se potřebuju ohřát!“ zavolal ještě. „Jen na chvíli! Do rána,“ dodal šeptem. Nejsou tady. Asi ten barák mají jenom na víkendy. Nebo na léto, znovu se rozhlédl. Najednou ho zase roztřásla zima.

̴

Kuchyň působila příjemněji. Starý nábytek – jako po babičce – pomyslel si Arnošt s uspokojením. Stůl pokrytý voskovaným plátnem. Babička měla květované, tady byly odřené kostky, v rozích přichycené plastovými držátky. Jedno chybělo. Dvě židle. Dřevěná zažloutlá kredenc. Otlučené porcelánové hrnky, každý s jiným dekorem. Vlněná deka na úzkém kanapi pod oknem. Sporák. Propan butan. Arnošt sebral z police sirky, otevřel troubu a škrtl. Plameny mu chtivě olízly obočí. Zavřel oči, ale neucukl. Přidřepl k otevřeným dvířkům a nastavil ohni promodralé ruce. Měl bych pořádně zatopit. Kdo ví, kolik plynu tam ještě zbývá, pohlédl na tlakovou lahev. Sporák na dřevo tu je. Vyhrabal z koše úhledné špalíčky a roztopil. Tohle bylo jeho dětství. Hrnec s horkou vodou v rohu kamen. Placičky z moučného těsta, pečené na rozpálených tálech. Trouba, ve které se sušily křížaly. Otevřel dvířka a zklamaně nahlédl do jejího prázdného vnitřku. Teprve teď si uvědomil, jak velký má hlad.

̴

Lednice v rohu místnosti pořád běžela, ale uvnitř našel jen úplně plesnivé zbytky. Vrátil se na chodbu a objevil dvířka od záchodu a malé komory. S potěšením kvitoval, že spižírna obsahuje menší zásobu nejrůznějších konzerv a dokonce dvě lahve rumu, jednu napůl prázdnou a druhou ještě nenačatou. Našel také bednu brambor, ale ty byly naklíčené a vyhlížely vesměs nepoživatelně. Vytáhl z police konzervu vepřového, přidal načatý rum a vrátil se do kuchyně.

Možná tu pár dní zůstanu. Taky bych tu mohl strávit zimu, zasnil se nad talířem. Nejsem žádnej zloděj. Uklidil bych tady a na jaře bych na oplátku zryl zahradu. Pohrával si s tou myšlenkou jako školák, co se chystá přepsat pětku v žákovské. Odpracoval bych si to. Jestli má tahle chajda majitele, buď na ni kašle, nebo se tu hodně dlouho neukázal. Což je vlastně totéž.

Arnošt nabral z prádelňáku na kamnech horkou vodu a přidal ji do hrnku s rumem. Půl na půl, tak to má být. Tělem se mu rozlévalo příjemné teplo. Právě se chystal rozložit deku a otestovat kanape, když zaslechl zvuk motoru. Světla reflektorů přejela okenní tabulky a zhasla. Ztuhl. Úzkost se vrátila a rozklepala mu ruce. Vzadu na silnici muselo zastavit auto. Majitel by přece zajel až před vchod, zvlášť v tomhle počasí. Někdo si jen potřebuje odskočit. Za chvíli odjedou, utěšoval se, ale rozechvělé prsty ho usvědčovaly ze lži. Opatrně vyhlédl z okna. Neviděl nic. Slyšel jen vzdálené bublání motoru. Klepnutí dvířek. Arnošt cítil, jak mu krk zmáčkl strach. Možná bych měl zhasnout. A hlavně nějak zajistit dveře, napadlo ho těsně před tím, než před vchodem zaslechl tiché skřípění kamínků. Ruku, na okamžik váhající na klice. Tichý dech. Ten, kdo stojí na prahu, naslouchá. Kdo to je? Majitel by měl klíč. Majitel by nečíhal za dveřmi. A návštěvy přece klepou, ne? I já se o to před pár hodinami pokoušel. Arnošt se přitiskl ke zdi a čekal. Měl pocit, že mu srdce musí každým okamžikem vyletět z hrudníku a rozplácnout se nezvanému hostu pod nohama. Pak sebral odvahu a zprudka otevřel.

̴

„Můžu dál?“ Vešla bez pozdravu, aniž by čekala na odpověď, ani boty si neotřela. „Zabloudila jsem,“ dodala a zavřela za sebou dveře. „Je tam děsná zima.“

Tak patnáct, ohodnotil ji v duchu Arnošt. Náhlá vlna úlevy ho připravila o rovnováhu, až se musel opřít. Možná ani to ne. Utekla z pasťáku? Prohlížel si dívčinu drobnou postavu, poďobaný obličej pokrytý pubertálními pupínky, hubené nohy v tenkých punčochách a kratičkou sukni. Mastné černé dredy, svázané vzadu do culíku. Z tříčtvrtečních rukávů flitry pošitého svetru lezla špinavá předloktí, pokrytá modřinami. Za léta strávená na ulici už Arnošt takových viděl nepočítaně. Ale tuhle neznal, tím si byl jist.

„Nemáš cigáro?“ Měla chraplavý hlas, který vůbec nekorespondoval s jejím věkem. Obešla Arnošta a vklouzla do tepla kuchyně. Otevřela šuplík, vytáhla zapomenutou krabičku startek a obsloužila se sama. Arnošt sledoval, jak bere z kredence hrnek a štědře si nalévá rum. Holka – na okamžik se mu ulevilo. Zatoulaná pubertální smažka. Zabloudila? Kolem žaludku se mu rozlil mrazivý pocit nepřiznaného děsu. Strnule zíral na její krátkou sukni, tenký svetřík, boty, co ani nebyly moc zablácené. Protřelý pohled. Zvuk auta, co chvíli před tím zastavilo na vzdálené silnici. Ticho v místnosti ztěžklo nedefinovanou hrozbou. Holka jako tahle nikdy nechodí sama. Díval se, jak děvče obhlíží místnost. „Seš tu sám?“ zeptala se. Usedla na kanape a roztáhla nohy. Byla bez kalhotek. „Prachy máš?“ Arnošt polkl. Děvče, chtělo se mu říci. Podívej se na mě. Jsem alkoholik. Teda, když mám co pít. Brzo mi bude šedesát. Roky žiju na ulici. Nepostaví se mi, i kdybys tu kolem mě tancovala úplně nahá. Ale cítil, že zrovna v tuhle chvíli to není zase až tak pravda. Sebral ze stolu hrnek a chytil se ouška, jako poslední životní jistoty. Pomalu se ho zmocňovala hrůza. Neušel mu kradmý pohyb za oknem. Chladný záblesk v dívčiných očích.

„Nejdřív si něco sněz a umej se,“ řekl zdánlivě klidně. „Půjdu nahoru rozestlat.“ Otočil se a vyšel na chodbu. Schody se mu houpaly před očima. Žárovka na holém kabelu lehce povlávala v průvanu. Neotáčej se. Hlavně se neohlížej. Pomalu vešel do podkrovního pokoje a pečlivě zavřel dveře.

̴

Místnost připomínala temnou komoru. Tenký proužek světla, co pronikal škvírou mezi těžkými závěsy, stačil osvítit jen vršek čela dubové postele. Arnošt nahmatal noční stolek a odložil na něj hrnek. Pro jistotu už nepil, praktiky podobných holek znal. „Bože,“ chytil se za ústa. Dusivý pach v pokoji mu zvedal žaludek. Nerozsvítil, místo toho přiložil ucho na podlahu a naslouchal.

„... do pití,“ slyšel dívku. „Jako vždycky.“

„Je to divný.“ Tohle byl mužský hlas. Arnoštovi málem povolila střeva. Věděl to. Od začátku to tušil.

„Ty krámy tady.“ Cvaknutí dvířek od lednice. „Seš si jistá?“ Něco spadlo na zem. „Je mi to hrozně povědomý. Jako kdyby...“

„Všechny tyhle díry sou stejný,“ ucedila dívka. „Dědek je nahoře. Myslí, že si vrzne.“ Smích. „Skřípneme ho hned, nebo počkáme, až usne?“

„Prohledej šuplíky,“ řekl muž. „Kredenc. Taky hrnky a konvice. Mrkni pod matrace. Znáš to. „Zvuk, jako když se sype dřevo. „Pak si dojdem pro něj.“

Co budu dělat? Arnošta se začínala zmocňovat panika. Když na tuhle barabiznu natrefil, bylo to jako zázrak. Pěknej zázrak. Ještě nikdy se tak nebál. Ze smrti zase takový strach neměl. V jeho věku a při jeho způsobu života ho skosí spíš dřív, než později. Děsil se toho, co může přijít před tím. Ze zkušenosti věděl, že od podobných týpků nemá smysl čekat nějaké slitování. Není, kam zalézt, došlo mu. Nemám, jak utéct. Jsou dva. Jsou mladí. Vždycky budou rychlejší, než já.

Zezdola zaslechl chřestění vysypaných příborů. Zvuk, jako když se tříští nádobí. Ty krásný kytičkovaný talíře. Hajzlové. Zmetci zajebaný. Jako by mu brali jeho vlastní domov. Sevřel ho vztek.

„Klid,“ ozvalo se děvče. Cvaknutí lahve. „Kam se ženeš?“ Ochraptělý hlas zněl skoro rozverně. Vyzývavě. Arnošt si vybavil její rozevřený klín. Vlhkou vůni, kterou už skoro zapomněl. Taková holčička. Ještě tak mladá, a už... Otřel si čelo.

„Viděl kundu, pičo. Málem to s ním seklo.“ Smích. Plesknutí. Rána, jak spadla židle.

„Jestli to vychlastal, bude pár hodin tuhej. Času dost.“

Babička tvrdila, že máme strážný anděly, vzpomněl si Arnošt. Tak teda, teď zrovna bych jednoho fakt potřeboval. „Pomoc,“ zamumlal do koberce. „Pomoz mi. Prosím!“ Pak se zvedl na zdřevěnělých kolenou a rozsvítil.

̴

První, čeho si všiml, byla prošlapaná osnova koberce. Dřevěná podlaha, ze které se už dávno oloupaly poslední zbytky barvy. Těžké vlněné závěsy na okně, plné prachu. Skříň vedle dveří. Budík s prasklým ciferníkem. Noční stolek měl otevřená dvířka a obsah šuplíku ležel rozházený po zemi. Arnošt se k němu otočil zády. Pohledu na postel se vyhýbal.

Otevřel skříň. Oděvy páchly zatuchlinou a kuličkami proti molům, ale byly nepoměrně zachovalejší než cokoli, co měl v tu chvíli na sobě on. Velikost docela souhlasila. Arnošt šlehl pohledem na postel. Muž, co tu bydlel, měl nejspíš podobnou postavu. Pomalu zul boty. Sundal kalhoty, vestu, tričko i trenýrky a pověsil je, pečlivě roztřepané, na opěradlo židle vedle postele. Pak se oblékl do čistého, aniž by přestal kontrolovat zvuky zdola. „Klid,“ šeptal si neslyšně, aby ovládl nervozitu. „Nejdřív si to rozdaj a pak tam vrazej zbytek rumu.“ Věci mu padaly z rukou. Za žádnou cenu nechtěl dělat rámus. Čím déle budou věřit, že spí, tím lépe, to mu bylo jasné. Nakonec nazul teplé boty, uložené na dně skříně. Zánovní prošívanou zimní bundu. Už se netřásl. Kam bych to dal, lámal si hlavu. Kam bych schoval důležitý věci, kdybych bydlel zrovna tady? Tiše zkontroloval rozmetaný obsah nočního stolku. Několik plat léků, otevřený sáček hašlerek, gumičky. Katalog skleníků? – zavrtěl hlavou. Zavírací špendlíky. Pár knoflíků. Špulka nití se zapíchnutou jehlou. Všechny ty předměty byly obalené prachem a v šeru na podlaze připomínaly dávno mrtvý hmyz. Žádné doklady ani peníze. Arnošt se otřásl a ztěžka dosedl na okraj pelesti. Z postele měl výhled přímo na skříň. Police už jsem prohlédl, přemýšlel. A nic. Najednou si uvědomil, že rámus dole téměř ustal. Radši bych měl vypadnout. Věnoval poslední krátký pohled posteli. Už tady byli, došlo mu s ledovou hrůzou. Fetky. Jak dlouho jim může trvat, než si na to vzpomenou? Vstal a přejel dlaní otevřené dveře skříně i bočnice. Pak sáhl dozadu. Ano, usmál se. Přesně tak bych to udělal já. Plastové desky visely na vlasci, připíchnutém silným napínáčkem k zadní desce skříně. Kdyby osahal jen hrany, nikdy by si jich nevšiml. Vybral peníze, uvědomil si, když nahlédl dovnitř. Možná na ten skleník? Ale kartu si nechal. Důchod mu asi chodí na účet. Občanka je tu taky. Zvláštní. Byl o deset let starší, ale na fotce jsme si docela podobní. Hubebej obličej. Krátký šedý vousy. Výrazný kouty, rovnej nos. Lidi by si nás pletli. Vysypal desky a nastrkal jejich obsah do kapes. Promiň, Karle, chtěl říci. Ale myslím, že budeš radši, když si to vezmu já. Ještě hrnek, blesklo mu hlavou. Neměl by zůstat plný. Zvedl peřinu v nohách postele, obsah bucláku tam vychrstl a pečlivě zakryl mokrý flek. Potichu sešel ze schodů a opatrně minul kuchyňské dveře. „Pohrabáč,“ zaslechl dívku. „Já si vezmu nůž.“ Smála se. Znělo to tak svěže, skoro dětsky. Po špičkách vyšel ven. Než doběhl k autu, začal se hustě sypat sníh a úplně skryl všechny jeho stopy. Ještě nikdy jsem neviděl tak krásný, tak veliký vločky, napadlo ho. Nikdy.

̴

V autě byla pořádná zima. Arnošt si všiml, že se mu táhne pára od pusy. Usedl za volant a zašátral pod přístrojovou deskou. Divil by se, kdyby to auto nebylo kradené. Pitomec, ohodnotil nepřítomného mladíka. Vyrvat drátky, to je teda čistá práce. Ale pro mě to znamená požehnání, nebudu s tím mít žádnej problém. Pohodlně se usadil a zamyšleně pohladil nadité kapsy bundy. Auto radši postavím někde před prvními domy. Bude to jistější. Na nádraží dojdu klidně pěšky. Koupím si lístek do většího města, možná rovnou do Prahy. Letmo se dotkl náprsní kapsy. Necítil se dobře. Pořád ho viděl před sebou, jak leží v posteli, ruce bezmocně rozhozené, ústa široce rozevřená a ve vyschlých čelistech zapadlou svítivě růžově bílou zubní náhradu. Chomáče šedých vlasů přilepené na mumifikované žluté kůži lebky. Prázdné oční důlky, upřené přes Arnoštovo rameno do hloubi skříně; ten neuvěřitelnej smrad. Bezmoc, jakou cítil při pohledu na zbytky toho nešťastníka. Vytáhl z kapsy občanku mrtvého a po několikáté si přečetl jméno. Karel Holub. Chtěl koupit skleník. Na co, v tomhle věku? Možná ho něco bolelo a chystal se pěstovat trávu. Nebo si na starý kolena jen plnil sen. Najednou se ho znovu zmocnil vztek. Rudo před očima. Parchanti. Šmejdi hnusný. „Ne!“ řekl nahlas. „Takhle teda ne!“

Vylezl z auta, přebelhal příjezdovou cestu a rychle se schoval za hromadu dřeva, těsně pod podkrovním oknem. „Teď je to zase na tobě, Karle,“ řekl tiše.

Žlutý proužek světla mezi závěsy rozkrojil tmu kousek od Arnoštových nohou. Téměř vzápětí začala dívka ječet.

„Ty krávo!“ slyšel mladíka. „Ty už to máš v palici úplně vymydlený!“ Zvuk, jako když padne facka. Druhá. „Prej – pila jsem s ním rum. Viděl kundu!“

„Já...“ kvílela dívka. „Já nevím. Jak je to možný?“ Dutá rána. „To je ten dědek, co jsme ho zmáčkli na jaře! Žes ho viděla vybírat z bankomatu! Hned mi to bylo divný. Ty blbá vylízaná píčo! Krávo zasraná! Kams to vlezla? Pár drobnejch v šuplíku.“ Arnošt slyšel, jak mladík vztekle kopl do pelesti. „Víc tady neměl!“ V hlase mu zněl strach. Jsou pověrčiví, napadlo Arnošta.

„Radši vypadneme. Dělej!“ Dunění schodů. „Počkej,“ kvičela vyděšená dívka. „Nenechávej mě tady!“ Prásknutí dvířek od auta. Mladík přidal plyn tak rychle, až podhrábl zadními koly a zmrzlé kamínky se rozletěly kolem. Ticho.

Arnošt se narovnal. Pomalu došel ke vchodu do domu. Neviděl nikoho, jen opuštěnou siluetu silnice. Tma na obzoru se začínala trhat. Brzo se rozední, konstatoval s úlevou. Zhasl v chodbě i kuchyni a zvolna vystoupal do podkroví. Asi neměl moc přátel, zamyslel se. Nikdo ho celou dobu nepostrádal. Nikomu nechyběl. Navíc – ta podoba? Vyjít by to mohlo.

„Hlína ještě není promrzlá,“ obrátil se k posteli. „Vykopu ti na zahradě krásnej hrob. Na jaře ti tam zasadím hortenzie.“ Roztáhl závěsy a vyhlédl z okna. V dálce, za klikatinou prudkých zatáček viděl v kalném ranním světle hladinu velké požární nádrže. Pod roztříštěnými zbytky prvního tenkého ledu se něco nepřehlédnutelně lesklo. Mělo modrou metalízu? – rozvzpomínal se Arnošt. Ve tmě se barva auta moc rozeznat nedá. Ale byla slušná ledovka. Taky oba chlastali, pokýval hlavou. A určitě si před tím i něco šlehli. Možná, pousmál se, zafungoval i ten kus velkýho zmrazku, co jsem jim tam nechal, aby se při jízdě dokutálel rovnou pod brzdovej pedál.

„Už nepřijdou, Karle. Pěkně vřískala, co?“ utrousil pobaveně. „Nebude ti, doufám, vadit, když tady zůstanu. Uložím tě na nejhezčí místo z celý zahrady. Skleník postavím, abys na něj viděl. Až přejde zima, zasadím brambory a nějakou zeleninu. Prořežu stromky. Uvidíš, jak to prokoukne. A taky koupím psa. Pořádnýho, žádnou gaučovou zrůdičku.“ Zvedl deku a přikryl mrtvého až po bradu. „Jakýho bys chtěl, kámo? Já vždycky snil o bernským salašnickým.“ Otevřel okno a nechal pach v místnosti naředit ledovým ranním vzduchem.

„Časem,“ dodal ještě s rozmyslem. „Až si na mě trochu zvykneš, Karle, třeba mi odtamtud,“ mávl rukou k obloze, „naznačíš, kam jsi schoval pin k tý svojí kartě.“ Usmál se. „Bude nám tady spolu dobře, to mi věř.“

Autor: Ludmila Svozilová | čtvrtek 7.9.2017 8:07 | karma článku: 21.60 | přečteno: 542x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 13.91 | Přečteno: 189 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.51 | Přečteno: 196 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.92 | Přečteno: 125 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.09 | Přečteno: 190 | Diskuse

Pavel Liprt

Narozeninová ženuška má

Narozeninový věk se přece u dámy neříká, to bych byl opravdu hrozný nešika, můžete však snadno vyčíst z této básně, že je mi s mojí ženou už mnoho let krásně.

26.3.2024 v 11:07 | Karma článku: 13.76 | Přečteno: 516 | Diskuse
Počet článků 123 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 815

Píšu.

Pořád ještě mě to hodně baví. Tohle mám zatím za sebou:

Hledá se autor bestselleru 2015 (nakl. Fragment), Černá série (Pusinky), po povídce též v 6. a 7. antologii českého hororu, 3. a 4. českém thrilleru (Ladislav Kocka), Hřbitov bílých králíčků (21 povídek, Viking), mysteriózní román s nádechem hororu Sběračka kostí (Krigl), Achernar, horor, lehce šmrncnutý mystikou a fantasy a hororový thriller Zemři, Kaine: Svatyně (obě Golden Dog). Kratší povídku sem tam potkáte i v nějakém tom sborníku. Kolem stovky dalších dokončených příběhů a dva mysteriózní romány zatím čekají na svého nakladatele.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...